VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Režisér PAVEL KREJČÍ inscenoval v našem divadle komorní hru Pochyby. Jejím autorem je americký dramatik, po otci Ir, John Patrick Shanley. Podle hry byl roku 2008 natočen stejnojmenný film s Meryl Streep, Philipem Seymourem Hoffmanem, Amy Adams a Violou Davis v hlavních rolích. Stejné role u nás ztvární Jindra Janoušková, Josef Pejchal, Eliška Lásková a Romana Chvalová.

Pavel Krejčí režíruje v Pardubicích poprvé, je dlouholetým režisérem v královéhradeckém rozhlasovém studiu, kde se pod jeho vedením vystřídali skoro všichni pardubičtí herci v různých rolích, četbách i dokumentech, takže se s nimi zná osobně i profesně. V hradeckém Klicperově divadle režíroval také několik divadelních inscenací.


Pavle, připomeň je, prosím.
Mou první inscenací byly Návštěvní hodiny Felixe Mitterera v roce 1995. Myslím, že se povedly, díky hercům samozřejmě, já jsem tehdy neměl žádnou divadelní zkušenost. Měly asi třicet repríz a nebýt toho, že skončila autorská práva, hrály by se dál. Do smrti na ně nezapomenu. Podruhé jsem v Klicperově divadle režíroval Tři velké ženy Edwarda Albeeho. Byla to nádherná práce se třemi skvělými herečkami a jedním talentovaným mladým hercem, dosáhli jsme nějakých osmdesáti devadesáti repríz. Nejvíc mě potěšilo, že přestože to byla hra náročná, měla ohromný divácký ohlas. Třetí byla trochu rozpustilejší hra, Žárlivost Ester Vilarové. Inscenovali jsme ji původně v Podkroví a díky velkému zájmu diváků jsme ji pak přenesli do většího prostoru v Besedě.

Rozhlasové režii ses věnoval celý život a prošel jsi v ní všemi žánrovými kategoriemi. Vzpomeň na ty „nejsrdcovější“, je-li to v tom množství možné.
Téměř nemožné. Když jsem dohledával, co všechno jsem dělal, tak jen v archivu, kde není zdaleka všechno, jsem našel přes tři tisíce svých režií. Platí, že ke všemu, co člověk udělá, má nějaký vztah. Začínal jsem sice za minulého režimu a tehdy jsem zdaleka ke všemu osobní vztah neměl. Ale nikdy jsem se ničemu nevyhýbal, svého času jsem byl dokonce pasován na kabaretního režiséra, když hradecké studio vynikalo v tomhle zábavném žánru. Bylo to za časů vynikajících herců Milana Sandhause, Alji Gsöllhofera, Jindry Bonaventury, Vaška Duška, Lídy Vláškové, Romany Chvalové… v kombinaci s Helenou Růžičkovou, Stellou Zázvorkovou a Janem Skopečkem… Rád na to vzpomínám. Když se pak v popřevratovém období rozvolnila tvorba, tak mi učarovaly všechny žánry napříč rozhlasovým spektrem: četba, rozhlasová hra, povídka, pohádka, dokumentární pásmo, poezie… A samozřejmě v téhle velké paletě žánrů nemůže člověk zapomenout na některé tituly, které oslovily jeho i posluchače. Z toho množství bych rád připomněl aspoň četby Osvobozené kino Mír od pardubického rodáka Ladislava Pecháčka, několik titulů chrudimského autora Miroslava Hanuše, které mě vzaly za srdce – Konkláve, Čtvrtý rozměr a Méněcennost – nebo dramatizace románů od hronovského rodáka Egona Hostovského Nezvěstný a Všeobecné spiknutí. Ze světových autorů musím jmenovat aspoň Josepha Rotha, četbu z jeho románu Job. A Vladimira Nabokova Ve znamení levobočka, kde jsem měl niterný vztah také k interpretovi, kterým měl být původně Jiří Ornest, a byl to on, kdo Nabokovův román navrhl k četbě. Ale pak těžce onemocněl a musel jsem ho nahradit Pavlem Soukupem. A ten byl textem stejně zasažen jako já a pořád si ho spolu připomínáme… Taky jsem měl příležitost se seznámit s chartistou a disidentem Petrem Chudožilovem, který emigroval do Švýcarska. Z jeho rozhlasových her jsme dělali Lovce mamutů a Tenkrát o Vánocích s nezapomenutelným Standou Zindulkou v hlavní roli. A nemůžu zapomenout na vůbec první rozhlasovou hru, kterou jsem režíroval: Běh do ráje norského autora Odda Selmera s hlavním protagonistou Milanem Sandhausem. A ještě bych měl připomenout četbu z novely Trip do Česka od Josefa Škvoreckého, který měl velký ohlas i v zahraničí a autorovi, tehdy nemocí upoutanému na lůžko, udělal ohromnou radost. A nesmím zapomenout taky na žánr pohádky a tam k mým nejmilejším patří Případ pohádkového dědečka a Případ pohádkové babičky krkonošské autorky Marie Kubátové. V souvislosti s literárními žánry musím jmenovat své dramaturgy Jaroslavu Strejčkovou, Ilonu Janskou, Nellu Mlsovou s Janem Dvořákem, Vladimíra Zajíce, Milana Duse a tebe. Z jiných žánrů jsem měl moc rád dokumentární pásmo čili feature, což byl svého času jeden z nejprogresivnějších rozhlasových žánrů. A mně nejmilejší byl pořad Bohové zůstávají na zemi, který byl oceněn na festivalu v Paříži Zvláštní cenou poroty jako jeden z příspěvků z šestadvaceti zemí. A ještě cykly Na nedělní vlně Hradce Králové, kde jsme udělali asi dvacet dvouhodinových pořadů na téma ekologie duše, které měly veliký ohlas posluchačů. A při té příležitosti musím jmenovat své dvě spolupracovnice redaktorky Martu Růžičkovou a Elišku Pilařovou.

Jak ses k téhle profesi dostal a co tě k ní přilákalo?
Ta cesta byla poměrně jednoduchá. Studoval jsem tady naproti střední průmyslovou školu elektrotechnickou. Ale původně jsem chtěl na gymnázium, protože jsem měl rád češtinu a literaturu, hodně jsem četl, ale maminka chtěla, abych se naučil něco praktického. Tak jsem pak zabíral místo klukům, kteří by tu technickou profesi na rozdíl ode mne rádi dělali. Pokračoval jsem potom na VUT v Brně, kde jsem se dostal do komunity kolem Divadla na provázku, a začalo se mi vyjasňovat, co chci dělat. Vlastně mě ze začátku nejvíc lákal film. Po sedmém semestru jsem školu ukončil, šel na vojnu a po ní jsem se dostal do konkursu na hlasatele hradeckého rozhlasu. Tam jsem zakotvil ve výborné partě múzicky naladěných lidí. Měl jsem tam kamaráda režiséra Igora Froňka a ten mi nabídl, abych si zkusil režii. Dostal jsem tehdy zadání natočit Nezvalův Zpěv míru. Obsadil jsem herečku Jarmilu Cmíralovou, její strhující recitace zazněla z amplionů nad prvomájovým průvodem a teprve den nato jsem se od kolegů dozvěděl, že má z politických důvodů zakázáno vystupovat… To byl můj debut. Pak jsem u Igora Froňka často asistoval a uvědomil jsem si, že rozhlas je vlastně film bez obrazu a měl jsem o své profesi jasno. Vystudoval jsem DAMU, v pražských studiích jsem se dostal na stáže k rozhlasovým velikánům, jako byli Jiří Horčička, Josef Henke, Alena Adamcová, Jana Bezdíčková, Josef Melč, Vladimír Tomeš…, což byly kapacity evropského, ne-li světového formátu. Ti všichni mi dali strašně moc. A taky bylo velmi cenné vidět při práci vynikající herce, a to jak pro poznání herecké rozhlasové práce, tak pro získání skvělých a trvale věrných kontaktů pro mou následnou dráhu.

Ze své praxe znáš velmi dobře herce pardubické, hradecké z Klicperova divadla i z Draku, a také mnoho herců pražských. Zajímalo by mě, jestli jsou herci, kteří jsou výborní na jevišti, ale nemohou za mikrofon (čímž nemyslím mimy, samozřejmě). A herci, kteří jsou naopak lepší v rozhlase než v divadelní úloze. A čím to je.
Jsou opravdu herci, kteří jsou na jevišti obdivuhodní a před mikrofonem mají svazující respekt. Nedokážou v tom neživém předmětu vidět partnera. Jeviště jim umožňuje gesta, mimiku, kostým, oční kontakt, mají na něm živého partnera… a za mikrofonem si připadají bezmocní, propadají zničující trémě a nemohou si pomoci. To je jeden případ. Další roli hraje divadelní stylizace, která i u té nejrealističtější hry vždycky je a v rozhlase může být na překážku. A pak jsou ještě herci, kteří mají na jevišti osobité, neodolatelné kouzlo, jako byl třeba Stanislav Neumann. Na jevišti rozkošný, v rozhlase „použitelný“ snad jen do pohádek. Existují drobné artikulační indispozice, které jeviště unese, ale mikrofon je nesmiřitelně obnaží.
A pohled z opačné strany: Na jevišti hraje velikou roli fyziognomie, v rozhlase ne. Jsou vynikající herci, kteří jsou v rozhlase všestranní, ale jejich obsazování v divadle je svázáno fyziognomickými limity. Jako obecný příklad řekněme herečku, která má úžasný sexy hlas, ale na jevišti hraje jen tetky. Podobně limituje na jevišti i věk, v rozhlase často nerozpoznatelný. Pro divadelního herce je nezbytná taky spontaneita pohybu, v rozhlase úplně postradatelná.

Které herecké hvězdy máš nebo jsi měl v rozhlase nejradši?
Vždycky jsem dbal na přednostní obsazování herců z regionu. A možnost přidat k nim tu a tam herce z Prahy díky získaným kontaktům mi samozřejmě uvolňovala ruce. K nim průběžně přibývali herci, kteří odsud odešli, ale zachovali si vztah k regionu, jako byli Standa Zindulka, Ladislav Mrkvička, Josef Somr, Míša Lohniská, Vláďa Čech, Luděk Munzar, Josef Vinklář, Milan Neděla, Gabriela Vránová, Stella Zázvorková, která v Pardubicích hrála v několika inscenacích. Ti všichni vždycky rádi přijeli, když jsem jim nabídl práci. Pak byli i herci, kteří se sami ozvali, že by měli zájem točit v Hradci. Třeba vynikající rozhlasový herec a autor hereckých memoárů Bohumil Bezouška, Jan Skopeček, Karel Urbánek, Mirko Musil, Soběslav Sejk. A ještě musím jmenovat dva herce, k nimž mě váže i pouto velkého osobního přátelství, Pavla Soukupa a Jiřího Ornesta. I oni rádi jezdili točit do hradeckého studia. A musím říct, že všichni jmenovaní, i ti, které jsem jmenovat zapomněl nebo nestihl, měli vždycky jednu zásadní podmínku: aby nepřipravili o roli místního herce. Tu jsem jim vždycky splnil.

Rozdíl mezi divadelní a rozhlasovou režií asi nejlépe vyjádříme tím, že si řekneme, co všechno v rozhlase nejde. Nebo se mýlím?
Nemýlíš. I když, skoro by se mi chtělo říct, že v rozhlase jde všechno. Nikdy jsem se při své práci nesetkal s tím, že by něco nešlo. Ale to bylo tím, že jsem pracoval s textem, který byl pro rozhlas připravený od dramaturgů, a se zvukovými mistry, kteří dokonale ovládali svou profesi. Pak jsem si to uvědomil, když jsem do rozhlasové podoby upravoval divadelní hru. Něco prostě bez očí opravdu nejde. Některé věci, když je nevidíme, se v rádiu musí takzvaně okecat, protože jinak nevíme, o co jde. To je především nonverbální komunikace, oční kontakt beze slov se v rádiu nedá udělat. Jde nějak náhradně vytvořit, ale není to ono. Taky nelze převést výtvarno, vizuální krása potřebuje oči. Dám příklad. Dá se v rozhlase natočit Kytice, samozřejmě. Ale oproti zpracování s výtvarnými metaforami bude silně omezená. Rozhlas stojí na slově, které má nesmírnou sílu, ale nezmůže všechno. Rozpohybované divadlo rozhlas taky neunese. A ještě jeden handicap oproti divadlu rozhlas má, a tím je absence přímého kontaktu s publikem. Divadlo je okamžitá jsoucnost teď a tady, která je pokaždé trochu jiná, živá.

A co jde v rozhlase a v divadle ne?
Výhodou rozhlasu je střih, ten má společný s filmem. Můžeme se přenést z času do času, třeba o léta v pouhém okamžiku. Bez přestavby, převleku, přeličování. Neviditelné herectví taky poskytuje mnohem větší prostor posluchačově fantazii. A největší výhodou rozhlasové tvorby je takřka naprostá svoboda při obsazování herců, nespoutaná limity divadelního provozu. Nejednoznačnou výhodou je pak ještě možnost vymodelovat si ve střižně z natočených klapek přesně ten tvar, jaký chci. Ten už mi pak zůstane. Oproti nikdy úplně jistému, prchavému, ale svým způsobem neodolatelnému kouzlu živého hereckého projevu.

Často navštěvuješ pardubické divadlo. Které inscenace z posledních let tě nejvíc zasáhly?
Moc se mi líbil Kalibův zločin K. V. Raise a Konec masopustu Josefa Topola, obojí v režii Břetislava Rychlíka. V úplně poslední době Společenstvo vlastníků, kde mě zaujalo autentické, pravdivé herectví všech zúčastněných a jejich skvělá souhra. A inscenace Až ustane déšť a Podivný případ se psem s vynikajícími výkony Pepíka Lásky i všech ostatních. A ze starších inscenací komedie Z postele do postele, s prolínáním tří prostorů, v nichž se pořád něco poutavého děje.

Která témata ve hře Pochyby tě zajímají?
Nejdůležitější je pro mě, co všechno se stane, když někoho bezdůvodně obviníme. Co to nese straně obviňující a straně obviněného. A nic z toho nejde vzít zpátky.
A druhé téma, velmi silné v dnešní zrychlené době, je soucit a láska versus pořádek a disciplína. Pořádek a disciplína musí být, jinak je chaos a anarchie. Ale důležitá je tolerance, která je za tím versus: co lze akceptovat a co ne.

Čím se řídíš v nejistotě a pochybách?
Vůlí a intuicí. To je moje celoživotní krédo. Není ze mě, řekl to Nietzsche nebo Schopenhauer, spíš Schopenhauer.