VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jméno dramatika Petra Abrahama je ve VČD dobře známé, je to autorský pseudonym našeho kmenového režiséra PETRA NOVOTNÉHO. Podepsal jím mimo jiné hry Čachtická paní, Rasputin, Tančírna, Mimo záznam, Makropulos musical. 16. prosince jsme uvedli premiéru další jeho hry Blázinec Boží. Hru napsal na motivy románu Heinricha Manna Mládí krále Jindřicha IV., pracoval na ní několik let a nyní ji režíroval.

Na zahajovací zkoušce jste vzpomněl na své první setkání s románem Mládí krále Jindřicha IV. v roce 1969. Jak na vás zapůsobil?
Jako raketa na jinou planetu. Bylo pár měsíců po pohřbu Jana Palacha, vzpomínky na něj námi otřásly na dlouhou dobu. Pro mou generaci to byl počátek nejhorší bídy ducha. Nic horšího nikdo z nás předtím ani potom nezažil, protože v padesátých letech jsme byli ještě děti. Tohle byl náš Mnichov, obrovské generační trauma z politiky. A v té chvíli vychází šestisetstránkový román. Četl jsem ho ve dne v noci až do konce a opravdu mě v těch dnech přenesl do jiného světa. Dvě věci mě zasahovaly úplně bezprostředně: bylo mi dvacet a musel jsem se velmi zabývat otázkou, budu-li dost dobrý pro svět, do kterého jsem vstupoval. Byl jsem na začátku vysoké školy, na začátku manželství a četl jsem si o klukovi, kterému byl v osmi letech zvěstován úděl, že bude králem Francie. On tu tíhu musel unést a celý život se snažil dostát úkolu, který mu byl svěřen: být dost dobrý pro obrovské poslání, stát se panovníkem jedné z největších mocností té doby. To bylo pro mě velmi vzrušující a návodné, Heinrich Mann mě vedl k určitému životnímu postoji. Tak jako dvacetiletý Jindřich prožíval hrůzy náboženských válek, já jsem prožíval počínající normalizaci, kdy každý musel najít způsob, jak přežít. To byla jedna věc. A druhá, pro mě taky velmi podstatná: byl jsem ateista, nikdy jsem nebyl veden k žádnému náboženství. Zároveň jsem byl už jako kluk, a dodneška jsem, nadšený životem Ježíše Krista. Nikoli jako Boha, ale jako mimořádného člověka. A s touhle životní výbavou jsem najednou četl o lidech, pro které je Bůh důvodem k vraždění. Nebo – z druhé strany – důvodem k obětování vlastního života. Tahle témata mě unášela od kádrováků normalizačních let úplně někam jinam, kde to bylo zajímavější a kde jsem měl opravdu o čem hluboce přemýšlet.

Kdy jste se k románu znovu vrátil?
Někdy začátkem třetího tisíciletí. Jsem generace vychovaná za studené války, o které jsme si mysleli, že nikdy neskončí. Že se pořád budeme bát, aby někde někdo nezmáčknul knoflík a my nepřišli o planetu Zemi. Tak jsme byli vychováni, uměli jsme se schovávat pod lavice a věděli jsme, kam máme utíkat při atomovém poplachu. Pak na konci osmdesátých let padla Berlínská zeď. Musím se přiznat, že jsem si myslel, že už máme to nejhorší za sebou. Že lidstvo už všechno zkusilo, vždycky si hodně rozbilo držku, a teď už je poučeno a bude žít nějak racionálně. Že si samozřejmě budeme okopávat kotníky a pomlouvat se, budeme řešit mnoho civilizačních problémů, které budou taky ohrožovat planetu, ale že se vyhneme násilnostem mezi sebou, které by ohrozily celý svět. První rána, která mě z té iluze vyvedla, přišla z Jugoslávie. Když jsem režíroval v Bělehradě, hlavním městě, kde spolu žily všechny tamní národnosti, tak bylo běžné, že na sebe lidi v divadle pokřikovali: „Ty debile, tys mně zabil tatínka a tys mně zabil dědečka!“ A brali to jako srandu. Asi čtyři roky nato – hrůza! Srebrenica, Sarajevo… Nikdy mě nenapadlo, že se něčeho takového dožiju. Ale pořád jsem si říkal, že v Jugoslávii jsou ty národy nějak nešťastně svázány do umělého celku a že těm jejich vztahům vůbec nerozumím. Další ranou byl Islámský stát. Najednou jsme se ocitli v náboženských válkách, srovnatelných s třicetiletou válkou v naší evropské kotlince. To byl šok. Nechápal jsem, jak je možné v třetím tisíciletí, kdy lidstvo tohle všechno už zažilo, všechno má vyříkané, vysvětlené a uzavřené, že se tohle zase začne dít. Tehdy jsem se vrátil k Heinrichu Mannovi. Měl jsem pocit, že je to autor, který těmhle nepochopitelným věcem rozumí a umí je vysvětlit prostřednictvím příběhů, které už se nám staly, a já je díky nim mohu pochopit.

A hned se začala rodit divadelní hra?
Ano, na začátku si vždycky píšu do šuplíku obrázky – výstupy dvou lidí, pěti lidí, co mě zrovna napadne. Vznikne jich třeba dvacet, pak se narodí nějaké postavy a k nim dílčí obsazení. A pak třeba čtyři pět let nic. Pak to zase otevřu, znova mě to osloví a pracuju na tom dál. Psaní her je pro mě způsob, jak otevřít téma, které neumím pochopit a přijmout. Dospět k nějakému názoru. Jakmile se to téma přerodí do konkrétních postav jednajících z vnitřních motivací, které už neurčuju já – pak se to téma vyjeví, vyjasní.

Když se začaly postavy spojovat s konkrétními herci, nakolik to ovlivnilo výsledek?
Hodně. Tak je to vždycky. Doma mám na velké tabuli napsáno, kdo je kdo a kdo ho hraje. A herci mě pak dál inspirují. Postavy se jim trochu přizpůsobují, žijí jejich povahami a temperamenty, někdy trochu jinak, než jsem předpokládal. Pardubické herce po dvaceti letech už hodně znám a dával jsem jim role takzvaně na tělo, aby byly opravdu jejich, aby jim voněly. Ale i tak herci přinesli ještě něco nového. Do té chvíle jsem byl hodně věrný Heinrichu Mannovi, ale pak už jsem začal leccos přepisovat. Takže vznikla hra na motivy románu.

Z románového příběhu jste musel mnohé vypustit. Věděl jste od začátku, kudy povedete dramatickou linii, nebo si hledala cestu postupně?
Od začátku jsem věděl, která část příběhu ponese děj hry, a tedy i co tam být musí. Ale postupně jsem hodně přepisoval, tuhle hru možná nejvíc ze všech. Divadelní tvar potřebuje úplně jiné myšlení než román.

Pracovní název hry dlouho zněl Noc francouzského krále. Byl pro ten příběh možná trošku moc uhlazený a vy jste doufal, že vám pomůžu vymyslet trefnější. Jenže mně to nešlo a vám se najednou narodil magický název Blázinec Boží. Jak jste na něj přišel?
Ještě jsem nikdy nepřišel na to, jak jsem na něco přišel. Ale: té hře mohou slušet dva druhy názvu. Buď takový, který vyjadřuje příslušnost k fascinující osobnosti, jejíž příběh vyprávíme. Takže by se mohla jmenovat „Jindřich“ nebo „Navarra“ nebo „Noc francouzského krále“… Anebo to může být název, vztahující se k tématu a k situaci, která tu osobnost formovala. A to je v našem případě náboženství. A podle mého názoru náboženství, které se zbláznilo, protože jak jinak by mohli křesťané zabíjet křesťany? Katolíci a protestanti – v obou těch liturgiích je nejzásadnější slovo láska, protože Ježíš nám přinesl lásku. A láska nás vede k zabíjení? To je sdílené šílenství! Proto máme v názvu blázinec. A Boží proto, že všechno je to Boží dílo. Ale my lidi z toho děláme blázinec. Asi, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Náboženské války, tedy války z víry nebo pro víru, byly i před Jindřichem. Byly brzy po něm. A jsou i teď. Jak se dá pochopit, že víra, která by měla člověka povznášet k lepšímu, vede i k vraždění?
Myslím si, že čtenář Heinricha Manna by to teoreticky pochopit měl. A do jisté míry se s tím i vyrovnat. Asi tak, jako se musíme smířit s tím, že sopky mají čas od času erupce a zabijí tisíce lidí, stejně tak zemětřesení, povodně… A lidé se na místo té zkázy přesto zase vrátí a žijí tam dál. Musíme se smířit s tím, že život je nebezpečný a my ho přesto žijeme. A měli bychom se zřejmě nějak psychicky připravit, abychom zareagovali správně, když se hrozba naplní. Heinrich Mann začal psát o Jindřichovi v první polovině třicátých let. V Německu zažil nástup nacismu a musel odtamtud utéct. Myslím si, že když líčí šílení Katolické ligy, tak je za tím jeho osobní zkušenost s šílením SA. V Katolické lize taky byli chudáci, kteří neměli co jíst. A tak šli do kostela místo do hospody, a v tom kostele jim řekli, že za jejich bídu mohou ti, co chodí do jiného kostela a žijí v bludu. Pak je strašně jednoduché se usnést, že takový jinověrec nemá na světě místo, takže je třeba ho zabít a vzít si jeho majetek. Chtěl jsem si v tom udělat jasno, a tak jsem studoval Starý zákon, především Tóru. Četl jsem i Korán. A přesvědčil se, že je tam dostatek myšlenek, které vám pomohou zdůvodnit vraždu někoho, kdo má větší pole než vy. Často velice imperativním způsobem – že je vaše povinnost ho zabít. A hned se tím dá posvětit pogrom, rabování nebo jakýkoli jiný projev násilí vůči člověku, který si třeba jen čte v jiné svaté knize než vy.

Člověk by rád věřil, že humanismus je přirozenou součástí vyspělé civilizace. Ale dá se velmi snadno ušlapat sociální závistí i nejnižšími pudy, že?
Na počátku agrese bývají dvě věci: na jedné straně frustrace, jakákoli, a na druhé straně manipulace, jakákoli. Frustrovaný člověk, který nevidí naději v budoucnosti a často si neváží ani sám sebe, je velice snadno manipulovatelný, i k násilí.

Vysvětlujete si tak i současnou ruskou agresi? Mocenskou, ekonomickou, morální frustrací bývalého impéria?
Nevím. To bylo na počátku. Rozpad Sovětského svazu asi ve většině Rusů zanechal hodně ošklivou pachuť, ale jiskra imperialistické expanze se zažehla, až když přišel Putin a v řádech několika let zrekonstruoval na území Ruské federace fungující samoděržaví. Obnovil vertikálu moci. Car gosudar opět z oken Kremlu viděl až do kuchyní těch nejmenších a osobně rozhodoval o tom, co si mají dát k obědu a co si mají myslet. Ovládl informační kanály, armádu, soudy a policii. Neštítil se ničeho a nudil se. Tak se rozhodl naplnit své historické poslání a obnovit ruské impérium. I když se to nečekaně zadrhlo, lid má zábavu a on věčnou slávu. Car hrdina bojuje za ruský svět.

Krátce předtím, než jsme začali zkoušet Blázinec Boží, šokoval celý svět útok Hamásu na Izrael. A takřka bezprostředně po tom příšerném masakru lidé ve svobodných zemích demonstrují pro Palestinu. Chápete to?
Byl jsem vyděšený, ale už to asi začínám chápat. Když se dívám na videa z demonstrací, muslimských, židovských a křesťanských, zdá se jasné, že jejich mohutnost a – řekněme – i kulturnost odpovídá převládajícímu etniku a jeho přívržencům. Netušil jsem, že má islám ve světových metropolích tak velké zastoupení. Ale je mi jasné, že se ti lidé, většinou přistěhovalci, ve společnosti, která se k nim nechová zrovna nejlíp, necítí dobře, a tak dávají najevo, že s nimi musíme počítat. Že vyžadují respekt a mají svoji sebeúctu, a my ji musíme mít taky. Když muslimský demonstrant v Torontu říká naprosto otevřeně reportérovi „Náš den přijde.“, strašně mi to připomíná Es kommt der Tag! „Tady nás bude většina,“ pokračuje, „změníme zákony a bude platit ten jediný správný, a to je Šaríja!“ To mě děsí. Druhým motorem těchhle demonstrací je samozřejmě antisemitismus. Nejspíš jeho další silná vlna.

Nikdy jsem nepochopila, že se antisemitismus projevuje odnepaměti všude na světě. Kde se vzal?
Netvrdím, že v tom mám jasno, ale říkám si, že svoji roli hraje fakt, že židovský národ žije už od šestého století před naším letopočtem většinově v diaspoře po celém světě. Už od babylonského zničení prvního židovského chrámu. Pak přišli římští okupanti a zničení druhého chrámu na počátku našeho letopočtu… Aby židovský národ zůstal sám sebou, udržel si svoji kulturu, své náboženství a svůj jazyk v tomto vyhnanství, vytvořil si přísná pravidla života každé komunity. Vznikala ghetta, uzavírala se do sebe často až neproniknutelnými hradbami společenského života, Židé se jinak chovali, jinak se oblékali, dodržovali jiné náboženské zvyklosti, ženili se a vdávaly pouze mezi sebou… to není zrovna způsob, jak navázat s majoritní společností přátelské vztahy. A tak si myslím, že jejich neochota k asimilaci byla možná už tím jadérkem, které jiné kultury chtěly prostě vyplivnout. K tomu se možná přičetl i fakt, že židovské komunity vydávaly ze svého středu řekněme nadprůměrný počet úspěšných a bohatých lidí v mnoha oborech lidského konání a vznikala často závist. „V tom musí být nějaké čáry, nějaký podvod!“ Myslím, že nebyl. Tradice vzdělávání už pětiletých chlapců sahá do hluboké historie, a přitom jeho způsob mi přijde velmi moderní – chlapci se učí především myslet, analyzovat daný text, umět svůj názor v diskusi obhájit, dobře argumentovat, umět pracovat v týmu… co by za to ještě i dnes mnoho absolventů evropských vzdělávacích ústavů dalo, aby měli takto „vycvičený“ mozek. Ta menšina byla holt občas chytřejší, a to je strašně nepopulární.
Žijeme sice v jedenadvacátém století, řada vlád se antisemitismu brání, zakazuje ho zákony, brání židovské školy, synagogy atd., ale ono se to moc nedaří, vždycky se hodí najít univerzálního viníka všeho, co je špatně. Pak stačí vykřiknout „Židi nám zabili Ježíška!“ a pogrom může začít.

Abychom nekončili temně: Je nějaká historická postava, která vás láká a inspiruje k napsání hry tak jako humanistický monarcha Jindřich IV.?
Asi ne. Jsem posedlý Ježíšem, to ano. Jeho životním příběhem a poselstvím, jak se o něm píše v Novém zákoně. A mám spoustu jiných knížek o Ježíšovi. Pro mě je to největší myslitel, kterého znám a kterému rozumím. Napsal jsem o něm baletní libreto z Nového zákona na Dvořákovu Stabat mater. Činohru si představit nedovedu. Ale abychom nekončili temně, jak říkáte, tak se ještě vraťme k Jindřichovi. Jeho příběh nekončí v žádné depresi, je nositelem ohromné naděje. Jindřich dokáže, že ten svůj strašlivě těžký úděl unese se ctí a s veškerou odpovědností ho zhodnotí. Je poslem humanismu.