VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Práce na roli nekončí premiérou, říká Jindra Janoušková

S představitelkou titulní role Zoji Denisovny JINDROU JANOUŠKOVOU jsme se sešly v červnu na konci vyčerpávajícího generálkového týdne, pouhé dva dny před premiérou nové inscenace ostravského režiséra Janusze Klimszy Zojčin byt. Náročný režisér a padající teplotní rekordy dávaly hercům zabrat, ale Jindřiška byla veselá a milá, jako vždy. Rozhovor s ní byl příjemným osvěžením v divadelní oáze uprostřed rozkopaných, prašných a zprahlých Pardubic.

Bulgakovovu hru Zojčin byt ve Východočeském divadle inscenoval Juraj Deák v revolučním roce 1989. Ty jsi v inscenaci hrála. Jakou jsi měla roli? A jak vyzněla inscenace v tehdejší společensko-kulturní atmosféře? Dokázala bys Deákovu inscenaci srovnat s tou současnou režiséra Janusze Klimszy?
Abych řekla pravdu, vzpomínám si na to dost těžko, protože jsem tu svou tehdejší roli neměla moc ráda. Teď nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaká nafuněná! (smích) V té době jsem byla mladá a hrála jsem Allu, která byla sice taky mladá, ale byla to taková dáma z vyšší společnosti, vdova, která potřebovala peníze na cestu do Paříže, a spadla do toho. A mně se ta osudová krásná žena hrozně špatně hrála. Alespoň mám z toho takový pocit. Je to vážně moc dávno a už si z toho moc nepamatuji… Vlastně celá ta inscenace mi nějak proklouzla mezi prsty, protože premiéra byla týden před revolucí, a to jsem prostě měla jiné myšlenky. A kdybych to měla nějak srovnat? Mám pocit, že v té době inscenace neměla na diváky patřičný dopad. Tady nebylo žádné soukromé vlastnictví, žádní podnikatelé, byla tu socialistická společnost, všechno bylo všech. Hrálo se to asi proto, že to byla ruská hra, ale myslím, že téma soukromého vlastnictví tam vůbec nevyznělo a bylo to spíš o soužití v rozděleném bytě v tehdejším Rusku. Ta hra je velmi složitá a je problém, že spousta mladých lidí dobu, ve které se příběh Zoji odehrává, vůbec nezná – málokdo ví (a ani já jsem to nevěděla), že po VŘSR musel Lenin udělat ústupek a povolit soukromé podnikání alespoň drobných živnostníků, aby se mu nezhroutil stát. A do té doby je právě zasazen Zojin příběh, ve kterém jsou zdůrazněny machinace, úplatkářství atd., což se vlastně děje i dnes v naší společnosti. Takže si myslím, že v tomhle ohledu hra dnes určitě funguje a fungovat bude. Zajímalo by mě, co na to naši mladí diváci řeknou, jestli je příběh zaujme.

Michail Bulgakov je kultovní autor, většina z nás četla jeho romány, ve Východočeském divadle se hrála před osmi lety jeho hra Mistr a Markétka. Jaký máš ty vztah k tomuto autorovi?
Myslím, že je úžasný a současný. Psal v době Stanislavského, kterým se tak trochu nakazil. U něj totiž každá věta má svůj význam a jinou náladu – je hrozně těžké ty střihy zahrát. Zojčin byt je zvláštní a těžká hra o bytí a nebytí. A co jsme se o autorovi neučili (smích), že Bulgakov měl určité zkušenosti s drogami. Napsal dokonce jednu povídku, kde úplně přesně popisuje, co drogy s lidmi dělají. V Zojčině bytě má Bulgakov vlastně autobiografickou postavu – hraběte, který je závislý, u nás ho hraje Martin Mejzlík.

Za Januszem Klimszou jde pověst náročného režiséra a zároveň v našem divadle hostuje poprvé. Jak se ti s ním pracuje?
Na spolupráci s ním jsem se těšila. Ale je to první setkání, a tak nevíš, co si všechno můžeš dovolit. Snažila jsem se všechny jeho požadavky plnit, protože jsem hrozně poslušná herečka, ale nedařilo se mi Zoju najít, takže jsme nebyli ani jeden spokojení… Ale to je to hledání, nejistota, jestli jdeš správným směrem. Janusz chce po herci, aby existoval v postavě a nehrál jenom text, ale aby jeho role na jevišti žila. Podobnou práci jsem nedávno zažila i s Vítem Venclem na Rozbitém džbánu, se kterým jsme se taky hodně natrápili. Víš, práce na roli nekončí premiérou. Nemyslím si, že už všechno vím, stále na ní budu pracovat, a to mě na divadle baví. Žádný stereotyp. Pořád začínáš znova. S každým novým úkolem jsi opět na začátku a nevíš, jestli se ti to povede…
Janusz Klimsza je hroznej puďák, a když už si neví rady, tak ti to zahraje. Je skvělý herec a je škoda, že hraje v Ostravě a ne u nás. Hrozně ráda bych s ním stála na jevišti. Má neuvěřitelnou energii. Tak třeba už dlouho na mě nikdo z hlediště nezařval. (smích) Pan Klimsza má svou představu a tlačí nás do ní. Jde po jádru, po člověčenství, po autenticitě. Na scény, ve kterých nejsem, jsem se dívala z hlediště a byla jsem překvapená, když jsem viděla své kolegy, kteří byli najednou úplně jiní. Všichni máme už svou zaběhnutou gestikulaci, mimiku, intonace. A najednou jsem viděla rukopis režiséra, který nás donutí dělat něco jinak, než jsme zvyklí.

Co ti blesklo hlavou, když jsi zjistila, že budeš hrát Zoju?
Že to bude průšvih… (smích) Tenkrát jsem se s Allou tak natrápila! Teď ji hraje Petra Janečková a trápí se úplně stejně. Měla jsem z toho hrozný strach a obavy i z dopadu té hry na diváky. Ale teď mě to strašně baví. Dostala jsem se do fáze, kdy si užívám zkoušení a potřebovala bych ještě tak minimálně čtyři zkoušky, abych se v roli Zoji zabydlela.

A z čeho jsi měla takový strach? V čem je třeba Zoja jiná než ty?
Zoja je tvrdá byznysmenka, podnikatelka. Zatímco já jsem citová matka. (smích) Jak jsou někde nějaké slzy, duše, tak to je moje, ale tohle je tvrdá ženská, Ruska, která se s ničím nepatlá. A nakonec ji ruská moc dožene a zlomí. Určitě bych si nikdy nechtěla vydělávat peníze tím, že bych si doma v bytě udělala bordel (smích) a vzala si hraběte, feťáka, a milovala ho jenom proto, že je hrabě! (smích) Já potřebuju chlapa, který se o mě postará. Zoja je úplně jiná, rozmazlená, chce hlavně prachy, prachy, odjet do Paříže a šít úžasné modely.

Ale podnikatelského ducha tak trošku máš, ne?
Jako že mám tu cukrárnu? (smích) No asi jo, to máš pravdu.

A to by tě nebavilo, kdybys nebyla herečka?
A proč myslíš, že tu cukrárnu mám? (smích) Petr (Petr Dohnal, ředitel divadla a manžel Jindry – pozn. red.) mi to už několikrát naznačil, abych šla raději do cukrárny. (smích) Ale vážně, nechtěla bych v cukrárně dělat pořád. Stejně bych musela dělat ještě něco jiného. Já nemám ráda stereotyp, mám ráda, když se něco nového děje. I když teď si protiřečím, protože cukrárna je taky pěkný adrenalin. Neustálé kontroly a povolení, ale za pultem mě to moc baví. Pracuju tam tak 4x až 5x do měsíce. Mám tam svoje stálé zákaznice, se kterými si ráda povídám. To je škola života, to jsou příběhy, osudy! Já si tam s nimi hrozně odpočinu. Vypráví mi o životě, o dětech…

A co tvoje děti, Eliška a Terezka?
Eliška je v angažmá v Příbrami, teď zkouší podobnou hru jako naše „Nůžky“, takovou interaktivní, kde diváci mění děj. Doufám, že je šťastná, i když teď je tvrdá doba a nikdo se s tebou u divadla nemazlí. Já bych teď nechtěla začínat. Jistotu nemáš žádnou a v ničem. Tak mi nezbývá než jí držet palce.
Terezka právě ukončila první ročník studia mediálních komunikací na UJAK a teď už má prázdniny. Jakou cestou se dá, je ve hvězdách, je hodně komunikativní a dokáže být neuvěřitelně milá. Já ji měla hrozně ráda v cukrárně, protože zákaznice a hlavně děti z ní byly celé pryč, jak se na ně usmívala a povídala si s nimi… Teda na cizí lidi, doma už toho smíchu tolik není. Ale to je normální, rodiče jsou rodiče. (smích)
Jsem moc ráda, že holky už vyrostly ze sourozeneckých bojů a teď si bezvadně rozumí, když spolu bydlí v Praze v podnájmu. Vaří si a pomáhají si navzájem. Člověk je trošku klidnější, když tam mají jedna druhou.

V době, kdy naši diváci budou číst tento rozhovor, budeš mít už premiéru i několik repríz za sebou, budou za námi dokonce i očekávané divadelní prázdniny. Teď v půli června ti ale popřeju, aby sis roli Zoji už dál jen užívala a, když dovolíš, uštědřím ti divadelní kopanec – Jindřiško, ZLOM VAZ!