VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MARTINA MEJZLÍKA má spousta diváků v paměti jako plachého Bertieho, vévodu z Yorku, pozdějšího krále Jiřího VI. z inscenace Králova řeč. Zadrhávající, plachý introvertní člověk si dobře rozuměl s povahou Martina. To ale neznamená, že by cesta k němu byla lehká. Mě osobně letos velmi zaujal jako Jaroslav Prus v inscenaci Makropulos musical. Tvrdý, cynický, ale nakonec i zranitelný Prus je vážnou, dramatickou postavou. Po něm následovaly vysloveně komediální role – Hyman Kaplan v inscenaci Pan Kaplan má třídu rád a nedoslýchavý Nathan ve Fantastickém divadle.

V soukromí Martin působí jako rozvážný muž, moc toho nenamluví, přesto ho režisér Pana Kaplana Miroslav Hanuš viděl jako komedianta. A jestli jím Martin opravdu není, tak to tedy skvěle hraje! Herec Martin Mejzlík prostě zraje jako víno, a ať mu režiséři svěří jakýkoliv úkol, mohou se spolehnout, že výsledek bude stát za to.


Martine, tato sezóna byla k tobě doteď poměrně štědrá. Nejdřív muzikál Makropulos musical, poté hudební komedie Pan Kaplan má třídu rád a černá komedie Fantastické divadlo. Vyhovuje ti toto střídání žánrů?
Ono to naštěstí není až tak odlišné. V Makropulos, i když je to výsostný autorský muzikál, hraju v čistě činoherních scénách. Užívám si moc hezký dialog, který máme s Petrou (Janečkovou – pozn. red.). Kaplan je z větší části činohra, zpívání je divadelní, herecké. Není to klasický muzikál jako třeba Pekařova žena. Pořád se cítím být hlavně činohercem, ten žánr mi je prostě bližší.

A hraješ raději v dramatech, nebo v komediích?
Je mi to vlastně jedno. Každá ta práce je jiná. Komedie je mnohdy složitější než drama, ale to je velmi individuální. Baví mě obojí, když se to dělá do hloubky a když pracuji se zajímavými lidmi. Ta pestrost a široký záběr mi vyhovují, proto jsem tady, v našem divadle, tak dlouho. Nehledám něco jiného, tady si můžu zahrát skoro všechno. Jistě, že se těším na pěknou hereckou práci, když je nějaký dobrý dialog nebo zajímavý velký úkol. Třeba Venkov – to nebyla fyzická dřina, bylo to složité pro paměť a náročné na soustředění. U Kaplana musím zvládnout choreografie, zpěv a činohru, která také není úplně klidová. Je to fyzicky náročnější.

Pojďme tedy k Panu Kaplanovi. Byla to změna oproti avizovanému titulu U Hitlerů v kuchyni. Jak jsi se k tomu stavěl? Koneckonců jsi měl hrát hlavní roli Hitlera…
Kaplana považuji za šťastnější volbu. Text Hitlera od Arnošta Goldflama se mi líbil, už jsem dokonce uměl dlouhé Hitlerovy monology, ale do toho přišel covid a všechno bylo jinak. Zdá se mi, že Mirkova dramatizace Kaplana (knihu Leo Rostena dramatizoval Miroslav Hanuš – pozn. red.) je vtipnější, ale zároveň má i velké téma a poslání.

Režisér Mirek Hanuš, který tě obsadil do titulní role Pana Kaplana, je tvůj spolužák z DAMU. Jaká byla vaše spolupráce?
Ta práce byla fajn, neviděli jsme se pětatřicet let a navázali jsme tam, kde jsme skončili, úplně přirozeně. A myslím si, že i ostatní kolegové s ním byli spokojení, fungovalo to. Měl tu výhodu, že je autorem dramatizace a sám Kaplana už jednou režíroval (v Městských divadlech pražských, premiéra v roce 2009 – pozn. red.). Přesně věděl, co chce, a proto bylo zkoušení jednodušší i pro nás.

Čím je pro tebe postava Kaplana zajímavá a čím je ti sympatická?
Mě na tom baví, že to není jenom legrace a vyrábění humoru. Postavy jsou v jistých krizových situacích a z nich vycházejí komické momenty. Je to dobře napsané, hra je silná a je v ní touha po životě. Po premiéře mi několik lidí říkalo: „Hezky hraješ toho šprťáka.“ Ale on to není šprťák, je to snaživý člověk, který jde do všeho naplno, nic nevzdává, chce bojovat. A to je těžká zkouška. Dnes máme k tématu, které hrajeme, velmi blízko. Kolik je tady takových Kaplanů v Čechách? Lidí, kteří začínají nanovo, v cizí zemi.

Dovedeš si představit, že by ses dostal do situace jako Kaplan – že začínáš z nuly v nové zemi a učíš se cizí jazyk?
Takovou situaci si ani nechci představovat, ale to se dnes může stát úplně lehce. Nevím, jak bych bojoval o přežití se svými chabými jazykovými znalostmi v cizím světě.

Když tvoříš postavu, musíš brát především sám ze sebe. Máte s Kaplanem nějaké styčné body či vlastnosti?
Asi pracovitost, touhu po naplnění života. A ještě houževnatost, z toho asi vyplývá to šprťáctví.

V období covidové pandemie jsme měli zavřené divadlo. Čistě hypoteticky – kdyby se nehrálo ještě delší dobu, přišel bys o zaměstnání a příjem, čím by ses mohl živit? Dovedeš si to představit?
Dovedu. Samozřejmě, že fyzických sil nemám tolik, jako když mi bylo třicet čtyřicet. Kdyby nebylo zbytí, tak bych se musel uživit. Člověk nesmí ztratit naději a chuť do života.

Měl jsi během zkoušení Kaplana čas si s Mirkem Hanušem popovídat?
Toho času nebylo moc, Mirek byl vytížený, vracel se do Prahy, my taky dost hrajeme… Ale našli jsme si chvilky před premiérou a po ní, popovídali jsme si o soukromých věcech.

Když jsi zkoušel Královu řeč, řekl jsi, že s každou roli začínáš znovu. Platí to pořád? Nedá se stavět na všech těch úspěších, které jsi dokázal?
Platí to pořád. Samozřejmě ne do puntíku, nezačínáš úplně od začátku. Něco se naučíš technicky, například pracovat sám se sebou, používat svoje tělo jako nástroj, máš víc zkušeností. Znáš zákonitosti divadla, když se zkouší a něco se osvědčí, musíš se naučit to fixovat. Ale myslím si, že je správné začínat od začátku. Hledání je důležité, práce by neměla být rutina.

Když začínáš zkoušet novou hru, rád si ji přečteš ještě před zahájením zkoušení a uděláš si názor, nebo čekáš na výklad režiséra?
Nejsem zrovna moc dobrý čtenář her, a ne vždy se dá poznat podle prvního přečtení, jak bude hra fungovat. A někdy tě překvapí režisér, jak to vidí. Anebo taky ne… (smích)

Pracuje se ti lépe na postavách, které jsou ti blízké a víc jim rozumíš, či na rolích úplně vzdálených?
Záleží na tom, jak se dostanu do hloubky. Někdy se zdá, že to bude jednoduché, že je mi to blízké, a najednou si říkám, že to přece nemůže být takhle snadné. A dostanu se úplně jinam. Někdy jdu proti svému naturelu a musím překonávat překážky. Snažím se nemít v sobě bloky a předsudky.

Stane se někdy, že si těžko hledáš cestu k postavě či k textu vůbec?
Záleží hodně na spolupráci s režisérem. Někdy se to v jisté fázi zastaví a nejde to z různých důvodů dál, většinou je špatná komunikace. Ale já se musím během zkoušení dostat do situace, abych svoji práci obhájil. Musím tu postavu mít rád. Ať už hraji kladnou, či zápornou postavu.

Jsi introvert, který o sobě pochybuje, což vlastně není u herců tak neobvyklé. Je pro tebe hraní jakousi psychoterapií?
Asi ano. Na jevišti se očišťuji. Už jenom tím, že já bych takové emoce jako například Kaplan nikdy nedával najevo. Když dělám psychologicky složitější věci, tak přicházím na své duševní hlubiny, které bych v životě asi nikdy neotevřel. Takže se vlastně dozvídám nové věci sám o sobě. Už jenom tím, že se na jevišti můžu vyřvat a vydat z emocí. Takže ano, je to i terapie.

Zkoušíš raději s režiséry, které znáš, nebo máš rád změnu?
To je jedna ze zajímavých věcí na naší práci, ta pestrost. Pořád zkoušíme s novými režiséry, a tak to není stereotyp. Pokaždé je to něco jiného, někdy lepší a někdy horší.

Nejnověji hraješ postavu, která nedoslýchá, dokonce ses učil i znakovou řeč. Není to trochu komplikace?
Do komedie Fantastické divadlo jsem doskočil, protože kolega onemocněl. A toho znakování v ní moc nemám. Ale schůzka s paní lektorkou byla zajímavá a o znakování jsem se dozvěděl spoustu nových věcí.

Tato komedie je už tvou třetí v této sezóně. Vedle zkoušení samozřejmě hraješ několikrát do týdne. To je velký zápřah. Jak vůbec odpočíváš?
K odpočinku potřebuju pohyb, bez toho by to nešlo. Ani jíst by mi nechutnalo. Takže chodím plavat, jezdím na kole nebo se jdu projít. V létě je ideální odpočinek slunce, voda, moře a vzduch. Ale i na chalupě to mám rád. Co bych si ale moc přál, to by byl mimosezónní klidný pobyt někde u moře bez turistů. Jenomže v sezóně to vůbec nejde, to je jasné. Ale stačí mi zajít na Cihelnu a taky si to užiju.

Co ti v současnosti dělá největší radost?
Velkou radost mi udělalo, že jsme si konečně zvolili prezidenta, za kterého se nemusím stydět. Jinak mi dělá radost moje manželka, že mi řídí život doma i v divadle, a naše dospělé děti. Někdy. (smích)

Máš herecké sny? Co by sis do budoucna přál?
Herecké sny sice mám, ale dnes už jenom ty katastrofické, a ty bych nikomu nepřál. (smích) Pro sebe si můžu přát už jenom zdraví, protože to je v mém věku to nejpodstatnější. A to také přeju všem návštěvníkům divadla.

Martine, přeju ti, ať ještě dlouho hraješ samé pěkné role. A hlavně zdraví. Díky za rozhovor.