VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Petrem Novotným o hře MIMO ZÁZNAM
Nová hra Mimo záznam s premiérou 23. dubna je dalším autorským počinem režiséra PETRA NOVOTNÉHO, který píše pod pseudonymem Petr Abraham (připomeňme jeho Rasputina, Tančírnu, Zvoníka Matky Boží či Čachtickou paní). Jedná se o komedii s anotací „nekorektní černá komedie z politického prostředí“.
Petře, proč jsi chtěl napsat hru, jejíž děj se odehrává ve vysoké politice?
Naštvání. První důvod byl čistý holý vztek nad tím, co jsem četl v novinách. Z toho se to narodilo. A měl jsem strašnou chuť se tomu chechtat, protože jinak jsem byl bezmocný človíček, který si nadává v obýváku a neví, co s tím. Ale když jsem měl možnost začít psát dialogy a těm lidem, co jsou v politice „nahoře“, se smát, tak jsem se uvolňoval a cítil jsem se svobodnější.
Zrodila se z toho veselá, velmi vtipná komedie, která se mě ale nedotýká tím způsobem, že když odcházím z představení, tak mám pocit, že všechno je marnost.
To v žádném případě! Myslím, že takhle to máme všichni – že když už řekneme vtip, tak nejsme naštvaní. Pobavili jsme se. A navíc – jakmile se postavy rozepíšou, žijí svým vlastním životem, a dnes to už vůbec není komedie o vzteku. Už to nemá původní souvislost, je dávno zapomenutá. Slovo „naštvání“ jsem řekl jenom proto, že ses ptala na počátky, na ten první impulz. Dnes se chechtám lidem v politice stejně, jako kdybych zaměnil prostředí za jiné. Politika je samozřejmě svébytné téma, ale stejně vtipně by se dalo psát třeba o poště…
Když se otevře opona, vidíme stranickou tiskovku, a protože je to česká současná hra, náš divák si logicky bude v postavách dosazovat konkrétní lidi z vysoké politiky, bude si klást otázky – kdo to je či koho mu připomíná. Ale časem zjistí, že je to jedno, že jsou ti lidé zaměnitelní. Čtu to správně?
Naprosto správně. Je to trochu podobné tomu, jako když napíšeme komedii, kde je naskládáno množství životních zkušeností, které máme my v hledišti. Díváme se a říkáme: „Jé, to znám taky… To dělá moje žena. Jé, to asi dělám a ani o tom nevím.“ Prostě se s nějakými situacemi identifikujeme. Tuto hru jsem napsal o nějaké vymyšlené politické straně, která se ale pohybuje v konkrétních reáliích, které známe. Mluví se o českých politicích, o situacích, které z české politiky známe dnes, jako kdyby ta strana opravdu existovala. Ale ti, co jsou na jevišti, jsou jakýmsi souhrnem toho, co si z politiky vybavuji, co mě bavilo, co mě zlobilo. Jednou to bylo od toho konkrétního člověka, jindy od jiného. Neměl jsem ambici popsat konkrétního člověka z české politiky, byť některé podobnosti budou v hledišti rezonovat. Ale proč ne.
V dnešní době je komedie velmi vítaná, publikum s povděkem kvituje, když ho rozesmějeme, pobavíme, pohladíme. Stejné téma by se ale dalo napsat jako kritické drama, které by také rezonovalo s dnešní dobou, ne?
Asi ano, asi by mě to bavilo, ale takto jsem o tom nepřemýšlel. Pocit, že se této situaci chci vysmát, byl důležitější než ji přesně popsat. A možná je to i tím, že o politice víme skoro všechno. Naštěstí máme dost politologů, naneštěstí dost zpráv z politické scény, víc, než bychom si přáli. Možná bych v sobě nenašel důvod to pitvat. Ať si o tom člověk přečte na nějakém serveru, než aby to chtěl vidět na jevišti.
Napsat hru pro konkrétní soubor je velká vzácnost a nám se to v poslední době dost daří. Vzpomeňme třeba i na Žítkovské bohyně, které pro nás autorsky připravila režisérka Kateřina Dušková s dramaturgem Jiřím Janků. Je to příležitost přemýšlet o tom, kdo bude hrát kterou postavu? Píšeš hercům takzvaně „na tělo“?
Jednoznačně. Mám pocit, že v některých situacích jsem psal i intonace herců, které znám. Jsem rád, když vím, že jim to „půjde po srsti“. Když mám herce takzvaně načtené a vím, že je jim to blízké, pak je radost psát. Vycházím samozřejmě z jejich osobnosti, tím do příběhu vstupují další barvy.
Hra se od začátku jeví jako konverzační, postavy servírují jeden vtip za druhým. Časem se stává situační komedií. Ve scénografii sis vymyslel takovou docela velkou komplikaci. Vznikalo to postupně, nebo jsi to věděl hned od začátku?
Ano, už když jsem napsal první dialog, věděl jsem, že se ten „průšvih“ stane. („průšvihem“ myslí režisér situační moment, kdy se scénografie dá do pohybu – pozn. red.) Jen jsem nevěděl, kdy a jak, to se rodilo postupně. Od začátku jsem počítal se dvěma rovinami. První je politická manipulace a „rvačka“, která se odehrává někde v hotelu v předvečer volební konference strany, a druhá dramatická situace vzniká tím, že se příroda „vzpříčí“. A dramatické postavy se málem budou rvát o život.
Ale víc bychom o této komedii už neměli prozrazovat. Pohleďme spíš do budoucna. Píše se ti v hlavě další text, nebo alespoň téma?
Ano, mám napsanou další hru, a dokonce má už i tečku na konci. Což vůbec neznamená, že ještě nevznikne deset dalších verzí. Je to příběh Jindřicha IV. Francouzského ve chvíli, kdy prožívá Bartolomějskou noc a to, co jí předcházelo a následovalo. Pro mě je to téma, které se do mě ukládalo v posledních letech, protože jsem netušil, že se ještě v jednadvacátém století tak natvrdo setkáme s náboženskou nenávistí, násilím, či dokonce válkami.
Pojďme se vrátit k tvým autorským začátkům. Diváci mohli i v našem divadle vidět tvou hru s názvem Moje hra s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. Je to první ucelená hra?
Ano. Teda, dokončil jsem více her i předtím, ale tato je první, která prošla i tím „mlýnkem na maso“, tedy že se tím zabýval jiný režisér. Jan Kačer do toho vstoupil i jako dramaturg. Takže je to můj první titul a hraje se dodneška.
Nemáš chuť si to někde sám zrežírovat?
Slíbil jsem Divadlu Kalich, že na to nesáhnu, dokud to budou hrát. A vůbec si nejsem jistý, jestli budu mít chuť a důvod vidět to jinak, natolik jsem si v tom Bartošku zamiloval.
A nechystáš nějakou komedii ze současnosti, z prostředí, které je ti blízké?
Mám rozepsanou věc, zatím tomu říkám skice – formát nezávisle na sobě poskládaných dialogů, které zatím nemají spojnice. Jmenuje se to SMS a je to postavené na tom, že na jevišti běží dialogy a do toho vidím, co si postavy píšou v smskách. Někdy to, co píšou, není pravda, jindy není pravda to, co říkají. Já jsem „usmskovaný“ k smrti, trávím tím dost času ve svém životě, baví mě tyto průniky do duše. A je to převážně z hereckého prostředí.
Tak já se na ni moc těším a myslím, že jsme nalákali už i diváky. Petře, přeji ti do dalšího autorského života hodně sil a inspirace a k premiéře Mimo záznam ZLOM VAZ!
ČERT TĚ VEM!
Petře, proč jsi chtěl napsat hru, jejíž děj se odehrává ve vysoké politice?
Naštvání. První důvod byl čistý holý vztek nad tím, co jsem četl v novinách. Z toho se to narodilo. A měl jsem strašnou chuť se tomu chechtat, protože jinak jsem byl bezmocný človíček, který si nadává v obýváku a neví, co s tím. Ale když jsem měl možnost začít psát dialogy a těm lidem, co jsou v politice „nahoře“, se smát, tak jsem se uvolňoval a cítil jsem se svobodnější.
Zrodila se z toho veselá, velmi vtipná komedie, která se mě ale nedotýká tím způsobem, že když odcházím z představení, tak mám pocit, že všechno je marnost.
To v žádném případě! Myslím, že takhle to máme všichni – že když už řekneme vtip, tak nejsme naštvaní. Pobavili jsme se. A navíc – jakmile se postavy rozepíšou, žijí svým vlastním životem, a dnes to už vůbec není komedie o vzteku. Už to nemá původní souvislost, je dávno zapomenutá. Slovo „naštvání“ jsem řekl jenom proto, že ses ptala na počátky, na ten první impulz. Dnes se chechtám lidem v politice stejně, jako kdybych zaměnil prostředí za jiné. Politika je samozřejmě svébytné téma, ale stejně vtipně by se dalo psát třeba o poště…
Když se otevře opona, vidíme stranickou tiskovku, a protože je to česká současná hra, náš divák si logicky bude v postavách dosazovat konkrétní lidi z vysoké politiky, bude si klást otázky – kdo to je či koho mu připomíná. Ale časem zjistí, že je to jedno, že jsou ti lidé zaměnitelní. Čtu to správně?
Naprosto správně. Je to trochu podobné tomu, jako když napíšeme komedii, kde je naskládáno množství životních zkušeností, které máme my v hledišti. Díváme se a říkáme: „Jé, to znám taky… To dělá moje žena. Jé, to asi dělám a ani o tom nevím.“ Prostě se s nějakými situacemi identifikujeme. Tuto hru jsem napsal o nějaké vymyšlené politické straně, která se ale pohybuje v konkrétních reáliích, které známe. Mluví se o českých politicích, o situacích, které z české politiky známe dnes, jako kdyby ta strana opravdu existovala. Ale ti, co jsou na jevišti, jsou jakýmsi souhrnem toho, co si z politiky vybavuji, co mě bavilo, co mě zlobilo. Jednou to bylo od toho konkrétního člověka, jindy od jiného. Neměl jsem ambici popsat konkrétního člověka z české politiky, byť některé podobnosti budou v hledišti rezonovat. Ale proč ne.
V dnešní době je komedie velmi vítaná, publikum s povděkem kvituje, když ho rozesmějeme, pobavíme, pohladíme. Stejné téma by se ale dalo napsat jako kritické drama, které by také rezonovalo s dnešní dobou, ne?
Asi ano, asi by mě to bavilo, ale takto jsem o tom nepřemýšlel. Pocit, že se této situaci chci vysmát, byl důležitější než ji přesně popsat. A možná je to i tím, že o politice víme skoro všechno. Naštěstí máme dost politologů, naneštěstí dost zpráv z politické scény, víc, než bychom si přáli. Možná bych v sobě nenašel důvod to pitvat. Ať si o tom člověk přečte na nějakém serveru, než aby to chtěl vidět na jevišti.
Napsat hru pro konkrétní soubor je velká vzácnost a nám se to v poslední době dost daří. Vzpomeňme třeba i na Žítkovské bohyně, které pro nás autorsky připravila režisérka Kateřina Dušková s dramaturgem Jiřím Janků. Je to příležitost přemýšlet o tom, kdo bude hrát kterou postavu? Píšeš hercům takzvaně „na tělo“?
Jednoznačně. Mám pocit, že v některých situacích jsem psal i intonace herců, které znám. Jsem rád, když vím, že jim to „půjde po srsti“. Když mám herce takzvaně načtené a vím, že je jim to blízké, pak je radost psát. Vycházím samozřejmě z jejich osobnosti, tím do příběhu vstupují další barvy.
Hra se od začátku jeví jako konverzační, postavy servírují jeden vtip za druhým. Časem se stává situační komedií. Ve scénografii sis vymyslel takovou docela velkou komplikaci. Vznikalo to postupně, nebo jsi to věděl hned od začátku?
Ano, už když jsem napsal první dialog, věděl jsem, že se ten „průšvih“ stane. („průšvihem“ myslí režisér situační moment, kdy se scénografie dá do pohybu – pozn. red.) Jen jsem nevěděl, kdy a jak, to se rodilo postupně. Od začátku jsem počítal se dvěma rovinami. První je politická manipulace a „rvačka“, která se odehrává někde v hotelu v předvečer volební konference strany, a druhá dramatická situace vzniká tím, že se příroda „vzpříčí“. A dramatické postavy se málem budou rvát o život.
Ale víc bychom o této komedii už neměli prozrazovat. Pohleďme spíš do budoucna. Píše se ti v hlavě další text, nebo alespoň téma?
Ano, mám napsanou další hru, a dokonce má už i tečku na konci. Což vůbec neznamená, že ještě nevznikne deset dalších verzí. Je to příběh Jindřicha IV. Francouzského ve chvíli, kdy prožívá Bartolomějskou noc a to, co jí předcházelo a následovalo. Pro mě je to téma, které se do mě ukládalo v posledních letech, protože jsem netušil, že se ještě v jednadvacátém století tak natvrdo setkáme s náboženskou nenávistí, násilím, či dokonce válkami.
Pojďme se vrátit k tvým autorským začátkům. Diváci mohli i v našem divadle vidět tvou hru s názvem Moje hra s Jiřím Bartoškou v hlavní roli. Je to první ucelená hra?
Ano. Teda, dokončil jsem více her i předtím, ale tato je první, která prošla i tím „mlýnkem na maso“, tedy že se tím zabýval jiný režisér. Jan Kačer do toho vstoupil i jako dramaturg. Takže je to můj první titul a hraje se dodneška.
Nemáš chuť si to někde sám zrežírovat?
Slíbil jsem Divadlu Kalich, že na to nesáhnu, dokud to budou hrát. A vůbec si nejsem jistý, jestli budu mít chuť a důvod vidět to jinak, natolik jsem si v tom Bartošku zamiloval.
A nechystáš nějakou komedii ze současnosti, z prostředí, které je ti blízké?
Mám rozepsanou věc, zatím tomu říkám skice – formát nezávisle na sobě poskládaných dialogů, které zatím nemají spojnice. Jmenuje se to SMS a je to postavené na tom, že na jevišti běží dialogy a do toho vidím, co si postavy píšou v smskách. Někdy to, co píšou, není pravda, jindy není pravda to, co říkají. Já jsem „usmskovaný“ k smrti, trávím tím dost času ve svém životě, baví mě tyto průniky do duše. A je to převážně z hereckého prostředí.
Tak já se na ni moc těším a myslím, že jsme nalákali už i diváky. Petře, přeji ti do dalšího autorského života hodně sil a inspirace a k premiéře Mimo záznam ZLOM VAZ!
ČERT TĚ VEM!
Jana Uherová
