VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MARTINA SIKOROVÁ se našemu divadlu upsala před sedmnácti lety a je mu věrná dodnes. A upřímně řečeno, má i proč. Potkávají ji krásné role, někdy větší, někdy menší, občas ty největší. Už opustila kategorii „mladá, která může hrát všechno“ a je v takové herecké kondici, kdy jsou jí svěřovány velké a těžké úkoly. S režisérem Petrem Novotným nazkoušela hlavní role v muzikálech Chicago (postava Roxie) či Cabaret (Sally), další ji s ním čekala ve velkém, přímo kultovním titulu Noc na Karlštejně. V polovině minulé sezóny dostala hlavní roli Boženy Němcové v inscenaci Jako břitva v režii Radovana Lipuse. Takže i když naši herci ještě nedávno zkoušeli takzvaně „do šuplíku“, Martina v tuto chvíli prožívá krásné tvůrčí období, kdy se jí daří.

První otázka našeho rozhovoru tedy směřovala přesně tam – jak se teď jako herečka cítí?
Takže (smích), přeju si cítit se krásně. Jsem ráda, že tak velké příležitosti dostávám a moc si jich vážím. A i když jsem se třeba zrovna zkoušením Boženy dost protrápila, a fakt jsem moc „nevěděla“…, tak teď při oprašovacích zkouškách mi udělalo velkou radost, že už jsem mnoha okamžikům na jevišti věřila. A to pak dokáže způsobit, že se cítím krásně.

Škoda jen, že se to zatím, alespoň co se týče Boženy, nedalo ověřit na divácích.
Upřímně řečeno, do těch oprašovacích zkoušek jsem naopak byla ráda, že to ještě není s diváky. Snad teď po prázdninách už na ně budu připravená v plné parádě. (smích) To jsou prostě nějaké moje procesy, kterými si procházím. A nejinak tomu bylo i s Nocí na Karlštejně. Pan režisér Petr Novotný míval často chuť plácnout mě přes prsty, často nesouhlasil s tím, jak jsem na postavu Elišky šla. Ale snad jsme se pravdivé cesty dobrali už i tady.

Cítila jsi z něj jistotu, která ti pomáhala?
Rozhodně.

Pojďme se ale ještě vrátit k Boženě Němcové. Jaký je to pocit zkoušet reálnou postavu, která se zapsala do dějin našeho národa, kdy spousta lidí zná její dílo? Navíc před nedávnem v televizi vysílali minisérii, podle které mnoho diváků má i názor na její soukromý život? Snažila ses s tím televizním dílem nějak vyrovnat, nebo jsi to úplně vytěsnila a nemyslela na to?
No, televizní zpracování jsem brala jako inspiraci. Moc jsem toho o životě Boženy Němcové před začátkem zkoušení nevěděla. Takže to byl jeden z dostupných zdrojů. Ale v příběhu, který vyprávíme, určitě nejde o přesnou kopii historických faktů. Moc se mi líbily i výkony hlavních představitelek, tak jsem se snad inspirovala i jimi.

S Radovanem Lipusem jste se potkali už při inscenaci Duše – krajina širá, ale tam jsi měla malou roli. Při této práci jste se víc poznali. V čem ti nejvíc pomohl jako režisér?
Nejvíc? Velikou výhodou při zkoušení s ním je, že je laskavý. To, co se ti může stát u jiných režisérů, že se „blokneš“, tady opravdu nehrozí. Protože jdeš na zkoušku a říkáš si: On ví, že dělám to nejlepší, co umím. A oceňuje to. A zároveň to s tebou nevzdává, jakože by tě z lítosti začal šetřit. Neee. A to je pro mě hodně podporující postoj. A pokud bych mohla, jakože můžu (smích), tak bych moc ráda u zkoušení Břitvy zmínila spolupráci s dramaturgyní Janou Pithartovou. Miluju její postřehy při práci na roli.

Čím ti je postava Boženy sympatická, v čem ti je blízká?
To je na dlouhé povídání. Protože ve spoustě věcí je spíš jiná, než jsem já. Moc se mi líbí, jak je hra napsaná. Ona, Božena, je hluboká a společnost, ve které žije, je „nakopnutá“ do frašky. V kontrastu k tomu jsou pak dialogy s Bárou, jejím alter egem. Jsou tam citáty z Němcové jako třeba: „Člověk jen musí umět slyšet, vidět a cítit.“ Nebo: „Člověk užasne, jak ohromná říše to s ním mluví, jak je vlastně nemožné být sám.“ I teď, když na to myslím, tak mě mrazí. Podle mě jsou to filozofické úvahy duchovních guru a Božena Němcová to tak cítila?! Sama od sebe? Tak to je podle mě hodně husté!

A obdivuješ ji v něčem?
Ano, právě v tom, o čem jsem teď mluvila. A taky si představuju, že se snažila žít pravdivě. Nedělala věci, které jsou klišé, nebo proto, aby někomu vyhověla. To se mi zdá hodně inspirativní.

S režisérem Petrem Novotným jsi zkoušela už zmiňované velké muzikálové role – Roxie a Sally. V čem je role Královny Eliška v Noci na Karlštejně jiná, nebo tato práce výjimečná?
Eliška je jiná a výjimečná už jenom tím, že je to královna. Ale zkoušení mi nijak jiné nebo výjimečné nepřišlo. Možná spíš stejné. Tedy i tentokrát fascinující v tom, že Petr Novotný pokaždé hledá a nabízí lidské nahlížení na konkrétní situace. A měl to vždycky, i třeba v Chicagu, kde to byla velká nadsázka. Nikdy to není zkoušení takzvaně „na první dobrou“.

Noc na Karlštejně je hudební komedie. A i když ne všechny postavy jsou komické, měly by mít přinejmenším jistou lehkost…
Elišky, pokud jsem to správně pochopila, se komediálnost moc netýká. Pan režisér mi říkal něco jako: „Ty nemusíš dělat komiku. Vtipná je Alena.“ U Elišky jde spíš o jakousi noblesu, důstojnost. Což je teda pro mě protiúkol. Často se pan režisér chytal za hlavu: „To ale není služka z Rasputina!“ (smích) No co, no. Ta mi byla blízká, byla taková prostá, jednoduchá a dovolovala mi dost se „ksichtit“, což Eliška určitě nepotřebuje. (smích) A tak se učím. (smích) A lehkost? Ta je podle mě prospěšná ve všem, co děláme.

Noc na Karlštejně je muzikál – ikona. Diváci ho milují, a tak ho lze často sledovat na nejrůznějších televizních kanálech. Lidé si často nepamatují role, ale znají herce, kteří ve filmu hráli, a tak se ptají: „Kdo u vás bude hrát Kopeckého, Matušku nebo Brejchovou?“ Je to svazující pocit „hrát Brejchovou a zpívat Vondráčkovou“?
Ty jo, nevím, ale nějaké srovnávání, co se týče herectví, neočekávám. U písniček máš nejspíš pravdu. Protože z filmového zpracování jsou, jak říkáš, zažité. A podle mě opravdu povedené. Když na začátku zkoušení přišlo na píseň Lásko má, já stůňu, tak se mi chtělo strašně smát. Představila jsem si, jak budu stát na jevišti a zpívat tenhle slavný hit. Přišlo mi to až absurdní. Ale pak jsem zjistila, jak velkou výzvou ta píseň pro mě je. Čili za ideální cestu považuju nechat se paní Vondráčkovou inspirovat a dál to udělat tak, jak to aktuálně cítím a dokážu.

Premiéra Noci na Karlštejně byla na Kunětické hoře. Jak se ti tam hraje?
Hraju tam ráda. A postupem času ještě radši. (smích) Pamatuju si, že když jsem tu začínala a jeli jsme zkoušet na Kuňku, měla jsem obrovskou krosnu, ve které bylo oblečení na teplo, na zimu, na vlhko i na déšť.

Ano, taky si to pamatuju. Od lyžařské čepice po plavky…
No, spíš jsem tam měla tu lyžařskou čepici a válenky než plavky. (smích) Ale pozor! I když to pro tebe může vypadat jako nepatrný pokrok – už nenosím krosnu, jen větší batoh. (smích) Mám ze sebe radost.

Zkoušení i hraní tam z důvodů vrtošivého počasí není vždy komfortní. A jak se tam cítíš s diváky?
Moc hezky. Zdá se mi, že se na nás těší, je tam taková milá atmosféra. Jako bychom byli všichni na výletě. (smích)

V příští sezóně tě, kromě inscenace Jako břitva, čeká i premiéra již také nazkoušených Žítkovských bohyní. Je to jistě očekávaný titul…
To byla moc zajímavá práce. A i když tam mám jen menší roličky, tak se to autoři (Kateřina Dušková a Jiří Janků – pozn. red.) snažili napsat tak, aby každý z nás přinášel na jeviště nějaký silný příběh. Myslím, že se jim to povedlo.

Martino, máme za sebou těžký rok. Snad jsme z toho vyšli poučení. Když si na to všechno vzpomeneš, nakopne tě to v dalším životě někam? S tím vědomím, že nic už nebude jako dřív? Co si v životě ještě přeješ? Co očekáváš?
Snažím se nic neočekávat. Ale dost věcí si přeju. Třeba abych si pamatovala na ty fajn věci, které mi covidová situace přinesla. Že jsem třeba mohla chodit brzo spát. A zároveň měla dostatek práce a díky tomu i příjem. A taky jsem díky dostatku práce neměla šanci zlenivět nebo se trápit pocitem nenaplněnosti.

Těšíš se na nadcházející sezónu?
Ano. Jak už jsem říkala, cítím se odpočatá, ale ne zlenivělá. Což mi připadá jako ideální kombinace pro start do nové sezóny.

Martino, děkuji za rozhovor a přeju ti skvělé publikum, které se na nás už jistě těší. A do nové sezóny ZLOM VAZ!
Vem tě ďas!