VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
PETR ŠTINDL o českých i jiných premiérách
Režisér PETR ŠTINDL inscenoval v Pardubicích na podzim 2019 Společenstvo vlastníků, které před tím uvedl jen soubor Vosto5, pro nějž autor Jiří Havelka tuto hru napsal. Po pardubické premiéře ji uvedlo dalších šest divadel. Tentokrát u nás Petr chystá inscenaci hry Alana Ayckbourna INTIMNÍ RIZIKA NA VEŘEJNÝCH MÍSTECH, která se na české scéně objeví úplně poprvé. Uvidíme, jestli nás někdo bude následovat.
Petře, v našem někdejším rozhovoru jsi prozradil, že rád režíruješ nové, neozkoušené hry. Dokládá to tvůj režisérský rejstřík, hemží se to v něm českými premiérami. Stalo se ti někdy, že jsi sáhl po nové hře, která pak při inscenování hodně drhla? Že ses v ní spletl?
Určitě. Stávalo se mi to hlavně v mladším věku, když jsem dal na doporučení někoho, koho jsem si vážil. Třeba Arnošt Goldflam mi kdysi o jednom textu řekl: „To se ti bude líbit.“ A mně se to líbilo. Jenže jsem nedokázal odhadnout, jaký to bude mít dopad. Byla to zajímavá inscenace, ale celkem bez výraznějším odezvy. Myslím si, že dnes už si vybírám texty mnohem pečlivěji, vzhledem k životní zkušenosti, tématům, společenské situaci.
Čím si tě získala Intimní rizika na veřejných místech?
To je docela těžká otázka. Samozřejmě mě lákalo, že se tu tahle hra ještě nehrála. Taky mě příjemně překvapilo, že to není komedie, oproti očekávání u autora Alana Ayckbourna. A že má v sobě tajemství. Promlouvá nápaditou formou o obyčejných lidech a obyčejných osudech. Rád bych, aby se nám podařilo podtrhnout v nich navzdory té obyčejnosti jejich emocionalitu. Myslím si, že je to hra nabitá lidskými emocemi, které dobře známe, a přitom mohou být docela záhadné.
V rozporu se svou zálibou v neznámých hrách jsi teď v Olomouci inscenoval drama Teror, se kterým se od jeho vzniku docela roztrhl pytel. Čím to, že tě ten boom neodradil?
Samozřejmě mi trochu vadil, určitě bych byl radši, kdybych si tu hru objevil sám. Ale zároveň tomu boomu rozumím. Ta hra je sice naprosto nedivadelní, pro režiséra vlastně inscenačně nezajímavá, ale rozpoutala neuvěřitelnou diskusi, ať už mezi námi v tvůrčím týmu a mezi herci, nebo potom v publiku. Ten dopad byl pro mne naprosto nečekaný. Řeší se tam něco, na co má každý názor a chce k tomu zaujmout postoj. Ale vůbec to není tak jednoduché, jak se zdá. Myslím si, že proto je ta hra tak úspěšná a má už asi sto dvacet inscenací po celém světě, na všech kontinentech.
Hra se odehrává jako soudní proces s pilotem, který sestřelil letadlo se 164 cestujícími, aby tak zachránil 70 000 diváků fotbalového zápasu. Jeho vinu pak posuzuje publikum. Jak ochotně překračovali diváci v Olomouci hranici mezi divadelností a realitou?
Předně musím říct, že průběh hry sledovali velmi, opravdu velmi pozorně. A v okamžiku, kdy byli vyzváni k hlasování, se překvapivě aktivně účastnili. My jsme hlasování vymysleli trochu jinak než jako zvedání rukou. Používají se mobilní telefony, každý pošle zprávu na čísla, která se zveřejní. Když se ta čísla poprvé objevila, diváci už vytahovali telefony. Jenže ta čísla potom na chvilku zmizí, protože na jevišti ještě mluví předseda soudu. A diváci začali netrpělivě křičet, že zmizela čísla a oni už chtějí hlasovat. Takže aktivizováni byli velmi. Pak se ta čísla v pravou chvíli znovu ukázala a všichni, co měli s sebou telefon, svůj názor vyjádřili. Ti, co ho neměli, byli naštvaní.
Jak dopadlo premiérové skóre?
Sto jedna hlasů pro osvobození pilota ku padesáti jednomu hlasu pro obvinění. Většinou to vychází jednoznačněji. Jenže problém je v tom, že tady vůbec nejde o selský rozum a obyčejné lidské chápání, ale o právní normy. Takže to opravdu není zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo.
Dělal jsi už víc interaktivních projektů?
Dělal jsem ve Zlíně komedii Extrabuřt. Mimochodem vynikající text, aktuální, vtipný. A děj se odehrává na schůzi tenisového klubu, diváci coby členové mohou také hlasovat. Sice by se mohlo zdát, že takové hlasování o nákupu nového grilu není zrovna důležité, ale co to všechno rozpoutá… Fakt, že turecké klobásy se nesmí grilovat společně s vepřovými, roztočí absurdní diskusi o levici, vegetariánech, náckovství, fotbalu, víře… prostě naprosté politicky nekorektní šílenství. Je to rozhodně jedna z nejlepších her, co jsem za poslední roky četl. Diváci se na ni hrnou a myslím, že se s touhle komedií taky roztrhne pytel.
Vyhledáváš často hry reflektující aktuální společensko-politická témata?
Někdy ano, mám rád, když téma rezonuje s tím, co je kolem nás. Ale není to tak úplně pravidlem. Mám i nějaké jiné sny, vysloveně divadelní, které se netýkají konkrétní společenské situace.
Pohostinsky režíruješ v mnoha divadlech, jen od předchozího hostování u nás jsem jich napočítala sedm. Vidíš rozdíly v tom, jak která reagují na současnou situaci?
Většina divadel je zajetá v určité setrvačnosti a nereaguje pružně, kvalitě vládne kvantita – počet odehraných představení a prodaných vstupenek. Naproti nim stojí tak zvaná nezávislá divadla, která se ale často chovají jako sekty, což nemám moc rád. Myslím si, že je důležité publikum povznášet, neposluhovat mu za cenu toho, že bude pořád plné hlediště. Což ale hodně souvisí s financemi. Udržet dobrou balanc je těžké.
Jaké hry máš teď ve výhledu?
Příští rok budu ve Zlíně režírovat maďarskou hru, která se jmenuje UTÁNKÉPZÉS ITTAS VEZETŐKNEK aneb Rekondiční terapie pro opilé řidiče. Je to taková sonda do lidských charakterů a osudů. Pak mám ve výhledu jednu hru, kterou fakt nemůžu prozradit. Ale asi se neuskuteční, protože na autorská práva se musí zaplatit absurdně vysoká záloha. Tak nevím. Pak mám jednu odloženou českou premiéru v Hradci Králové, měla by to být hra z anglosaské oblasti. A něco v Praze.
Díky. Ať všechno vyjde. ZLOM VAZ!
Petře, v našem někdejším rozhovoru jsi prozradil, že rád režíruješ nové, neozkoušené hry. Dokládá to tvůj režisérský rejstřík, hemží se to v něm českými premiérami. Stalo se ti někdy, že jsi sáhl po nové hře, která pak při inscenování hodně drhla? Že ses v ní spletl?
Určitě. Stávalo se mi to hlavně v mladším věku, když jsem dal na doporučení někoho, koho jsem si vážil. Třeba Arnošt Goldflam mi kdysi o jednom textu řekl: „To se ti bude líbit.“ A mně se to líbilo. Jenže jsem nedokázal odhadnout, jaký to bude mít dopad. Byla to zajímavá inscenace, ale celkem bez výraznějším odezvy. Myslím si, že dnes už si vybírám texty mnohem pečlivěji, vzhledem k životní zkušenosti, tématům, společenské situaci.
Čím si tě získala Intimní rizika na veřejných místech?
To je docela těžká otázka. Samozřejmě mě lákalo, že se tu tahle hra ještě nehrála. Taky mě příjemně překvapilo, že to není komedie, oproti očekávání u autora Alana Ayckbourna. A že má v sobě tajemství. Promlouvá nápaditou formou o obyčejných lidech a obyčejných osudech. Rád bych, aby se nám podařilo podtrhnout v nich navzdory té obyčejnosti jejich emocionalitu. Myslím si, že je to hra nabitá lidskými emocemi, které dobře známe, a přitom mohou být docela záhadné.
V rozporu se svou zálibou v neznámých hrách jsi teď v Olomouci inscenoval drama Teror, se kterým se od jeho vzniku docela roztrhl pytel. Čím to, že tě ten boom neodradil?
Samozřejmě mi trochu vadil, určitě bych byl radši, kdybych si tu hru objevil sám. Ale zároveň tomu boomu rozumím. Ta hra je sice naprosto nedivadelní, pro režiséra vlastně inscenačně nezajímavá, ale rozpoutala neuvěřitelnou diskusi, ať už mezi námi v tvůrčím týmu a mezi herci, nebo potom v publiku. Ten dopad byl pro mne naprosto nečekaný. Řeší se tam něco, na co má každý názor a chce k tomu zaujmout postoj. Ale vůbec to není tak jednoduché, jak se zdá. Myslím si, že proto je ta hra tak úspěšná a má už asi sto dvacet inscenací po celém světě, na všech kontinentech.
Hra se odehrává jako soudní proces s pilotem, který sestřelil letadlo se 164 cestujícími, aby tak zachránil 70 000 diváků fotbalového zápasu. Jeho vinu pak posuzuje publikum. Jak ochotně překračovali diváci v Olomouci hranici mezi divadelností a realitou?
Předně musím říct, že průběh hry sledovali velmi, opravdu velmi pozorně. A v okamžiku, kdy byli vyzváni k hlasování, se překvapivě aktivně účastnili. My jsme hlasování vymysleli trochu jinak než jako zvedání rukou. Používají se mobilní telefony, každý pošle zprávu na čísla, která se zveřejní. Když se ta čísla poprvé objevila, diváci už vytahovali telefony. Jenže ta čísla potom na chvilku zmizí, protože na jevišti ještě mluví předseda soudu. A diváci začali netrpělivě křičet, že zmizela čísla a oni už chtějí hlasovat. Takže aktivizováni byli velmi. Pak se ta čísla v pravou chvíli znovu ukázala a všichni, co měli s sebou telefon, svůj názor vyjádřili. Ti, co ho neměli, byli naštvaní.
Jak dopadlo premiérové skóre?
Sto jedna hlasů pro osvobození pilota ku padesáti jednomu hlasu pro obvinění. Většinou to vychází jednoznačněji. Jenže problém je v tom, že tady vůbec nejde o selský rozum a obyčejné lidské chápání, ale o právní normy. Takže to opravdu není zdaleka tak jednoduché, jak by se zdálo.
Dělal jsi už víc interaktivních projektů?
Dělal jsem ve Zlíně komedii Extrabuřt. Mimochodem vynikající text, aktuální, vtipný. A děj se odehrává na schůzi tenisového klubu, diváci coby členové mohou také hlasovat. Sice by se mohlo zdát, že takové hlasování o nákupu nového grilu není zrovna důležité, ale co to všechno rozpoutá… Fakt, že turecké klobásy se nesmí grilovat společně s vepřovými, roztočí absurdní diskusi o levici, vegetariánech, náckovství, fotbalu, víře… prostě naprosté politicky nekorektní šílenství. Je to rozhodně jedna z nejlepších her, co jsem za poslední roky četl. Diváci se na ni hrnou a myslím, že se s touhle komedií taky roztrhne pytel.
Vyhledáváš často hry reflektující aktuální společensko-politická témata?
Někdy ano, mám rád, když téma rezonuje s tím, co je kolem nás. Ale není to tak úplně pravidlem. Mám i nějaké jiné sny, vysloveně divadelní, které se netýkají konkrétní společenské situace.
Pohostinsky režíruješ v mnoha divadlech, jen od předchozího hostování u nás jsem jich napočítala sedm. Vidíš rozdíly v tom, jak která reagují na současnou situaci?
Většina divadel je zajetá v určité setrvačnosti a nereaguje pružně, kvalitě vládne kvantita – počet odehraných představení a prodaných vstupenek. Naproti nim stojí tak zvaná nezávislá divadla, která se ale často chovají jako sekty, což nemám moc rád. Myslím si, že je důležité publikum povznášet, neposluhovat mu za cenu toho, že bude pořád plné hlediště. Což ale hodně souvisí s financemi. Udržet dobrou balanc je těžké.
Jaké hry máš teď ve výhledu?
Příští rok budu ve Zlíně režírovat maďarskou hru, která se jmenuje UTÁNKÉPZÉS ITTAS VEZETŐKNEK aneb Rekondiční terapie pro opilé řidiče. Je to taková sonda do lidských charakterů a osudů. Pak mám ve výhledu jednu hru, kterou fakt nemůžu prozradit. Ale asi se neuskuteční, protože na autorská práva se musí zaplatit absurdně vysoká záloha. Tak nevím. Pak mám jednu odloženou českou premiéru v Hradci Králové, měla by to být hra z anglosaské oblasti. A něco v Praze.
Díky. Ať všechno vyjde. ZLOM VAZ!
Jana Pithartová
