VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Lenkou Lagronovou nejen o Boženě Němcové
Podle původního plánu se premiéra JAKO BŘITVA v režii Radovana Lipuse měla konat 20. března. Z důvodů zřejmých teď připravená inscenace, za průběžných tzv. oprašovacích zkoušek, dlí v „čekárně“ a těší se na lepší časy.
Česká premiéra této hry se konala 31. března 2016 v Národním divadle v Praze. Naše inscenace je druhým českým uvedením této hry na motivy osudů, díla a odkazu Boženy Němcové. Autorkou je vynikající současná dramatička LENKA LAGRONOVÁ, jejíž tvorba se vyznačuje výsostným svébytným jazykem, hloubkou citlivého ponoru do tématu, ale také mimořádným smyslem pro humor. Ve Východočeském divadle byla již uvedena její komorní hra Po pláči smích a v podobě scénického čtení také Tanečník, obojí v režii Radka Žáka. V provedení Divadla Viola jsme mohli na Malé scéně ve dvoře vidět její Zahradu Jane Austenové v režii Radovana Lipuse. Tentokrát – tedy až kýžené lepší časy přijdou – se s její tvorbou setkáme na velké scéně a v obsazení velkou částí uměleckého souboru. Hru Jako břitva napsala původně adresně pro Národní divadlo.
Kdo a jak přišel na to, že napíšete pro pražské Národní divadlo hru o Boženě Němcové?
Na Boženu Němcovou jako na ženu, jejíž životní cesta by mne mohla inspirovat k napsání dramatu, mne upozornil pan profesor Jaroslav Vostrý. A v Národním divadle se pro tuto myšlenku nadchla dramaturgyně Iva Klestilová a šéf činohry Michal Dočekal. Myslím, že díky těmto třem lidem hra vznikla.
Museli vás přemlouvat?
Ne přemlouvat, ale spíše vytrvat v očekáváních a v důvěře, že se mi hru podaří napsat.
Jak znělo zadání?
Zadání… pan profesor Vostrý mne upozornil. A protože vše, na co mne kdy pan profesor upozornil, bylo vždy nějak zásadní a důležité, začala jsem číst právě vydávané dopisy Boženy Němcové. A Národní divadlo… pouze ode mne chtělo novou hru na velké jeviště.
Kým je pro vás Božena Němcová?
Je to spisovatelka.
Kdy jste se o ni začala zajímat?
Skutečně zajímat až po onom upozornění.
Z vašeho autorského deníku, který uveřejnilo Národní divadlo v programu k inscenaci Jako břitva, je patrné, že psaní hry pro vás nebylo snadné. V čem spočíval autorský boj?
Já si to už tak úplně nepamatuji. Moje odpověď bude asi trochu zmatená. Od té doby proběhlo několik dalších autorských bojů a další boj se právě rozpoutává. Boj o Boženu Němcovou… hledání skutečných souvislostí, motivů. Struktury a formy. Boj o osobní vztah k ní. Boj s vlastním sklonem poučovat. A určitě boj s vlastní leností.
V deníku se zmiňujete o neuvěřitelných 50 verzích. Z jakých podnětů vám vzniká z jedné verze druhá a pak další a další a další…?
Z jediného. Prostě si dokončenou verzi přečtu a je to špatně. Je to nic. Občas nějaký záblesk něčeho… Píše se dál a dál.
Je pro vás každé psaní takovýhle boj?
S každou další hrou větší a větší.
Jak přicházíte k námětům? Anebo jak náměty přicházejí k vám?
Já nevím. U každé hry je to jiné. Jenom ten pocit jakéhosi zaujetí je stejný.
Ve své tvorbě se hodně věnujete „ženskému světu“, dá-li se to tak říci. Smím se zeptat, jakou roli v ní hraje autobiografie, sebereflexe, vaše prožitky…?
Asi zásadní, myslím. Jsem žena a píšu. Asi vždy budou v mém psaní mé prožitky, reflexe, sebereflexe i autobiografie. Jenom snad malá poznámka, ne vše, co se tváří jako autobiografické, musí být autobiografické. Může to být i jakási role…
Z vašich her, alespoň těch, které znám, cítím hodně bolesti, ale nikdy nejsou bez humoru. Čím vás přitahuje dramatický konflikt humoru a bolesti, smutku?
Možná je to útěk. Možná divná potřeba nebrat nic tak vážně, nevím. Možná je to jenom vnímání všudypřítomné srandy.
Jedním z témat hry Jako břitva je samozřejmě vlastenectví. Smysluplné, bolestné a úctyhodné, ale i legrační až směšné. Co si myslíte o vlastenectví v dnešním světě? Existuje? Má smysl?
Existuje a má smysl. A teď by mělo následovat nějaké chytré vysvětlení, ale toho já zatím nejsem schopna. Mám jenom tento pocit. A ten mne poprvé navštívil právě při psaní hry o Boženě Němcové a zůstal. Vlastně to je asi to nejsilnější, co si z procesu psaní této hry pamatuji, co mi zůstalo a za co jsem vděčná. Počátek vztahu k této zemi a k češtině.
Česká premiéra této hry se konala 31. března 2016 v Národním divadle v Praze. Naše inscenace je druhým českým uvedením této hry na motivy osudů, díla a odkazu Boženy Němcové. Autorkou je vynikající současná dramatička LENKA LAGRONOVÁ, jejíž tvorba se vyznačuje výsostným svébytným jazykem, hloubkou citlivého ponoru do tématu, ale také mimořádným smyslem pro humor. Ve Východočeském divadle byla již uvedena její komorní hra Po pláči smích a v podobě scénického čtení také Tanečník, obojí v režii Radka Žáka. V provedení Divadla Viola jsme mohli na Malé scéně ve dvoře vidět její Zahradu Jane Austenové v režii Radovana Lipuse. Tentokrát – tedy až kýžené lepší časy přijdou – se s její tvorbou setkáme na velké scéně a v obsazení velkou částí uměleckého souboru. Hru Jako břitva napsala původně adresně pro Národní divadlo.
Kdo a jak přišel na to, že napíšete pro pražské Národní divadlo hru o Boženě Němcové?
Na Boženu Němcovou jako na ženu, jejíž životní cesta by mne mohla inspirovat k napsání dramatu, mne upozornil pan profesor Jaroslav Vostrý. A v Národním divadle se pro tuto myšlenku nadchla dramaturgyně Iva Klestilová a šéf činohry Michal Dočekal. Myslím, že díky těmto třem lidem hra vznikla.
Museli vás přemlouvat?
Ne přemlouvat, ale spíše vytrvat v očekáváních a v důvěře, že se mi hru podaří napsat.
Jak znělo zadání?
Zadání… pan profesor Vostrý mne upozornil. A protože vše, na co mne kdy pan profesor upozornil, bylo vždy nějak zásadní a důležité, začala jsem číst právě vydávané dopisy Boženy Němcové. A Národní divadlo… pouze ode mne chtělo novou hru na velké jeviště.
Kým je pro vás Božena Němcová?
Je to spisovatelka.
Kdy jste se o ni začala zajímat?
Skutečně zajímat až po onom upozornění.
Z vašeho autorského deníku, který uveřejnilo Národní divadlo v programu k inscenaci Jako břitva, je patrné, že psaní hry pro vás nebylo snadné. V čem spočíval autorský boj?
Já si to už tak úplně nepamatuji. Moje odpověď bude asi trochu zmatená. Od té doby proběhlo několik dalších autorských bojů a další boj se právě rozpoutává. Boj o Boženu Němcovou… hledání skutečných souvislostí, motivů. Struktury a formy. Boj o osobní vztah k ní. Boj s vlastním sklonem poučovat. A určitě boj s vlastní leností.
V deníku se zmiňujete o neuvěřitelných 50 verzích. Z jakých podnětů vám vzniká z jedné verze druhá a pak další a další a další…?
Z jediného. Prostě si dokončenou verzi přečtu a je to špatně. Je to nic. Občas nějaký záblesk něčeho… Píše se dál a dál.
Je pro vás každé psaní takovýhle boj?
S každou další hrou větší a větší.
Jak přicházíte k námětům? Anebo jak náměty přicházejí k vám?
Já nevím. U každé hry je to jiné. Jenom ten pocit jakéhosi zaujetí je stejný.
Ve své tvorbě se hodně věnujete „ženskému světu“, dá-li se to tak říci. Smím se zeptat, jakou roli v ní hraje autobiografie, sebereflexe, vaše prožitky…?
Asi zásadní, myslím. Jsem žena a píšu. Asi vždy budou v mém psaní mé prožitky, reflexe, sebereflexe i autobiografie. Jenom snad malá poznámka, ne vše, co se tváří jako autobiografické, musí být autobiografické. Může to být i jakási role…
Z vašich her, alespoň těch, které znám, cítím hodně bolesti, ale nikdy nejsou bez humoru. Čím vás přitahuje dramatický konflikt humoru a bolesti, smutku?
Možná je to útěk. Možná divná potřeba nebrat nic tak vážně, nevím. Možná je to jenom vnímání všudypřítomné srandy.
Jedním z témat hry Jako břitva je samozřejmě vlastenectví. Smysluplné, bolestné a úctyhodné, ale i legrační až směšné. Co si myslíte o vlastenectví v dnešním světě? Existuje? Má smysl?
Existuje a má smysl. A teď by mělo následovat nějaké chytré vysvětlení, ale toho já zatím nejsem schopna. Mám jenom tento pocit. A ten mne poprvé navštívil právě při psaní hry o Boženě Němcové a zůstal. Vlastně to je asi to nejsilnější, co si z procesu psaní této hry pamatuji, co mi zůstalo a za co jsem vděčná. Počátek vztahu k této zemi a k češtině.
Jana Pithartová
