VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jako britská královna Alžběta II. vystoupila PETRA JANEČKOVÁ před diváky teprve nedávno – na konci února. S touto výjimečnou postavou, obrovskou rolí a hereckou výzvou zároveň se ale setkávala pravidelně už od prosince loňského roku, kdy si poprvé přečetla text hry současného britského autora Petera Morgana s názvem Audience u královny. Morgan se ve svém dramatickém textu věnuje dosavadnímu období vlády Alžběty II. (resp. rozsahem období končí v roce 2013, kdy byla hra poprvé uvedena) a skrze audience jednotlivých ministrů dává nahlédnout nejen do moderních dějin Velké Británie, ale i do soukromého života nejdéle vládnoucí britské panovnice. Čím může být taková hra přitažlivá pro české publikum, jak Petra vzpomíná na celé období zkoušení a jak se nakonec zabydlela v roli žijící královské legendy, se dozvíte v následujícím rozhovoru…


V Králově řeči sis zahrála Alžbětu, vévodkyni z Yorku, tedy královnu matku. Teď samotnou Alžbětu II. Jak se hrají takové královny?
Ještě bych k nim do trojlístku přidala carevnu Alexandru Fjodorovnu v Rasputinovi, příbuznou královny Viktorie. Takže to vlastně bylo všechno v jedné rozšířené rodině. Pak mi ale chybí ještě ta Viktorie, tak nevím, jak to teď vy dramaturgyně uchopíte. (smích) Když hraješ královnu, musíš mít určitou noblesu, minimálně v držení těla, a od té fýzis se člověk snaží proměnit. Samozřejmě i chování je jiné, než kdybych hrála Macha a Šebestovou nebo Křemílka a Vochomůrku. Co se týče nějaké dvorské etikety, tam už jsem věděla odkud brát, ale i tak si vždycky nastuduji fakta a materiály ke konkrétní osobě.

Ano, studovali jsme všichni, při čtení k tomu Morganova hra vysloveně provokuje.
Hlavně jde o to, že Alžběta II. je stále žijící panovnice, není historií. Skoro každý den ji vidíme ve zprávách. U téhle hry jsem si „googlila“ opravdu hodně, abych věděla, čeho se konkrétní audience týkají. Deset rozhovorů s celkem osmi premiéry a vsunutá vzpomínka na devátého, to není málo. Zajímavé je, že během jednotlivých setkání se většinou neřeší až tolik historické reálie jako spíš osobní problémy jednotlivých premiérů – zdraví, otázka jejich postavení a sebevědomí. Což je moc hezké, protože člověk se s takovými problémy přece nesvěří jen tak někomu. A jestliže premiéři královně takhle důvěřovali, něco to o ní vypovídá.

Jaká je tedy Alžběta II.?
Empatická, vnímavá a hlavně k té důvěře vybízí. Lidé se jí otvírají asi také proto, že ona je schopná otevřít se jim. Třeba když uprostřed audience říká Brownovi: „Královna Viktorie trpěla dlouhodobými depresemi. Dvě matčiny neteře zavřeli do Královského ústavu pro mentálně postižené. Moje rodné sestřenice. Ta starší prý vypadala úplně jako já.“ Tady cítím velký propad, zachvěje se strachy z toho, co ji čeká. A přitom se dává všanc. Zároveň je pevná jako skála ve svých zásadách i v tom, kolik věcí už za svůj život musela ustát. Je to pro mě nesmírně obdivuhodná, noblesní a silná ženská.

Máš dojem, že tě jako herečku tahle role nějak obohatila?
Určitě. Je to nádhera. Do škály emocionálních rolí sice úplně nezasáhne, ale určitě mě obohatila, nejvíc asi pokorou a … a …Teď mi to slovo vůbec nenaskakuje! Je pravda, že tahle role je opravdu náročná na hlavu. Kolikrát jsem byla tak „usoustředěná“, že mě v civilním životě opouštěla běžná slovní zásoba. (smích)

Hezké, takže tě role „obohatila“ o ztrátu slovní zásoby. Hodně lidí, kteří tě už jako Alžbětu II. viděli…
Disciplína! To je to slovo. Pokora a disciplína. (smích) Promiň.

Ano, té vyžaduje role Alžběty notnou dávku. Ti, kteří tě už jako Alžbětu viděli, oceňují tvůj minimalismus a také autentičnost ve všech časových rovinách – v rozmezí šedesáti let hraješ královnu velice přirozeně, až s jakousi samozřejmostí. Cítíš se také tak, nebo to naopak dá spoustu práce takhle vypadat, když člověk zrovna myslí, co následuje za scénu, kolik let ti bude a podobně?
Ne, už jsem celkem v klidu. Za autenticitu jsem moc ráda, protože o ni se velice snažím, teda snažíme se o ni asi všichni a vždycky. Ten minimalismus je někdy otázkou. (smích) Při zkouškách, když se dávaly připomínky, jsem se pořád ptala: „To už vážně takhle stačí, nechcete po mně víc?“ Člověk si totiž roli sám nějak vnitřně zpracuje, snaží se do výkonu dát maximum, ale zároveň jsou tu další lidé jako režisér a dramaturg, kteří dohlíží na celek a můžou to vidět jinak. A tak protože jsem měla pocit, že jsem „minimalistická“ až moc, zkusila jsem si to na jedné zkoušce rozehrát a měla jsem radost, kam až si můžu dovolit se pustit. Hned nato jsem od pana režiséra Novotného dostala připomínku: „Dneska jsi byla taková trošku povrchní, viď?“ (smích) Jasné znamení, že jsem překročila hranice, takže zase honem zpátky do původních mantinelů. A už se v nich cítím dobře, teď se ještě snažím v jejich rámci uvolnit a rozžít. Musím říct, že už nad tím ani nepřemýšlím, protože když už nějakou roli takzvaně oblíknu, už se ani nebojím, že bych nedokázala zareagovat, kdyby během představení nastal nějaký problém. Zkrátka už jsem se v roli zabydlela.

A než ses zabydlela, co ti dělalo největší problémy?
(chvíle ticha) Já vlastně o žádných problémech ani nevím… Ale samozřejmě – musela jsem se naučit ten text. Naštěstí jsem ho dostala s předstihem, už na začátku prosince, tedy dřív než ostatní. Pak jsem měla s panem režisérem tři soukromé čtené zkoušky, kde jsme si řekli co a jak. On mě neustále bombardoval spoustu svých připomínek. Než jsme došli k druhé půlce textu, už jsem ani nevěděla, jak si to všechno zapsat! (smích) Byla jsem doslova zahlcená informacemi. Ale když se pak vstřebaly, naučila jsem se text a na plac jsem už přišla připravená. Ostatní textu sice tolik nemají, ale i tak měli potom velice nelehký úkol, když se začali učit až po Novém roce – po oficiální první čtené zkoušce. Nejde totiž zrovna o text, který se učí snadno. Každopádně, i když jsme z toho měli všichni zpočátku zavařené hlavy, celé zkoušení proběhlo v naprostém, až neobvyklém klidu, jednoznačně především zásluhou Petra Novotného. Ráda bych mu touhle cestou poděkovala za důvěru, kterou mi dal, když mi roli svěřil.
Teď jsem si uvědomila, jak ses ptala na ty problémy! Dvě hodiny hraní se založenýma rukama a nohama způsobují, že občas chytám tiky do celého těla. (smích) A potí se mi ruce, asi jak se v nich kumuluje energie, která nemůže ven.

S Petrem Novotným, naším kmenovým režisérem, pracuješ velice často. Nevšimla jsem si, že by ti během zkoušení dával nějaké zásadní připomínky. Stačilo tedy těch pár úvodních setkání, a pak už jsi tvořila postavu víceméně sama? Je možné, že už jste s Petrem na sebe tak napojení?
Řekla bych, že jsme. Rozumíme si i v humoru. Ze začátku mu hodně naslouchám a snažím se udělat, co chce, protože vím, že je to správně. Pak se dřív nebo později dostaneme do fáze, kdy já si myslím, že už bych sama mohla něco vymyslet nebo dodat. A on mi pak řekne, že jsem povrchní, nebo něco podobného. (smích)

Co nakonec bylo tvojí největší inspirací?
Jednou z inspirací pro mě byl film The Queen s Hellen Mirren, která za něj dostala Oscara. A pak v podstatě jakékoli video s královnou. Třeba na jednom, zhruba deset let starém, jsem sledovala jen její chůzi a pohyby. Na každé fotce, na každém záběru je vidět její soustředěný pohled – jako kdyby viděla skrz věci… A pak jsem si dohledávala společenské a historické reálie, abych tomu všemu ještě víc porozuměla. Našla jsem si všechny premiéry, dokonce i všechny její tituly, kterých má celkem asi dvacet. Tak jsem se o ni zajímala, o holku. (smích) A vždycky když se před představením líčím, „vygooglím“ si její obrázek s korunkou a snažím se trochu vystihnout líčením její podobu – obočí, tvar nosu, malinko tváře… A ona se na mě u toho usmívá. Po představení zmáčknu telefon, ona na mě zase koukne a já řeknu: „Tak Bětko, zase jsme to zvládly, je to dobrý!“ (smích) Takhle já s ní komunikuju.

Tak to jsem ani nečekala! Pražskou inscenací hry s Ivou Janžurovou ses nenechala ovlivnit? Vidělas ji?
Neviděla, ale chystám se. Já se takhle předem nikdy nedívám. Když už jsem si v roli jistá a jsem přesvědčená, jakou cestou chci jít, pak jsem schopná se podívat i na někoho jiného. Nicméně se na představení moc těším. Na naší premiéře mě Igor Bareš, který hraje v pražské inscenaci, do Národního srdečně zval a já doufám, že toho budu moct využít co nejdřív. S radostí se podívám na velkou Ivu Janžurovou.

Čím myslíš, že Morganova hra může zaujmout české publikum?
Petr Novotný to nazval naprosto přesně – klíčovou dírkou nahlížíme někam, kde bychom se nikdy nemohli ocitnout. A to je vzrušující. Po jednom představení mi dvě divačky říkaly, jak moc se jim to líbilo, a jedním dechem dodaly: „Ta to teda nemá jednoduchý, co?“ A to je zřejmě velká pravda, přestože ve hře není mnoho míst, kde bych tohle mohla ukázat. Jsou tam ojedinělé situace, kdy je královna na kolenou – když poprvé dostane od Churchilla za uši nebo během poslední audience Wilsona, když má proti sobě člověka, kterého si asi oblíbila, a ten, jak se ukáže, trpí Alzheimerovou chorobou. Krásně vyhrocené okamžiky, které pomáhají divákům porozumět tomu, co obnáší být královnou, a že to vůbec není zadarmo. Jak říká Alžběta v jedné své replice: „Královská rodina obětuje každou minutu svého života službě britskému lidu. A slyšel jste snad někdy, že bych si stěžovala? Nikdy.“