VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Se začátkem nového roku přichází i nová komedie. Hned zpočátku ledna jsme začali zkoušet inscenaci FANTASTICKÉ DIVADLO podle textu mladého izraelského autora Gura Korena. Černá gangsterská komedie se zabývá, kromě jiného, lidmi, kteří jsou něčím zvláštní, výjimeční – trpí mentální či fyzickou poruchou, mají nějaký hendikep, jsou „postižení“. Na zkouškách se herci smějí, zdá se, že je to baví. S režisérem Petrem Novotným jsem probírala, jaký z toho všeho má dojem…


Petře, zatím je na zkouškách veselo, hlavně na zahajovací zkoušce bylo! To je dobrý signál, nemyslíš?
Určitě! Vždycky poslouchám, jestli se herci smějí, když poprvé slyší text nové komedie. Jsou to naši první diváci. Později, když už se na humoru začne pracovat, smějeme se čím dál míň, žádnému vtipu se nelze smát donekonečna. První čtení je proto tak důležitý moment, a mám radost, že se tentokrát smáli po mém soudu relativně dost. Mohlo by to fungovat.

Fantastické divadlo je komedie ze současnosti. O čem bude?
Je to gangsterská černá komedie o rodině, která sice moc neumí pašovat kokain, ale přesto se tím živí. A autor přináší do tohoto tématu zajímavou věc – pašeráci se tentokrát pokusí dostat svůj kontraband přes hranice prostřednictvím uměleckého souboru složeného z postižených umělců. V ten okamžik se střetávají dva světy, které jsou těžce nekompatibilní. Jeden svět nastavuje tomu druhému zrcadlo a ukazuje, jak je komický, dojemný, a hlavně zajímavý. Poprvé máme možnost po špičkách vstoupit do světa postižených lidí a opatrně o nich hrát. A děláme to s radostí.

Když jsme si povídali o hře, říkal jsi, že člověk si klade otázku, kdo je postižený víc – jestli členové cynické rodiny gangsterů, kteří jsou dost neúspěšní, což mi od židovského autora přijde zvlášť ironické, anebo je to skupina hendikepovaných herců, respektive „lidí se zvláštními potřebami“, jak se jim tady říká…
Postižení prolíná celým příběhem a týká se každého, kdo na jevišti vystupuje. Každý se tu pere s nějakým svým hendikepem, a troufám si tvrdit, že každému se aspoň jednou zasmějeme.

Včetně režisérky, která jako jediná ze souboru Fantastického divadla není postižená, ani nepašuje drogy, ale je „praštěná“ divadlem. Má silné ego a jde si za svým cílem.
Ano, taky svým způsobem není „normální“.

Když začínáš připravovat inscenaci, velmi pečlivě studuješ materiál, díky kterému se dostaneš do hloubky tématu. Takže předpokládám, že jsi přečetl spoustu dostupných informací o projevech postižení u osob se zvláštním zacházením.
Přečetl, ale obávám se, že o tom nikdo nikdy neví dost. Máme určitou výhodu, že všechny zvolené diagnózy, kterými se v inscenaci budeme zabývat, zahrnují celou řadu velmi individuálních podob konkrétních postižení, takže teď můžeme se souborem hledat do určité míry vlastní postoj a vlastní vyjadřovací prostředky, jak o těchto problémech vyprávět.

Další vrstvou komediálních možností je fakt, že postižení hrají divadlo, a to se ne vždy daří, jako koneckonců jakémukoliv jinému souboru.
My se jim v žádném případě neposmíváme, že neumějí hrát divadlo. Naopak, budou své představení hrát, jak nejlépe to dokážeme. Oni jsou i ve svém dospělém věku bohužel, ale taky bohudík, pořád tak trochu dětmi, a to znamená, že mají schopnost si hrát. Není to, pravda, takové umění, jaké se studuje na umělecké škole, ale má to v sobě něco velmi autentického. Je to ještě krásně „voňavé, čerstvé“.

Když mají generální zkoušku před premiérou, tak se pokazí skoro všechno, co může. Jeden omyl vyvolává další, herci mají trému, zapomínají text…
My všichni se denně bojíme toho, že se na jevišti něco pokazí. Nicméně k smrti rádi o tom vyprávíme. A to je i v tomto textu – rádi si zahrajeme o tom, co všechno se může pokazit, protože to je velká zábava.

Je zajímavé, jak si lidé, kteří trpí nějakou nedostatečností, umí ze sebe udělat legraci, která někdy může působit až cynicky. Třeba Liah, postava, která hraje ve Fantastickém divadle Julii, je slepá. A říká, že ji hraje právě proto, že „láska je slepá“.
Každý z nás, když prochází něčím vážným, se s tím musí srovnat. A pak má v sobě našlápnuto k tomu, aby si z toho udělal legraci. Tahle schopnost ho udržuje při dobrém duševním zdraví.

Dramatik Gur Koren je především herec, režisér a dramaturg. Myslíš, že je to na hře znát?
Určitě je vidět, že to napsal člověk od divadla. Jestli hraje, nebo režíruje je asi jedno, ale je znát, že z vlastní zkušenosti ví, na jakém tématu se herec nejvíc vyblbne. A umí to napsat. Tentokrát jsem na začátku zkoušení přivítal herce slovy: „Dámy a pánové, pojďte si hrát!“ V tomto příběhu máme možnost velmi svobodně si zahrát o tom, co nás v divadle a v životě baví.

Týden po premiéře jedeš do Izraele, a není to poprvé. Co tě tam láká? Památky nebo turisticky významná místa jsi už viděl, takže tam jedeš takzvaně „pobýt“, užít si tu atmosféru?
Jezdím tam prostě domů. Nevím proč, neumím to vysvětlit a ani nechci sám v sobě studovat důvody. Opravdu se tam cítím doma. Říkám, že nejezdím do Izraele, ale do Jeruzaléma. Samozřejmě, že také podnikám výlety po nádherném Izraeli, ale hlavně žiju naplno jako jeruzalémský občan. Mám tam svoje ulice, krámky, hospůdky, pamětihodnosti, všechno, co k Jeruzalému patří. Myslím, že jsou tam mé kořeny, z té půdy jsem se narodil. Chodím i do muzeí proto, abych našel kořeny mé rodiny, kmene, mého národa, mé civilizace.

A byl jsi tam někdy v divadle?
Ještě ne, ale teď bych se chtěl podívat. Když se mi to povede, tak bych šel v Tel Avivu na balet. Měl jsem kdysi štěstí, že jsem jeden soubor viděl v Praze, Batsheva Dance Company, to byla veliká krása! A slibuji, že pokud bude mít pan autor zrovna představení, tak se podívám, jak hraje divadlo.

To tě pak ráda vyzpovídám. Měj se tam krásně.