VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

U příležitosti oslav 115. výročí otevření pardubického Městského divadla ocenil ředitel Petr Dohnal 13 současných zaměstnanců za významný přínos divadlu. Mezi pěticí oceněných hereček a herců byla ROMANA CHVALOVÁ, která je neodmyslitelnou součástí VČD již více než 40 let. Romana patří mezi skromné a introvertní herce, které když znáte v soukromí, nechápete, jak vůbec mohou jít s kůží na trh, respektive suverénně vystupovat na jevišti. O tom, ale třeba i tom, jak se pražská rodačka z učitelské rodiny dostane k divadlu, a ještě ke všemu do jiného města, jsme si s Romanou povídaly jednou brzy odpoledne po dopoledním představení Maryši.

Romčo, VČD bylo tvým prvním divadlem po škole, jak ses sem vlastně dostala? A proč právě Pardubice?
Asi to byla náhoda. Já jsem si vlastně do Pardubic ani netroufla napsat. Nikdy jsem nebyla ten člověk, co by si psal do divadel a někam se vnucoval, ale umělecké vedení se přijelo podívat na náš ročník na DAMU – vybrat si herce. Místo pro holku v souboru v té době neměli, tak mi nabídli alespoň stipendium. V 84. jsem tedy získala na rok stipendium, pak teprve angažmá. Takže tu jubilejní čtyřicítku jsem jako zaměstnanec vlastně ještě neoslavila – divadlo mi zatím počítá 39 a půl roku.

Proč jsi vlastně nezůstala v Praze, kde bys jistě našla uplatnění?
Na škole nás vychovávali v tom, že nemůžeme chtít rovnou angažmá v Praze, že se máme jít nejdřív někam na oblast takzvaně „vyhrát“. Navíc v polovině druháku nás začala učit (kromě Jiřího Klema a Františka Laurina) Jana Hlaváčová, úžasná herečka, úžasný člověk, pedagožka, která byla naším vzorem, a ta také nezačínala v Praze, ale v Plzni. Dnes je to trochu jiné, mladí můžou už během studia točit, což se za nás moc nesmělo, a pak se jim na oblast nechce. Docela mě mrzí, když občas pražští kolegové mluví o tom, že by nechtěli skončit jako zatrpklí herci někde na oblasti… Já si nikdy nepřipadala ani zatrpklá, ani neštastná, naopak strašně ráda vzpomínám na těch čtyřicet let v Pardubicích a na to množství krásných rolí, ke kterým bych se nikdy v Praze nedostala.

Takže tvým hereckým vzorem byla Jana Hlaváčová?
Neměla jsem herecké vzory v pravém slova smyslu, ale koho jsem z hereček nejvíc obdivovala, a to ještě daleko před tím, než jsem šla na DAMU, to byla právě Jana Hlaváčová a pak taky Dana Medřická. Když k nám na školu Jana Hlaváčová přišla (byli jsme její první studenti), bylo jí něco málo přes čtyřicet, vynikající herečka, krásná žena, plná energie, a zároveň až neuvěřitelně skromná. Když nás zvala na svoje představení, tak se nás pak vyptávala: „A nebylo to blbý …? Neměla jsem to hrát trochu jinak…?“ Ale my k ní vzhlíželi tak, že i kdyby na jevišti jen stála a nedělala vůbec nic, připadala by nám úžasná.

Ty teď vlastně také vedle svého angažmá ve VČD učíš, a to na pardubické konzervatoři.
Ano, ale učím operní zpěváky.

Co přesně je učíš? Hádám, že operní zpěv to nebude.
Učím jevištní mluvu. Mohlo by se zdát, že operní pěvci takový předmět ani nepotřebují, ale mnohdy je potřeba, aby se sám zpěvák nebo zpěvačka na jevišti uvedli. Musí umět mluvit a vystupovat před lidmi, i když zrovna nezpívají. Také mám povinnost hlídat, aby jim bylo při zpěvu rozumět, což zvládnu, když zpívají česky, ale jakmile začnou italsky, už se trochu ztrácím. (smích) Pak také učím hereckou výchovu a operní herectví – to mě nejdřív pobavilo, protože jsem sama nevěděla, co to je za pojem, ale ono jde vlastně o klasickou hereckou průpravu. V současnosti operní herci musí podávat úplně jiné výkony než dřív, kdy stačilo, aby se postavili na forbínu a odzpívali celou operu. Jsem za tu šanci učit vděčná, i protože jsem se tak dostala zpět k opeře, ke které by mě nenapadlo se dobrovolně vrátit. Když jsem jako dítě chodila s rodiči na opery, moc mě nebavily. Ale teď jsem si k nim díky škole našla cestu a objevila trochu jiný svět. A obdivuju, jak jsou některé ty „moje děti“ neskutečně talentované.

Se svými rodiči, kteří byli oba učitelé, jsi tedy chodila do divadla. A už tam tě napadlo, že budeš herečkou?
Neee, já byla to nejzakřiknutější dítě, které se bálo promluvit, říct dobrý den nebo zvednout telefon… Ty impulzy byly vlastně dva – v osmé třídě jsem v Tylově divadle viděla Langerovu Periferii s Jiřím Štěpničkou a Táňou Medveckou a v Městských divadlech Past na myši, obojí z první řady. To mě úplně nadchlo, vidět všechny ty známé herce takhle zblízka. Po všech těch operách nebo představeních typu Vstanou noví bojovníci, kam nás brali se školou, mě tohle hodně vzalo. A pak mi táta, který učil v hudebce, řekl, ať se jdu podívat na představení jejich dramaťáku Radúz a Mahulena. Další zážitek, i když dnes bych to viděla asi úplně jinak (tehdy patnáctiletý Honza Čenský hrál Radúze)… A tak jsem v prváku na gymplu začala chodit na dramaťák. Nejdřív to byly šílený muka – předvést něco před ostatními. Příšerně jsem se styděla. Ale pak jsem pochopila, že se můžu za postavu, kterou hraju, krásně schovat, a to mě bavilo. Byla to obrovská úleva a psychoterapie v jednom. A vlastně dodnes mám trochu problém, když mám před diváky vystoupit sama za sebe.

Ano, to říká spousta herců, že na jevišti dokáží vystupovat jen díky tomu, že tam v tu chvíli nejsou sami za sebe. Navíc je určitě lákavé vyzkoušet si chovat se jako úplně jiný člověk...
To je právě to! Nejhorší je hrát postavu, která je mi nejpodobnější. Když je to ale úplně jiný charakter, je někdy těžké přijít tomu na kloub, ale ten proces mě baví mnohem víc. A přesně to se snažím vnuknout svým studentkám a studentům, když mají problém, že se na jevišti stydí – je úžasné na chvíli si vyzkoušet, jak se chová někdo úplně jiný. A když jim řeknu, že jsem se kdysi bála promluvit, tak mi to nevěří, protože jsou zvyklí, že pořád melu. (smích)

Takže je vidět, že herectví jako psychoterapie opravdu funguje. Probraly jsme, jak ses dostala k divadlu, ale nechtěla jsi být ještě dřív spíš učitelkou? Vzhledem k rodičovské profesi?
Chtěla. Jako dítě jsem měla dokonce nástěnku, schovávala jsem si tematické výstřižky a fotky ke všem možným událostem nebo ročním obdobím, abych je jednou mohla dávat na nástěnku a „zdobit“ třídu. Až do osmé třídy jsem byla na učitelskou kariéru plně připravená. A nejvíc jsem se těšila, že pak budu doma opravovat co nejvíc sešitů, tuhle práci jsem učitelům strašně záviděla! (smích) Učila jsem panenky, psala za ně úkoly a pak je opravovala (některé byly chytré, jiné míň), dokonce jsem se u babičky pokoušela učit kočky a králíky, ale to nebylo ono, nechtěli psát, tak jsem je aspoň na dvorku trénovala. Sousedi se tím docela bavili, takže vlastně už tenkrát jsem tak trochu hrála divadlo… (smích)

Zmíněné divadelní zážitky musely být tedy skutečně silné, když převálcovaly tuhle vrozenou touhu.
Když jsem pak šla na DAMU, nepočítala jsem s tím, že bych se tam mohla dostat. A tak jsem si do životopisu napsala (a pak si kvůli tomu ze mě někteří pedagogové dělali legraci), že bych herectví chtěla alespoň učit – v ZUŠce. Tak se mi to přání, teď po letech, nějakým způsobem i splnilo.

Nenapadlo tě přece jen někdy, že bys změnila angažmá?
Nás to s Jirkou napadalo jen ve chvílích, kdy to tady v divadle moc neklapalo především kvůli vedení. To už je hodně dávno a posledních 25 let nás to nenapadlo už ani jednou. Samozřejmě kdyby přišla úžasná nabídka…, ale s rodinou už to tak jednoduché není, takže je asi dobře, že ta nabídka nepřišla. (smích)

Pardubice jsou ti zkrátka souzené… Tvojí první rolí ve VČD, na kterou jsi už v rozhovorech zavzpomínala, byla Robinsonka. Mě ale teď zajímá, která role byla pro tebe první skutečně nejzajímavější hereckou příležitostí?
Milovala jsem Ondinu. Na škole náš celý ročník právě v Ondině statoval v tehdejším Realistickém divadle. Bylo to poprvé, co jsme si mohli vyzkoušet profesionální divadlo. Ondinu hrála skvěle Marta Vančurová, která byla ztělesněním víly. A tak, když jsem si přečetla, že já budu hrát Ondinu, polilo mě horko… Rozhodně jsem nebyla víla, ale spíš holka krev a mlíko. Dokonce jsem se kvůli Ondině a na přání režiséra Oto Ševčíka nechala odbarvit na blond. A některé dialogy si pamatuju dodnes, jinak všechno hned po derniéře zapomínám. Ale měla jsem ráda třeba i Starorůžovou historii, to byla maďarská hra, taková rodinná sága, kde jsme všichni postupně stárli, co obraz, to jiný věk, bavil mě ten vývoj postavy.
Teď mě mrzí, že není místo vzpomínat na fůru dalších rolí, které jsem měla ráda, to už by za ty roky bylo na román. Nebo na ty, u kterých jsem se nejvíc těšila na derniéru (těch naštěstí moc nebylo). (smích)

A co třeba taková Julie, kterou jsi hrála o rok později?
No jéje, tu jsem taky milovala, i když jsem po ní, upřímně řečeno, do té doby nikdy netoužila. Měla jsem Julii zafixovanou jako uvzdychanou naivku. Ale v Michalově pojetí (režie Michael Tarant – pozn. red.) to byla temperamentní holka, která se dovede vzepřít a bojovat za svoji lásku. Byla to tehdy docela slavná inscenace, taková živočišná.

V poslední době během zkoušení scénických čtení v našem cyklu INprojekty na Malé scéně často spolupracuješ s mladými režisérkami a režiséry, kteří přicházejí se současnými tématy. Je to pro tebe nějakým způsobem obohacující?
Mě moc baví dělat s mladými lidmi. Jsou nezatížení jakýmkoli klišé, ale hlavně s nimi člověk mentálně mládne. Já jsem z generace, která je zvyklá na direktivní režijní přístup. Někdy jsme měli z režisérů i strach, ale mysleli jsme si, že je to tak v pořádku. Časy se naštěstí mění a mladí tvůrci přesně vědí, co chtějí, ale dokážou k tomu herce navést naprosto nenásilnou formou. A hlavně inspirují, umí pochválit, ale zároveň i správně nasměrovat, aniž by herce shazovali. Chovají se ke všem stejně bez rozdílu věku, všem dávají stejné připomínky.
Oba INprojekty v loňské sezóně pro mě byly radost, však to víš. A u obou těch silných příběhů mě nakonec mrzelo, že je nemůžeme hrát víckrát. (Prstíčky si řežeš a pálíš, SPOLU-ŽIVY – pozn. red.)

Jak moc je pro tebe při představení důležitá odezva publika?
Publikum dělá představení. Takže to je samozřejmě hodně důležité. Když je pozitivní odezva, tak všichni cítíme, jak moc je to příjemné a hraje se nám o moc lehčeji. Nejde vždycky o to, aby se lidi smáli a podobně, ale my zkrátka poznáme, když s námi lidi takzvaně jdou a dýchají s tím příběhem. Nejhorší je, když víme, že ne. Snažit se to pak jako herec jakkoli přebít je cesta do pekel. Člověk se musí ovládnout a hrát, jak je inscenace nazkoušená. Já si v té situaci vždycky vzpomenu na sebe v osmé třídě a říkám si, i kdyby byl v publiku jediný člověk, kterého představení zasáhne a bude si o něm do druhého dne přemýšlet, tak má naše práce smysl.

Romčo, děkuji za rozhovor a přeji ti mnoho další krásné práce s inspirativními tvůrci i vnímavým publikem!