VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Petrem Novotným před premiérou ČERTŮ
Poslední novinku sezóny – pohádku S ČERTY NEJSOU ŽERTY – uvedeme nejprve na Kunětické hoře, kde tento titul budeme 22. června premiérovat. Na začátku příští sezóny pak připravíme i verzi do Městského divadla.
S režisérem inscenace PETREM NOVOTNÝM jsem se sešla, abychom si popovídali o tom, proč si vybral právě titul S čerty nejsou žerty, který podle pohádek Boženy Němcové do filmové podoby převedl Jiří Just a režisér Hynek Bočan. A jak přistupoval k adaptaci na divadlo i co ho na českých pohádkách zajímá…
Na Kunětickou horu chystáš třetí pohádku, předcházela jí Kráska a zvíře a Tři veteráni. Proč právě příběh podle filmu S čerty nejsou žerty?
Protože mám asistentku Martinu Mejzlíkovou. Ta se mnou předchozí pohádky zkoušela, zažila celou tu atmosféru a jednoho dne přišla a řekla: „Já vím, co je nejlepší pohádka na Kuňku!“. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, protože jsem S čerty nejsou žerty nikdy neviděl. Jenom jsem věděl, že v divadelním klubu kolují hlášky, o kterých jsem netušil, z jakého jsou filmu. A Martina mě donutila, abych se na to podíval.
Martino, v čem je podle tebe ta pohádka výjimečná?
Je to pohádka pro děti i pro dospělé, znám ji od dětství a pokaždé, když ji v televizi dávají, tak si ji zapnu. A každý, koho znám, ji miluje.
Takže si myslíš, že ji naši diváci budou taky milovat?
MARTINA: Vzhledem k tomu, že všechna představení na Kuňce jsou už vyprodaná, tak myslím, že ano. Lidé mají velká očekávání a předpokládají, že jdou na zaručenou a pěknou pohádku.
PETR: Před půl rokem jsem na netu náhodně narazil na anketu Deníku o nejlepší pohádku všech dob a na první místě byla S čerty nejsou žerty, teprve potom třeba Pyšná princezna. A druhá věc – tím, že jsem tu pohádku neznal, jsem o to víc sledoval reakce lidí na informaci, že budeme dělat Čerty. A musím říct, že jsem skoro nikdy nezažil, aby tolik lidí s radostí doslova výskalo: „To chceme!“. Ať už to byli herci, lidé z dílen či jiní zaměstnanci divadla. Ohlas na to byl prostě skvělý.
Pohádkové příběhy mají většinou silné mravní poselství. Jaké mají Čerti?
PETR: Je to první pohádka, kterou znám, kde peklo není zlo. Tady peklo rovná se spravedlnost. Je to důležitý článek lidské společnosti, který trestá lidi, kteří byli nedosažitelní světskou spravedlností, a to peklo si na ně počíhá. To mi přijde jako moc hezký moment. Myslím, že to trochu vychází už z Boženy Němcové, ale výborně to zpracoval Jiří Just. Už jsem režíroval jednu hru podle tohoto autora, znám jeho humor a ten v Čertech pramení od něj.
MARTINA: A v naší verzi se na konci říká, že by peklo mělo smysl i v dnešní době, jako jistý mravní element.
Petře, jak si vysvětluješ tu obrovskou popularitu pohádek u českého dospělého diváka, která je v evropském kontextu neobvyklá?
Nevysvětluju. Znám ji, vím, že je to zřejmě tradice, předává se to z matky na dceru a tak dál. To, co říká Martina, že je to pohádka pro dospělé i pro děti, je pravda, ale tak trochu zapomíná na jednu věc – že dospělí se do té pohádky zamilovali jako děti. Pohádkou se vracejí do záliby svého dětství, to tam hraje velkou roli. A přenášejí to na své děti.
Je to tedy jakýsi návrat do věku nevinnosti?
Asi ano. Ale myslím, že nejsme jediní, i jiné národy to mají s pohádkami podobně. Třeba Britové mají například Dickensův Vánoční příběh. Byl jsem na tom v Royal Shakespeare Company a divadlo bylo plné především dospělých diváků, kteří sebou měli děti, ale v žádném případě to nebylo dětské představení. Když příběhy pohádek nejsou příliš naivní, když jsou plné dobře napsaných charakterů, zajímavých životních situací, tak se na to s chutí dívají právě dospělí diváci.
Mluvili jsme o tom, že film S čerty nejsou žerty je velmi populární komedií, řada lidí si z ní pamatuje a běžně používá různé hlášky. Předpokládám, že slavné citace z tohoto filmu uvidíme a uslyšíme i v naší inscenaci.
MARTINA: Musíme.
PETR: Řekl bych, že zapojení Martiny Mejzlíkové do celého projektu, v tom smyslu, že se stala i spoluautorkou divadelní adaptace, mělo jeden speciální důvod. Stala se hlídačem toho, aby diváci, kteří si koupí lístky a půjdou na Kunětickou horu nebo posléze k nám do divadla, nepřišli o žádnou situaci nebo takzvanou hlášku, vtip, na který čekají.
Vyhlídka hradu Kunětická hora nabízí spoustu benefitů, ale co se týká scénografie, tak i jistá omezení. V případě Krásky, když nám chyběl les, zaplnil jsi opuštěnou zahradu sochami, které ožívaly v tanci. Někdy nám vadí nerovný terén, chybí, či naopak přebývají stromy, prostě každý inscenátor se s tím prostorem musí popasovat. Jak tomu bude v případě naší pohádky?
Svým způsobem trochu opakuji pohádky, které jsem tam dělal, a to v tom smyslu, že děláme výpravu víc filmovou než divadelní. Že inscenuji prostředí, které přináší film, tedy pokud jsme ho schopni vytvořit. A to jsme. Má to výhodu, že se jedná o velký prostor. Je hezké, že z mlýna musíme jít kus cesty do pekla, z pekla kus cesty na zámek… Jsme v reálném prostředí, to je filmu blízké. A nakonec – myslím si, že na Kunětické hoře se inscenace musejí hrát z nějakého důvodu, v tomto případě je to tak: na začátku říkám ústy Lucifera, že tomu kopci se vždy říkalo Čertova hora, ne Kunětická, a ten hrad není státní hrad, ale je to Čertův hrad… Takže na Kunětické hoře jsme se sešli, protože ten příběh se tam odehrál.
Když inscenuješ adaptaci filmu, diváci se před uvedením často ptají, kdo bude hrát tu kterou roli, a identifikují ji podle herců, kteří hráli ve filmu. U pohádek, které se těší tak velké oblibě, to platí dvojnásob. Takže slýchám otázky: Kdo bude hrát Vetchého, Dlouhého, Heřmánka…? Jak se s tímto vypořádáváš?
Mám zkušenost, o kterou se celý život opírám, protože jsem k ní dospěl, když jsem byl ještě relativně mladý člověk. Dělal jsem československou premiéru Sugar, tedy Někdo to rád horké, v karlínském Hudebním divadle. Na třetí generálce jsme se dozvěděli, že večer nám to promítne Československá televize. V originále. Všichni jsme propadli pocitu, že už nemusíme pokračovat, když to všichni uvidí. Proč by diváci chodili do Karlína na Janu Paulovou, když uvidí skutečnou Marilyn Monroe? Co čert nechtěl, když už jsme v této pohádce, prodej lístků se zvýšil přibližně na dvojnásobek po tom televizním uvedení. S tehdejším ředitelem jsme dospěli k myšlence, že zřejmě se to celé děje takto: máma chce jít do divadla, táta nechce jít na něco, co nezná, protože tomu nevěří, takže souhlasí s tím, že půjde, až když se s tím seznámí, třeba právě v televizi. V té chvíli ho herci nezajímají – prosím, to není proti hercům – on jde na něco, co ho pobavilo, nadchlo. A já doufám v to, že v našem případě se tyto věci spojí. Máme obrovskou výhodu, na kterou někdy zapomínáme – pardubičtí herci jsou herci pardubických diváků, patří jim. Oni je mají „nakoukané“. Těší se na ně, líbí se jim. A s tím přicházejí na Kunětickou horu, nejdou na Vetchého. Takže diváci se budou těšit na to, co s tím příběhem udělají jejich herci. Ale samozřejmě svou roli hraje i vysoké očekávání, to může být problém. Je to trochu dobře a trochu špatně. Můžeme naskočit na vlnu zájmu, který jde z hlediště na jeviště. Ale taky můžeme diváky parádně zklamat. Můžou si říct, že film je bavil, ale naše inscenace ne. Takže my máme povinnost diváky bavit. Dokonce si myslím, že i na situacích, kde se nebavili u filmu.
Hrátky s čertem, Princezna ze mlejna, Anděl páně, Čert ví proč, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, Z pekla štěstí, Taneček přes dvě pekla, Čertí brko. To je výčet těch nejznámějších pohádek s čertovskou tematikou. Proč je těchto pohádek tolik? Co na tom diváky zajímá?
Božena Němcová napsala hned několik pohádek o čertech, učili jsme se o nich. Ale myslím si, že je to o tom, že čeho se lidé bojí, to si v historkách, ve svém přemýšlení upravují do podoby, ve které strach není tak velký. Když čerty polidštíme, uděláme je trochu legrační, můžeme se jim vysmát. Abychom mohli v klidu spát. Protože co jsou pohádky? Příběhy na dobrou noc. Takže dítě neusíná se strachem ze života, co je kolem, ale babička mu řekne, že se není čeho bát, že na světě se můžeme cítit sebejistě.
Někde jsem se dočetla, že tvůrci snímku dlouho řešili, jak by měl vypadat čert. Režisér filmu Hynek Bočan tedy poprosil svého syna, který v té době učil na základní škole, aby jeho žáci nakreslili, jak čert vypadá. Při zhotovování masek a kostýmů se pak vycházelo z dětských kreseb. Jak podle vás vypadá čert a jak budou vypadat ti naši?
MARTINA: Musí to být hezké. (smích) My jsme si čerty polidštili.
PETR: Ano, nechtěli jsme huňaté černé ovce, chlupaté čerty. To by nás nudilo, všichni by byli stejní a nic by to nepřinášelo. Chtěli jsme s výtvarníkem kostýmů Romanem Šolcem, aby to byly postavy, aby každý z nich měl nějakou individualitu. A to se nejlépe dělá kostýmem. Čerti budou mít na sobě nějaké zbytkové oblečení, které mají po lidech a z toho vykukují ocasy, rohy, drápy. Film je jednodušší, že ukáže detail, na Kuňce bude nejbližší čert někdy na třicet metrů, musí být tedy rozeznatelný podle řeči těla.
Petře, vracíš se na Kuňku rád? Co je tam pro tebe tak přitažlivé?
MARTINA: Petr už tam v životě nechtěl. (smích)
PETR: Ale doslova! Mě to tam strašně unavuje.
MARTINA: Na Kunče je to pěkné, když je hezké počasí, teplý večer, pak je všem dobře. Ale když zkoušíme a je ošklivě a prší… Než herci přijdou ze šaten na plac, to je doba… Někdy je to tam za trest. Když jsme třeba zkoušeli Čachtickou paní, byla strašná zima, mezi jevištěm a hledištěm se válela mlha, neviděli jsme na herce.
PETR: Já jsem ale přesto hned na začátku řekl, že pokud jít do Čertů, tak na Kunětické hoře, dělat to jenom do divadla by nemělo smysl.
MARTINA: Pokud je hezky, tak i pro diváky je to skvělý zážitek. Udělají si výlet, vyjdou na kopec, dají si párek a pivo a vidí pěkné představení…
Petře, Martino, přeji vám i nám všem, abychom na Kunětické hoře vytvořili pěknou inscenaci. Abychom pobavili diváky a ti se k nám opakovaně a rádi vraceli.
S režisérem inscenace PETREM NOVOTNÝM jsem se sešla, abychom si popovídali o tom, proč si vybral právě titul S čerty nejsou žerty, který podle pohádek Boženy Němcové do filmové podoby převedl Jiří Just a režisér Hynek Bočan. A jak přistupoval k adaptaci na divadlo i co ho na českých pohádkách zajímá…
Na Kunětickou horu chystáš třetí pohádku, předcházela jí Kráska a zvíře a Tři veteráni. Proč právě příběh podle filmu S čerty nejsou žerty?
Protože mám asistentku Martinu Mejzlíkovou. Ta se mnou předchozí pohádky zkoušela, zažila celou tu atmosféru a jednoho dne přišla a řekla: „Já vím, co je nejlepší pohádka na Kuňku!“. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, protože jsem S čerty nejsou žerty nikdy neviděl. Jenom jsem věděl, že v divadelním klubu kolují hlášky, o kterých jsem netušil, z jakého jsou filmu. A Martina mě donutila, abych se na to podíval.
Martino, v čem je podle tebe ta pohádka výjimečná?
Je to pohádka pro děti i pro dospělé, znám ji od dětství a pokaždé, když ji v televizi dávají, tak si ji zapnu. A každý, koho znám, ji miluje.
Takže si myslíš, že ji naši diváci budou taky milovat?
MARTINA: Vzhledem k tomu, že všechna představení na Kuňce jsou už vyprodaná, tak myslím, že ano. Lidé mají velká očekávání a předpokládají, že jdou na zaručenou a pěknou pohádku.
PETR: Před půl rokem jsem na netu náhodně narazil na anketu Deníku o nejlepší pohádku všech dob a na první místě byla S čerty nejsou žerty, teprve potom třeba Pyšná princezna. A druhá věc – tím, že jsem tu pohádku neznal, jsem o to víc sledoval reakce lidí na informaci, že budeme dělat Čerty. A musím říct, že jsem skoro nikdy nezažil, aby tolik lidí s radostí doslova výskalo: „To chceme!“. Ať už to byli herci, lidé z dílen či jiní zaměstnanci divadla. Ohlas na to byl prostě skvělý.
Pohádkové příběhy mají většinou silné mravní poselství. Jaké mají Čerti?
PETR: Je to první pohádka, kterou znám, kde peklo není zlo. Tady peklo rovná se spravedlnost. Je to důležitý článek lidské společnosti, který trestá lidi, kteří byli nedosažitelní světskou spravedlností, a to peklo si na ně počíhá. To mi přijde jako moc hezký moment. Myslím, že to trochu vychází už z Boženy Němcové, ale výborně to zpracoval Jiří Just. Už jsem režíroval jednu hru podle tohoto autora, znám jeho humor a ten v Čertech pramení od něj.
MARTINA: A v naší verzi se na konci říká, že by peklo mělo smysl i v dnešní době, jako jistý mravní element.
Petře, jak si vysvětluješ tu obrovskou popularitu pohádek u českého dospělého diváka, která je v evropském kontextu neobvyklá?
Nevysvětluju. Znám ji, vím, že je to zřejmě tradice, předává se to z matky na dceru a tak dál. To, co říká Martina, že je to pohádka pro dospělé i pro děti, je pravda, ale tak trochu zapomíná na jednu věc – že dospělí se do té pohádky zamilovali jako děti. Pohádkou se vracejí do záliby svého dětství, to tam hraje velkou roli. A přenášejí to na své děti.
Je to tedy jakýsi návrat do věku nevinnosti?
Asi ano. Ale myslím, že nejsme jediní, i jiné národy to mají s pohádkami podobně. Třeba Britové mají například Dickensův Vánoční příběh. Byl jsem na tom v Royal Shakespeare Company a divadlo bylo plné především dospělých diváků, kteří sebou měli děti, ale v žádném případě to nebylo dětské představení. Když příběhy pohádek nejsou příliš naivní, když jsou plné dobře napsaných charakterů, zajímavých životních situací, tak se na to s chutí dívají právě dospělí diváci.
Mluvili jsme o tom, že film S čerty nejsou žerty je velmi populární komedií, řada lidí si z ní pamatuje a běžně používá různé hlášky. Předpokládám, že slavné citace z tohoto filmu uvidíme a uslyšíme i v naší inscenaci.
MARTINA: Musíme.
PETR: Řekl bych, že zapojení Martiny Mejzlíkové do celého projektu, v tom smyslu, že se stala i spoluautorkou divadelní adaptace, mělo jeden speciální důvod. Stala se hlídačem toho, aby diváci, kteří si koupí lístky a půjdou na Kunětickou horu nebo posléze k nám do divadla, nepřišli o žádnou situaci nebo takzvanou hlášku, vtip, na který čekají.
Vyhlídka hradu Kunětická hora nabízí spoustu benefitů, ale co se týká scénografie, tak i jistá omezení. V případě Krásky, když nám chyběl les, zaplnil jsi opuštěnou zahradu sochami, které ožívaly v tanci. Někdy nám vadí nerovný terén, chybí, či naopak přebývají stromy, prostě každý inscenátor se s tím prostorem musí popasovat. Jak tomu bude v případě naší pohádky?
Svým způsobem trochu opakuji pohádky, které jsem tam dělal, a to v tom smyslu, že děláme výpravu víc filmovou než divadelní. Že inscenuji prostředí, které přináší film, tedy pokud jsme ho schopni vytvořit. A to jsme. Má to výhodu, že se jedná o velký prostor. Je hezké, že z mlýna musíme jít kus cesty do pekla, z pekla kus cesty na zámek… Jsme v reálném prostředí, to je filmu blízké. A nakonec – myslím si, že na Kunětické hoře se inscenace musejí hrát z nějakého důvodu, v tomto případě je to tak: na začátku říkám ústy Lucifera, že tomu kopci se vždy říkalo Čertova hora, ne Kunětická, a ten hrad není státní hrad, ale je to Čertův hrad… Takže na Kunětické hoře jsme se sešli, protože ten příběh se tam odehrál.
Když inscenuješ adaptaci filmu, diváci se před uvedením často ptají, kdo bude hrát tu kterou roli, a identifikují ji podle herců, kteří hráli ve filmu. U pohádek, které se těší tak velké oblibě, to platí dvojnásob. Takže slýchám otázky: Kdo bude hrát Vetchého, Dlouhého, Heřmánka…? Jak se s tímto vypořádáváš?
Mám zkušenost, o kterou se celý život opírám, protože jsem k ní dospěl, když jsem byl ještě relativně mladý člověk. Dělal jsem československou premiéru Sugar, tedy Někdo to rád horké, v karlínském Hudebním divadle. Na třetí generálce jsme se dozvěděli, že večer nám to promítne Československá televize. V originále. Všichni jsme propadli pocitu, že už nemusíme pokračovat, když to všichni uvidí. Proč by diváci chodili do Karlína na Janu Paulovou, když uvidí skutečnou Marilyn Monroe? Co čert nechtěl, když už jsme v této pohádce, prodej lístků se zvýšil přibližně na dvojnásobek po tom televizním uvedení. S tehdejším ředitelem jsme dospěli k myšlence, že zřejmě se to celé děje takto: máma chce jít do divadla, táta nechce jít na něco, co nezná, protože tomu nevěří, takže souhlasí s tím, že půjde, až když se s tím seznámí, třeba právě v televizi. V té chvíli ho herci nezajímají – prosím, to není proti hercům – on jde na něco, co ho pobavilo, nadchlo. A já doufám v to, že v našem případě se tyto věci spojí. Máme obrovskou výhodu, na kterou někdy zapomínáme – pardubičtí herci jsou herci pardubických diváků, patří jim. Oni je mají „nakoukané“. Těší se na ně, líbí se jim. A s tím přicházejí na Kunětickou horu, nejdou na Vetchého. Takže diváci se budou těšit na to, co s tím příběhem udělají jejich herci. Ale samozřejmě svou roli hraje i vysoké očekávání, to může být problém. Je to trochu dobře a trochu špatně. Můžeme naskočit na vlnu zájmu, který jde z hlediště na jeviště. Ale taky můžeme diváky parádně zklamat. Můžou si říct, že film je bavil, ale naše inscenace ne. Takže my máme povinnost diváky bavit. Dokonce si myslím, že i na situacích, kde se nebavili u filmu.
Hrátky s čertem, Princezna ze mlejna, Anděl páně, Čert ví proč, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, Z pekla štěstí, Taneček přes dvě pekla, Čertí brko. To je výčet těch nejznámějších pohádek s čertovskou tematikou. Proč je těchto pohádek tolik? Co na tom diváky zajímá?
Božena Němcová napsala hned několik pohádek o čertech, učili jsme se o nich. Ale myslím si, že je to o tom, že čeho se lidé bojí, to si v historkách, ve svém přemýšlení upravují do podoby, ve které strach není tak velký. Když čerty polidštíme, uděláme je trochu legrační, můžeme se jim vysmát. Abychom mohli v klidu spát. Protože co jsou pohádky? Příběhy na dobrou noc. Takže dítě neusíná se strachem ze života, co je kolem, ale babička mu řekne, že se není čeho bát, že na světě se můžeme cítit sebejistě.
Někde jsem se dočetla, že tvůrci snímku dlouho řešili, jak by měl vypadat čert. Režisér filmu Hynek Bočan tedy poprosil svého syna, který v té době učil na základní škole, aby jeho žáci nakreslili, jak čert vypadá. Při zhotovování masek a kostýmů se pak vycházelo z dětských kreseb. Jak podle vás vypadá čert a jak budou vypadat ti naši?
MARTINA: Musí to být hezké. (smích) My jsme si čerty polidštili.
PETR: Ano, nechtěli jsme huňaté černé ovce, chlupaté čerty. To by nás nudilo, všichni by byli stejní a nic by to nepřinášelo. Chtěli jsme s výtvarníkem kostýmů Romanem Šolcem, aby to byly postavy, aby každý z nich měl nějakou individualitu. A to se nejlépe dělá kostýmem. Čerti budou mít na sobě nějaké zbytkové oblečení, které mají po lidech a z toho vykukují ocasy, rohy, drápy. Film je jednodušší, že ukáže detail, na Kuňce bude nejbližší čert někdy na třicet metrů, musí být tedy rozeznatelný podle řeči těla.
Petře, vracíš se na Kuňku rád? Co je tam pro tebe tak přitažlivé?
MARTINA: Petr už tam v životě nechtěl. (smích)
PETR: Ale doslova! Mě to tam strašně unavuje.
MARTINA: Na Kunče je to pěkné, když je hezké počasí, teplý večer, pak je všem dobře. Ale když zkoušíme a je ošklivě a prší… Než herci přijdou ze šaten na plac, to je doba… Někdy je to tam za trest. Když jsme třeba zkoušeli Čachtickou paní, byla strašná zima, mezi jevištěm a hledištěm se válela mlha, neviděli jsme na herce.
PETR: Já jsem ale přesto hned na začátku řekl, že pokud jít do Čertů, tak na Kunětické hoře, dělat to jenom do divadla by nemělo smysl.
MARTINA: Pokud je hezky, tak i pro diváky je to skvělý zážitek. Udělají si výlet, vyjdou na kopec, dají si párek a pivo a vidí pěkné představení…
Petře, Martino, přeji vám i nám všem, abychom na Kunětické hoře vytvořili pěknou inscenaci. Abychom pobavili diváky a ti se k nám opakovaně a rádi vraceli.
Jana Uherová
