VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S režisérkou Celebrity Monikou Pulišovou
V rámci únorového dílu cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek) budete mít možnost vidět první scénické uvedení hry Lenky Procházkové Celebrita. Se Zdeňkem Rumpíkem a Lídou Vláškovou ji nastuduje mladá slovenská režisérka MONIKA PULIŠOVÁ, kterou jsme požádali o několik jejích slov...
Lenka Procházková je známá čtenářům více jako prozaička. Znala jsi již dříve její tvorbu?
Bohužiaľ nie. Teraz po nej siahnem.
Celebrita je jednou z mála jejích divadelních her. Čím si tě na první přečtení získala?
Vtipom! Tak dobre som sa už dávno nezasmiala a to sa mi nestáva často.
Celebrita Lenky Procházkové uvádí na scénu postavu filosofa, který již, dle svých slov, nepatří do dnešního světa a polemizuje s ním. Co ti na jeho postoji k současné společnosti připadá nejvíce trefné? Je pro tebe svým myšlením sympatický?
Zbožňujem ho. Sama mám niekedy pocit, akoby som sa narodila v nesprávnej dobe a cnie sa mi za „zažltnutými“ časmi. Je to akási túžba po neznámom, lepšom. Ale normálne žijem, kde teraz som. Náš filozof však dnešok neznáša, nevie v ňom chodiť, je pre neho príliš nezrozumiteľný, a tak sa doma zabarikáduje a hundre do prázdna. Je zúfalo komický.
Filosof je požádán o novoroční poselství a přemýšlí, co světu vzkázat. Co bys mu vzkázala ty, kdybys byla o něco takového požádána?
Asi by som to odmietla, nemám rada okázalé reči.
Objevuješ ráda nové hry? Co tě na současné dramatice zajímá?
Rada objavujem hry a nezáleží, kedy boli napísané. Na hre ma musí zaujať téma, musím rozumieť, čo hovorí. Potom mám rada postavy čudákov a text s metaforami.
A forma scénického čtení ti vyhovuje? Jakou s ní máš zkušenost?
Rada skúšam s hercami. Scénické čítanie je rýchlovka – niekedy aj to dobre padne. Na výške sme stále robili nejaké čítanie, lebo nebolo dosť času na skúšanie. Musím priznať, že som detailista piplajúci sa v nuansách a často potrebujem na prácu viac času. Tiež mám rada na javisku akciu, ktorá je však pre herca s papierom v ruke náročná. Ale zasa čítanie dovoľuje zamerať sa výsostne na text, čo je výzva.
Původně jsi na bratislavské VŠMU studovala obor divadelní management. Co tě následně přimělo, abys přestoupila ke studiu režie a dramaturgie?
Začala som sa nudiť.
Práce produkční je především organizátorská. U režie je tento aspekt také důležitý, ale samozřejmě ne jediný. Kde se v tobě bere potřeba organizovat? Pokud tedy v tobě ještě zůstala.
Organizácia nebola mojou potrebou, ale potrebovala som ju pri práci. Je pravda, že riadiť ľudí so sebou nesie pocit istoty, že má človek všetko vo svojich rukách. Viktor Lukáč, slovenský rozhlasový aj divadelný režisér, hovorieva: „Maminka a režisér má vždy pravdu.“
Dají se podle tebe všechny tři zmíněné profese kloubit a pracovně se jimi zabývat?
Snažila som sa o to, ale zistila som, že je to kontraproduktívne. Je dobré, keď sa pri jednom projekte človek plne sústredí na jednu vec. Trojjedine som sa hádala sama so sebou: dramaturg kričal, že tá strana sa nesmie škrtať, režisér chcel viac javiskovej metafory a produkčný len krútil hlavou, že to nie je dosť marketingovo zaujímavé.
V Bratislavě jsi rovněž učila na konzervatoři mladé herce. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Skvelá! Odporúčam ju každému mladému režisérovi. Máte k dispozícii súbor, s ktorým môžete experimentovať. Študenti vám nezrušia skúšku kvôli natáčaniu seriálu alebo dabingu, sú to mladučkí dospelí plní zmätku a lásky a nie je ťažké získať si ich dôveru, pretože sa im ešte chce hľadať.
Jakými činnostmi se zabýváš v poslední době, kdy jsi přesídlila do Prahy?
Vlastne pokračujem vo svojom živote, aký som viedla v Bratislave, len tu je to viac hektické a snažím sa spoznávať nových ľudí, s ktorými by som mohla spolupracovať. Napísala som divadelnú hru – rozprávku, robím dramaturgiu pre kultúrne centrá, pripravujem vlastný divadelný projekt... Vlastne, mám pocit, že som sa naozaj osamostatnila a idem na vlastnú päsť.
Lenka Procházková je známá čtenářům více jako prozaička. Znala jsi již dříve její tvorbu?
Bohužiaľ nie. Teraz po nej siahnem.
Celebrita je jednou z mála jejích divadelních her. Čím si tě na první přečtení získala?
Vtipom! Tak dobre som sa už dávno nezasmiala a to sa mi nestáva často.
Celebrita Lenky Procházkové uvádí na scénu postavu filosofa, který již, dle svých slov, nepatří do dnešního světa a polemizuje s ním. Co ti na jeho postoji k současné společnosti připadá nejvíce trefné? Je pro tebe svým myšlením sympatický?
Zbožňujem ho. Sama mám niekedy pocit, akoby som sa narodila v nesprávnej dobe a cnie sa mi za „zažltnutými“ časmi. Je to akási túžba po neznámom, lepšom. Ale normálne žijem, kde teraz som. Náš filozof však dnešok neznáša, nevie v ňom chodiť, je pre neho príliš nezrozumiteľný, a tak sa doma zabarikáduje a hundre do prázdna. Je zúfalo komický.
Filosof je požádán o novoroční poselství a přemýšlí, co světu vzkázat. Co bys mu vzkázala ty, kdybys byla o něco takového požádána?
Asi by som to odmietla, nemám rada okázalé reči.
Objevuješ ráda nové hry? Co tě na současné dramatice zajímá?
Rada objavujem hry a nezáleží, kedy boli napísané. Na hre ma musí zaujať téma, musím rozumieť, čo hovorí. Potom mám rada postavy čudákov a text s metaforami.
A forma scénického čtení ti vyhovuje? Jakou s ní máš zkušenost?
Rada skúšam s hercami. Scénické čítanie je rýchlovka – niekedy aj to dobre padne. Na výške sme stále robili nejaké čítanie, lebo nebolo dosť času na skúšanie. Musím priznať, že som detailista piplajúci sa v nuansách a často potrebujem na prácu viac času. Tiež mám rada na javisku akciu, ktorá je však pre herca s papierom v ruke náročná. Ale zasa čítanie dovoľuje zamerať sa výsostne na text, čo je výzva.
Původně jsi na bratislavské VŠMU studovala obor divadelní management. Co tě následně přimělo, abys přestoupila ke studiu režie a dramaturgie?
Začala som sa nudiť.
Práce produkční je především organizátorská. U režie je tento aspekt také důležitý, ale samozřejmě ne jediný. Kde se v tobě bere potřeba organizovat? Pokud tedy v tobě ještě zůstala.
Organizácia nebola mojou potrebou, ale potrebovala som ju pri práci. Je pravda, že riadiť ľudí so sebou nesie pocit istoty, že má človek všetko vo svojich rukách. Viktor Lukáč, slovenský rozhlasový aj divadelný režisér, hovorieva: „Maminka a režisér má vždy pravdu.“
Dají se podle tebe všechny tři zmíněné profese kloubit a pracovně se jimi zabývat?
Snažila som sa o to, ale zistila som, že je to kontraproduktívne. Je dobré, keď sa pri jednom projekte človek plne sústredí na jednu vec. Trojjedine som sa hádala sama so sebou: dramaturg kričal, že tá strana sa nesmie škrtať, režisér chcel viac javiskovej metafory a produkčný len krútil hlavou, že to nie je dosť marketingovo zaujímavé.
V Bratislavě jsi rovněž učila na konzervatoři mladé herce. Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Skvelá! Odporúčam ju každému mladému režisérovi. Máte k dispozícii súbor, s ktorým môžete experimentovať. Študenti vám nezrušia skúšku kvôli natáčaniu seriálu alebo dabingu, sú to mladučkí dospelí plní zmätku a lásky a nie je ťažké získať si ich dôveru, pretože sa im ešte chce hľadať.
Jakými činnostmi se zabýváš v poslední době, kdy jsi přesídlila do Prahy?
Vlastne pokračujem vo svojom živote, aký som viedla v Bratislave, len tu je to viac hektické a snažím sa spoznávať nových ľudí, s ktorými by som mohla spolupracovať. Napísala som divadelnú hru – rozprávku, robím dramaturgiu pre kultúrne centrá, pripravujem vlastný divadelný projekt... Vlastne, mám pocit, že som sa naozaj osamostatnila a idem na vlastnú päsť.
Zdeněk Janál
