VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Michaelem Tarantem nejen o hudbě a divadle
Malá scéna ve dvoře se rozezní hudbou barokních mistrů Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela ve hře německého spisovatele, dramatika a hudebního vědce Paula Barze. Autor u nás není příliš známý, do češtiny byly přeloženy jen dvě jeho hry a na jednu z nich upozornil dramaturgii Východočeského divadla režisér MICHAEL TARANT. V originále zní její název Mögliche Begegnung, tedy doslova Možné setkání, my jsme ji nazvali poněkud vzletněji Mohla to být hvězdná chvíle, což je citace z textu hry, která bude mít premiéru 1. prosince.
Michael Tarant, foto Jan Faukner
Michale, kdy a jak ses poprvé setkal s dílem Paula Barze?
Bylo to, myslím, když jsem žil v Litvě. Zkoušel jsem tehdy s předním litevským hercem Regimantasem Adomaitisem a on mne pozval na představení Národního divadla, v němž hrál postavu Bacha. Händela hrála další hvězda tamního divadla…
Naší inscenaci předcházela polská verze v Těšínském divadle, rovněž ve tvé režii. Barzovu hru Viva Verdi jsi realizoval také česky i polsky a i jinak jsi s polským divadlem v blízkém kontaktu. V čem je jiné oproti českému?
Dobrý herec je všude dobrý herec. Ale – snad jen – polské divadlo se nestydí za velké emoce, pravdivý patos, je to dáno historickou zkušeností. Ale též jsem viděl některé varšavské herce poničené televizní seriálovou manýrou…
Polská inscenace naší hry (Kolacja na cztery ręce, doslova Večeře pro čtyři ruce) je velmi úspěšná, ale naše bude samozřejmě jiná. V čem, kromě toho, že ji budou hrát jiní herci?
Vždy se snažím pohlížet na text, se kterým jsem se již setkal, čistým pohledem. Dozvědět se něco nového. A také od herců – to je zásadní věc… Jedna fáze je příprava, dialog s autorem, obrazy, fantazie, představy… A pak ta druhá, vstup herce na toto území – živý člověk, se svou zkušeností, talentem… Pak přibývá spolupráce s novým výtvarníkem, celý tvůrčí tým a profese v divadle jsou „nepopsaní“ lidé. To je na tom lákavé.
Pro českou inscenaci jsem – mimo jiné – zvolil novou kostýmní výtvarnici, Ivanu Follovou, která je originální módní návrhářkou s důrazem na osobnostní styl, má ovšem i bohaté divadelní zkušenosti. Kostýmovala Verdiho operu Rigoletto uváděnou v rámci festivalu Opera Praha Open Air, vytvořila ručně barvenou oponu (16 x 16 m) pro představení Kouzelné flétny ve Stavovském divadle…
Hru inscenujeme ve tvé úpravě. Co je pro tebe hlavním tématem, které úpravu vedlo?
Na to se nelehce odpovídá. Důvodů k inscenační úpravě je vždy víc. Celoživotně mne zajímá úloha osobnosti ve společnosti, její odpovědnost k ní, k vlastnímu talentu, blízkým lidem…
Prozradíš, kterého z obou barokních mistrů máš raději?
Ne. Ani to není možné. Každou postavu musíme svým způsobem milovat, obhajovat, pochopit. Hledat její vnitřní pravdu. Příprava a zkoušení inscenace je svým způsobem aktem lásky.
Připomenu některé tvé pardubické inscenace: Hej, Mistře! je o Jakubu Janu Rybovi, před časem jsi tu režíroval Amadea, melodram Medea, Marii Callas o legendární pěvkyni, hru Na miskách vah, která byla o geniálním dirigentu Furchtwänglerovi… I v Kočičí hře, Baladě pro banditu a lyrické Maje hrála velikou roli hudba… Co ti přináší? Na jevišti, v životě…
Je pro mě zásadní. Bez schopnosti slyšet ticho, vítr, hudbu… to bychom byli ožebračeni.
Dělíš hudbu pouze na dobrou a špatnou (tedy nehudbu), nebo je to složitější?
Existuje hudební smog, tomu se vyhýbám. Je tomu jako s láskou, o níž jsme mluvili. Také existují veřejné domy, ale s milostí mají společného pramálo.
Vybíráš si k osobnímu poslechu hudbu podle okamžité nálady?
Ano, ale rád se dám překvapovat. Zvlášť v autě – ty dlouhé cesty… Za všechny magické chvíle – jel jsem za svou italskou rodinou… v Bavorsku i v italských horách lilo… nebe otevřelo stavidla… ale Antonín Dvořák měl výročí a skvělý Bayern Classical Music mu věnoval celý den… šňůry vod, náš skladatel… Nezapomenutelné…
Ve tvém režijním repertoáru mají velký podíl opery. Dá se pojmenovat, co máš raději na opeře a co na činohře?
V činohře intimitu a hledání s herci. Kontakt a pravdu. V opeře společnou cestu za divadelním tvarem, který může být nesmírně silný, pravdivý a monumentální.
Operní divadlo je pochopitelně mnohem kosmopolitnější než činohra. Jak se díváš na angažování zahraničních pěvců v českých divadlech? Je potřebné k dosažení vysoké kvality?
To je na disertační práci… Je to jako s naším životem… Stručně – svět se proměňuje, je třeba jej přijímat, zůstat otevřený. Nestěžovat si a podávat absolutní výkon. A radovat se ze svobody, i když nás někdy omezuje. A přináší konkurenci.
Dáváš u světových autorů přednost libretům v originále, nebo českému překladu?
Opět – jak kdy… Režíroval jsem jak opery v českém přebásnění, tak v originálech. Vždy jsem toužil dělat Dona Giovanniho v originále. Ale přišla nabídka na inscenaci v novém překladu s Jarkem Nohavicou, pak ještě na Figarovu svatbu, a bylo to skvělé. Ale trochu italštiny jsem si tam stejně prosadil…
Ve vícesouborových divadlech, v nichž často režíruješ, je někdy možná spolupráce činoherního, operního a baletního souboru k dosažení kompletnějšího účinku. Volíš tuto cestu, kdykoli se naskytne, nebo ji v některých případech nepokládáš za dobrou?
Je-li společná vůle, je to skvělé. Setkání osobností, které se obohacují, vzájemně se inspirují… Pokud tento vztah vzájemného porozumění nevznikne nebo ve vedení divadla nemá podporu, i to jsem zažil, je lepší, jde-li každý soubor svou cestou. Ale společné setkání, například Borodinův Kníže lgor – sólisté, orchestr, sbor, balet, herci, externisté… „země se třese, nebe se tmí…“ Mimořádné chvíle!
Před rokem jsi ukončil šestiletou úspěšnou práci uměleckého šéfa olomoucké činohry, během níž jsi nabídl režie řadě vynikajících režisérů. Čím tě toto období obohatilo?
Být šéfem – to je kříž a dar zároveň.
Přineslo ti tvé svobodné rozhodnutí odejít více svobody tvůrčí?
Především svobodu životní. Vnitřní svobodu si pěstuji celý život. Ale šéfování je plné sebeomezení, musíte stále myslet na druhé, vytvářet jim prostor. Starat se o každodenní provoz. To je pořádný žrout energie.
Jakou uměleckou práci máš teď aktuálně za sebou?
Bacha a Händela s polskými herci, Aidu v Liberci, Baladu pro banditu se Svatoborem, Magickou hodinu s Vilmou Cibulkovou, Stanislavem Lehkým a Rostislavem Trtíkem. Radost mi též přineslo televizní přetlumočení mého Hamleta, kterého jsem pro televizi sám režíroval. Člověk to má pod kontrolou, protože filmový obraz je něco jiného než divadlo.
Asi je jen optický klam, že bys teď mohl mít větší přehled o tolik nepřehledném pražském divadelním dění. Ale i tak – co si, pokud možno, nenecháš ujít?
Po pravdě, leccos jsem viděl, ale soudit si netroufám. Nejsem v životním období, kdy bych toužil trávit každý večer v divadle. To už mám za sebou. Jsem šťastný, že teď mohu víc číst, studovat. Žít. Snad jen… téměř každé léto jezdím do Bayreuthu na wagnerovský festival. Proč o tom mluvím, inscenace jsou často režijně svévolné, nerespektující autorův hudební a myšlenkový svět. Ale ta hudební provedení jsou asi to nejlepší, co jsem v opeře slyšel. A že toho už bylo.
Je něco, co ti v současném divadelním světě vadí?
Nerozum populisticky lidi odvádět od toho podstatného… tím je lidskost, soucítění, hledání důstojného soužití… Jako bychom neměli dějiny. Kdo na ně zapomíná, dělá chyby, tragické v budoucnosti. Dělat chyby je lidské. Opakovat je, to je neodpustitelné.
Přeju ti, aby ti divadlo a práce v něm přinášely víc radosti než chmur. Nejen aktuálně tady u nás, ale kdykoli kdekoli.
Děkuji ti, Jano, za krásné otázky, děkuji a přeji ti to samé.
Michael Tarant, foto Jan FauknerMichale, kdy a jak ses poprvé setkal s dílem Paula Barze?
Bylo to, myslím, když jsem žil v Litvě. Zkoušel jsem tehdy s předním litevským hercem Regimantasem Adomaitisem a on mne pozval na představení Národního divadla, v němž hrál postavu Bacha. Händela hrála další hvězda tamního divadla…
Naší inscenaci předcházela polská verze v Těšínském divadle, rovněž ve tvé režii. Barzovu hru Viva Verdi jsi realizoval také česky i polsky a i jinak jsi s polským divadlem v blízkém kontaktu. V čem je jiné oproti českému?
Dobrý herec je všude dobrý herec. Ale – snad jen – polské divadlo se nestydí za velké emoce, pravdivý patos, je to dáno historickou zkušeností. Ale též jsem viděl některé varšavské herce poničené televizní seriálovou manýrou…
Polská inscenace naší hry (Kolacja na cztery ręce, doslova Večeře pro čtyři ruce) je velmi úspěšná, ale naše bude samozřejmě jiná. V čem, kromě toho, že ji budou hrát jiní herci?
Vždy se snažím pohlížet na text, se kterým jsem se již setkal, čistým pohledem. Dozvědět se něco nového. A také od herců – to je zásadní věc… Jedna fáze je příprava, dialog s autorem, obrazy, fantazie, představy… A pak ta druhá, vstup herce na toto území – živý člověk, se svou zkušeností, talentem… Pak přibývá spolupráce s novým výtvarníkem, celý tvůrčí tým a profese v divadle jsou „nepopsaní“ lidé. To je na tom lákavé.
Pro českou inscenaci jsem – mimo jiné – zvolil novou kostýmní výtvarnici, Ivanu Follovou, která je originální módní návrhářkou s důrazem na osobnostní styl, má ovšem i bohaté divadelní zkušenosti. Kostýmovala Verdiho operu Rigoletto uváděnou v rámci festivalu Opera Praha Open Air, vytvořila ručně barvenou oponu (16 x 16 m) pro představení Kouzelné flétny ve Stavovském divadle…
Hru inscenujeme ve tvé úpravě. Co je pro tebe hlavním tématem, které úpravu vedlo?
Na to se nelehce odpovídá. Důvodů k inscenační úpravě je vždy víc. Celoživotně mne zajímá úloha osobnosti ve společnosti, její odpovědnost k ní, k vlastnímu talentu, blízkým lidem…
Prozradíš, kterého z obou barokních mistrů máš raději?
Ne. Ani to není možné. Každou postavu musíme svým způsobem milovat, obhajovat, pochopit. Hledat její vnitřní pravdu. Příprava a zkoušení inscenace je svým způsobem aktem lásky.
Připomenu některé tvé pardubické inscenace: Hej, Mistře! je o Jakubu Janu Rybovi, před časem jsi tu režíroval Amadea, melodram Medea, Marii Callas o legendární pěvkyni, hru Na miskách vah, která byla o geniálním dirigentu Furchtwänglerovi… I v Kočičí hře, Baladě pro banditu a lyrické Maje hrála velikou roli hudba… Co ti přináší? Na jevišti, v životě…
Je pro mě zásadní. Bez schopnosti slyšet ticho, vítr, hudbu… to bychom byli ožebračeni.
Dělíš hudbu pouze na dobrou a špatnou (tedy nehudbu), nebo je to složitější?
Existuje hudební smog, tomu se vyhýbám. Je tomu jako s láskou, o níž jsme mluvili. Také existují veřejné domy, ale s milostí mají společného pramálo.
Vybíráš si k osobnímu poslechu hudbu podle okamžité nálady?
Ano, ale rád se dám překvapovat. Zvlášť v autě – ty dlouhé cesty… Za všechny magické chvíle – jel jsem za svou italskou rodinou… v Bavorsku i v italských horách lilo… nebe otevřelo stavidla… ale Antonín Dvořák měl výročí a skvělý Bayern Classical Music mu věnoval celý den… šňůry vod, náš skladatel… Nezapomenutelné…
Ve tvém režijním repertoáru mají velký podíl opery. Dá se pojmenovat, co máš raději na opeře a co na činohře?
V činohře intimitu a hledání s herci. Kontakt a pravdu. V opeře společnou cestu za divadelním tvarem, který může být nesmírně silný, pravdivý a monumentální.
Operní divadlo je pochopitelně mnohem kosmopolitnější než činohra. Jak se díváš na angažování zahraničních pěvců v českých divadlech? Je potřebné k dosažení vysoké kvality?
To je na disertační práci… Je to jako s naším životem… Stručně – svět se proměňuje, je třeba jej přijímat, zůstat otevřený. Nestěžovat si a podávat absolutní výkon. A radovat se ze svobody, i když nás někdy omezuje. A přináší konkurenci.
Dáváš u světových autorů přednost libretům v originále, nebo českému překladu?
Opět – jak kdy… Režíroval jsem jak opery v českém přebásnění, tak v originálech. Vždy jsem toužil dělat Dona Giovanniho v originále. Ale přišla nabídka na inscenaci v novém překladu s Jarkem Nohavicou, pak ještě na Figarovu svatbu, a bylo to skvělé. Ale trochu italštiny jsem si tam stejně prosadil…
Ve vícesouborových divadlech, v nichž často režíruješ, je někdy možná spolupráce činoherního, operního a baletního souboru k dosažení kompletnějšího účinku. Volíš tuto cestu, kdykoli se naskytne, nebo ji v některých případech nepokládáš za dobrou?
Je-li společná vůle, je to skvělé. Setkání osobností, které se obohacují, vzájemně se inspirují… Pokud tento vztah vzájemného porozumění nevznikne nebo ve vedení divadla nemá podporu, i to jsem zažil, je lepší, jde-li každý soubor svou cestou. Ale společné setkání, například Borodinův Kníže lgor – sólisté, orchestr, sbor, balet, herci, externisté… „země se třese, nebe se tmí…“ Mimořádné chvíle!
Před rokem jsi ukončil šestiletou úspěšnou práci uměleckého šéfa olomoucké činohry, během níž jsi nabídl režie řadě vynikajících režisérů. Čím tě toto období obohatilo?
Být šéfem – to je kříž a dar zároveň.
Přineslo ti tvé svobodné rozhodnutí odejít více svobody tvůrčí?
Především svobodu životní. Vnitřní svobodu si pěstuji celý život. Ale šéfování je plné sebeomezení, musíte stále myslet na druhé, vytvářet jim prostor. Starat se o každodenní provoz. To je pořádný žrout energie.
Jakou uměleckou práci máš teď aktuálně za sebou?
Bacha a Händela s polskými herci, Aidu v Liberci, Baladu pro banditu se Svatoborem, Magickou hodinu s Vilmou Cibulkovou, Stanislavem Lehkým a Rostislavem Trtíkem. Radost mi též přineslo televizní přetlumočení mého Hamleta, kterého jsem pro televizi sám režíroval. Člověk to má pod kontrolou, protože filmový obraz je něco jiného než divadlo.
Asi je jen optický klam, že bys teď mohl mít větší přehled o tolik nepřehledném pražském divadelním dění. Ale i tak – co si, pokud možno, nenecháš ujít?
Po pravdě, leccos jsem viděl, ale soudit si netroufám. Nejsem v životním období, kdy bych toužil trávit každý večer v divadle. To už mám za sebou. Jsem šťastný, že teď mohu víc číst, studovat. Žít. Snad jen… téměř každé léto jezdím do Bayreuthu na wagnerovský festival. Proč o tom mluvím, inscenace jsou často režijně svévolné, nerespektující autorův hudební a myšlenkový svět. Ale ta hudební provedení jsou asi to nejlepší, co jsem v opeře slyšel. A že toho už bylo.
Je něco, co ti v současném divadelním světě vadí?
Nerozum populisticky lidi odvádět od toho podstatného… tím je lidskost, soucítění, hledání důstojného soužití… Jako bychom neměli dějiny. Kdo na ně zapomíná, dělá chyby, tragické v budoucnosti. Dělat chyby je lidské. Opakovat je, to je neodpustitelné.
Přeju ti, aby ti divadlo a práce v něm přinášely víc radosti než chmur. Nejen aktuálně tady u nás, ale kdykoli kdekoli.
Děkuji ti, Jano, za krásné otázky, děkuji a přeji ti to samé.
Jana Pithartová
