VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S PETREM NOVOTNÝM o nesmrtelné Makropulos
Po více než třiceti letech se na pardubické jeviště vrací Čapkova Věc Makropulos, tentokrát však s jiným názvem, v jiném hávu, a především ne tak zcela a výhradně Čapkova. Adaptaci známého dramatu o touze po věčném mládí nazvali jeho autoři Petr Abraham, Gabriela Osvaldová a Ondřej Soukup MAKROPULOS musical. Ke stoletému výročí světové premiéry původního dramatu tak vzniká nové zpracování nesmrtelné látky tentokrát s Petrou Janečkovou v hlavní roli. V čem spočívá úprava autora a režiséra PETRA NOVOTNÉHO (skrytého za pseudonymem Petr Abraham), proč a jak vznikala, se dozvíte z následujícího rozhovoru.
Jako režisér se potkáváte s Karlem Čapkem poprvé, je to tak?
Ano, úplně poprvé.
Jaký k němu jako dramatikovi, potažmo celé jeho osobnosti máte vztah?
Abych řekl pravdu, celý život jsem zamilovaný do Čapkova Loupežníka. Už od 18 let jsem tvrdil, že ho někdy musím režírovat, byla to pro mě ta nejhezčí hra o lásce, kterou jsem kdy četl. Ale kupodivu jsem se k tomu nikdy nedostal. Čapek mě prostě v divadle minul, přestože ho jako spisovatele miluju, strašně mě dodnes například baví jeho povídky. Považuju ho za snad nejvýznamnějšího českého intelektuála 20. století. A velmi těžce nesu to, že zemřel vlastně i vinou nenávisti lidí, kteří ho v osmatřicátém roce pomlouvali, ostrakizovali, útočili na něj, posílali mu anonymy a všemožně mu dávali najevo, že žije ve společnosti, kterou nezná a do které nepatří. Dodnes mě to dojímá a cítím potřebu stát na jeho straně. Myslím, že musíme ctít lidi, kterým tak surově nebylo dovoleno, aby ze sebe mohli vydat vše, co v jejich duši bylo.
Proč jste si z Čapkových her vybral právě Věc Makropulos? Jaká byla její cesta ke konkrétní adaptaci pro naše divadlo?
Především proto, že Věc Makropulos považuju za chytrou, moudrou a nádherně napínavou hru o tématu, které nás všechny asi nikdy nepřestane fascinovat, o tématu naší smrtelnosti. Ten konkrétní nápad na to, kam posunout příběh Karla Čapka, pak vznikl ze spolupráce s Haničkou Zagorovou, pro kterou jsem po jejím účinkování v Jacku Rozparovači hledal nějakou velkou roli, kde by také mohla hodně zpívat. I když z toho nápadu nakonec sešlo, paní Hanka zůstala jeho velkou a zásadní inspirací. Já jsem totiž na Makropulce nikdy neměl moc rád, že nejdřív posloucháme, jak bude Emilia Marty večer báječná, pak se dozvíme, jak báječná byla včera, ale jako divákům nám zážitek jejího umění dopřán není. S nadsázkou řečeno, nemám rád herce, který hledí do portálu a volá: „Tamo vidím krásný hrad!“ Chci ten hrad vidět taky. Myslím, že tento příběh je doslova těhotný tím, aby na jevišti Emilia Marty vystoupila také ve svém umění, o němž se tak pochvalně mluví. A protože jsem příznivcem toho, když je zpěvákovi dobře rozumět, a když nejen muzika, ale i texty písní nesou své poselství, zvolil jsem v uvozovkách lehký žánr. Ve výsledku je to ovšem spíš těžký žánr, tak jak mi ho Ondřej Soukup s Gábinou Osvaldovou napsali. Jsou to nádherně náročné šansonové písně, žádná estrádní zábava. Říkám tomu „showbyznys o stavu duše“. Gábina má pro toto konkrétní dílo navíc jednu vzácnou vlastnost, že umí velmi moudře a s velkým nadhledem reflektovat život především jako žena. Napsala ze své životní zkušenosti texty těch dvanácti písní tak, jak by je po mém soudu žádný chlap napsat nedokázal. Ona prostě ví, co táhne ženě hlavou, když už jí není osmnáct.
Jak už jste naznačil, oproti původní Čapkově činohře došlo k posunu žánru. Naše Makropulos má ve svém názvu přídomek „musical“…
Ano, cítím stejnou potřebu, jakou jsem kdysi objevil u Angličanů – v případě že příběh je již několikrát zpracovaný velmi rozlišnými žánry, je vhodné sdělit divákovi popravdě, na co vlastně jde. Aby se nezmýlil a neříkal si „jé, já myslel, že to bude Leoš Janáček, ta slavná opera“ nebo „jé, já myslel, že to bude ta slavná činohra Karla Čapka“. Čili opravdu jsem tou malou poznámkou, malým ocáskem za velkým titulem MAKROPULOS chtěl dát pouze jasně najevo, o jaký žánr se jedná. Čapkova činohra měla premiéru v roce 1922, doslova jen o pár let později z ní Leoš Janáček vytvořil operu a o sto let později jsme se my, s odpuštěním, pokusili o muzikál. Těch sto let je pro mě hodně důležitých a myslím si, že znamenají skoro povinnost znovu se na příběh podívat i malinko jinýma očima, než jak byl tak dlouho traktován. Čapek si zaslouží, aby s ním interpreti nezacházeli jako s muzeem, protože ani on sám takový nebyl, ale aby se jím vážně zabývali a vážně se snažili převyprávět jeho dílo zase s trošku novýma očima.
Jak moc novýma očima se budeme dívat?
„Nové oči“ jsme si v našem zpracování dovolili pouze v tom, že k činohře přibyde určitá plocha, řekněme, jazzových šansonů, ve kterých Emilia Marty vystupuje jako hlavní sólistka, tedy že ji uvidíme a uslyšíme i jako skutečnou zpěvačku. A to, co zpívá – trochu jsem na to už narazil, když jsem mluvil o Gábině – naprosto zásadně vychází z toho, co v Čapkovi Makropulos sama o sobě říká. Nepřidali jsme žádná nová témata. Texty jsou psané tak, aby, jak doufám, vznikl v hledišti pocit, že dáma, která prožila osud Emilie Marty – Eliny Makropulos, zpívá ve svých písních o svých životních zkušenostech. Někdy jsou k pláči, někdy k smíchu, někdy jsou sarkastické, jindy ironické – stejně jako je postava Emilie Marty od Čapka napsaná.
Malá změna, která vychází z žánru, je jednak v umístění děje – po celou dobu se nacházíme v nově otevřené pražské Lucerně, kde se právě rozjíždí silvestrovská show, ale také v čase dramatu. Pardubičtí diváci tedy uvidí poněkud koncentrovanějšího Čapka, je to tak?
Ano, to je pravda, trochu jsme hnuli s dramatickým časem, ale ne příliš významně. Čapkova činoherní předloha se odehrává necelé dva dny, my jsme děj zhustili do příběhu jedné noci – od začátku do konce programu, v němž Emilia Marty vystupuje. A protože jsme si řekli, že se vše odehraje během jediné noci, zvolili jsme silvestrovskou noc. Ta má totiž dvě výhody: za prvé je všechno dovoleno a za druhé je to noc bilancování života. Obě tyhle věci se nám k panu Čapkovi velmi hodí – že se něco takového odehrává na pódiu revue a potom, když sejde Marty do své šatny, řeší tam problém, který vyplývá z existence něčeho, čemu se říká věc Makropulos.
Změnou oproti původní činoherní verzi dramatu je také připsání jedné postavy jménem Johnny Smrt, jaká je její funkce?
Johnny je kolega Emilie Marty v silvestrovské revue, v níž je jednoduše potřeba proto, abychom věděli, že když je Marty s námi v šatně, někdo pokračuje v programu o dvě patra výš v koncertním sále. Johnny nevystupuje v původním Čapkově ději, nezasahuje do jeho příběhu, je pouze jevištním partnerem Marty, s níž zpívá duety, nebo zpívá a tančí svoje sóla, když ona na jevišti není.
Máme za sebou první týden čtených zkoušek, jaký z nich máte pocit?
Abych řekl pravdu, když jsem Makropulos studoval na DAMU a pak ji i viděl na jevišti, snad jsem si ani dostatečně neuvědomil, jak moc je tahle hra vnitřně bohatá, jak moc je do ní vloženo nejrůznějších dějových faktů, která interpret musí posoudit a rozhodnout se, jaký vliv mají na motivaci jeho postavy. Možná to pramení i z toho, že jde o sci-fi, že je to od Karla Čapka napsaná hra s tajemstvím, které se odhalí až těsně před koncem. Že všechny tyto věci jsou tam tak naměstnány proto, abychom si skutečně museli vzít brýle s velkými dioptriemi a zkoumat a zkoumat, co všechno tam vlastně Karel Čapek napsal. Začínám svoji 49. sezónu a za celou tu dobu si snad nepamatuju, že by se herci tak vášnivě vrhli do výkladu a hledání významů hry. Je to pro ně vzrušující, každý to bere jako svůj osobní problém, který chce posoudit ze svého hlediska a životních zkušeností. Vznikají neverending hádky, ze kterých kupodivu čas od času najednou vyplyne něco, na co celý stůl zařve: „Jo, to je ono!“ Ale hned vzápětí se rozvine hádka nová. Takže se inscenací prodíráme neuvěřitelně pomalu, ale stojí to rozhodně za to. Nevím, k čemu bych to přirovnal – jako kdybychom byli svědky nějakého kriminálního činu, ale neznali bychom žádné okolnosti, motivace, nic. A pak bychom se začali dohadovat, co jsme vlastně viděli. Každý říká něco jiného, každý považuje jinou věc za důležitou a jinou naopak potlačuje. Doufám, že se opravdovost toho krásného diskusního klubu ze čtených zkoušek přenese i na jeviště, ten příběh si rozhodně zaslouží, aby i po sto letech postavy své osudy nehrály, ale žily. A musím se zahanbeně i s radostí přiznat, že jsem jako student režie tenkrát netušil, že toto dílo bude ještě po sto letech tak nesmírně inspirativní. Ale zjevně je to právě ten důvod, proč se hry pana Čapka pořád tak často hrají.
Jako režisér se potkáváte s Karlem Čapkem poprvé, je to tak?
Ano, úplně poprvé.
Jaký k němu jako dramatikovi, potažmo celé jeho osobnosti máte vztah?
Abych řekl pravdu, celý život jsem zamilovaný do Čapkova Loupežníka. Už od 18 let jsem tvrdil, že ho někdy musím režírovat, byla to pro mě ta nejhezčí hra o lásce, kterou jsem kdy četl. Ale kupodivu jsem se k tomu nikdy nedostal. Čapek mě prostě v divadle minul, přestože ho jako spisovatele miluju, strašně mě dodnes například baví jeho povídky. Považuju ho za snad nejvýznamnějšího českého intelektuála 20. století. A velmi těžce nesu to, že zemřel vlastně i vinou nenávisti lidí, kteří ho v osmatřicátém roce pomlouvali, ostrakizovali, útočili na něj, posílali mu anonymy a všemožně mu dávali najevo, že žije ve společnosti, kterou nezná a do které nepatří. Dodnes mě to dojímá a cítím potřebu stát na jeho straně. Myslím, že musíme ctít lidi, kterým tak surově nebylo dovoleno, aby ze sebe mohli vydat vše, co v jejich duši bylo.
Proč jste si z Čapkových her vybral právě Věc Makropulos? Jaká byla její cesta ke konkrétní adaptaci pro naše divadlo?
Především proto, že Věc Makropulos považuju za chytrou, moudrou a nádherně napínavou hru o tématu, které nás všechny asi nikdy nepřestane fascinovat, o tématu naší smrtelnosti. Ten konkrétní nápad na to, kam posunout příběh Karla Čapka, pak vznikl ze spolupráce s Haničkou Zagorovou, pro kterou jsem po jejím účinkování v Jacku Rozparovači hledal nějakou velkou roli, kde by také mohla hodně zpívat. I když z toho nápadu nakonec sešlo, paní Hanka zůstala jeho velkou a zásadní inspirací. Já jsem totiž na Makropulce nikdy neměl moc rád, že nejdřív posloucháme, jak bude Emilia Marty večer báječná, pak se dozvíme, jak báječná byla včera, ale jako divákům nám zážitek jejího umění dopřán není. S nadsázkou řečeno, nemám rád herce, který hledí do portálu a volá: „Tamo vidím krásný hrad!“ Chci ten hrad vidět taky. Myslím, že tento příběh je doslova těhotný tím, aby na jevišti Emilia Marty vystoupila také ve svém umění, o němž se tak pochvalně mluví. A protože jsem příznivcem toho, když je zpěvákovi dobře rozumět, a když nejen muzika, ale i texty písní nesou své poselství, zvolil jsem v uvozovkách lehký žánr. Ve výsledku je to ovšem spíš těžký žánr, tak jak mi ho Ondřej Soukup s Gábinou Osvaldovou napsali. Jsou to nádherně náročné šansonové písně, žádná estrádní zábava. Říkám tomu „showbyznys o stavu duše“. Gábina má pro toto konkrétní dílo navíc jednu vzácnou vlastnost, že umí velmi moudře a s velkým nadhledem reflektovat život především jako žena. Napsala ze své životní zkušenosti texty těch dvanácti písní tak, jak by je po mém soudu žádný chlap napsat nedokázal. Ona prostě ví, co táhne ženě hlavou, když už jí není osmnáct.
Jak už jste naznačil, oproti původní Čapkově činohře došlo k posunu žánru. Naše Makropulos má ve svém názvu přídomek „musical“…
Ano, cítím stejnou potřebu, jakou jsem kdysi objevil u Angličanů – v případě že příběh je již několikrát zpracovaný velmi rozlišnými žánry, je vhodné sdělit divákovi popravdě, na co vlastně jde. Aby se nezmýlil a neříkal si „jé, já myslel, že to bude Leoš Janáček, ta slavná opera“ nebo „jé, já myslel, že to bude ta slavná činohra Karla Čapka“. Čili opravdu jsem tou malou poznámkou, malým ocáskem za velkým titulem MAKROPULOS chtěl dát pouze jasně najevo, o jaký žánr se jedná. Čapkova činohra měla premiéru v roce 1922, doslova jen o pár let později z ní Leoš Janáček vytvořil operu a o sto let později jsme se my, s odpuštěním, pokusili o muzikál. Těch sto let je pro mě hodně důležitých a myslím si, že znamenají skoro povinnost znovu se na příběh podívat i malinko jinýma očima, než jak byl tak dlouho traktován. Čapek si zaslouží, aby s ním interpreti nezacházeli jako s muzeem, protože ani on sám takový nebyl, ale aby se jím vážně zabývali a vážně se snažili převyprávět jeho dílo zase s trošku novýma očima.
Jak moc novýma očima se budeme dívat?
„Nové oči“ jsme si v našem zpracování dovolili pouze v tom, že k činohře přibyde určitá plocha, řekněme, jazzových šansonů, ve kterých Emilia Marty vystupuje jako hlavní sólistka, tedy že ji uvidíme a uslyšíme i jako skutečnou zpěvačku. A to, co zpívá – trochu jsem na to už narazil, když jsem mluvil o Gábině – naprosto zásadně vychází z toho, co v Čapkovi Makropulos sama o sobě říká. Nepřidali jsme žádná nová témata. Texty jsou psané tak, aby, jak doufám, vznikl v hledišti pocit, že dáma, která prožila osud Emilie Marty – Eliny Makropulos, zpívá ve svých písních o svých životních zkušenostech. Někdy jsou k pláči, někdy k smíchu, někdy jsou sarkastické, jindy ironické – stejně jako je postava Emilie Marty od Čapka napsaná.
Malá změna, která vychází z žánru, je jednak v umístění děje – po celou dobu se nacházíme v nově otevřené pražské Lucerně, kde se právě rozjíždí silvestrovská show, ale také v čase dramatu. Pardubičtí diváci tedy uvidí poněkud koncentrovanějšího Čapka, je to tak?
Ano, to je pravda, trochu jsme hnuli s dramatickým časem, ale ne příliš významně. Čapkova činoherní předloha se odehrává necelé dva dny, my jsme děj zhustili do příběhu jedné noci – od začátku do konce programu, v němž Emilia Marty vystupuje. A protože jsme si řekli, že se vše odehraje během jediné noci, zvolili jsme silvestrovskou noc. Ta má totiž dvě výhody: za prvé je všechno dovoleno a za druhé je to noc bilancování života. Obě tyhle věci se nám k panu Čapkovi velmi hodí – že se něco takového odehrává na pódiu revue a potom, když sejde Marty do své šatny, řeší tam problém, který vyplývá z existence něčeho, čemu se říká věc Makropulos.
Změnou oproti původní činoherní verzi dramatu je také připsání jedné postavy jménem Johnny Smrt, jaká je její funkce?
Johnny je kolega Emilie Marty v silvestrovské revue, v níž je jednoduše potřeba proto, abychom věděli, že když je Marty s námi v šatně, někdo pokračuje v programu o dvě patra výš v koncertním sále. Johnny nevystupuje v původním Čapkově ději, nezasahuje do jeho příběhu, je pouze jevištním partnerem Marty, s níž zpívá duety, nebo zpívá a tančí svoje sóla, když ona na jevišti není.
Máme za sebou první týden čtených zkoušek, jaký z nich máte pocit?
Abych řekl pravdu, když jsem Makropulos studoval na DAMU a pak ji i viděl na jevišti, snad jsem si ani dostatečně neuvědomil, jak moc je tahle hra vnitřně bohatá, jak moc je do ní vloženo nejrůznějších dějových faktů, která interpret musí posoudit a rozhodnout se, jaký vliv mají na motivaci jeho postavy. Možná to pramení i z toho, že jde o sci-fi, že je to od Karla Čapka napsaná hra s tajemstvím, které se odhalí až těsně před koncem. Že všechny tyto věci jsou tam tak naměstnány proto, abychom si skutečně museli vzít brýle s velkými dioptriemi a zkoumat a zkoumat, co všechno tam vlastně Karel Čapek napsal. Začínám svoji 49. sezónu a za celou tu dobu si snad nepamatuju, že by se herci tak vášnivě vrhli do výkladu a hledání významů hry. Je to pro ně vzrušující, každý to bere jako svůj osobní problém, který chce posoudit ze svého hlediska a životních zkušeností. Vznikají neverending hádky, ze kterých kupodivu čas od času najednou vyplyne něco, na co celý stůl zařve: „Jo, to je ono!“ Ale hned vzápětí se rozvine hádka nová. Takže se inscenací prodíráme neuvěřitelně pomalu, ale stojí to rozhodně za to. Nevím, k čemu bych to přirovnal – jako kdybychom byli svědky nějakého kriminálního činu, ale neznali bychom žádné okolnosti, motivace, nic. A pak bychom se začali dohadovat, co jsme vlastně viděli. Každý říká něco jiného, každý považuje jinou věc za důležitou a jinou naopak potlačuje. Doufám, že se opravdovost toho krásného diskusního klubu ze čtených zkoušek přenese i na jeviště, ten příběh si rozhodně zaslouží, aby i po sto letech postavy své osudy nehrály, ale žily. A musím se zahanbeně i s radostí přiznat, že jsem jako student režie tenkrát netušil, že toto dílo bude ještě po sto letech tak nesmírně inspirativní. Ale zjevně je to právě ten důvod, proč se hry pana Čapka pořád tak často hrají.
Anna Hlaváčková
