VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Zrod některých inscenací je velmi složitý. Cesta od prvních námětů a hledání titulu k samotné realizaci a premiéře je mnohdy komplikovanější, než bychom čekali. To, že chceme spolupracovat s MIROSLAVEM HANUŠEM jako hostujícím režisérem, jsme si s ředitelem divadla Petrem Dohnalem řekli už asi před deseti lety. Namlouvání to bylo dlouhé, Mirek byl vázán angažmá v Divadle v Dlouhé a byl i mimořádně vytížen v televizi, ve filmu i rozhlase. Později začal pracovat jako umělec „na volné noze“, byl pánem svého času a my jsme si konečně domluvili termín jeho „hostovačky“. Zvolili jsme titul U Hitlerů v kuchyni, černou komedii Arnošta Goldflama. Těsně před zahajovací zkouškou se ale kvůli koronavirové pandemii zavřela divadla. Premiéra se z dubna 2020 přesunula na předvánoční období 2023. Nakonec jsme se však z důvodu přetrvávajícího válečného konfliktu na Ukrajině rozhodli nahradit drsnou černou a nekorektní hru U Hitlerů v kuchyni hudební komedií PAN KAPLAN MÁ TŘÍDU RÁD – titulem, který víc hladí, který je zábavný i dojemný zároveň, a přitom má také silný protiválečný tón.

Když jsme nahrávali rozhovor, řekla jsem Mirkovi, že to budu muset trošku učesat a přepsat do spisovné češtiny, a on na to: „Nech to tak, já dávám rozhovory a sám je i píšu jako směsici spisovné a nespisovné češtiny.“ Takže prosím čtěte s pochopením, ne všechny „chyby“ jsou náhodné a nevycházejí z nepozornosti.


Mirku, proč sis jako náhradní titul vybral právě Pana Kaplana? A proč vůbec ses kdysi rozhodl pro divadelní adaptaci tak nedramatického textu, jakým je předloha hry?
Když jsme se bavili o změně, tak jsem na to měl asi týden a rozhodl jsem se nabídnout něco, co mám rád, co jsem už dělal, ale dost dávno, aby to nebylo úplně čerstvé. A také s ohledem na herce, kteří byli obsazeni do Hitlera. A domluvili jsem se na Kaplanovi. Jsou to sice humoristické fejetonky, ale v mém provedení je to vlastně protiválečná hra. Prostě v humorným bonbónu je zabaleno i něco vážných témat.

Ty vůbec rád dramatizuješ texty, které se tomu vlastně vzpírají a zároveň jsou výzvou – například bestseller manželů Peasových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách či hit Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka. V předlohách chybí silný příběh, mnohdy jsou prosty jakéhokoliv dramatického dialogu…
Ano, ty jsou prosty úplně všeho, speciálně Muži a ženy. To je vlastně humorná příručka, jak přežít manželství nebo vztah, tím pádem život. Pokud teda nechceme žít sólo, ale to pak i ti, co tak žijou, touží po vztahu, takže se to týká všech. To jsou nejlepší témata pro divadla, protože tomu rozumí všichni. A jak k tomu Kaplanovi kdysi došlo? Před lety jsem dělal v Divadle ABC Šakalí léta. Nevýhodou úspěšného režiséra hudebně-dramatických her je, že pak to po tobě chtějí všichni pořád dokola a musíš se hodně snažit, aby tě pustili k něčemu jinýmu. Ambicí většiny režisérů nebývá režírovat tyto texty, ale mě to baví, v celé šíři. V ABC jsem dostal zadání, asi nejblbější a nejpodivnější na světě – udělej hit. Tak jsem říkal, dejte mi nějakej titul, a oni na to, nejlíp ho najdeš ty sám. Takže když mě nechali, našel jsem si Kaplana.
Za prvé mě musí předloha bavit. Už vím, že jsem schopen dramatizací, to je osvědčené, vím, že se na sebe můžu spolehnout. A mám takovou tajnou metodu, nikomu to neprozrazuj – podívám se, co se nejvíc půjčuje v knihovnách a jaké knihy se nejvíce prodávají. Her je nedostatek a hrají se tytéž dokola, to mě moc nebaví. Napsat hru od začátku, na to si netroufám, nejsem opravdický dramatický spisovatel. Takže v knihovně či knihkupectví zjistím okruh titulů čtenářsky oblíbených. Předpokládám, že čtenáři jsou podobný okruh jako divadelní diváci, ti mají rádi písmena a slova. Úplně nemiluju to, co je teď tolik populární – dramatizovat filmy, to je podobná metoda, co se osvědčilo, to se dramatizuje. Já ale dělám raději knihy. Takže takhle jsem přišel ke Kaplanovi a později i k Fulghumovi.
Kolegové mi říkali, že o Kaplana se pokoušelo víc lidí, ale vlastně na to nepřišli. Já jsem na to asi přišel, i když ve mně kniha vyvolávala smutek, jak jsem si představoval ty přistěhovalce, co se marně učí anglicky… A tím vznikla nějaká zápletka, protože musíš vytvořit rámec, do kterého zasadíš ten sled anekdot. Když se Kaplan povedl, tak jsem pokračoval Fulghumem, který taky nemá žádné předpoklady k adaptování, žádný normální člověk by si to nevybral. A vrcholem jsou Proč muži neposlouchají…, protože v tom už není vůbec nic, jsou tam jenom vtipný hesla, jak by se mohlo žít. To je jenom sled bonmotů. Ale zase je to vzrušující, že se k tomu musí vymyslet celá hra. A většinou do toho vkládám písničky.

Když se po tobě chce hudebně-dramatický hit jeden za druhým, nemáš pak touhu dělat vysloveně tragédii, drama, takzvaně pro vyvážení?
No jasně. Ale tyto věci si musíš dělat někde, kde ti ponechají volnou ruku. Třeba jako na Kladně, kde jsem začínal po škole. Tam jsem si udělal Romanci pro křídlovku, po které jsem léta toužil. Předtím jsem tam režíroval Ondinu, kterou jsem miloval ještě z Pistoriovy inscenace a naposledy hru Jak umřít na rokenrol o Miky Volkovi, o jeho životě a smrti.

Tvou profesí je především herectví, ale postupně se k tomu přidává stále víc vlastních režií. Byl Limonádový Joe právě na Kladně v roce 1992 tvým prvním režijním počinem?
Myslím, že první titul byl Jonáš a spol.

Vlastně ano! Taky jsem ho viděla. Jak se stalo, že jsi dostal jako začínající herec možnost režírovat? To jste si s kolegy začali spolu jen tak něco „kutat“?
Kladno bylo tehdy spojené s Mladou Boleslaví a byl tam velkej soubor. Nás tam nastoupilo poměrně dost mladých lidí po škole a měli jsem ambici udělat si něco svýho. Ale nenastoupil tam žádnej mladej režisér. Staří borci už neměli touhu dělat si něco bokem, pro radost. Tak jsme se shodli na tom, že by nás bavilo dělat nějaký kabaret, něco ze Semaforu a rozhlíželi jsme se, kdo by to dělal, ale nikomu se nechtělo. A protože jsem tu tendenci měl už na škole, tak jsem se dobrovolně přihlásil. Byl to tvar klubového představení, ale s velkým obsazením, a stalo se to hitem. Pak mi v divadle nabídli, že na to můžu navázat a že to má být zase veselý a s písněma. Když jsem se po vojně vrátil do divadla, zařadil jsem se mezi tvořící herce, dělal jsem i v Příbrami.

Známe se už od studií na DAMU, vím, že tě přitahovalo Realistické divadlo, dnes Švandovo divadlo na Smíchově. Byly to herecké nebo režijní osobnosti, které ti v tom divadle imponovaly? Kdo konkrétně?
Teď jsem v tom divadle potřetí. Už na škole jsem tam hrál, pak jsme tam byli dva roky s režisérkou Hankou Burešovou. Ale protože jsem člověk rebelující, tak mě ředitel Kříž vyhodil. Jenže nakonec jsme odešli celá parta. Po letech, když jsem opustil Divadlo v Dlouhé, mi Martin Františák nabídl na Smíchově angažmá, jenomže já se nechtěl vázat. Nicméně tam hostuji v Hadry, kosti, kůže a teď mám za sebou premiéru Kabaretu Winton. Oni mě berou tak trochu za svého. I mě zařadili do fotogalerie, kde je většinou domácí soubor. Takže jsem se po letech vrátil tam, kde jsem na škole začínal. Tehdy v Realistickém divadle byla taková skvadra borců – každé divadlo to tak mělo, i Národní, Vinohrady… A Realistické divadlo mělo třeba Martu Vančurovou, kterou všichni milovali. Byl tam Vinklář, Adamíra, kterého jsem měl moc rád, Míla Besser, který mě připravoval na přijímačky, Zdeněk Buchvaldek, Jirka Klem, který mě potom učil na DAMU, a já jsem pak pana učitele režíroval v ABC. Je fajn, když kantora můžete chválit, ale když jsem mu měl říct, že to hraje blbě, tak mi to bylo žinantní. (smích) Ale on s tím problém neměl.
Prostě jsem to Realistický divadlo měl rád. Byly tam vztahy, které mě bavily, když jsem tam statoval na škole, tak jsem do toho nahlídl. Ti borci se spolu měli rádi a současně si trochu konkurovali. Byly to hrozně propletené vztahy. Říkalo se, že když se fasovaly gáže u okýnka ve druhém patře a všichni se tam sešli, tak protože měli v divadle jednu až tři manželky a asi osm dětí, předali si alimenty a vznikl tam koloběh peněz, které se jen přerozdělovaly.

Mnoho let jsi pracoval pod vedení režisérky Hany Burešové, později ses stal asistentem a spolurežisérem Jana Borny. Co ses od nich naučil, čím tě inspirovali, kam tě nasměřovali?
Nikdy jsem nad tím takhle neuvažoval. S Hankou jsem vymejšlel pohybový věci, nebo jsem nastudoval nějaký komický čísla, ale nikdy jsem se nepodílel na koncepci hry. U Honzy to probíhalo jinak. Hrál jsem u něj ve hře Kdyby prase mělo křídla a pak dalších deset let v ničem. Později mě vyzval, jestli bych s ním nepracoval jako druhej režisér. Pak jsem to tak postupně přebíral. Já jsem režíroval a Honza to supervizoval a udával tomu hlavní směr, protože on už byl hodně nemocnej. Ale vždy jsem ho bral jako hlavního režiséra, takže i když jsem byl přesvědčený, že někdo má jít zleva, tak Honza si vždycky myslel, že zprava. Byli jsme absolutně rozdílní. Přijde mi vtipný, že nás život svedl dohromady. On byl vysloveně intelektuál, i vzděláním, před DAMU vystudoval teorii kultury na filozofii. On přišel z knihoven a já z karlínského divadla, kam jsem chodil s babičkou a měl jsem to rád, velký orchestr a baletky, které házely nohama. A až do Honzovy smrti jsme to spolu dokopali, přestože jsme byli tak rozdílní. Ale shodli jsme se v tom, že jsme chtěli dělat divadlo, kterému budou lidi rozumět. Vyspecifikovali jsme si to, že chceme dělat něco jako vyšší populár. Třeba za pseudosocialismu byla populární hudba – jako například Helena Vondráčková, a pak vyšší populární hudba, populární s ambicí – jako Hana Hegerová. Od toho jsme si to odvodili.

Pojďme se vrátit k našemu Panu Kaplanovi. Přestože jsme na to tak dlouho čekali, přes změnu titulu i tvé onemocnění na začátku zkoušení… prostě i přes spoustu překážek věříme, že se povede. Co tě k nám vlastně táhne?
Především mám tady tebe. Pak ročník, který tvoří už pětatřicet let základ tohoto divadla – to je Petr Dohnal, Romana Chvalová, Jirka Kalužný, kdysi tu byl Pepa Vrána, Standa Lehký, oni byli na DAMU nad náma, všechny jsem znal, jsou to kamarádi. A pak tu mám Martina Mejzlíka, řečeného Mejdlo, ročníkového kolegu, kterého mám moc rád, i na něj jsem se moc těšil. Od školy jsme se nepotkali, jenom když jsem přijel, tak jsem ho rád viděl. Pozoruju ho dlouho a moc se mi jeho výkony líbí, přijde mi jako velmi zajímavý herec i typ. Máte to dobrý, že u vás je tak šikovný herec, který postupně zraje. Takže jsme se po 35 letech praxe konečně potkali!

Musím se tě zeptat na takovou věc – v televizním seriálu Případy I. oddělení dlouhodobě pracuješ s jablíčkem – loupeš, krájíš, nabízíš. To byl tvůj nápad, nebo to přinesl režisér?
První jablko bylo ve scénáři. Ale bez zjevnejch souvislostí. Korejs, postava, kterou hraju, loupe jablko a něco řeší. A mně se to tak zalíbilo, že jsem si z toho udělal charakterotvornej prvek. Vyžádal jsem si, aby byly jablka vždy k dispozici a já si je podle potřeby použiju. A nenapadlo by mě, že tento detail si zapamatuje opravdu každej. Když v seriálu policie vydá kalendář, kde je Korejs na každé stránce, protože nafotí všechny měsíce, lidi volali do televize, že si ho chtějí koupit. Tak ho Česká televize vydala. A pak si diváci najdou, kde který den hraju, čekají na mě před divadlem a chtějí ten kalendář podepsat, velmi často mi za to přinesou jablko, takže jich mám i osm za den. (smích) A to všechno dělá ten charakterotvornej prvek. Ty tomu budeš rozumět jako žena – když se díváš na chlapa, co pracuje u nejtvrdší kriminálky, je šéfem policie a jí jablko tím způsobem, že si ho oloupe a krájí na měsíčky, tak hned víš, co si o něm máš myslet, co to je za chlapa. Celé divadlo je hra a televize taky, rád si hraju, a tak si k postavám vymejšlím věci, které možná ani nejsou vidět, ale já o nich vím.

Mirku, o dnešní cestě do Pardubic jsi říkal, že jenom cestou na nádraží v Praze si tě vyfotilo osm lidí, pak tě ve vlaku oslovili další, u nás na nádraží několik selfíček s fanoušky, a nakonec si tě všimla i řidička trolejbusu, se kterou sis celou cestu povídal. Velmi obdivuji, jak jsi ke svým fanouškům trpělivý a jak snášíš popularitu…
No, vlastně zas tak populární nejsem. Jsou lidi populárnější, a ti pak z toho mají stíhu. Třeba když jdete s Karlem Rodenem do hospody, tak to je peklo. Nebo Ondra Vetchý, ten to taky nesnáší. Já tu „popularitu“ dokážu ukočírovat. Myslím, že většinou mě mají lidi rádi, chtějí se fotit. Často začínají: „Vy jste strašně podobný jednomu herci…“ Dnes ta řidička trolejbusu taky tak začala. A já většinou říkám: „To bude asi tím, že jsem to já.“