VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V muzikálu NOC NA KARLŠTEJNĚ v režii Petra Novotného hostuje v roli Karla IV. charismatický PETR ŠTĚPÁNEK. Když jsme na konci minulé sezóny na Kunětické hoře inscenaci zkoušeli, měla jsem z pana Štěpánka velký respekt. Ale vlastně ani nevím proč. Možná to bylo tím, že jsem ho v osmdesátých letech vídala na prknech Národního divadla, kde působil v letech 1970–1993, že ráda poslouchám jeho hlas v rozhlase nebo že ho často vídám v televizi, kde během svého profesního života našel široké uplatnění. Záhy jsem ale zjistila, že je to člověk velmi přátelský, vstřícný a příjemný. Nejen kolegové, ale i lidé v zákulisí, kteří zajišťují chod představení, si ho váží a moc rádi s ním pracují. Když jsem ho šla požádat o rozhovor, seděl v šatně před představením a učil se nějaký text…


Neruším? Co děláte?
Učím se další práci.

Hledala jsem o vás nějaké informace a nenašla jsem nic o mimopražském angažmá či hostování. Toto je vaše první spolupráce s regionálním divadlem?
Ne, vůbec ne! Hostoval jsem i v Příbrami, ale především taky tady v Pardubicích. Před několika lety mě oslovil režisér František Laurin, hrál jsem tu v inscenaci Všechno je v zahradě. (premiéra 11. února 1995 – pozn. red.)

Když jste se sem opět vrátil, je tu pro vás atmosféra, která je vám milá, příjemná?
Samozřejmě, jinak bych tu nebyl. Jednak je to kraj, odkud pochází Štěpánci. Hrála tu naše Jana, která tu měla krásnou část kariéry. (Jana Štěpánková byla ve VČD v angažmá v letech 1954–59 – pozn. red.) Navíc toto divadlo je milé svou velikostí, má skvělé publikum, zvyklé sem chodit. To všechno nahrává zase tomu, že je tu zajímavý soubor. Je to prostě všechno dohromady – já jdu tam, kam chci jít. Za lidmi, se kterými chci hrát. A je mi tu dobře.

Noc na Karlštejně měla premiéru na Kunětické hoře, ale teď se hraje v Městském divadle. Kde se vám hraje lépe? A cítíte ten rozdíl?
Ne. Tyto věci absolutně nerozlišuju. V případě Kunětické hory obdivuju, že lidé vyšlápnou tu homoli nahoru i třeba o berličkách. Já to vnímám tak, že každé představení je, nebo by mělo být, pro herce svátkem. Nezáleží na tom, kde to hraje.

Vy hrajete nebo jste donedávna účinkoval v karlínském divadle a zároveň v Ungeltu. A to je rozdíl plus mínus šest set diváků – Ungelt je mimořádně komorní prostředí oproti obrovské muzikálové scéně…
Já mám strašně rád velké divadlo, protože v něm si můžete dovolit větší hraní, větší gesto, větší dozvuk. Naopak to malé divadélko je hraní jako na kameru. Tam mrknete a všichni si toho všimnou. Jsou prostředky, které vám umožní hrát divadlo na velkém jevišti, které ale nemůžete použít na malém. To bych vypadal jako blázen.

Tady vám možná nahrává zkušenost z četného natáčení.
Pro mě je ale vždy základem divadlo. To, co se tam naučíte, můžete pak použít před kamerou, ale minimálními prostředky.

Často pracujete i v rozhlase. Máte to rád?
Rozhlas je jednou z nejkrásnějších disciplín. Tam vám nikdo nepomůže, jenom váš hlas. Už na fakultě jsem začal dělat v rozhlase. Je to obrovská škola.

Dabing je také zvláštní disciplína, které se kdysi věnovala velká péče. Bavila vás práce v dabingu, když se to dělalo ještě poctivě, po smyčkách, pomalu?
Záleží na tom, co to je, o jaký jde kus, s kým to děláte. Když jsem měl tu čest dabovat Laurence Oliviera v Shakespearovi, na to si člověk musel udělat čas. To nejde přijít do studia a vypálit to. Jednak se tomu obrazu chcete přiblížit a za druhé je to tak krásné – vidíte kuchyň, kde to on či oni vaří. Takže jak co. Dnešní doba je bohužel moc rychlá.

Ano, a týká se to i natáčení. Když jsem v osmdesátých letech pracovala u filmu, točila se denní metráž, která je jen zlomkem toho, co se produkuje dnes.
Soukromé televize si nemůžou dovolit tento luxus, ale v České televizi se poctivě a pomalu točí i dnes.

Kteří režiséři pro vás v životě znamenali nejvíc, kdo vás ovlivnil?
Na prvním místě bych jmenoval Miroslava Macháčka. To byla doopravdy nejlepší škola, kterou jsem mohl dostat. Ale já jsem měl v Národním divadle, kam jsem přišel po škole, štěstí na všechny režiséry. Každý byl úplně jiný, každý vyžadoval něco jiného, nebo lépe řečeno někam vás vedl. Myslím si, že smůla mladých kolegů je, že kolem sebe nemají takové kapacity. Když jsme začínali my, byli jsme v týmu, jedna barva, stejně naladění. Dnes, když se divadlo často dělá stagionovou formou, když se na role najímají lidé z různých divadel i ti, co jsou na volné noze, se herci naladí na jednu vlnu až těsně před generálkami. A pak se zase rozejdou. Když jsem začínal, šel jsem z role do role, měl jsem někdy až 28 představení, a to byla ta největší škola!

To je hodně hraní!
Je. Ale když je herci dvaadvacet, tak by takhle měl hrát. Ale to bylo všechno dohromady. Skoro denně jsem točil. Když byla skulinka, nahrával jsem v rozhlase nebo dělal v dabingu. Dopoledne zkoušel v divadle, večer hrál. To pak stačí stát a koukat se.

Jste hodně vytížený, je vás vidět v médiích, poznávají vás lidé na ulici. Jak vnímáte svoji popularitu?
Popularitu získáváte dlouhá léta. A můžete ji i velmi rychle ztratit. Myslím, že každý kvalitní kumštýř by měl zůstat nohama na zemi. Nemůžete mít nos nahoru, protože si ten raťafák nabijete o první kandelábr. Každá práce začíná od nuly. A teprve pak… možná…

Jak odpočíváte?
Různě. Vůbec se neštítím fyzické práce. Doopravdy. Nejsem z rodu lidí, co chodí do fitka. Je to módní, jenže já to nemusím. Ale když si vezmu lopatu do ruky, tak mi to vůbec nevadí. Relaxuji s přáteli, s rodinou, když mám tu možnost. I za volantem. Dokážu si odpočinout.

Co chystáte, kde vás diváci mohou vidět? Na co se těšíte?
Po lockdownu jsou divadla trochu opatrná. Jednak se teď hraje především repertoár, který byl mezitím nazkoušen tzv. „do šuplíku“, a pak… pořád nevíme, co bude za dva dny. Ale ano, něco nového chystám, mělo by to začít někdy v únoru. Ale dokud nezačnu zkoušet nebo točit, tak o tom nemluvím, protože se to může během jednoho dne všechno změnit.

Poděkovala jsem panu Štěpánkovi za rozhovor, popřála hezký večer a chtěla odejít. Ale ani nevím jak, řeč se ještě zvrtla na pořad StarDance, který jsem s kamarády s nadšením sledovala. A naštěstí jsem ještě nestihla vypnout záznamník v mobilu…
Před tři čtvrtě rokem mě oslovili…

A co jste řekl?
Asi deset minut jsem se smál.

Proč?
Proč? Je to největší dřina, co znám. Každý vidí jen výsledek, ale té práce! Hodně jsem hrál s lidmi, co přicházeli ze StarDance oblepení těmi páskami, viděl jsem, jak je všechno bolelo… Skamarádil jsem se se Zdeňkem Chlopčíkem, jedním z porotců soutěže, je to moc milý člověk. Když jsem mu řekl, že mě oslovili a že jsem odmítl, odpověděl mi: Správně jste udělal. Ne, já mám svůj život rád. (smích)

A to byla milá tečka za naším rozhovorem. Přeji panu Štěpánkovi, ať má ten život dál krásný a naplněný.