VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Petrem Novotným o Tanci v rodném domě
V únoru uvedeme českou premiéru hry TANEC V RODNÉM DOMĚ islandské autorky Auđur Ava Ólafsdóttir. Autorčino jméno je pro nás málo známé a těžko vyslovitelné, ale čtenáři beletrie mohou část jejího díla znát. V češtině vyšly její romány Výhonek osmilisté růže, Matka světla, Nad propastí byla tma a Listopadoví motýli. Divadelních her napsala také několik, ale do češtiny byla přeložena zatím jen ta, kterou právě chystáme. Vyšla roku 2013 v souboru Pět severských her, ale české inscenace se dočká teprve letos ve VČD v režii PETRA NOVOTNÉHO. A to je námět na malý rozhovor.
Pane režisére, znáte nějakou jinou islandskou hru? Anebo čtete islandskou literaturu?
Bohužel ne, ale není divu, já jsem neandrtálec, který dnes už čte beletrii pořád dokola tu samou, aby se náhodou nezklamal, a hry čte, jen když mu je někdo napřed pochválí.
Vzpomínám si, jak jste mi někdy před rokem napsal, že bychom si měli zahajovací zkoušku udělat na Islandu. Divadelních her, o kterých jsme tehdy mluvili, bylo víc, a tak jsem z vaší sms pochopila, že se vám zalíbila právě tahle. Čím vás oslovila?
Bůh suď… Nejspíš tím, že naše islandská paní autorka si nevymýšlí ani nelže. Není to showbusiness. Její postavy se někde reálně narodily a dodnes žijí. A díky laskavému zápisu paní autorky nám vědomě i nevědomky o sobě říkají věci, které jsou skutečné a z kterých občas mrazí, protože je všichni známe a čas od času některé i prožíváme ve svém hlubokém soukromí. Je to současnost, nicméně ne ta, kterou známe z masmédií, ale ta, kterou známe za zavřenými dveřmi svých domovů.
Ve hře se postupně odhalují tajemství jedné rodiny, ten příběh by se mohl odehrát kdekoli jinde v civilizovaném světě. Přesto se zeptám, jestli na vás z autorčiny poetiky dýchlo něco severského nebo ostrovního.
Ani snad ne, řekl bych, že mě spíš překvapilo, jak důsledně je současný svět propojen i v těch nejintimnějších věcech člověka. Stejné problémy, stejná řešení… Ale možná to tak bylo vždycky, jenom jsme o tom nevěděli.
Když jsem před lety četla tuhle hru poprvé, hned mě zaujaly výborné a velice zvláštním způsobem vtipné dialogy. Co byste řekl o autorčině humoru?
Moc se mi líbí, je ostrý, až absurdní, nečekaný, rodí se zcela přirozeně ze situace a z charakterů postav… Místy mi připomíná humor paní režisérky Chytilové tím, jak je především k ženství někdy až nemilosrdný. Nejhezčí na paní autorce je, že se nesnaží být vtipná, ona prostě vtipná je. Dívá se na svět veselýma očima své hlavní postavy.
Auđur Ava Ólafsdóttir se v jednom rozhovoru zmiňuje, že její důležité postavy vždycky někam cestují. A mimo jiné k tomu říká, že „člověk musí odjet, aby se mohl vrátit“. Jak se to projevuje v Tanci v rodném domě?
Stejnou myšlenku mimochodem vyslovil rozkošně pan Svěrák ve svých Vratných lahvích, svět je opravdu velmi malý… Odjezd hlavní postavy je u nás ústřední událostí celého příběhu, ale jako všechno v něm i toto přichází zcela nečekaně a tentokrát až v závěru hry. Příběh v sobě ukrývá řadu tajemství, jako každý zajímavý lidský osud, odkrýváme je postupně, od autorky dostáváme v průběhu večera řadu návodných upozornění, ale ty nejzásadnější objevy přicházejí opravdu až nakonec.
V inscenaci se bude tančit. O něco víc, než je v činohře obvyklé, protože to předepisuje autorka. Prozradíte něco o té taneční složce?
Miluju posedlost, s jakou se dnes mnoho mých přátel brání diktátu vývojářů nových technologií a s krásnou nostalgií se vracejí ke gramofonům s jejich nádhernými vinylovými alby. V našem příběhu objeví syn sbírku gramofonových desek svého zesnulého otce a co jiného by mohlo člověka napadnout než zprovoznit starý gramofon, sbalit koberec a občas si při těchto vzpomínkách na mládí i zatančit. Je to chvíle uvolnění, zapomnění, osvobození z pout každodenního života… Každý člen rodiny svůj tanec prožívá po svém.
Tanec jsme vtělili i do názvu, ale v islandštině se hra jmenuje Svartur hundur prestsins, česky Farářův černý pes. Proč, když ve hře žádný farář nevystupuje a pes taky ne?
Nejlépe se to asi vysvětlí na českém ekvivalentu – v Čechách máme například přísloví „Kovářova kobyla chodí bosa“. Kdyby český autor své dílo nazval Kovářova kobyla, všichni by v českém kulturním prostředí věděli, co tím má na mysli. V našem příběhu autorka cituje islandské přísloví „Spousta psů je černých, nejen ten farářův“, u nás toto přísloví neznáme, proto by její původní název byl pro nás nesrozumitelný. Jeho význam se vyjeví až ve vlastním příběhu a opět jako všechno v této hře zcela nečekaně a tajemně.
Ve hře vystupuje pět postav: Matka (Jindra Janoušková), Starší dcera (Martina Sikorová), Mladší dcera (Veronika Malá), Zeť (Petr Borovec) a Syn (Josef Láska). Vy jste, přinejmenším v poslední době, režíroval hry hodně zalidněné. Tak mě zajímá, jestli u takhle sevřeného komorního tvaru přemýšlíte o postavách nějak jinak nebo víc.
No, to asi ne, ale říkám si, že si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy režíroval dílo, které tak důsledně dodržuje všechny tři Aristotelovy jednoty – času, místa i děje. Těch pět postav autorka uvede hned na první stránce do děje a v podstatě je nepropustí až na zanedbatelné výjimky do konce hry z jeviště. Je to jako jakýsi Papinův hrnec, v němž před tlakem všech těch informací, které se postupně vyjevují, prostě není úniku. Zajímavé je na tom právě to, jak na toto rostoucí napětí postavy reagují, jak se pod tím tlakem postupně otevírají a jak – a opět musím použít to slovo – nečekané informace nám o sobě někdy i velmi zdánlivě obyčejnými společenskými větami říkají. A samozřejmě, čím víc dá herci autor na jevišti času, tím víc toho o své postavě může vyprávět. A spolu s ním i režisér.
Jinými slovy, autorka nám všem tentokrát nasadila brýle velmi na blízko a oslovuje nás detaily, které v záběrech velkých akčních celků mohou zaniknout. Holt jsme si tentokrát nevyrazili na Oktoberfest, ale pozvali jsme si pár těch nejbližších na lahvinku v obývacím pokoji. Na Islandu.
Tak na zdraví! A šťastnou cestu!
Pane režisére, znáte nějakou jinou islandskou hru? Anebo čtete islandskou literaturu?
Bohužel ne, ale není divu, já jsem neandrtálec, který dnes už čte beletrii pořád dokola tu samou, aby se náhodou nezklamal, a hry čte, jen když mu je někdo napřed pochválí.
Vzpomínám si, jak jste mi někdy před rokem napsal, že bychom si měli zahajovací zkoušku udělat na Islandu. Divadelních her, o kterých jsme tehdy mluvili, bylo víc, a tak jsem z vaší sms pochopila, že se vám zalíbila právě tahle. Čím vás oslovila?
Bůh suď… Nejspíš tím, že naše islandská paní autorka si nevymýšlí ani nelže. Není to showbusiness. Její postavy se někde reálně narodily a dodnes žijí. A díky laskavému zápisu paní autorky nám vědomě i nevědomky o sobě říkají věci, které jsou skutečné a z kterých občas mrazí, protože je všichni známe a čas od času některé i prožíváme ve svém hlubokém soukromí. Je to současnost, nicméně ne ta, kterou známe z masmédií, ale ta, kterou známe za zavřenými dveřmi svých domovů.
Ve hře se postupně odhalují tajemství jedné rodiny, ten příběh by se mohl odehrát kdekoli jinde v civilizovaném světě. Přesto se zeptám, jestli na vás z autorčiny poetiky dýchlo něco severského nebo ostrovního.
Ani snad ne, řekl bych, že mě spíš překvapilo, jak důsledně je současný svět propojen i v těch nejintimnějších věcech člověka. Stejné problémy, stejná řešení… Ale možná to tak bylo vždycky, jenom jsme o tom nevěděli.
Když jsem před lety četla tuhle hru poprvé, hned mě zaujaly výborné a velice zvláštním způsobem vtipné dialogy. Co byste řekl o autorčině humoru?
Moc se mi líbí, je ostrý, až absurdní, nečekaný, rodí se zcela přirozeně ze situace a z charakterů postav… Místy mi připomíná humor paní režisérky Chytilové tím, jak je především k ženství někdy až nemilosrdný. Nejhezčí na paní autorce je, že se nesnaží být vtipná, ona prostě vtipná je. Dívá se na svět veselýma očima své hlavní postavy.
Auđur Ava Ólafsdóttir se v jednom rozhovoru zmiňuje, že její důležité postavy vždycky někam cestují. A mimo jiné k tomu říká, že „člověk musí odjet, aby se mohl vrátit“. Jak se to projevuje v Tanci v rodném domě?
Stejnou myšlenku mimochodem vyslovil rozkošně pan Svěrák ve svých Vratných lahvích, svět je opravdu velmi malý… Odjezd hlavní postavy je u nás ústřední událostí celého příběhu, ale jako všechno v něm i toto přichází zcela nečekaně a tentokrát až v závěru hry. Příběh v sobě ukrývá řadu tajemství, jako každý zajímavý lidský osud, odkrýváme je postupně, od autorky dostáváme v průběhu večera řadu návodných upozornění, ale ty nejzásadnější objevy přicházejí opravdu až nakonec.
V inscenaci se bude tančit. O něco víc, než je v činohře obvyklé, protože to předepisuje autorka. Prozradíte něco o té taneční složce?
Miluju posedlost, s jakou se dnes mnoho mých přátel brání diktátu vývojářů nových technologií a s krásnou nostalgií se vracejí ke gramofonům s jejich nádhernými vinylovými alby. V našem příběhu objeví syn sbírku gramofonových desek svého zesnulého otce a co jiného by mohlo člověka napadnout než zprovoznit starý gramofon, sbalit koberec a občas si při těchto vzpomínkách na mládí i zatančit. Je to chvíle uvolnění, zapomnění, osvobození z pout každodenního života… Každý člen rodiny svůj tanec prožívá po svém.
Tanec jsme vtělili i do názvu, ale v islandštině se hra jmenuje Svartur hundur prestsins, česky Farářův černý pes. Proč, když ve hře žádný farář nevystupuje a pes taky ne?
Nejlépe se to asi vysvětlí na českém ekvivalentu – v Čechách máme například přísloví „Kovářova kobyla chodí bosa“. Kdyby český autor své dílo nazval Kovářova kobyla, všichni by v českém kulturním prostředí věděli, co tím má na mysli. V našem příběhu autorka cituje islandské přísloví „Spousta psů je černých, nejen ten farářův“, u nás toto přísloví neznáme, proto by její původní název byl pro nás nesrozumitelný. Jeho význam se vyjeví až ve vlastním příběhu a opět jako všechno v této hře zcela nečekaně a tajemně.
Ve hře vystupuje pět postav: Matka (Jindra Janoušková), Starší dcera (Martina Sikorová), Mladší dcera (Veronika Malá), Zeť (Petr Borovec) a Syn (Josef Láska). Vy jste, přinejmenším v poslední době, režíroval hry hodně zalidněné. Tak mě zajímá, jestli u takhle sevřeného komorního tvaru přemýšlíte o postavách nějak jinak nebo víc.
No, to asi ne, ale říkám si, že si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy režíroval dílo, které tak důsledně dodržuje všechny tři Aristotelovy jednoty – času, místa i děje. Těch pět postav autorka uvede hned na první stránce do děje a v podstatě je nepropustí až na zanedbatelné výjimky do konce hry z jeviště. Je to jako jakýsi Papinův hrnec, v němž před tlakem všech těch informací, které se postupně vyjevují, prostě není úniku. Zajímavé je na tom právě to, jak na toto rostoucí napětí postavy reagují, jak se pod tím tlakem postupně otevírají a jak – a opět musím použít to slovo – nečekané informace nám o sobě někdy i velmi zdánlivě obyčejnými společenskými větami říkají. A samozřejmě, čím víc dá herci autor na jevišti času, tím víc toho o své postavě může vyprávět. A spolu s ním i režisér.
Jinými slovy, autorka nám všem tentokrát nasadila brýle velmi na blízko a oslovuje nás detaily, které v záběrech velkých akčních celků mohou zaniknout. Holt jsme si tentokrát nevyrazili na Oktoberfest, ale pozvali jsme si pár těch nejbližších na lahvinku v obývacím pokoji. Na Islandu.
Tak na zdraví! A šťastnou cestu!
Jana Pithartová
