VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Kristýnou Pleškovou nejen o Kytici
K Mladému divadelnímu studiu LAIK neodmyslitelně patří stále usměvavá KRISTÝNA PLEŠKOVÁ, která je nejen pravou rukou vedoucího souboru Zdeňka Rumpíka, ale rovněž i dramaturgyní připravovaných her a v poslední době i jejich autorkou – připomeňme alespoň zdařilou adaptaci Erbenovy Kytice. A to už byl důvod, abych ji pořádně vyzpovídala…
Kristýno, znám tě nejen jako dramaturgyni LAIKu, ale především jako členku studentské poroty GRAND Festivalu smíchu. Jak ses vůbec do studia dostala? Začínala jsi taky jako „herečka“?
Přišla jsem do studia LAIK v čase, kdy ho Zdeněk Rumpík zakládal. Nabídla jsem mu, jestli by nepotřeboval pomoct s administrativou, a on na to, že by se mu výpomoc hodila. Byla jsem ráda, že budu moci zblízka sledovat, jak funguje dramaturgie pro děti, že uvidím, jak vzniká divadlo s dětmi pro děti – to mě vždy hodně bavilo a zajímalo. No a už začínám sedmou sezónu. (smích)
Vím o tobě, že studuješ už několikátou vysokou školu…
Jsem bakalář umění. Na Slezské univerzitě v Opavě jsem dokončila kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo, což je vlastně klasická dramaturgie, ale nemělo by se to tak říkat, protože „know how“ na to mají pouze DAMU v Praze a JAMU v Brně. A právě dodělávám v Brně divadelní vědu na Masarykově univerzitě, teď v lednu budu končit. A ještě mám rozestudovanou audiovizuální tvorbu v Opavě.
Práce v LAIKu má určitě význam pro tvé studium, že?
To, že v LAIKu pracuji, se v Brně dozvěděli až před půl rokem a jsou za tuto mou zkušenost rádi. Vždy, když má student praxi v divadle, mu to přináší užitek, je to důležitá součást přípravy na profesi. Proces vzniku inscenací je velmi složitý, od zařizování autorských práv na konkrétní divadelní text až po spolupráci s divadelním zázemím. Ale má to určitě význam i opačně, jak v Opavě, tak v Brně jsem si hodně zapamatovala z přednášek, takže když zkoušíme nějakou novou hru, můžu dětem předat spoustu důležitých informací k tématu, vysvětluji reálie v kontextu doby, dávám dějinné události do souvislostí…
Už před Kyticí se v LAIKu hrály některé tvé texty – pohádka Strašidla a loupežníci či hra Ještě se potkáme. Co bylo důvodem, že jsi začala psát? Bylo to tvoje vlastní rozhodnutí, nebo jsi byla požádána, abys něco vytvořila na míru pro konkrétní děti?
Bylo to vždy sloučení obou důvodů. LAIK má relativně dost členů, rozdělili jsme je do dvou skupin podle věku, v každé je kolem 30 dětí. Se staršími jsme dohráli muzikál Willyho Russella Výlet s hudbou Daniela Fikejze, předtím jsme uváděli edukativní tituly jako Ze života hmyzu nebo Lucerna. Výletem jsme našeho diváka naučili na něco modernějšího, tak jsem se pokusila najít něco podobného, ale bohužel ani v DILIA, ani v Aura-pontu (divadelní agentury, které zařizují možnosti hraní dramatických textů – pozn. red.) nebyl vyhovující text. Tak mě pan Rumpík vybídl, abych něco sama napsala. A měla jsem na to týden! Tak vznikla hra Ještě se potkáme.
Chceš říct, že jsi napsala hru za týden?
Za noc. Prostě jsem sedla a jako v transu jsem psala celou noc. (smích)
Takže ty jsi vlastně dramatik z donucení, který pracuje pro potřeby souboru. Přišlo by to, i kdybys nepracovala v LAIKu?
Psala jsem už na škole, takže bych se k tomu asi propracovala, ale LAIK mě donutil vrátit se k psaní dřív, než by to přišlo samo. Jsem za to vlastně velmi vděčná, protože pokaždé je to pro mě výzva. Ale dělám to pro děti – a ty mají radost, když se to povede. Také je výhodou, že když hrajeme vlastní text, můžeme během zkoušení dělat úpravy pro naše podmínky.
Když píšeš hru, tak to už cíleně děláš pro konkrétní děti?
V hlavních postavách ano. Nejdřív si všechno rozvrhnu – pojmenuji si role, kdo je velká postava, pro koho ji píšu. Panu Rumpíkovi obvykle dám text, kde určím hlavní role, vedlejší už rozdělí on. Je důležité, aby všichni měli tvůrčí prostor.
Slyšela jsem, že už máš hotový další kus…
Hra se jmenuje Showtime a žánrem je to muzikál. Zatím mám zakázáno říct, s kým komunikujeme ohledně hudby, ale můžu slíbit, že je to známý a zajímavý muzikant, který může být velkým lákadlem pro diváky.
O čem je Showtime?
O dětech z dětského domova. Radnice chce domov zrušit a budovu zbourat, děti se ji naopak pokusí zachránit. Rozhodnou se, že ukážou všem sponzorům a široké veřejnosti, že stojí za to dětský domov podpořit – uspořádají galavečer, kde všichni předvedou něco, co umí. A přesvědčí radní, že se s nimi rozhodně má počítat.
Ty víš, kdo z vašich dětí tančí, zpívá nebo stepuje, takže jsi vycházela z jejich možností, schopností a talentů?
Tento muzikál je šitý vysloveně na míru našim dětem. Není tam jedna hlavní postava, ale několik vyrovnaných rolí, aby měli všichni stejný prostor. Aby se co nejvíce předvedli, aby to nebylo jenom o herectví, což už mnohokrát dokázali. Chceme představit celou škálu talentů našich členů. Moc se na tu práci těším a myslím, že děti také.
Stane se, že dítě opustí LAIK uprostřed zkoušení?
Zatím se nestalo nic vážnějšího. Někdy z rodinných důvodů dítě opustí studio, ale nikdy to neohrozilo hraní, někdy jsme volili záskok nebo vypisujeme konkurz na konkrétní roli. Konkurz na kluky by ale měl být často, ti nad patnáct nám totiž citelně chybí. To je takový složitý věk a zaujmout je pro divadlo není jednoduché.
Dva chlapci z LAIKu hostují v Zamilovaném Shakespearovi. Musím říct, že byli spolehliví, a viděla jsem, že je ta práce zajímá. I my jsme tedy rádi, když můžeme využít talentu některého frekventanta studia. Mluví pak o této zkušenosti mezi ostatními dětmi?
Mluví o tom, žijí tím a samozřejmě se pochlubí. (smích) Většina počítá s tím, že někdy budou odměněni účinkováním v profesionální inscenaci. Ale musím říct, že máme skromné děti. Poté, co si zahrají ve „velké“ inscenaci, neočekávají hlavní role v LAIKu. My bohužel nemáme moc času na individuální práci, protože dětí je hodně. Profi režiséři však zkoušejí jiným způsobem, určitě se jim mnohem více věnují, jdou po detailu, takže takové děti pak ve studiu mnohem lépe pracují – třeba mají vlastní iniciativu, jinak přemýšlí nad divadelními situacemi, lépe mluví. Moc je to naučí.
Pojďme ke tvé zatím poslední realizované hře – dramatizaci Erbenovy Kytice. Která z jeho balad je ti nejbližší?
Vždy jsem měla ráda Lilii, ta mě uklidňovala, nebo Mateřídoušku, ta je jiná než ostatní, je poetická, ne tolik drastická. Nikdy jsem naopak neměla ráda ty hororové balady – Vodníka nebo Zlatý kolovrat.
S kolika baladami v Kytici pracuješ?
Použili jsme všechny. Některé jsou rozehrané, jiné jsou jenom zmíněné, nebo jsem použila úryvky.
Když napíšeš text, jsi pak citlivá na každé slovo, nebo jsi schopná přizpůsobit se situaci a škrtat nebo přepisovat?
Pan Rumpík velmi rád škrtá, takže jsem schopná dělat to taky. Ale někdy si musím stát za svým, třeba když cítím, že některá scéna má smysl, tak ji nedám zadarmo. (smích) Když mě režisér přesvědčí, že má přínos, když se něčeho zbavíme, tak ano, ale musím si to zhodnotit… Ale když jsou v inscenaci nějaké důležité repliky, pak trvám na přesném znění, zvlášť když je to narážka třeba pro zvukaře nebo osvětlovače. Když jde o dialogy ve škole, tak děti samozřejmě přicházejí s vlastními nápady a ty někdy do textu zakomponujeme.
Kristýno, přeji ti spoustu dalších nápadů, nové výzvy a trpělivost s dětmi, té není nikdy dost.
Kristýno, znám tě nejen jako dramaturgyni LAIKu, ale především jako členku studentské poroty GRAND Festivalu smíchu. Jak ses vůbec do studia dostala? Začínala jsi taky jako „herečka“?
Přišla jsem do studia LAIK v čase, kdy ho Zdeněk Rumpík zakládal. Nabídla jsem mu, jestli by nepotřeboval pomoct s administrativou, a on na to, že by se mu výpomoc hodila. Byla jsem ráda, že budu moci zblízka sledovat, jak funguje dramaturgie pro děti, že uvidím, jak vzniká divadlo s dětmi pro děti – to mě vždy hodně bavilo a zajímalo. No a už začínám sedmou sezónu. (smích)
Vím o tobě, že studuješ už několikátou vysokou školu…
Jsem bakalář umění. Na Slezské univerzitě v Opavě jsem dokončila kulturní dramaturgii se zaměřením na divadlo, což je vlastně klasická dramaturgie, ale nemělo by se to tak říkat, protože „know how“ na to mají pouze DAMU v Praze a JAMU v Brně. A právě dodělávám v Brně divadelní vědu na Masarykově univerzitě, teď v lednu budu končit. A ještě mám rozestudovanou audiovizuální tvorbu v Opavě.
Práce v LAIKu má určitě význam pro tvé studium, že?
To, že v LAIKu pracuji, se v Brně dozvěděli až před půl rokem a jsou za tuto mou zkušenost rádi. Vždy, když má student praxi v divadle, mu to přináší užitek, je to důležitá součást přípravy na profesi. Proces vzniku inscenací je velmi složitý, od zařizování autorských práv na konkrétní divadelní text až po spolupráci s divadelním zázemím. Ale má to určitě význam i opačně, jak v Opavě, tak v Brně jsem si hodně zapamatovala z přednášek, takže když zkoušíme nějakou novou hru, můžu dětem předat spoustu důležitých informací k tématu, vysvětluji reálie v kontextu doby, dávám dějinné události do souvislostí…
Už před Kyticí se v LAIKu hrály některé tvé texty – pohádka Strašidla a loupežníci či hra Ještě se potkáme. Co bylo důvodem, že jsi začala psát? Bylo to tvoje vlastní rozhodnutí, nebo jsi byla požádána, abys něco vytvořila na míru pro konkrétní děti?
Bylo to vždy sloučení obou důvodů. LAIK má relativně dost členů, rozdělili jsme je do dvou skupin podle věku, v každé je kolem 30 dětí. Se staršími jsme dohráli muzikál Willyho Russella Výlet s hudbou Daniela Fikejze, předtím jsme uváděli edukativní tituly jako Ze života hmyzu nebo Lucerna. Výletem jsme našeho diváka naučili na něco modernějšího, tak jsem se pokusila najít něco podobného, ale bohužel ani v DILIA, ani v Aura-pontu (divadelní agentury, které zařizují možnosti hraní dramatických textů – pozn. red.) nebyl vyhovující text. Tak mě pan Rumpík vybídl, abych něco sama napsala. A měla jsem na to týden! Tak vznikla hra Ještě se potkáme.
Chceš říct, že jsi napsala hru za týden?
Za noc. Prostě jsem sedla a jako v transu jsem psala celou noc. (smích)
Takže ty jsi vlastně dramatik z donucení, který pracuje pro potřeby souboru. Přišlo by to, i kdybys nepracovala v LAIKu?
Psala jsem už na škole, takže bych se k tomu asi propracovala, ale LAIK mě donutil vrátit se k psaní dřív, než by to přišlo samo. Jsem za to vlastně velmi vděčná, protože pokaždé je to pro mě výzva. Ale dělám to pro děti – a ty mají radost, když se to povede. Také je výhodou, že když hrajeme vlastní text, můžeme během zkoušení dělat úpravy pro naše podmínky.
Když píšeš hru, tak to už cíleně děláš pro konkrétní děti?
V hlavních postavách ano. Nejdřív si všechno rozvrhnu – pojmenuji si role, kdo je velká postava, pro koho ji píšu. Panu Rumpíkovi obvykle dám text, kde určím hlavní role, vedlejší už rozdělí on. Je důležité, aby všichni měli tvůrčí prostor.
Slyšela jsem, že už máš hotový další kus…
Hra se jmenuje Showtime a žánrem je to muzikál. Zatím mám zakázáno říct, s kým komunikujeme ohledně hudby, ale můžu slíbit, že je to známý a zajímavý muzikant, který může být velkým lákadlem pro diváky.
O čem je Showtime?
O dětech z dětského domova. Radnice chce domov zrušit a budovu zbourat, děti se ji naopak pokusí zachránit. Rozhodnou se, že ukážou všem sponzorům a široké veřejnosti, že stojí za to dětský domov podpořit – uspořádají galavečer, kde všichni předvedou něco, co umí. A přesvědčí radní, že se s nimi rozhodně má počítat.
Ty víš, kdo z vašich dětí tančí, zpívá nebo stepuje, takže jsi vycházela z jejich možností, schopností a talentů?
Tento muzikál je šitý vysloveně na míru našim dětem. Není tam jedna hlavní postava, ale několik vyrovnaných rolí, aby měli všichni stejný prostor. Aby se co nejvíce předvedli, aby to nebylo jenom o herectví, což už mnohokrát dokázali. Chceme představit celou škálu talentů našich členů. Moc se na tu práci těším a myslím, že děti také.
Stane se, že dítě opustí LAIK uprostřed zkoušení?
Zatím se nestalo nic vážnějšího. Někdy z rodinných důvodů dítě opustí studio, ale nikdy to neohrozilo hraní, někdy jsme volili záskok nebo vypisujeme konkurz na konkrétní roli. Konkurz na kluky by ale měl být často, ti nad patnáct nám totiž citelně chybí. To je takový složitý věk a zaujmout je pro divadlo není jednoduché.
Dva chlapci z LAIKu hostují v Zamilovaném Shakespearovi. Musím říct, že byli spolehliví, a viděla jsem, že je ta práce zajímá. I my jsme tedy rádi, když můžeme využít talentu některého frekventanta studia. Mluví pak o této zkušenosti mezi ostatními dětmi?
Mluví o tom, žijí tím a samozřejmě se pochlubí. (smích) Většina počítá s tím, že někdy budou odměněni účinkováním v profesionální inscenaci. Ale musím říct, že máme skromné děti. Poté, co si zahrají ve „velké“ inscenaci, neočekávají hlavní role v LAIKu. My bohužel nemáme moc času na individuální práci, protože dětí je hodně. Profi režiséři však zkoušejí jiným způsobem, určitě se jim mnohem více věnují, jdou po detailu, takže takové děti pak ve studiu mnohem lépe pracují – třeba mají vlastní iniciativu, jinak přemýšlí nad divadelními situacemi, lépe mluví. Moc je to naučí.
Pojďme ke tvé zatím poslední realizované hře – dramatizaci Erbenovy Kytice. Která z jeho balad je ti nejbližší?
Vždy jsem měla ráda Lilii, ta mě uklidňovala, nebo Mateřídoušku, ta je jiná než ostatní, je poetická, ne tolik drastická. Nikdy jsem naopak neměla ráda ty hororové balady – Vodníka nebo Zlatý kolovrat.
S kolika baladami v Kytici pracuješ?
Použili jsme všechny. Některé jsou rozehrané, jiné jsou jenom zmíněné, nebo jsem použila úryvky.
Když napíšeš text, jsi pak citlivá na každé slovo, nebo jsi schopná přizpůsobit se situaci a škrtat nebo přepisovat?
Pan Rumpík velmi rád škrtá, takže jsem schopná dělat to taky. Ale někdy si musím stát za svým, třeba když cítím, že některá scéna má smysl, tak ji nedám zadarmo. (smích) Když mě režisér přesvědčí, že má přínos, když se něčeho zbavíme, tak ano, ale musím si to zhodnotit… Ale když jsou v inscenaci nějaké důležité repliky, pak trvám na přesném znění, zvlášť když je to narážka třeba pro zvukaře nebo osvětlovače. Když jde o dialogy ve škole, tak děti samozřejmě přicházejí s vlastními nápady a ty někdy do textu zakomponujeme.
Kristýno, přeji ti spoustu dalších nápadů, nové výzvy a trpělivost s dětmi, té není nikdy dost.
Jana Uherová
