VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

To, co vidí divák, který usedne do hlediště divadla, je jenom část mnohem většího „divadla“. Zatímco herci soustředěně hrají na scéně, v zákulisí probíhají mnohdy daleko dramatičtější a dynamičtější akce. Členové techniky, kterým říkáme „kulisáci“, přestavují scénu, inspicient zároveň točí točnou a všichni dávají pozor, aby publikum nevidělo to, co má zůstat skryté. Ve tmě v portálech stojí garderobiérky a napjatě čekají na herce, které pak v několika minutách či dokonce vteřinách převléknou do dalšího kostýmu. Nápověda dává pozor a sleduje herce, aby jim v pravé chvíli mohla takzvaně „nahodit text“, tedy napovědět repliku, na kterou si herec ne a ne vzpomenout. Vlásenkářky jsou také v pohotovosti, aby případně mohly přečesat účes či nasadit jinou paruku. Rekvizitář chystá rekvizity na další scény, někdy třeba i ohřívá jídlo, které pak putuje na jeviště. Zvukař a osvětlovač, kteří sedí v hledišti na „life postech“, jsou také soustředění, aby včas pustili zvuk či udělali světelnou změnu. Obvykle je v zákulisí více lidí než na scéně. A všechny akce musejí přijít v přesně určené chvíli, jinak nastává katastrofa. Herci vědí, že jsou na všech lidech kolem jeviště vysloveně závislí. Mají však své oblíbence, takové své „kotvy“, na které se můžou spolehnout, spojence, o kterých vědí, že je podrží, podpoří a podají pomocnou ruku.

V naší zbrusu nové rubrice vás seznámíme s představiteli tohoto „bezpečného zázemí“ našich jednotlivých herců. Jako prvního jsem o jeho typ požádala ALEXANDRA POSTLERA, který bez rozmyšlení zvolil inspicienta ALEŠE ALINČEHO.

Lexo, proč si myslíš, že funkce inspicienta je tak nepostradatelná?
Lexa: Protože inspicient je vlastně takový „veleasistent“ herce při představení a Aleš je velmi spolehlivý. Ale i takový inspicient má humorné chvilky – třeba mi schovává rekvizity. Když potřebuju jít rychle na jeviště se sirkami, tak je nemůžu najít a on najednou říká „Hele, Lexo, sirky…“ Ne, to je humor. (smích) Inspicient si pamatuje tolik věcí, mnohdy víc než herec. Někdy jdu na výstup a ptám se: „Co tam dělám?“ A on odpoví: „No jdeš tam, zapálíš si a vrátíš se…“ Má totiž při představení před sebou text, do něhož si ale zároveň zapisuje i aranžmá, které si kolikrát nepamatuje ani režisér z předchozí zkoušky. Je to veledůležitá osoba pro takového zapomnětlivého herce, jako jsem já, ale i pro režiséra.

Aleši, myslíš si, že je Lexa zapomnětlivý?
Aleš: Ne tolik, jak si sám o sobě myslí. Občas se jen trochu „pere“ s textem. Když ale dostane velkou roli, okamžitě zpanikaří, že to nikdy nemůže dobře dopadnout. Takže já ho pak uklidňuju: „Neboj, to dáme…“ A ještě k tomu, jak Lexa říkal, že mu kazím představení… Občas se sice něco vyskytne, samozřejmě. Třeba sirky neškrtají, protože jsou navlhlé, ale není pravda, že bych je schválně namáčel… (smích)

Diváci si obvykle neumějí představit, co znamená profese inspicienta. Co konkrétně ta práce obnáší?
Aleš: Ve zkratce, inspicient je kontrola a příprava představení. Když přijdu do divadla před večerním představením, zkontroluju scénu, rekvizity, jestli je všechno na svých místech, jestli jsou všichni herci v divadle, jestli jsou na místě technické složky, prostě jestli je všechno, jak má být, aby představení fungovalo. Během představení pak řídím přestavby, volám herce na výstupy, mám na starosti i pauzu – kdy začít po přestávce hrát, jestli jsou už diváci na svých místech. Na konci řídím děkovačku – otevírám a zavírám oponu. Je toho dost… A ani nechci vzpomínat, jak dlouho to už dělám… Včetně mého působení v pozici nápovědy je to už osmadvacet let, a musím říct, že mě to pořád baví! Ale i dnes mě občas něco překvapí, prostě člověk se musí učit celý život.
Lexa: Já jsem přišel do Pardubic asi před pětadvaceti lety, tehdy jsem dostal malinkou roličku za kolegu, který odešel z angažmá. Bylo to ve hře…
Aleš: Návštěva staré dámy.
Lexa: Ano, Návštěva staré dámy! Od Aleše jsem dostal záskokovou knížku, která mě dost pobavila, ale zároveň potěšila, protože tam bylo krásně lidsky napsáno: Přijdeš na jeviště, budeš tam chvilku schovaný za stromem, pak máš dvacet minut pauzu, takže si můžeš dát cigáro, pak se zase přichystej, vezmi si kabát a zase jdeš na jeviště. A tak dále… Bylo to dojemné.
Aleš: Ano, to si pamatuju, to jsem ještě dělal nápovědu…

Aleši, jaký je Lexa herec z pohledu tvé profese?
Aleš: Lexa patří mezi dochvilné herce, není s ním žádný problém, že by přišel na zkoušku nebo představení pozdě.

Ne každé představení je stresové, některá jdou poklidně, ale přesto se může cokoli vyskytnout. Co se ti ve tvé profesi stalo nejbrutálnějšího, co jsi musel řešit?
Aleš: Stresových situací je spousta. Ale jedna z nich byla o trochu víc – vzpomínám si, že jsme ještě v mém předchozím angažmá v Divadle Pod Palmovkou hráli odpolední představení Cyrana z Bergeracu s Terezou Kostkovou a Martinem Stránským v hlavních rolích. Rudolf Jelínek, který tam hrál menší roli mnicha, tenkrát něco točil. Ve tři hodiny, to právě mělo představení začít, mi zavolal, že vyjíždí z Barrandova, a já jako starý dobrodruh představení spustil, měl totiž výstup až za dlouho a slíbil, že do té doby přijede. Ale najednou pan Jelínek nikde. Někde v Praze se stala autonehoda a on stál v zácpě. Když se ten jeho výstup přiblížil, navlékl jsem si kutnu a šel na jeviště za něj. Těch pár vět jsem si pamatoval. Jenže vůbec nebyl čas na to, abych to řekl hercům, takže když jsem se objevil na jevišti, všichni se otočili zády, smáli se, takzvaně se „odprdli“. To je situace, kdy se člověk musí rozhodnout a jít do toho, anebo zastavit představení.

Nedávno jsi hlásil do interního rozhlasu, že herci, kteří díky poruše na trati uvízli ve vlaku, jsou už v Pardubicích, takže představení začne včas. To, že u nás hraje pár herců, kteří dojíždějí z Prahy, přináší trochu napětí, ne?
Aleš: Ano, ale obvykle za to nemůžou. Nikdo neví, co se na drahách může stát. Já jsem dojížděl do Prahy dvacet let, takže moc dobře vím, že někdy zasáhne takzvaná vyšší moc. Můžeš vyjet včas na představení, a přesto ho nemusíš stihnout.

A co pro tebe znamená „dokonalý herec“, abys mohl dělat svou profesi perfektně?
Aleš: Je připravený, dochvilný, neměl by se na jevišti stresovat. Čím jsem starší, tím více preferuji mírné a laskavé zkoušky, ze kterých vyjde pohodová inscenace, kdy jsou na sebe všichni hodní. To by mě bavilo nejvíc.
Lexa: Ano, od toho se taky často odvíjí, jaký má herec vztah k představení. Protože když je všechno fajn, pak se na představení člověk těší, ale také se může stát, že sice hraje zodpovědně a má tu roli rád, ale vzadu v paměti je takový osten, což je škoda. Ty nervy jsou zbytečné.

Divadelní den začíná zkouškou a končí představením. Aleši, co všechno musíš před ranní zkouškou zařídit?
Aleš: Zkontroluju, jestli je připravena scéna, ta se ovšem staví kompletní až na generální zkoušky, běžně zkoušíme v takzvaném náznaku: máme „jako dveře“, provizorní nábytek… Podívám se, jestli jsou připravené rekvizity, při muzikálu nástroje… A pak čekám na herce. Občas někdo zavolá, že přijde později, ale když vím, že nezačíná v první scéně, tak se nestresuji…

Myslíš, že by se představení bez tebe odehrálo?
Aleš: Řekl bych, že ano. U komplikovaných, třeba s točnou, by to ale bylo horší. Vím, že herci jsou tak zodpovědní, že by všichni šli k jevišti a svoje výstupy si hlídali. Když je představení už zaběhlé, pak ano, třeba s obtížemi, ale zvládlo by se to. V rámci zkoušení a na začátku hraní je však inspicient nezbytný.

Lexo, stalo se ti, že jsi představení takzvaně prošvihnul, že jsi nestihl přijít nebo zapomněl, že večer hraješ?
Lexa: Nestalo, ale v mém životě se udály i prekérní situace. Jednou třeba, byla tuhá zima a v Kolíně se přehazovaly výhybky, vlaky na trati stály a já přišel do divadla za minutu sedm. Nakonec se sice vše zvládlo, ale ten pocit je příšerný. Zásadně jsem neprošvihnul nikdy nic, ale párkrát to bylo na spadnutí.

Aleši, dělal jsi nápovědu, teď jsi inspicient, co je složitější?
Aleš: Více stresující je asi práce inspicienta, je to větší zodpovědnost, ale i víc povinností. Ať to, či to, obě jsou to profese, ke kterým musí mít člověk vztah a dispozice.

Jak dlouho už jsi v Pardubicích po odchodu z Divadla pod Palmovkou?
Aleš: Pátou sezónu.

A chodíš do divadla i jako divák?
Aleš: Snažím se, ale těch volných večerů není moc.

Občas zaskočíš za nemocnou nápovědu v představení, které normálně neděláš. Jak se v tom zorientuješ?
Aleš: Den dva dopředu si půjčím nápovědní knihu, podívám se na to, a čemu nerozumím, na to se před představením zeptám herců. Ale my nápovědy máme v textu takové značky, které děláme všichni stejně, některé jsou až mezinárodní. Máme takové fígle, kterým rozumíme všichni.