VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Režisér MIKOLÁŠ TYC se v Pardubicích představil roku 2013 scénickým čtením hry Slepice na zádech. Tři roky nato režíroval Bílou nemoc Karla Čapka. A jeho zatím poslední inscenací byla před třemi lety Rychlost dopadu sněhové vločky na Malé scéně ve dvoře. V současné době připravuje břitkou komedii PROTOKOL amerického dramatika a herce Tracyho Lettse.

Jméno tohoto autora se na českých scénách objevilo v polovině 90. let minulého století. Pražský Činoherní klub a následně několik dalších divadel uvedlo jeho hru Zabiják Joe, která v našich poklidných divadelních vodách zapůsobila jako gejzír. Tehdy jsi byl ještě na gymnáziu. Kdy ses poprvé setkal s jeho dramatikou?
Poměrně záhy. Rodiče Zabijáka Joea viděli a řekli mi, že ho musím vidět taky. Takže jsem si už někdy během svého nabitého pozdně pubertálního života musel dva měsíce dopředu vyhradit termín, abych viděl Zabijáka a strašně se mi to líbilo. A podruhé jsem se s Tracy Lettsem setkal asi před třemi lety, když jsem v Městském divadle v Brně režíroval Mary Page Marlowe, úžasnou hru o několika obrazech ze života jedné zdánlivě obyčejné americké ženy.

Ano, právě někdy v té době jsme se domluvili na Protokolu. Ale hovořili jsme i o další Lettsově hře Srpen v zemi indiánů. Takže jsi docela znalec tohoto autora. Já na něm obdivuju, jak jsou si jeho hry naprosto nepodobné, různorodé. Nacházíš v nich nějakou spojnici? Nebo něco, o čem si řekneš, tak tohle už znám?
Mě na jeho psaní fascinuje to, že zaznamenává zdánlivě běžný, realistický život, ale velmi rafinovaným způsobem. Člověk pochopí, že v každém tom životě jde o něco víc. A objevují se tam témata, která řešíme celý život. Letts dělá podobenství celé společnosti a stačí mu k tomu pouhý dialog. Je to úžasné, a přitom tak neokázalé. A je nečekané, jak to jde do hloubky.

Čím tě oslovila hra Protokol?
Viz výše řečené. Je to vlastně vtipná konverzační hra o zasedání městské rady, ale řeší se v ní věci, které se – a dneska zvláště – řeší v celé Americe. A poukazuje se v ní, kam podobné spory mohou vést. Možná se něco takového právě začíná dít.

Soupis tvých inscenací je mimořádně pestrý jak tematicky, tak žánrově, stylově, dobově. Nedobrala jsem se v něm žádné tvé konkrétní záliby. Kromě záliby v kvalitní dramatice, v kostce řečeno – neděláš blbé hry. Nebo bys dokázal pojmenovat, co konkrétně tě v divadelním textu zajímá?
Děkuji za pochvalu! Zajímá mě vždycky herec, herecké úkoly. Snažím se najít takovou hru nebo látku, ve které žije příběh, který něco podstatného sděluje. Ve všech žánrech, ve všech dobách hledám člověka, kterému o něco jde, musí se vydat někam do neznáma, s něčím se utkat a něco porazit, třeba i jen něco v sobě. V tu chvíli mě to zajímá.

Mimoděk jsem si všimla, že v tom soupisu není ani jednou Shakespeare. Je to nějak záměrné?
Není. Těším se, až ta příležitost přijde. Nedávno jsem se ocitl v situaci, kdy už to málem nastalo. Ale zatím jsme se s divadlem nedomluvili, tak čekám. V Shakespearovi je příběhů bezpočet, ale je velký úkol najít správný klíč k tomu, jak Shakespeare promlouvá k dnešku. Takže si to šetřím, abych se do toho s velkou energií pustil, až přijde ta pravá chvíle.

Pracovní „rozptyl“ máš v divadlech po celé republice. Ale nejčastěji se vracíš do Městského divadla v Brně. Máš tam jakožto stálý host volnější ruku ve výběru titulu a herců?
Vracím se tam strašně rád a ředitel Stanislav Moša mi nabízí neuvěřitelně pestré příležitosti. Dělal jsem tam Nestroye, Bylo nás pět, Hru, která se zvrtla, Splašené nůžky, Čarodějky ze Salemu, Podivný případ se psem… Někdy mám úplně volnou ruku ve výběru, zadáním je třeba jenom drama či komedie. Někdy je úkol konkrétnější. A volba herců, ta je samozřejmě někdy závislá na provozu, který tam mají hodně náročný. Ale taky mají ohromnou vůli to vždycky nějak vymyslet a makají tam v neskutečném tempu a nasazení.

Před pár lety jsi navázal spolupráci se scénografem a kostýmním výtvarníkem Markem Cpinem, přivezeš si ho i k nám. Ale pracuješ i s jinými výtvarníky. Jak si je vybíráš? Souvisí to i s titulem?
Určitě. Postupně jsem si vytvořil takový „katalog“ výtvarníků, kteří jsou moji spolupracovníci a snad i kamarádi. Marek Cpin, to je bůh, jeho práce je nádherná a strašně si jí vážím, ale samozřejmě ho nemůžu mít jen pro sebe. Těší mě vybírat si výtvarníky pro konkrétní úkoly, nabídnout jim práci, která je bude zajímat, potkávat se s nimi a společně hledat řešení. Divadlo je kolektivní práce, a i proto mě tak baví.

Co tě čeká po Protokolu?
Naší furianti v Mostě, strašně se těším na klasiku po naší současné černé komedii... Zatím jsme ve fázi hledání, ale tam těch silných hereckých příběhů je hned několik.