VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Petrem Novotným o Třech veteránech
V polovině května jsme začali zkoušet inscenaci Tři veteráni podle předlohy Jana Wericha a filmové povídky Zdeňka Svěráka. Po dlouhé pauze, kterou si vyžádala koronavirová pandemie, jsme se sešli v hledišti a na jevišti divadla. Ne na zkušebně, jak bývá zvykem. Na jevišti byly v prostoru rozestavěné stolky, každý zvlášť, aby herci nebyli blízko u sebe a dodržovali bezpečnostní rozestupy. Všichni měli roušky. K dispozici plexisklové štíty a dezinfekci. Takové zvláštní zkoušení… Ale na radosti z toho, že můžeme znovu pracovat, nám to rozhodně neubralo. Na všech hercích i režisérovi bylo vidět, jak se na zkoušení a hraní těší. Po druhé zkoušce jsme s režisérem PETREM NOVOTNÝM na chvíli v hledišti osaměli a začali si povídat…
Petře, těšil ses, až začneš zkoušet? Ještě před týdnem jsme nevěděli, jestli na to tuto sezónu ještě dojde, jestli zahájení nepřesuneme na srpen…
Nikdy jsem takovou situaci nezažil. A jestli jsem se těšil? Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli začneme zkoušet, takže jsem si nedovolil těšit se, což je to nejlepší, co se člověku může stát. Protože o to víc se pak raduje, když se to povede. Řekl jsem své ženě, že si neumím představit, že bych u té situace nebyl. Že jsem šťastný, protože se to týká mé inscenace, a nemusím být doma a strašidelně závidět zbytku divadla, které může dělat divadelní představení na Kunětickou horu. A být u toho, když poprvé po této „události“ lidé začnou chodit do divadla. Jsem dojatý, jenom když na to myslím, a mám pocit, že při zkoušení budu k nevydržení… (smích)
A myslíš si, že i diváci budou stejně naladění a budou se těšit na naše představení?
Jsem přesvědčený, že budou. Ale protože sám patřím do rizikové skupiny, tak celkem pochopím, když mnoho lidí bude uvažovat o tom, jestli se budou, nebo nebudou bát, a zvažovat, jak jsou na tom se svým osobním zdravím. Myslím, že všichni tu situaci racionálně zváží a buďto za námi přijdou, nebo ne. Ale každopádně ti, kteří přijdou, zažijí ve svém životě něco, o čem budou vyprávět ještě po dvaceti letech. Že to bude naprosto výjimečná záležitost, něco, co jsme nikdy takhle nezažili.
Začínáme zkoušet komediální pohádkový příběh Tří veteránů, který je dlouhodobě na nejvyšších příčkách oblíbenosti u českých televizních diváků. Byla tato popularita filmu důvodem, proč ho chceme přinést i našim divákům na Kunětickou horu? Anebo zkušenost, že jiný pohádkový příběh – Kráska a zvíře – tam funguje už čtvrtou sezónu a těší se obrovské přízni publika?
Pravda je obojí. Hledali jsme nějaký titul, něco, co by podobně „zavonělo“ – zvláštní krásnou českou pohádku pro děti i dospělé, jako je Kráska a zvíře. Titul Tří veteránů není z mé hlavy, napadl Martina Mejzlíka a já musím říct, že jsem okamžitě zakřičel: „Ano, ano, ano, chci to dělat!“ Nebyl to ale film a jeho popularita, co mě na tom lákalo. Pro mě jsou Tři veteráni vzpomínka na čtení mým dětem. U nich se Werichovo Fimfárum, vedle Rumcajse, těšilo největší oblibě. Ale Fimfárum mělo tu výhodu, že já jako dospělý chlap kolem třiceti let jsem to četl s obrovským zájmem. Nebyla to rodičovská povinnost číst pohádku, která by mně osobně nic neříkala. Tyhle povídky pro mě vždy přinášely něco velmi podstatného, takže jsem je četl dětem i sobě pro radost, a to se nestává tak často. Když jsem se začal zajímat o Tři veterány, dostal jsem možnost podívat se do původní filmové povídky pana Svěráka. Vyvolalo to ve mně velké dojetí, protože si ho velmi vážím jako scenáristy českých filmů. Takže když jsem začal uvažovat o tomto titulu, byla to především vzpomínka na Fimfárum a pak náhled do filmové povídky. Až na třetím místě byl film, který miluji především proto, že v něm hraje plejáda skvělých mužů, kteří mě ohromně bavili – například pánové Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Julo Satinský a mnoho dalších.
Čím tě zaujal samotný příběh Tří veteránů?
Abych řekl pravdu, mě pohádky celoživotně nějak neberou. Zrežíroval jsem jich naprosté minimum, z toho jsem dvě, v loutkovém divadle, naprosto pokazil. Pozvali mě, že to bude výborné a… nebylo, což jsme nikdo nevěděli, dokud jsme nezhlédli premiéru. Já tedy nemám k pohádkám nijak hluboký vztah. Jenomže Veterány ani nevnímám jako pohádku, ale jako příběh zralých chlapů, kteří mají ještě klukovskou duši. Potloukají se po světě a snaží se ho pochopit. Pokoušejí se v něm nějakým způsobem žít a já strašně trpím, když jim ten svět nakope p*del, protože mám pocit, že je to tak trochu i o mně, že tomu rozumím, protože i mně život několikrát nakopal p*del. Nedával jsem si pozor a dodneška to neumím… Člověk se znova a znova dopouští stejných chyb. Pro mne je ten příběh spíš povídkou o určité etapě lidského života, a jak člověk zachází s životem vůbec. Baví mě od začátku do konce. Fandím tomu a směju se skoro každé větě. Já osobně mám v českém humoru nejraději linii – Hašek, Werich, Svěrák – Cimrman. Proto mám pro Tři veterány slabost.
Obliba pohádek u nás, teď myslím ty filmové, což jsou i Tři veteráni, je v evropském kontextu naprosto výjimečná. Vysílají se ve večerních hodinách, v tzv. prime time, což je pro ostatní národy nepochopitelné. O Vánocích lidé usedají k televizním obrazovkám a těší se, že opakovaně uvidí své oblíbené kusy. Jak si vysvětluješ tuto obrovskou popularitu pohádek u nás?
Jednak je to tím, že během několika desetiletí se pohádkám věnovala spousta vynikajících kumštýřů. To není úplně běžné. U nás skutečně v pohádkách odjakživa hráli ti nejlepší z nejlepších herců. Ti, které národ miloval, šli a dělali krále, princezny nebo čaroděje a krásné herečky si lepily bradavice na nos a hrály čarodějnice. A příšerně je to bavilo. Psali to nejlepší autoři a režírovali nejlepší režiséři. Dnes se většina lidí kouká na pohádky, které jsou celovečerní v prime time, protože chce vidět ty vynikající herecké výkony. A u nás je i hodně silná tradice toho, že vyprávíme nebo čteme pohádky svým dětem.
Mě fascinuje ještě jedna věc – diváci si z filmů pamatují velké množství citací, hlášek. Například, když sluha říká: „Veličenstvo, něco se děje!“, král Pikola odpovídá: „Něco se děje… To je normální. Jinak by nebyly dějiny.“
Hlášky jsou u nás něco podobného jako anekdoty. Jsme národ anekdot. Máme v tom bohatou tradici. Řada pánů (ne dam, to jsem snad ani nezažil) žije tím, že neustále „obtěžuje“ své okolí a vypráví nové a nové vtipy. Oblíbené české sousloví je „A tenhle znáte?“ Hláška je vtip, ve kterém člověk nemusí říkat začátek, to už je rovnou pointa. A rádi tu konkrétní hlášku použijeme v jiné situaci jako jakési přísloví. V tomto asi nejsme sami. I anglická literatura miluje dobře, vtipně pojmenovanou pravdu. Některé filmové hlášky odkazují na konkrétní situace z děje, jiné jsou bonmoty, které se dají vytrhnout z kontextu a fungují samy o sobě.
Momentálně jsme na začátku zkoušení, ale víme, že budeme zkoušet dvě verze – na Kunětickou horu a poté inscenaci s úpravami přeneseme do Městského divadla. V dnešní situaci, kdy ještě pořád čelíme koronavirové pandemii a musíme dodržovat vládou nařízené bezpečnostní pokyny, zkoušíme hru, která se bude hrát bez přestávky. Proč to tak je?
Děláme pohádku bez přestávky z toho důvodu, aby se o přestávce nenakumulovalo příliš mnoho lidí na jednom místě, na malém prostoru. Před představením lidé přicházejí do hlediště postupně, ale o pauze by všichni opustili svá sedadla a nahrnuli by se k bufetu. Tam se nedají dodržet nějaké rozestupy nebo bezpečností opatření. Z toho důvodů nazkoušíme verzi bez pauzy, inscenace bude mít kolem hodiny a tři čtvrtě. Ale ani pro diváky, ani pro naše herce to nebude moc komfortní, takže až budeme hrát doma v divadle, až tato situace pomine, budeme hrát s pauzou, jak jsou diváci i herci zvyklí.
Hraní v plenéru a následně v interiéru divadla pro scénografa, v tomto případě pro Ivo Žídka, znamená, že musí výtvarně řešit dva prostory. Je tato situace pro výtvarníka výzvou?
Ano, Kunětická hora si žádá osobitý přístup, pracujeme s tím, co nám toto prostředí nabízí. Je to jednoznačně výzva. Víme, že je dobré rozehrát celý prostor, včetně hradu, který slouží jako úžasná kulisa. Trochu jsme si to vyzkoušeli už na Krásce, kde jsme rozsvítili okénka na hradě, tentokrát půjdeme ještě trochu dál – nos princezny Bosany opravdu poleze až z hradu. Myslím, že jedna inscenace se nám tam výtvarně nepovedla, zažili jsme to s Ivem, nebyli jsme z toho řešení šťastní. Po této zkušenosti už víme, že to chce jiný výtvarný styl, který si s plenérem a přírodou bude „povídat“. Doufám, že se nám to tentokrát povedlo tak jako na Krásce. Když vidím scénografické návrhy, tak se mi to moc líbí a věřím, že to bude fungovat.
Až tato sezóna skončí, nastane v divadle čas zacelit rány a sčítat ztráty. Víme ale, že i příští sezóna bude koronavirem trochu ovlivněna, už jsme byli nuceni udělat nějaké změny v dramaturgickém plánu… Co bys přál divadlu, našemu i obecně, aby se opět dostalo do své bývalé kondice?
Já jsem natolik přesvědčený, že se velmi brzo dostaneme do normálního, běžného stavu, že ani nijak zvlášť o ničem nepřemýšlím. Jsem přesvědčený, a to mluvím o celé naší společnosti – ano, jsou to rány, budeme sčítat ztráty, ale nebude to poprvé. A člověk je neuvěřitelně přizpůsobivý tvor, proto jsme se tak rozšířili po všech světadílech této nádherné planety. Myslím si, že je v nás tak veliká touha, potence a schopnost dělat dobré divadlo, že ho budeme dělat za všech okolností. V tom nám nic nemůže zabránit. Teď jsme dostali na zadek, ale oblékli jsme si kalhoty a běžíme dál.
Petře, děkuji ti za rozhovor i naději, kterou tolik potřebujeme. A do premiéry ZLOM VAZ!
Petře, těšil ses, až začneš zkoušet? Ještě před týdnem jsme nevěděli, jestli na to tuto sezónu ještě dojde, jestli zahájení nepřesuneme na srpen…
Nikdy jsem takovou situaci nezažil. A jestli jsem se těšil? Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli začneme zkoušet, takže jsem si nedovolil těšit se, což je to nejlepší, co se člověku může stát. Protože o to víc se pak raduje, když se to povede. Řekl jsem své ženě, že si neumím představit, že bych u té situace nebyl. Že jsem šťastný, protože se to týká mé inscenace, a nemusím být doma a strašidelně závidět zbytku divadla, které může dělat divadelní představení na Kunětickou horu. A být u toho, když poprvé po této „události“ lidé začnou chodit do divadla. Jsem dojatý, jenom když na to myslím, a mám pocit, že při zkoušení budu k nevydržení… (smích)
A myslíš si, že i diváci budou stejně naladění a budou se těšit na naše představení?
Jsem přesvědčený, že budou. Ale protože sám patřím do rizikové skupiny, tak celkem pochopím, když mnoho lidí bude uvažovat o tom, jestli se budou, nebo nebudou bát, a zvažovat, jak jsou na tom se svým osobním zdravím. Myslím, že všichni tu situaci racionálně zváží a buďto za námi přijdou, nebo ne. Ale každopádně ti, kteří přijdou, zažijí ve svém životě něco, o čem budou vyprávět ještě po dvaceti letech. Že to bude naprosto výjimečná záležitost, něco, co jsme nikdy takhle nezažili.
Začínáme zkoušet komediální pohádkový příběh Tří veteránů, který je dlouhodobě na nejvyšších příčkách oblíbenosti u českých televizních diváků. Byla tato popularita filmu důvodem, proč ho chceme přinést i našim divákům na Kunětickou horu? Anebo zkušenost, že jiný pohádkový příběh – Kráska a zvíře – tam funguje už čtvrtou sezónu a těší se obrovské přízni publika?
Pravda je obojí. Hledali jsme nějaký titul, něco, co by podobně „zavonělo“ – zvláštní krásnou českou pohádku pro děti i dospělé, jako je Kráska a zvíře. Titul Tří veteránů není z mé hlavy, napadl Martina Mejzlíka a já musím říct, že jsem okamžitě zakřičel: „Ano, ano, ano, chci to dělat!“ Nebyl to ale film a jeho popularita, co mě na tom lákalo. Pro mě jsou Tři veteráni vzpomínka na čtení mým dětem. U nich se Werichovo Fimfárum, vedle Rumcajse, těšilo největší oblibě. Ale Fimfárum mělo tu výhodu, že já jako dospělý chlap kolem třiceti let jsem to četl s obrovským zájmem. Nebyla to rodičovská povinnost číst pohádku, která by mně osobně nic neříkala. Tyhle povídky pro mě vždy přinášely něco velmi podstatného, takže jsem je četl dětem i sobě pro radost, a to se nestává tak často. Když jsem se začal zajímat o Tři veterány, dostal jsem možnost podívat se do původní filmové povídky pana Svěráka. Vyvolalo to ve mně velké dojetí, protože si ho velmi vážím jako scenáristy českých filmů. Takže když jsem začal uvažovat o tomto titulu, byla to především vzpomínka na Fimfárum a pak náhled do filmové povídky. Až na třetím místě byl film, který miluji především proto, že v něm hraje plejáda skvělých mužů, kteří mě ohromně bavili – například pánové Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Julo Satinský a mnoho dalších.
Čím tě zaujal samotný příběh Tří veteránů?
Abych řekl pravdu, mě pohádky celoživotně nějak neberou. Zrežíroval jsem jich naprosté minimum, z toho jsem dvě, v loutkovém divadle, naprosto pokazil. Pozvali mě, že to bude výborné a… nebylo, což jsme nikdo nevěděli, dokud jsme nezhlédli premiéru. Já tedy nemám k pohádkám nijak hluboký vztah. Jenomže Veterány ani nevnímám jako pohádku, ale jako příběh zralých chlapů, kteří mají ještě klukovskou duši. Potloukají se po světě a snaží se ho pochopit. Pokoušejí se v něm nějakým způsobem žít a já strašně trpím, když jim ten svět nakope p*del, protože mám pocit, že je to tak trochu i o mně, že tomu rozumím, protože i mně život několikrát nakopal p*del. Nedával jsem si pozor a dodneška to neumím… Člověk se znova a znova dopouští stejných chyb. Pro mne je ten příběh spíš povídkou o určité etapě lidského života, a jak člověk zachází s životem vůbec. Baví mě od začátku do konce. Fandím tomu a směju se skoro každé větě. Já osobně mám v českém humoru nejraději linii – Hašek, Werich, Svěrák – Cimrman. Proto mám pro Tři veterány slabost.
Obliba pohádek u nás, teď myslím ty filmové, což jsou i Tři veteráni, je v evropském kontextu naprosto výjimečná. Vysílají se ve večerních hodinách, v tzv. prime time, což je pro ostatní národy nepochopitelné. O Vánocích lidé usedají k televizním obrazovkám a těší se, že opakovaně uvidí své oblíbené kusy. Jak si vysvětluješ tuto obrovskou popularitu pohádek u nás?
Jednak je to tím, že během několika desetiletí se pohádkám věnovala spousta vynikajících kumštýřů. To není úplně běžné. U nás skutečně v pohádkách odjakživa hráli ti nejlepší z nejlepších herců. Ti, které národ miloval, šli a dělali krále, princezny nebo čaroděje a krásné herečky si lepily bradavice na nos a hrály čarodějnice. A příšerně je to bavilo. Psali to nejlepší autoři a režírovali nejlepší režiséři. Dnes se většina lidí kouká na pohádky, které jsou celovečerní v prime time, protože chce vidět ty vynikající herecké výkony. A u nás je i hodně silná tradice toho, že vyprávíme nebo čteme pohádky svým dětem.
Mě fascinuje ještě jedna věc – diváci si z filmů pamatují velké množství citací, hlášek. Například, když sluha říká: „Veličenstvo, něco se děje!“, král Pikola odpovídá: „Něco se děje… To je normální. Jinak by nebyly dějiny.“
Hlášky jsou u nás něco podobného jako anekdoty. Jsme národ anekdot. Máme v tom bohatou tradici. Řada pánů (ne dam, to jsem snad ani nezažil) žije tím, že neustále „obtěžuje“ své okolí a vypráví nové a nové vtipy. Oblíbené české sousloví je „A tenhle znáte?“ Hláška je vtip, ve kterém člověk nemusí říkat začátek, to už je rovnou pointa. A rádi tu konkrétní hlášku použijeme v jiné situaci jako jakési přísloví. V tomto asi nejsme sami. I anglická literatura miluje dobře, vtipně pojmenovanou pravdu. Některé filmové hlášky odkazují na konkrétní situace z děje, jiné jsou bonmoty, které se dají vytrhnout z kontextu a fungují samy o sobě.
Momentálně jsme na začátku zkoušení, ale víme, že budeme zkoušet dvě verze – na Kunětickou horu a poté inscenaci s úpravami přeneseme do Městského divadla. V dnešní situaci, kdy ještě pořád čelíme koronavirové pandemii a musíme dodržovat vládou nařízené bezpečnostní pokyny, zkoušíme hru, která se bude hrát bez přestávky. Proč to tak je?
Děláme pohádku bez přestávky z toho důvodu, aby se o přestávce nenakumulovalo příliš mnoho lidí na jednom místě, na malém prostoru. Před představením lidé přicházejí do hlediště postupně, ale o pauze by všichni opustili svá sedadla a nahrnuli by se k bufetu. Tam se nedají dodržet nějaké rozestupy nebo bezpečností opatření. Z toho důvodů nazkoušíme verzi bez pauzy, inscenace bude mít kolem hodiny a tři čtvrtě. Ale ani pro diváky, ani pro naše herce to nebude moc komfortní, takže až budeme hrát doma v divadle, až tato situace pomine, budeme hrát s pauzou, jak jsou diváci i herci zvyklí.
Hraní v plenéru a následně v interiéru divadla pro scénografa, v tomto případě pro Ivo Žídka, znamená, že musí výtvarně řešit dva prostory. Je tato situace pro výtvarníka výzvou?
Ano, Kunětická hora si žádá osobitý přístup, pracujeme s tím, co nám toto prostředí nabízí. Je to jednoznačně výzva. Víme, že je dobré rozehrát celý prostor, včetně hradu, který slouží jako úžasná kulisa. Trochu jsme si to vyzkoušeli už na Krásce, kde jsme rozsvítili okénka na hradě, tentokrát půjdeme ještě trochu dál – nos princezny Bosany opravdu poleze až z hradu. Myslím, že jedna inscenace se nám tam výtvarně nepovedla, zažili jsme to s Ivem, nebyli jsme z toho řešení šťastní. Po této zkušenosti už víme, že to chce jiný výtvarný styl, který si s plenérem a přírodou bude „povídat“. Doufám, že se nám to tentokrát povedlo tak jako na Krásce. Když vidím scénografické návrhy, tak se mi to moc líbí a věřím, že to bude fungovat.
Až tato sezóna skončí, nastane v divadle čas zacelit rány a sčítat ztráty. Víme ale, že i příští sezóna bude koronavirem trochu ovlivněna, už jsme byli nuceni udělat nějaké změny v dramaturgickém plánu… Co bys přál divadlu, našemu i obecně, aby se opět dostalo do své bývalé kondice?
Já jsem natolik přesvědčený, že se velmi brzo dostaneme do normálního, běžného stavu, že ani nijak zvlášť o ničem nepřemýšlím. Jsem přesvědčený, a to mluvím o celé naší společnosti – ano, jsou to rány, budeme sčítat ztráty, ale nebude to poprvé. A člověk je neuvěřitelně přizpůsobivý tvor, proto jsme se tak rozšířili po všech světadílech této nádherné planety. Myslím si, že je v nás tak veliká touha, potence a schopnost dělat dobré divadlo, že ho budeme dělat za všech okolností. V tom nám nic nemůže zabránit. Teď jsme dostali na zadek, ale oblékli jsme si kalhoty a běžíme dál.
Petře, děkuji ti za rozhovor i naději, kterou tolik potřebujeme. A do premiéry ZLOM VAZ!
Jana Uherová
