VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Od konce dubna mohou diváci vídat herce MARTINA MEJZLÍKA v hlavní roli inscenace Králova řeč. Britská hra, vycházející z historických událostí, se stala na českých jevištích v poslední době velmi populární. Věříme, že tento silný příběh si najde řadu nadšených diváků i na prknech Východočeského divadla. S Martinem neboli Bertiem jsem si po jedné ze zkoušek popovídala nejen o práci na inscenaci, ale i o jeho pohledu na herectví jako takové, a zabrousili jsme malinko i do jeho osobního života.

Velké téma hry Králova řeč je překonávání sebe sama, překonávání nedostatku sebevědomí. Máš nějakou podobnou životní zkušenost jako král Jiří VI. alias princ Bertie? Byl jsi někdy nucen překonat sám sebe?
To jsem nucený každý den, když musím na jeviště. Já coby těžký introvert jsem se za tu dobu, co jsem u divadla, musel tohle naučit nějak překonávat. Ale i tak mě to vždycky stojí spoustu sil a vymýšlení a schovávání se za postavu. S každou rolí začínám znovu. To je nevýhoda na té naší herecké práci – člověk na něčem pracuje, skončí, má pocit, že se něco naučil, že se mu něco víc nebo míň povedlo, ale pak třeba za týden nebo už v pondělí po premiéře začíná zase od nuly.

Otázka, která se nabízí: Nedělá ti problémy Bertieho koktavost nebo řekněme spíše zadrhávání? Je komplikované na to myslet a ještě se soustředit na text a aranžmá?
V něčem je to asi komplikovanější, hlavně v téhle první fázi zkoušení, protože jak říkáš, musím se soustředit na několik věcí naráz. K tomu ještě text a aranž nejsou tak zažité, nejsou v podvědomí tak, abych se mohl soustředit už jen na ten problém – na vnitřek – a nemyslet na věci, na které později už moc myslet nemusím. Později už by to mělo jít všechno zevnitř. A mělo by to být navzájem propojené – koktání s celkovým projevem.

V inscenaci Národního divadla v Brně byla ke spolupráci a zajištění odborné garance přizvána logopedická klinika. Neuvažovalo se v Pardubicích o něčem podobném?
Uvažovali jsme o tom, že si někoho pozveme. Zatím k tomu nedošlo, ale to záleží hlavně na režisérovi. Já se s tím snažím popasovat sám. A výsledek už musí posoudit někdo jiný – jestli je odpovídající a působí věrohodně.

Máš za sebou spoustu velkých rolí a tahle není výjimkou. Stává se ti někdy, že by ti role přerostla do osobního života? Bereš si do života něco z postojů a vlastností svých postav?
To snad ani ne. Ale samozřejmě když hraje člověk nějaké složitější téma, které je pro něj nové, tak je potřeba o něm přemýšlet. Ale já se naopak snažím čerpat ze svých zkušeností, prožitků a zážitků a pasovat to na postavu a její problémy. A stejně postupuju i teď, snažím se vycházet ze sebe a z toho, jak bych se já sám v takové situaci zachoval. Někdy je to složitější, protože člověk musí hledat cestu k figuře, když je naturelem úplně jiná než já. Konkrétně tady ale můžu vycházet dost sám ze sebe a svých vlastních pocitů, protože si myslím, že mám k Bertiemu dost blízko – k jeho podceňování se a nedůvěře sám v sebe.

Čím je pro tebe role Bertieho přitažlivá?
Především je to krásný scénář, mně se moc líbí, jak je napsaný. A navíc je to téměř opis skutečnosti. Toho vymyšleného tam není zas až tolik, což mi přijde úžasně zajímavé. Král Jiří, ačkoliv byl takový, jaký byl, a to není divu vzhledem k tomu, jaké prožil dětství a jaké dětství asi prožívají lidé, kteří jsou předurčeni k tomu vládnout, v sobě přesto najde zodpovědnost, sílu a vnitřní kázeň, aby to zvládnul a překonal, i když se vše staví proti němu.

Přátelství je také jedno z témat hry. Máš ve svém životě nějakého člověka, ke kterému bys měl podobné pouto, jaké vzniklo mezi králem Jiřím a jeho logopedem?
Asi nemám. Vždycky jsem měl kamarádů spíš víc. Ale teď většinu volného času věnuju rodině. Ani jsem nikdy neměl potřebu mít nějakého osudového životního přítele, kterému bych se se vším svěřoval. Samozřejmě člověk má nějaké přátele třeba v práci – k někomu má blíž a někomu se třeba s něčím svěřuje. Bez kamarádů a přátel by to asi v životě nešlo.

Když se dozvíš, jakou roli budeš hrát – třeba podobně velkou, jako je tahle – jak se cítíš? Je to pro tebe vzhledem k tvojí povaze výzva? Nebo máš spíš strach, jak ji zvládneš?
Tak u mě je spíš ten strach a pocit zodpovědnosti než velké nadšení. To je totiž přesně ono, jak jsem říkal, že s novou rolí pokaždé začínáš od nuly, vždycky je to boj od začátku. A strach z toho, jestli to zvládnu a jak se s tím popasuju, mám vždycky.

Jak se připravuješ před představením? Vyžaduje tvoje příprava hodně soustředění?
Vždycky si musím udělat čas na to, abych si prošel celý text. To dělám většinou den dopředu, zvlášť když představení delší dobu nehrajeme. Druhý den se už jen soustředím na roli, když je to nějaká větší. Nejsem ten typ, že bych přiletěl do divadla ve tři čtvrtě na sedm a v sedm vyběhl na jeviště.

A naopak po představení – potřebuješ mít čas na to, aby ses „vydýchal“ z role?
Někdy jo. Třeba po Richardovi III. nebo Bláznových zápiscích. Tam to byla totiž nejen psychická, ale i fyzická zátěž, a to poměrně dost velká – byl jsem úplně propocenej, tak to jsem potřeboval chvilku se zklidnit, dát si třeba sprchu, pivo a trošku se zase dostat do normálního života.

Není ti pak přece jen při derniéře trošku líto, že už to všechno končí?
Trošku jo, ale nejsem ten typ, že bych kvůli tomu plakal. Beru to jako život, že to tak prostě je. Ale když mám pocit, že by se inscenace stahovat ještě nemusela, že by na ni ještě diváci rádi chodili, to se bráním.

Soubor VČD je poměrně vytížený, a proto na zkoušení jednotlivých inscenací není až tolik času, kolik by v některých případech bylo potřeba. Co si o tom myslíš ty? Scházejí ti někdy zkoušky?
Opravdu je to jak kdy, ale většinou se říká, že minimálně ten týden chybí. Ale to se prostě tak říká, těžko říct, jestli, kdyby ten týden navíc byl, by nebyl potřeba zas ještě další. (smích) Konkrétně u Královy řeči si myslím, že by to stačit mělo, uvidíme. Nejsou tu žádné choreografie, zpívání, žádné složité aranžmá.

Někdy se přihodí, že herec upadne v režisérovu nemilost. Stalo se ti to někdy?
Stalo a je to dost nepříjemné. Někdy je to třeba jen subjektivní, ale stává se to. A jsou to stresy, zvlášť když se člověku při zkoušení třeba zrovna moc nedaří. Pak se kolikrát ráno probudíš a řekneš si: „Já na tu zkoušku jít nechci!“ Ale je pravda, že tohle si říkám i jindy, když je role náročná – jestli má to, co dělám, smysl a jestli si chci nechat ničit život divadlem. (smích)

Takové pochyby má o své práci sem tam určitě každý. Co ti dělá při studiu role největší problémy? Nebo ti to jde samo?
Nejde mi to samo, a čím je člověk starší, tím to jde samozřejmě hůř a pomaleji. Ale s věkem jsem stejně jako Bertie zodpovědnější a věnuju tomu víc času. Když vím, že mě čeká nějaký složitější úkol, snažím se tomu dát maximum. Ale stejně je to tak, že tou dobou člověk šidí rodinu a šidí všechno ostatní, aby mohl většinu času věnovat právě divadlu. Musím dát studiu textu víc času, abych se pak na zkouškách mohl zklidnit a soustředit se i na něco jiného než právě na text.

Dost často se stává, že děti „šidíte“, jak ty říkáš, oba s Martinou. (Martina Mejzlíková je inspicientkou VČD – pozn. red.) Mají třeba nějaké speciální úkoly, když nejste doma?
Ani ne. Zuzka s Adamem jsou už velcí, ale i tak se je snažíme nenechávat samotné. I když někdy se tomu samozřejmě neubráníme a jsou sami doma, když máme oba s Martinou představení. Ale jinak se s nimi snažíme být pořád, takže si myslím, že z toho nemají nějaký trauma. (smích) Berou to jako normální zaměstnání.

A když jste všichni spolu, co podnikáte jako rodina?
Takový normální věci… Ve všední dny se doma učíme a jezdíme po kroužcích, a to je frmol! O víkendech zase máme většinou turnaje nebo různé sportovní aktivity. Adam hraje fotbal a Zuzka tancuje, takže ta zas jezdí po soutěžích. A když je volno, jedeme na chalupu, ale tam se dostaneme většinou až o prázdninách, protože jinak je pořád co dělat.

Bavíte se doma s Martinou o divadle?
Já domů moc divadlo netahám. Když se učím, zalezu si někam, aby mě nikdo neslyšel. Nebo si zalezu tady někde v divadle, ale doma s divadlem neotravuju, neprudím. O divadle se bavíme, jen když k nám přijde na návštěvu Lexa Postler. A to už si z toho i děti dělají srandu, že jak k nám přijde strejda Lexa, bude se povídat o divadle… (smích)

Martine, děkuji za milý rozhovor a závěrem se zeptám, je ještě něco, co bys rád vzkázal budoucím divákům Královy řeči?
Snad jen, že je to hezký a dobře napsaný text, a o to větší zodpovědnost to pro nás bude – abychom ho nezpackali a abychom naší inscenací udělali radost nejen sobě, ale i divákům, abychom jim kromě zábavy mohli dát i něco navíc.