VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Na besedách ve školách nebo při exkurzích v zákulisí často řešíme i otázku kostýmů. Vždy mě překvapí, že si řada lidí myslí, že si herci své divadelní kostýmy sami perou. Upřímně, neumím si představit, jak mladá herečka dohraje Julii, pak si vezme troje šaty přes ruku, nastoupí do trolejbusu číslo 5 a doma je hodí do pračky… Proto jsem byla ráda, že si herečka DAGMAR NOVOTNÁ vybrala ke „zpovědi“ právě garderobiérku ZUZANU SIKOROVOU. Po jednom z představení hry Mikve jsme si otevřely láhev červeného a povídaly si nejen o kostýmech…


Moje první otázka směřuje k Zuzce: Co to znamená být garderobiérkou?
Dobře, že se ptáš, protože spousta lidí neví, co to je. Mnozí si myslí, že jsme jen večer při představení a závidí mi, že je to fajn práce, když mám celý den volno. (smích) Ale to se pletou. Naše práce začíná už po uveřejnění dramaturgického plánu. V garderobě jsme čtyři, takže si dopředu musíme rozdělit, kdo bude na jaké inscenaci dělat, zjistit si, jak je hra velká a kdo v ní hraje, a rozhodnout se, která z nás bude na pánské šatně a která na dámské. Do procesu zkoušení vstupujeme v generálkovém týdnu, kdy si přebíráme kostýmy z krejčovny. Pak přichází chvíle, která mě nejvíc baví – když se s kostýmy seznamuji. Jsem vyučená krejčová a mám i oděvní průmyslovku, takže mě ty věci zajímají i z estetického hlediska. Dívám se, jak je to ušité, naše krejčovna šije opravdu moc krásně, nebo jak jsou zkombinované materiály. Poté musíme kostýmy připravit, zkompletovat, někdy ještě procházejí úpravami, něco se došívá, předělává… A před první generálkou je rozdáme na šatny. Na generálkách se pak zkouší převleky a premiérou je vlastně „ukončená“ první fáze. Další částí je údržba, po celou dobu trvání inscenace se o kostýmy staráme – co lze prát, to pereme, co nejde, dáváme po čase do čistírny. Samozřejmě žehlíme… „Celá inscenace“ pak visí na štendrech (posuvných stojanech – pozn. red.), někdy je to jeden, jindy i čtyři. Některé inscenace „strojíme“ ve dvou, jindy děláme všechny čtyři, v průměru máme každá tak patnáct dvacet představení do měsíce.

Pamatuješ si, kdo má jaký kostým v konkrétní komedii? Třeba když se večer hraje Zamilovaný Shakespeare, tak hned přesně víš, jaké kostýmy připravit?
Vzpomínám si, že když jsem nastupovala do divadla a Marie (vedoucí garderoby Marie Divišová – pozn. red.) mi šla ukázat kostýmy do skladu, kde šaty visí na pevných tyčích, protože na štendrech jsou jenom ta aktuální představení, jak jsem se úplně zděsila, kolik tu je kostýmů, od stropu až po zem v několika řadách! A když někdy něco chybělo, což se může stát, protože nejsme neomylní, tak jsme šly nahoru do skladu a ona neomylně sáhla pro košili, kterou tam zapomněla. Dnes už to umím taky…

Dášo, k našemu povídání sis vybrala Zuzku jako svou oblíbenou kolegyni. Je to tím, že jsou pro tebe zásadní kostýmy, anebo Zuzkou, od které se ti vždy dostane jistého komfortu?
Zuzka má srdíčko na dlani a to mě hladí. K práci, kterou děláme, to potřebuji. Jsou představení, při nichž se jenom míjíme, ale jsou hry, kdy na ni dost spoléhám, bez její pomoci bych se neobešla. Třeba v Zamilovaném Shakespearovi. U Zuzky se mi nikdy nestalo, že by něco nebylo v pořádku, vím, že s ní nenastane žádná katastrofa. Pro klid práce je to velmi důležité! Jednou jsem měla takovou divnou náladu, já tomu říkám „smuténka“, a v šatně jsem si z mobilu pouštěla píseň, kterou zpívá náš syn Tomáš. Zuzka přišla a zaposlouchala se také. Sdílela tu náladu se mnou. Ale abych se vrátila na začátek – v garderobě jsou čtyři holky, všechny jsou dobré, ale k Zuzce mám nejblíž.

S garderobou přichází herec do styku často ve spodním prádle, někdy dokonce i bez něj. Jde o hodně intimní práci. V naší garderobě jsou pouze ženy, které však pomáhají také mužům, proto je potřeba velké důvěry…
Dáša: Ano, je to tak, jak říkáš. Já nejsem moc exhibicionistka, a když přijde někdo nový – a nejedná se jen o garderobu, ale i o vlásenkárnu, protože i před nimi chodíme v prádle – tak se stydím svlékat. Zvlášť když je to někdo mladý. Tělo je moje intimní zóna. Ale třeba před Slávkem (vlásenkář Bohuslav Vagenknecht – pozn. red.), se kterým se znám pětatřicet let, se už nestydím vůbec. (smích)

Zuzko, jsou mezi našimi muži exhibicionisté?
Ne všichni, ale jsou i takoví, co se opravdu nestydí a rádi nás přivádějí do rozpaků, což se jim u mě podaří pokaždé. (smích) Já nejsem „ranařka“. Kolegyně Jaruška (Jaroslava Hanzlová, nyní naše recepční – pozn. red.), která mě zaučovala, s nimi byla hotová raz dva. Toto prostředí bylo pro mě ze začátku docela „nářez“ a dodnes v takové situaci neumím zareagovat, jak bych si přála. Na pánské straně je prostě práce dobrodružnější a vyžaduje jiný přístup. Bližší jsou mi ale herečky, mezi holkami je mi lépe. A konkrétně mezi mnou a Dášou je ještě něco navíc, cítíme to obě stejně.

Vybíráte si, kdo bude při jednotlivých představeních na dámské straně a kdo na pánské?
Snažíme se to vyvažovat, když pracujeme ve dvojicích, tak jednou na pánech, poté na dámách.

V některých inscenacích jsou velmi rychlé převleky. Stalo se ti někdy něco, co hrozilo katastrofou?
Zuzka: Když jsem nastoupila, přebírala jsem několik inscenací. A to je nejhorší, když tu inscenaci nemáš od začátku, neprojdeš si ji v generálkách a neodehraješ pár repríz, pak ji nemáš zažitou. Pro tuto příležitost si děláme podrobné poznámky, abychom mohly jedna za druhou zaskočit, třeba kdyby některá z nás onemocněla. Ale stejně není nad to, když si hru pořádně zažiješ.
Když jsem nastoupila do Radúze a Mahuleny, a to bylo pro garderobu zrovna jedno z hodně složitých představení, měla jsem tam takový oříšek. Víly měly velmi složité cípaté kostýmy a při rychlých převlecích pokaždé tanečnicím něco koukalo, většinou prso. Dalo se to zachránit „sichrhajskou“, ale někdy taky ne… (smích) Nebo se stává, že se látka zadrhne do zipu a nejde zapnout kostým.
Při zkoušení Tančírny, která byla díky spoustě kostýmů a převleků hodně náročná, jsme si říkaly, že nic tak složitého nás už nemůže potkat. A přišel Zamilovaný Shakespeare, který je ještě komplikovanější! Jsou tam bleskové převleky, já oblékám Janu Ondruškovou, která během hry několikrát střídá dámský a pánský kostým, a těch dámských je hned několik. Je to i fyzicky náročné – například Dášin kostým Královny váží 8 kilo.
Dáša: Když je rychlý převlek, tak my samozřejmě s oblékáním pomáháme. A když zpanikaříme, holky nás zachrání. Při Tančírně jsem se jednou běžela převlékat na další obraz, ale měla jsem v tom kostýmu ještě hrát. A na chodbě nikdo nebyl, což bylo divné, protože holky jsou vždy na svém místě připravené pomoci. I paruku jsem si chtěla sundat, ale vlásenkářka Míša (vedoucí vlásenkárny Michaela Tycová – pozn. red.) mě zadržela. No ale ten obraz jsem už stejně prošvihla. (smích)

Dášo, stalo se ti někdy, že jsi na jevišti roztrhla kostým nebo aspoň korále?
Dáša: Ne, stále na to čekám. Myslím si, že než půjdu do důchodu, že mě to nemine… (smích)
Zuzka: Já mám čerstvou zkušenost z Normálního debila, kdy mi deset minut před začátkem představení Pepa Pejchal oznámil, že se mu na kalhotách rozbil zip. Kalhoty si ale nemohl sundat, abych to zašila, protože by je pak neoblékl. Tak jsem zaklekla a na něm to zašila. (smích)
Dáša: Doufám, že si u toho Pepa opakoval text, protože když se herci stane, že na něm musí garderoba něco zašít, říká se, že se mu zašije i paměť. Proto si musí roli opakovat. To jsou staré divadelní zvyky.

Ještě jsme nemluvily o zájezdech nebo o Kunětické hoře, kam musíte všechno navozit ve skříních a za tmy zase balit…
Zuzka: Já mám zájezdy vlastně ráda, protože mě baví jezdit autobusem, beru to jako výlet. (smích) Jednou se mi stalo v Kolíně, v neznámém prostoru, kde jsou jiné podmínky než doma a kde bylo v zákulisí přítmí, že jsem si nachystala špatně kabáty pro pány ve Višňovém sadu. Jirkovi Kalužnému jsem dala kabát Ládi Špinera a Láďovi Jirkův. Všimla jsem si toho, až když se vraceli z jeviště a já jim ty kabáty odebírala. Neřekli ale ani slovo. V tomto jsou chlapi zase skvělí, že z ničeho prostě nedělají problém.

Na Kunětické hoře někdy proprší představení nebo se začne hrát na mokré trávě, to jsou pak kostýmy v hrozném stavu…
Zuzka: Ano, proto jsme rády, že jsme dostaly novou sušičku. Sice jsme o ni původně moc nestály, ale teď jsme zjistily, když v ní do rána sušíme mokré kostýmy, jak se nám hodí.
Dáša: Já ctím kostým, a tím ctím i práci druhých. Kostýmy jsou krásně ušité, někdo se o ně stará… Já to neberu tak, že mi někdo slouží, pro mne jde o rovnocennou spolupráci. Servis kolem divadla je potřebný, ale já jsem přesvědčená, že je důležité si vzájemně pomáhat. A vážit si jeden druhého.

A to je podle mě moc hezká tečka za rozhovorem.