VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S tebou mě baví svět (divadla) - Romana Chvalová s vlásenkářem Bohuslavem Vagenknechtem
S novou sezónou začala ve Zpravodaji vycházet nová rubrika S tebou mě baví svět (divadla). Měla jsem představu, že postupně představíme různé divadelní profese, které běžný divák nezná – inspicienty, rekvizitáře, vlásenkáře, osvětlovače, garderobiérky, zvukaře a mnoho dalších. Prostě lidi, bez kterých by divadlo nemohlo existovat. Požádala jsem herce, aby si každý vybral takového zaměstnance, na kterého je spolehnutí, který mu při práci nejvíc pomáhá nebo kterého si nejvíc váží. A bez kterého by divadlo nebylo divadlem. ROMANA CHVALOVÁ si vybrala vlásenkáře BOHUSLAVA VAGENKNECHTA, jenž v našem divadle pracoval několik desítek let, obracíme se na něj však i dnes, když potřebujeme pomoct s něčím výjimečným.
Slávek nás pozval na víno, a tak jsme si nejprve připili na jeho zdraví, neboť na konci srpna oslavil neuvěřitelné sedmdesátiny. A povídali jsme si…
Romano, proč sis vybrala Slávka jako nejspolehlivějšího představitele „bezpečného zázemí“?
Romana: Já jsem to nebrala tak, že si vybírám nejspolehlivějšího nebo nejlepšího… Já jsem si vybrala někoho, koho mám ráda. Začínám tady pětatřicátou sezónu a Slávka znám strašně dlouho, víme o sobě úplně všechno. Když jsem byla ještě v DISKu (divadlo, kde hrají studenti DAMU – pozn. red.) a už jsem věděla, že nastoupím do Pardubic, tak mi vlásenkářka, paní Kurelová říkala, že je zde vyhlášená vlásenkárna. Slávku, pamatuješ, tehdy jste měli místnost v prvním patře a bylo to takový skvělý místo, kam herci rádi zašli na kafe a na kus řeči. Často tam chodíval i Sandy (herec Milan Sandhaus – pozn. red.), a když jsem se nechala ostříhat, vzal smeták a po kandrdasovi (kandrdas je v divadelním žargonu začínající herec – pozn. red.) zametal vlasy. Říkal, že je to jeho služba. (smích) Takže já jsem měla od začátku k naší vlásenkárně moc hezký vztah. A troufám si říct, že naše sympatie jsou vzájemné. Navíc on je jediný chlap v tomto divadle, který zná i naše spodní prádlo. (smích) Je to normální, protože když jsou rychlé převleky a současně se musí přendávat paruky, tak je u toho.
Slávek: No, někdy jsem viděl i víc než jen to spodní prádlo… (smích)
Slávku, ty si vzpomínáš na dobu, kdy Romana nastoupila do divadla?
Slávek: Samozřejmě, že si to pamatuju. Já jsem tu byl už od roku 1970 a ona přišla v roce 1984 s Pepíkem Vránou. V hlavě mi utkvěla hned její první role, Robinsonka. Romany si velmi vážím, je skvělá v práci a nikdy s ní není žádný problém. Patří mezi několik lidí, s kterými si rád zajdu sednout i po práci, kdy probereme pracovní i osobní věci, hezky se nám spolu povídá.
Romana: A kromě jiného jsi, Slávku, mým jediným kadeřníkem, už přes třicet let!
Slávku, kdyby někdo nevěděl, co přesně dělá vlásenkář, jak mu to vysvětlíš? V některých divadlech říkají i maskér. Jak to tedy je?
Slávek: To jsou vlastně dvě profese, ale obě jsou v naší práci spojené. Vlásenkařina je však dominantní. Herečky se líčí samy, my většinou líčíme jen herce, kteří to moc nemají rádi. Ale jsou hry, které náš zásah opravdu vyžadují. Taky úzce spolupracujeme s výtvarníky kostýmů. Podle jejich návrhů připravujeme paruky, příčesky, vousy nebo kotlety. Musíme vědět, v jaké době se hra odehrává, co je která postava zač, jestli je mladá, stará, bohatá, chudá – to všechno se pak musí projevit na vizáži herců. Dotváříme charakter postavy v dané inscenaci. Někdy se stane, že herec či herečka během hry stárnou, což se musí projevit i v líčení a paruce. Ke své práci někdy potřebujeme třeba krev, samozřejmě umělou. Panu Hyhlíkovi jsme jednou nasazovali kontaktní čočky, aby měl červené oči. Nebo jsme líčili herce na černochy… Kdysi nebyla líčidla tak kvalitní, šla těžko smýt a herci nás posílali ke všem čertům. Taky jsme připravovali různé bizarní masky.
Vzpomínám si na jednu z inscenací Tří mušketýrů, která byla pro mě zvlášť náročná, všechny postavy měly být nějak barevné, od kostýmu až k paruce a líčení, vše podle charakteru – Mylady byla zelená, paní Bonacieux bleděmodrá, jiná postava růžová… I muži měli třeba zelené vlasy, kníry, vousy, podle oblečení. Na jevišti bylo třicet lidí a my jsme museli všechno vyrobit, protože tenkrát se paruky nedaly koupit jako dnes.
A ty vlasy barvíš, nebo se dají koupit už obarvené?
Slávek: Pokud jsou to pravé vlasy, tak se dají barvit. Umělé ne, ty jsou napuštěné pigmenty a to se už nedá změnit. Teď mě napadlo, jak se kdysi říkalo, že pro vlásenkáře jsou nejhorší herec a umělé vlasy… (smích) Ale dnes si už jak s herci, tak s umělými vlasy umím poradit. Nemyslím si, že by se bez nás nedalo dělat divadlo, ale s námi je to tak nějak hezčí a zajímavější. Obzvlášť dobové hry. Třeba secesní nebo biedermeierovská doba, ta to vysloveně vyžaduje. Dá se to hrát i v civilu, ale proč? Pro nás staromilce by to byla škoda.
Herečky jsou obvykle rády, když v každé inscenaci vypadají trochu jinak, když je paruka či maska změní a pomůže dotvořit charakter. Romano, jaký máš ty vztah k parukám, máš je ráda?
Romana: Přiznám se, že moc ne. Mně totiž každá paruka dělá ještě větší hlavu, a to ji mám největší v divadle. (smích) Pamatuju si, když jsem nastoupila, tak mi zrovna Slávek měřil hlavu, viď?
Slávek: Ano, a pak jsem se křižoval a říkal si: Zase jedna herečka s velkou hlavou, to zas bude spotřeba vlasů! (smích)
Romana: Ale do některých her je paruka vysloveně potřeba. Pamatuji si, že jsem v Misantropovi měla moc pěknou a zajímavou bílou paruku, navrhovala ji Dana Hávová. Nebo paradoxně moc ráda vzpomínám na Hrobku s vyhlídkou, kde jsem měla na hlavě „ježka“ a oblečenou vycpanou teplákovou soupravu… Zpětně mi pak režisér Zdeněk Dušek říkal, že se bál, že ho zabiju, až uvidím návrh kostýmu. (smích) Nevím, proč mají režiséři utkvělou představu, že herečky chtějí na jevišti vypadat jenom krásně? Třeba teď v Králi jelenem mám takový příšerný rozcuch a jsem spokojená. Jo, když máme být krásné, tak ať jsme, i když někdy to dá fakt dost práce. (smích)
Slávek: Ale byly tady i herečky, kterým jsem musel paruku předělávat nebo vyrábět novou, když jim někdo řekl, že jim to nesluší…
Romana: Ano, pamatuji si, že když se kdysi vešlo do vlásenkárny, tak jste pořád něco dělali…
Slávek: To ano, protože se tehdy nic nedalo koupit, každou paruku jsme museli vyrobit a ono to trvá třeba týden, denně několik hodin práce. Dnes si můžeš cokoliv objednat a za pár dní je to tady z Číny, z Hongkongu. Když je paruka z pravých vlasů, tak se může barvit, natáčet jako normální vlasy, ale herec či herečka se nesmějí moc zpotit, protože to je pak po účesu. Kdysi jsme jednou jeli na zájezd s operetou biedermeierovského stylu, hráli jsme v přírodě, bylo vlhko a lokny byly za chvíli do pasu natažené. (smích) Kdežto umělý vlas kanekalon drží, můžeš s ním dělat cokoliv, ale musí se s ním umět zacházet. Kilo pravých vlasů stojí deset, ale klidně i třicet tisíc, kilo kanekalonu pět stovek. A na jednu paruku použiju takových dvacet deka, podle toho jestli je to paruka dlouhá, krátká… Vzpomínám na Tarantovu inscenaci Ptáků, do níž jsme dělali moc zajímavé paruky, na ptačí masky jsme používali barvené buvolí chlupy, které jsou krepaté. Výtvarně to bylo nádherné a efektní.
Na divadle mě baví hry, kdy je z hlediště vidět, že profese vlásenkáře byla potřeba. Dnes už mám ale divadlo raději zezadu než z hlediště. Mám rád přípravu na představení – ty rituály, když si všechno nachystáme, zkontrolujeme. A o premiérách je po chodbách taková zvláštní atmosféra. Jsou herci, kteří chtějí klid, soustředí se, jiný si chce popovídat, někdo mě požádá o kafe… Hodně jsem se naučil koukáním a pozorováním, nemusím se vyptávat. Když je někdo vnímavý a chce svou práci dělat dobře, tak by měl mít respekt a dívat se kolem sebe a pozorovat.
Je dnes v divadle místo, kde se herci scházejí před zkouškou nebo představením, tak jak to kdysi bývalo ve vaší vyhlášené vlásenkárně?
Slávek: Myslím, že ne. Tehdy to byla opravdu pěkná doba, chodil tam na kafe nebo jen tak pokecat zmíněný pan Sandhaus, Zdenka Bittlová, Jirka Klepl… A scházeli jsme se i po práci…
Romana: Ano, taky jsme všichni nejdřív bydleli na „herečáku“. Jistě, celý život bych tam bydlet nechtěla, ale tehdy to bylo krásné.
Slávek: Já už vlastně jenom vzpomínám, protože do divadla chodím jen občas vypomáhat, a ta doba, o které mluvím, je už pryč. V posledních letech do divadla nastoupila spousta nových herců a s těmi jsem si takový vztah jako třeba s Romanou už nedokázal vybudovat.
Romana: Možná to, že na sebe nemáme tolik času, přináší i doba. Vždyť se podívej, každý pořád kouká do mobilu, hledá něco na internetu…
Slávek: A myslím si, že v posledních letech chybí určitý respekt k autoritám. Od herců vzájemně i od profesí v zákulisí. Když jsem měl vstoupit do šatny třeba k Sandymu nebo k Petru Skálovi, byl to pro mě vždy zvláštní pocit, šel jsem tam i s obavami, s respektem, nechtěl jsem je rušit. Kdysi se opravdu velmi přísně dodržovaly divadelní tradice. Různé pověry něco zakazovaly, třeba se nemá vstupovat na jeviště s kloboukem, pokud to tedy role nepředepisuje. Nebo se na jevišti nesmí jíst, dokonce ani kafe by se nemělo pít při zkouškách na jevišti. Taky zašívat něco na kostýmu, když ho má herec na sobě, to přináší smůlu. Dávat boty na stůl – neexistuje! Nebo si na generálních zkouškách sednout před režiséra, to bylo nemyslitelné. Dnes se tyto věci nedodržují a mně je to líto.
Ano, i já sama si uvědomuji, že za těch třicet let, co jsem u divadla, se mnoho změnilo a na některé věci vzpomínám s nostalgií. Ale doba jde dál, všechno je pomíjivé. S Romanou a Slávkem jsme si sice posteskli, ale nelitovali se a dál si povídali a vzpomínali na herce a mnohé historky s nimi spojené. Což by vydalo na knihu, ale je otázkou, jestli by to bylo publikovatelné… A hodně jsme se ten večer nasmáli. Třeba když Slávek zavzpomínal na své herecké a taneční roličky. Ale nejvíc mi v hlavě utkvěla věta, kterou řekl na závěr: Vážím si divadla za to, že tady stále můžu být! Přeju si, aby takoví lidé jako Slávek byli u divadla dlouho a aby předávali svou profesi a úctu k ní dalším generacím.
Slávek nás pozval na víno, a tak jsme si nejprve připili na jeho zdraví, neboť na konci srpna oslavil neuvěřitelné sedmdesátiny. A povídali jsme si…
Romano, proč sis vybrala Slávka jako nejspolehlivějšího představitele „bezpečného zázemí“?
Romana: Já jsem to nebrala tak, že si vybírám nejspolehlivějšího nebo nejlepšího… Já jsem si vybrala někoho, koho mám ráda. Začínám tady pětatřicátou sezónu a Slávka znám strašně dlouho, víme o sobě úplně všechno. Když jsem byla ještě v DISKu (divadlo, kde hrají studenti DAMU – pozn. red.) a už jsem věděla, že nastoupím do Pardubic, tak mi vlásenkářka, paní Kurelová říkala, že je zde vyhlášená vlásenkárna. Slávku, pamatuješ, tehdy jste měli místnost v prvním patře a bylo to takový skvělý místo, kam herci rádi zašli na kafe a na kus řeči. Často tam chodíval i Sandy (herec Milan Sandhaus – pozn. red.), a když jsem se nechala ostříhat, vzal smeták a po kandrdasovi (kandrdas je v divadelním žargonu začínající herec – pozn. red.) zametal vlasy. Říkal, že je to jeho služba. (smích) Takže já jsem měla od začátku k naší vlásenkárně moc hezký vztah. A troufám si říct, že naše sympatie jsou vzájemné. Navíc on je jediný chlap v tomto divadle, který zná i naše spodní prádlo. (smích) Je to normální, protože když jsou rychlé převleky a současně se musí přendávat paruky, tak je u toho.
Slávek: No, někdy jsem viděl i víc než jen to spodní prádlo… (smích)
Slávku, ty si vzpomínáš na dobu, kdy Romana nastoupila do divadla?
Slávek: Samozřejmě, že si to pamatuju. Já jsem tu byl už od roku 1970 a ona přišla v roce 1984 s Pepíkem Vránou. V hlavě mi utkvěla hned její první role, Robinsonka. Romany si velmi vážím, je skvělá v práci a nikdy s ní není žádný problém. Patří mezi několik lidí, s kterými si rád zajdu sednout i po práci, kdy probereme pracovní i osobní věci, hezky se nám spolu povídá.
Romana: A kromě jiného jsi, Slávku, mým jediným kadeřníkem, už přes třicet let!
Slávku, kdyby někdo nevěděl, co přesně dělá vlásenkář, jak mu to vysvětlíš? V některých divadlech říkají i maskér. Jak to tedy je?
Slávek: To jsou vlastně dvě profese, ale obě jsou v naší práci spojené. Vlásenkařina je však dominantní. Herečky se líčí samy, my většinou líčíme jen herce, kteří to moc nemají rádi. Ale jsou hry, které náš zásah opravdu vyžadují. Taky úzce spolupracujeme s výtvarníky kostýmů. Podle jejich návrhů připravujeme paruky, příčesky, vousy nebo kotlety. Musíme vědět, v jaké době se hra odehrává, co je která postava zač, jestli je mladá, stará, bohatá, chudá – to všechno se pak musí projevit na vizáži herců. Dotváříme charakter postavy v dané inscenaci. Někdy se stane, že herec či herečka během hry stárnou, což se musí projevit i v líčení a paruce. Ke své práci někdy potřebujeme třeba krev, samozřejmě umělou. Panu Hyhlíkovi jsme jednou nasazovali kontaktní čočky, aby měl červené oči. Nebo jsme líčili herce na černochy… Kdysi nebyla líčidla tak kvalitní, šla těžko smýt a herci nás posílali ke všem čertům. Taky jsme připravovali různé bizarní masky.
Vzpomínám si na jednu z inscenací Tří mušketýrů, která byla pro mě zvlášť náročná, všechny postavy měly být nějak barevné, od kostýmu až k paruce a líčení, vše podle charakteru – Mylady byla zelená, paní Bonacieux bleděmodrá, jiná postava růžová… I muži měli třeba zelené vlasy, kníry, vousy, podle oblečení. Na jevišti bylo třicet lidí a my jsme museli všechno vyrobit, protože tenkrát se paruky nedaly koupit jako dnes.
A ty vlasy barvíš, nebo se dají koupit už obarvené?
Slávek: Pokud jsou to pravé vlasy, tak se dají barvit. Umělé ne, ty jsou napuštěné pigmenty a to se už nedá změnit. Teď mě napadlo, jak se kdysi říkalo, že pro vlásenkáře jsou nejhorší herec a umělé vlasy… (smích) Ale dnes si už jak s herci, tak s umělými vlasy umím poradit. Nemyslím si, že by se bez nás nedalo dělat divadlo, ale s námi je to tak nějak hezčí a zajímavější. Obzvlášť dobové hry. Třeba secesní nebo biedermeierovská doba, ta to vysloveně vyžaduje. Dá se to hrát i v civilu, ale proč? Pro nás staromilce by to byla škoda.
Herečky jsou obvykle rády, když v každé inscenaci vypadají trochu jinak, když je paruka či maska změní a pomůže dotvořit charakter. Romano, jaký máš ty vztah k parukám, máš je ráda?
Romana: Přiznám se, že moc ne. Mně totiž každá paruka dělá ještě větší hlavu, a to ji mám největší v divadle. (smích) Pamatuju si, když jsem nastoupila, tak mi zrovna Slávek měřil hlavu, viď?
Slávek: Ano, a pak jsem se křižoval a říkal si: Zase jedna herečka s velkou hlavou, to zas bude spotřeba vlasů! (smích)
Romana: Ale do některých her je paruka vysloveně potřeba. Pamatuji si, že jsem v Misantropovi měla moc pěknou a zajímavou bílou paruku, navrhovala ji Dana Hávová. Nebo paradoxně moc ráda vzpomínám na Hrobku s vyhlídkou, kde jsem měla na hlavě „ježka“ a oblečenou vycpanou teplákovou soupravu… Zpětně mi pak režisér Zdeněk Dušek říkal, že se bál, že ho zabiju, až uvidím návrh kostýmu. (smích) Nevím, proč mají režiséři utkvělou představu, že herečky chtějí na jevišti vypadat jenom krásně? Třeba teď v Králi jelenem mám takový příšerný rozcuch a jsem spokojená. Jo, když máme být krásné, tak ať jsme, i když někdy to dá fakt dost práce. (smích)
Slávek: Ale byly tady i herečky, kterým jsem musel paruku předělávat nebo vyrábět novou, když jim někdo řekl, že jim to nesluší…
Romana: Ano, pamatuji si, že když se kdysi vešlo do vlásenkárny, tak jste pořád něco dělali…
Slávek: To ano, protože se tehdy nic nedalo koupit, každou paruku jsme museli vyrobit a ono to trvá třeba týden, denně několik hodin práce. Dnes si můžeš cokoliv objednat a za pár dní je to tady z Číny, z Hongkongu. Když je paruka z pravých vlasů, tak se může barvit, natáčet jako normální vlasy, ale herec či herečka se nesmějí moc zpotit, protože to je pak po účesu. Kdysi jsme jednou jeli na zájezd s operetou biedermeierovského stylu, hráli jsme v přírodě, bylo vlhko a lokny byly za chvíli do pasu natažené. (smích) Kdežto umělý vlas kanekalon drží, můžeš s ním dělat cokoliv, ale musí se s ním umět zacházet. Kilo pravých vlasů stojí deset, ale klidně i třicet tisíc, kilo kanekalonu pět stovek. A na jednu paruku použiju takových dvacet deka, podle toho jestli je to paruka dlouhá, krátká… Vzpomínám na Tarantovu inscenaci Ptáků, do níž jsme dělali moc zajímavé paruky, na ptačí masky jsme používali barvené buvolí chlupy, které jsou krepaté. Výtvarně to bylo nádherné a efektní.
Na divadle mě baví hry, kdy je z hlediště vidět, že profese vlásenkáře byla potřeba. Dnes už mám ale divadlo raději zezadu než z hlediště. Mám rád přípravu na představení – ty rituály, když si všechno nachystáme, zkontrolujeme. A o premiérách je po chodbách taková zvláštní atmosféra. Jsou herci, kteří chtějí klid, soustředí se, jiný si chce popovídat, někdo mě požádá o kafe… Hodně jsem se naučil koukáním a pozorováním, nemusím se vyptávat. Když je někdo vnímavý a chce svou práci dělat dobře, tak by měl mít respekt a dívat se kolem sebe a pozorovat.
Je dnes v divadle místo, kde se herci scházejí před zkouškou nebo představením, tak jak to kdysi bývalo ve vaší vyhlášené vlásenkárně?
Slávek: Myslím, že ne. Tehdy to byla opravdu pěkná doba, chodil tam na kafe nebo jen tak pokecat zmíněný pan Sandhaus, Zdenka Bittlová, Jirka Klepl… A scházeli jsme se i po práci…
Romana: Ano, taky jsme všichni nejdřív bydleli na „herečáku“. Jistě, celý život bych tam bydlet nechtěla, ale tehdy to bylo krásné.
Slávek: Já už vlastně jenom vzpomínám, protože do divadla chodím jen občas vypomáhat, a ta doba, o které mluvím, je už pryč. V posledních letech do divadla nastoupila spousta nových herců a s těmi jsem si takový vztah jako třeba s Romanou už nedokázal vybudovat.
Romana: Možná to, že na sebe nemáme tolik času, přináší i doba. Vždyť se podívej, každý pořád kouká do mobilu, hledá něco na internetu…
Slávek: A myslím si, že v posledních letech chybí určitý respekt k autoritám. Od herců vzájemně i od profesí v zákulisí. Když jsem měl vstoupit do šatny třeba k Sandymu nebo k Petru Skálovi, byl to pro mě vždy zvláštní pocit, šel jsem tam i s obavami, s respektem, nechtěl jsem je rušit. Kdysi se opravdu velmi přísně dodržovaly divadelní tradice. Různé pověry něco zakazovaly, třeba se nemá vstupovat na jeviště s kloboukem, pokud to tedy role nepředepisuje. Nebo se na jevišti nesmí jíst, dokonce ani kafe by se nemělo pít při zkouškách na jevišti. Taky zašívat něco na kostýmu, když ho má herec na sobě, to přináší smůlu. Dávat boty na stůl – neexistuje! Nebo si na generálních zkouškách sednout před režiséra, to bylo nemyslitelné. Dnes se tyto věci nedodržují a mně je to líto.
Ano, i já sama si uvědomuji, že za těch třicet let, co jsem u divadla, se mnoho změnilo a na některé věci vzpomínám s nostalgií. Ale doba jde dál, všechno je pomíjivé. S Romanou a Slávkem jsme si sice posteskli, ale nelitovali se a dál si povídali a vzpomínali na herce a mnohé historky s nimi spojené. Což by vydalo na knihu, ale je otázkou, jestli by to bylo publikovatelné… A hodně jsme se ten večer nasmáli. Třeba když Slávek zavzpomínal na své herecké a taneční roličky. Ale nejvíc mi v hlavě utkvěla věta, kterou řekl na závěr: Vážím si divadla za to, že tady stále můžu být! Přeju si, aby takoví lidé jako Slávek byli u divadla dlouho a aby předávali svou profesi a úctu k ní dalším generacím.
Jana Uherová
