VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Kateřinou Duškovou o swingu, divadle i dceři
Následující rozhovor režisérka KATEŘINA DUŠKOVÁ nazvala Dvě v jednom, protože muzikál, který spolu připravujeme, je divadlem na divadle. Kiss me, Kate je o tom, jak herci v americkém Baltimoru zkoušejí hru Williama Shakespeara Zkrocení zlé ženy. Takže vlastně regulérně připravujeme dvě hry, tedy i dvě výpravy. Jedna představuje divadlo, ve kterém se zkouší, a druhá kulisy Shakespearovy hry. V krejčovně vznikají krásné kostýmy ze 40. let (ve kterých se hra odehrává) a renesanční modely… A nakonec – jsme dvě a povídáme si o jednom, o tom, v čem jsme zainteresované, ponořené, čím jsme poblázněné i posedlé.
Muzikál vznikl v roce 1948 v dílně fenomenálního hudebníka, skladatele a textaře Colea Portera, jehož písně dodnes slýcháme v rádiu v podání třeba Elly Fitzgeraldové či Franka Sinatry. Zápletka je vlastně jednoduchá – během zkoušení, jak už to bývá, může mezi herci vzplanout láska, žárlivost i nenávist a za jistých okolností nemusí inscenace ani dojít ke zdárné premiéře… Ale víc prozrazovat nebudu. Kiss me, Kate je komedií o lásce, ve které se kromě vtipné konverzace uplatní spousta gagů a humoru z divadelního prostředí a kterou korunuje úžasná swingová hudba. Naše divadlo bude mít po delší době muzikál s živým orchestrem, což vždy pozvedne inscenaci na vyšší úroveň.
Katko, připravujeme s našimi herci americkou muzikálovou komedii, divadlo na divadle se spoustou krásné swingové hudby. Co z toho je pro tebe největším lákadlem?
Divadlo je kouzelný, šílený, pekelný, božský svět, z něhož diváci smí vidět jen část. Miluju dívat se na herce v zákulisí mezi šálami, jak se připravují na výstup. Tohle diváci nikdy neuvidí. Každý z herců to má trochu jinak, ale ta vteřina před tím, než vstoupí na jeviště, to usebrání, u některých pak vtipy až do poslední chvíle… to je úžasná síla, krásná energie a já si vždy říkám: „Kdyby tohle mohli diváci vidět, účastnit se toho rituálu, pocítit tu energii…“ Vždy, když herce takhle špehuji v zákulisí, připadám si trochu jako voyer. A oni jsou rázem tak krásní, autentičtí, zvláštní, jedineční, soustředění a pravdiví… Na své inscenace se raději dívám ze zákulisí než z hlediště. (smích) Byla bych ráda, aby diváci směli tohle někdy vidět. No a Kiss me, Kate nás snad trochu do zákulisí pustí.
A pardubičtí herci? To je prostě „jen“ bonus. Nechci opakovat věty svých kolegů režisérů, protože vím, že do Pardubic všichni jezdí moc rádi. Nemám to jinak. Tady je opravdu moc dobře!!! Na práci v Pardubicích se vždy neskutečně těším. Ráda jezdím vlakem. (smích) A máte nejlepší divadelní klub!
Máš ráda swing? Už ses s ním během své kariéry v nějaké inscenaci potkala?
Před dvěma lety jsem v Jihlavě inscenovala Sugar. Byla to jízda, dost dynamické zkoušení a můj druhý muzikál v životě, tam jsem si swing zamilovala, ale že bych si ho doma pouštěla po večerech, to ne. Tedy vyjma včerejška, kdy jsem si pustila od Colea Portera všechno, co jsem našla, a to na popud mé oblíbené dramaturgyně. (smích)
Sugar se vedle Šumaře na střeše stala mou srdeční záležitostí, doufám, že s Kate to nebude jinak. Navíc záda mi kryjí Pavel Horák s Radkem Škeříkem, takže po hudební stránce to nemůže nedopadnout (ťukám na dřevo!!!).
Kiss me, Kate je o zkoušení Shakespearovy Zkrocenky. Nedávno jsi v Divadle Na Fidlovačce inscenovala Sen noci svatojánské. A někteří naši herci mají ještě v paměti zkoušení Othella. Ve všech případech se jedná o vázaný text – blankvers. Jaké máš s ním zkušenosti? Umí to ještě divadelní herci, anebo po ukončení studií na něj zapomenou a je třeba ho opět připomínat?
No, já se ho pokoušela naučit od chvíle, kdy jsem se dostala na školu, ale podařilo se to až teď právě při Snu, kdy jsem oslovila paní profesorku Szymikovou z DAMU ke spolupráci a ona to zvládla naučit nejen všechny herce z Fidlovačky, ale i mě. Kiss me, Kate bez ní dělat nebudu. (smích)
Viděla jsem tvé muzikálové inscenace v Horáckém divadle Jihlava – Sugar i Šumaře na střeše. Co tě na muzikálu zajímá? Já mám za to, že je to velmi obtížná „disciplína“…
Kdybych si připustila tvůj pohled na věc, nikdy bych se nejspíš do takového projektu nepustila! Nepřipouštím si složitost té „disciplíny“! V tomhle směru jsem poměrně lehkovážná. Šumaře na střeše jsem potřebovala dělat. Cítím v něm téma Šoa, které je pro mě životní a nejspíš se k němu budu stále vracet. A přes Šumaře se o tom dá mluvit nejméně bolestivou formou, navíc ta hudba je překrásná. Se Sugar to bylo jinak – měli jsme v té době v Jihlavě ideální představitele, byl by hřích to neinscenovat.
Pracuješ u nás potřetí a opět ses obklopila svým stálým týmem spolupracovníků – scénografii dělá Pavel Kocych, kostýmy vytváří Kristýna Matre Křížová a choreografii jsi svěřila Aleně Peškové. Neláká tě změna, anebo máš raději jistotu při přípravě a realizaci?
Počtvrté. Zapomněla jsi na Návštěvníky – IN projekt na Malé scéně – ty jsem měla moc ráda – můj první krok směrem k vám a byl šťastný! Ale k věci, já s tímhle týmem dělám po dlouhé době. Poslední tituly jsem jim byla nevěrná. Pavla jsem oslovila až teď, protože je potřeba, aby postavil dvě navzájem funkční scénografie, a vlastně jsem potřebovala, aby využil toho, že je především architekt. Je to nejsložitější scénografie, se kterou jsem se dosud setkala. A Kristina? Je ve vaší krejčovně jako doma a kostýmů potřebujeme také na dvě inscenace… Na vteřinu jsem neváhala, že bych pozvala někoho jiného. A Alena? Je skvělá! (smích) Mám radost, že pracovně nesmírně vytížená šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci měla čas. Máme za sebou Šumaře na střeše, který dopadl skvěle, a u vás Dona Juana.
Na sklonku loňského roku ses stala uměleckou šéfkou Divadla Na Fidlovačce. A to hned po první hostovačce. Jaké máš s touto scénou plány?
Tohle je otázka, které se v médiích zatím dost vyhýbám. Nedělala jsem konkurz, nemám připravený projekt… Po odchodu z Jihlavy jsem se zařekla, že už nechci šéfovat, ale dostala jsem se do divadla, které mě nejspíš potřebovalo ve chvíli, kdy vedení a soubor byly na rozdílných březích jedné řeky… Přijala jsem tu nabídku, protože vím, jak můžu pomoct. Fidlovačka je v dobrém slova smyslu lidové divadlo s konzervativním komediálním repertoárem. Tohle není možné změnit. Chci stavět na tradici, ale oslovím režiséry, kteří kladou důraz na hereckou práci, které zajímá herecké divadlo, protože i já vnímám divadlo hlavně přes herce. Můj úkol na Fidlovačce teď je především „obnovit vypálenou vesnici“, což se stalo po odchodu většiny souboru na Vinohrady. Soubor je potřeba postavit, doplnit…
Čím se momentálně zabýváš, kromě Kiss me, Kate, samozřejmě? Co plánuješ v této sezóně?
Mám shakespearovský rok. Po Snu noci svatojánské a Kiss me, Kate budu zkoušet v Liberci Mnoho povyku pro nic. Na jaře začnu pracovat s posledním ročníkem konzervatoře na absolventském představení. S dramaturgyní Kateřinou Jonášovou se studenty připravujeme autorskou inscenaci. Na to se těším moc.
Mně se zdá, že se vůbec nezastavíš, i sama o sobě říkáš, že jsi workoholik. Jak vlastně odpočíváš?
To je hodně osobní. (smích) Nejlíp odpočívám v posteli, dívám se na filmy, v zimě lyžuju, v létě plavu… Ale popravdě asi moc neodpočívám. Většinou se najde někdo, kdo mě z mého shonu na chvíli odpojí a donutí mě odpočívat.
Na premiérách tě často doprovází dcera, která je ve věku, kdy se vážně začíná uvažovat o budoucnosti, o možném povolání. Je dcerou režisérky a výtvarníka a vnučkou herce… Co z toho v jejím případě vyplývá? Přitahuje ji divadlo?
Anna je ještě vnučkou akademického sochaře a majitelky čajovny! (smích) Moje dcera divadlo akceptuje jako součást života své matky. Naštěstí jí nevoní tak, jako vonělo mně v jejím věku. Je skvělá v češtině, rozumí jazyku a má pro něj cit, miluje přírodu a je velmi angažovaná, co se týká politického a společenského života. Divadelník z ní, doufám, nebude. Má plno talentů. Když někdo v její škole vede revoluci, bývá to zpravidla ona… Letos dělá zkoušky na gympl, který si sama vybrala, má trochu tvrdší hlavu a dělá jen to, co ona sama chce, a také to většinou dokáže. Miluje koně a jezdí na nich. Má velký výtvarný talent, ale zatím ho nehodlá uplatnit. Gympl považuje za jakýsi odklad rozhodnutí, co dál. Já měla v jejím věku jasno, věděla jsem, že budu herečkou. (smích)
Máme před sebou spoustu práce na muzikálu, ale už jsme se společně s ředitelem bavili o další možné spolupráci a ty jsi vyslovila přání režírovat hru Mikve. Proč?
To nebylo vyslovení přání, já jeho i tebe k Mikve dost agresivně tlačila! (smích) Mikve je jednou z nejlepších her, které jsem za poslední měsíce četla. Cítím, že žijeme životy tak nějak uzavřeně, každý sám za sebe – pojmy společenství, soucit, solidarita a nezištná pomoc jako by se ocitly na okraji našich bytí. Cítím, že se blíží doba, kdy každý sám nepřežije, kdy bude nezbytně nutné začít si pomáhat, vnímat se jako součást celku. Štve mě uzavírání se za dveřmi vlastních bytů. To, jak myslíme každý jen sám na sebe a svou rodinu… Vždyť žijeme všichni jeden svět. A tahle hra o tom je, o solidaritě, o ženské solidaritě, o pozornosti, o uzavřených komunitách a možnostech vystoupit z řádu, o svobodě, o lásce. Je to krásná hra! A nejlepší na tom je, že teď na to máte ideální obsazení. Proto jsem na pana ředitele tak tlačila, abyste tu hru hráli co nejdřív! (smích)
Co je pro tebe na divadle nejdůležitější? Bez čeho se divadlo nedá dělat?
Bez lásky.
Asi je hloupost ptát se na tajná přání… Ale přesto by mě zajímaly tituly či témata, která v sobě nosíš. Můžeš něco z toho prozradit?
Myslím, že jsem o tom v průběhu našeho rozhovoru už promluvila. Šoa stále nosím v sobě, o lásce máme mluvit, jsem feministka, zajímají mě všechna ženská témata. Ale já mám velké štěstí. Je mi dopřáno si přání plnit. Třeba Juan u vás byl jedním z nich. Nedělám si plány. Od divadla chci, aby mi přinášelo radost. Nic víc. A u vás jsem šťastná!
Muzikál vznikl v roce 1948 v dílně fenomenálního hudebníka, skladatele a textaře Colea Portera, jehož písně dodnes slýcháme v rádiu v podání třeba Elly Fitzgeraldové či Franka Sinatry. Zápletka je vlastně jednoduchá – během zkoušení, jak už to bývá, může mezi herci vzplanout láska, žárlivost i nenávist a za jistých okolností nemusí inscenace ani dojít ke zdárné premiéře… Ale víc prozrazovat nebudu. Kiss me, Kate je komedií o lásce, ve které se kromě vtipné konverzace uplatní spousta gagů a humoru z divadelního prostředí a kterou korunuje úžasná swingová hudba. Naše divadlo bude mít po delší době muzikál s živým orchestrem, což vždy pozvedne inscenaci na vyšší úroveň.
Katko, připravujeme s našimi herci americkou muzikálovou komedii, divadlo na divadle se spoustou krásné swingové hudby. Co z toho je pro tebe největším lákadlem?
Divadlo je kouzelný, šílený, pekelný, božský svět, z něhož diváci smí vidět jen část. Miluju dívat se na herce v zákulisí mezi šálami, jak se připravují na výstup. Tohle diváci nikdy neuvidí. Každý z herců to má trochu jinak, ale ta vteřina před tím, než vstoupí na jeviště, to usebrání, u některých pak vtipy až do poslední chvíle… to je úžasná síla, krásná energie a já si vždy říkám: „Kdyby tohle mohli diváci vidět, účastnit se toho rituálu, pocítit tu energii…“ Vždy, když herce takhle špehuji v zákulisí, připadám si trochu jako voyer. A oni jsou rázem tak krásní, autentičtí, zvláštní, jedineční, soustředění a pravdiví… Na své inscenace se raději dívám ze zákulisí než z hlediště. (smích) Byla bych ráda, aby diváci směli tohle někdy vidět. No a Kiss me, Kate nás snad trochu do zákulisí pustí.
A pardubičtí herci? To je prostě „jen“ bonus. Nechci opakovat věty svých kolegů režisérů, protože vím, že do Pardubic všichni jezdí moc rádi. Nemám to jinak. Tady je opravdu moc dobře!!! Na práci v Pardubicích se vždy neskutečně těším. Ráda jezdím vlakem. (smích) A máte nejlepší divadelní klub!
Máš ráda swing? Už ses s ním během své kariéry v nějaké inscenaci potkala?
Před dvěma lety jsem v Jihlavě inscenovala Sugar. Byla to jízda, dost dynamické zkoušení a můj druhý muzikál v životě, tam jsem si swing zamilovala, ale že bych si ho doma pouštěla po večerech, to ne. Tedy vyjma včerejška, kdy jsem si pustila od Colea Portera všechno, co jsem našla, a to na popud mé oblíbené dramaturgyně. (smích)
Sugar se vedle Šumaře na střeše stala mou srdeční záležitostí, doufám, že s Kate to nebude jinak. Navíc záda mi kryjí Pavel Horák s Radkem Škeříkem, takže po hudební stránce to nemůže nedopadnout (ťukám na dřevo!!!).
Kiss me, Kate je o zkoušení Shakespearovy Zkrocenky. Nedávno jsi v Divadle Na Fidlovačce inscenovala Sen noci svatojánské. A někteří naši herci mají ještě v paměti zkoušení Othella. Ve všech případech se jedná o vázaný text – blankvers. Jaké máš s ním zkušenosti? Umí to ještě divadelní herci, anebo po ukončení studií na něj zapomenou a je třeba ho opět připomínat?
No, já se ho pokoušela naučit od chvíle, kdy jsem se dostala na školu, ale podařilo se to až teď právě při Snu, kdy jsem oslovila paní profesorku Szymikovou z DAMU ke spolupráci a ona to zvládla naučit nejen všechny herce z Fidlovačky, ale i mě. Kiss me, Kate bez ní dělat nebudu. (smích)
Viděla jsem tvé muzikálové inscenace v Horáckém divadle Jihlava – Sugar i Šumaře na střeše. Co tě na muzikálu zajímá? Já mám za to, že je to velmi obtížná „disciplína“…
Kdybych si připustila tvůj pohled na věc, nikdy bych se nejspíš do takového projektu nepustila! Nepřipouštím si složitost té „disciplíny“! V tomhle směru jsem poměrně lehkovážná. Šumaře na střeše jsem potřebovala dělat. Cítím v něm téma Šoa, které je pro mě životní a nejspíš se k němu budu stále vracet. A přes Šumaře se o tom dá mluvit nejméně bolestivou formou, navíc ta hudba je překrásná. Se Sugar to bylo jinak – měli jsme v té době v Jihlavě ideální představitele, byl by hřích to neinscenovat.
Pracuješ u nás potřetí a opět ses obklopila svým stálým týmem spolupracovníků – scénografii dělá Pavel Kocych, kostýmy vytváří Kristýna Matre Křížová a choreografii jsi svěřila Aleně Peškové. Neláká tě změna, anebo máš raději jistotu při přípravě a realizaci?
Počtvrté. Zapomněla jsi na Návštěvníky – IN projekt na Malé scéně – ty jsem měla moc ráda – můj první krok směrem k vám a byl šťastný! Ale k věci, já s tímhle týmem dělám po dlouhé době. Poslední tituly jsem jim byla nevěrná. Pavla jsem oslovila až teď, protože je potřeba, aby postavil dvě navzájem funkční scénografie, a vlastně jsem potřebovala, aby využil toho, že je především architekt. Je to nejsložitější scénografie, se kterou jsem se dosud setkala. A Kristina? Je ve vaší krejčovně jako doma a kostýmů potřebujeme také na dvě inscenace… Na vteřinu jsem neváhala, že bych pozvala někoho jiného. A Alena? Je skvělá! (smích) Mám radost, že pracovně nesmírně vytížená šéfka baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci měla čas. Máme za sebou Šumaře na střeše, který dopadl skvěle, a u vás Dona Juana.
Na sklonku loňského roku ses stala uměleckou šéfkou Divadla Na Fidlovačce. A to hned po první hostovačce. Jaké máš s touto scénou plány?
Tohle je otázka, které se v médiích zatím dost vyhýbám. Nedělala jsem konkurz, nemám připravený projekt… Po odchodu z Jihlavy jsem se zařekla, že už nechci šéfovat, ale dostala jsem se do divadla, které mě nejspíš potřebovalo ve chvíli, kdy vedení a soubor byly na rozdílných březích jedné řeky… Přijala jsem tu nabídku, protože vím, jak můžu pomoct. Fidlovačka je v dobrém slova smyslu lidové divadlo s konzervativním komediálním repertoárem. Tohle není možné změnit. Chci stavět na tradici, ale oslovím režiséry, kteří kladou důraz na hereckou práci, které zajímá herecké divadlo, protože i já vnímám divadlo hlavně přes herce. Můj úkol na Fidlovačce teď je především „obnovit vypálenou vesnici“, což se stalo po odchodu většiny souboru na Vinohrady. Soubor je potřeba postavit, doplnit…
Čím se momentálně zabýváš, kromě Kiss me, Kate, samozřejmě? Co plánuješ v této sezóně?
Mám shakespearovský rok. Po Snu noci svatojánské a Kiss me, Kate budu zkoušet v Liberci Mnoho povyku pro nic. Na jaře začnu pracovat s posledním ročníkem konzervatoře na absolventském představení. S dramaturgyní Kateřinou Jonášovou se studenty připravujeme autorskou inscenaci. Na to se těším moc.
Mně se zdá, že se vůbec nezastavíš, i sama o sobě říkáš, že jsi workoholik. Jak vlastně odpočíváš?
To je hodně osobní. (smích) Nejlíp odpočívám v posteli, dívám se na filmy, v zimě lyžuju, v létě plavu… Ale popravdě asi moc neodpočívám. Většinou se najde někdo, kdo mě z mého shonu na chvíli odpojí a donutí mě odpočívat.
Na premiérách tě často doprovází dcera, která je ve věku, kdy se vážně začíná uvažovat o budoucnosti, o možném povolání. Je dcerou režisérky a výtvarníka a vnučkou herce… Co z toho v jejím případě vyplývá? Přitahuje ji divadlo?
Anna je ještě vnučkou akademického sochaře a majitelky čajovny! (smích) Moje dcera divadlo akceptuje jako součást života své matky. Naštěstí jí nevoní tak, jako vonělo mně v jejím věku. Je skvělá v češtině, rozumí jazyku a má pro něj cit, miluje přírodu a je velmi angažovaná, co se týká politického a společenského života. Divadelník z ní, doufám, nebude. Má plno talentů. Když někdo v její škole vede revoluci, bývá to zpravidla ona… Letos dělá zkoušky na gympl, který si sama vybrala, má trochu tvrdší hlavu a dělá jen to, co ona sama chce, a také to většinou dokáže. Miluje koně a jezdí na nich. Má velký výtvarný talent, ale zatím ho nehodlá uplatnit. Gympl považuje za jakýsi odklad rozhodnutí, co dál. Já měla v jejím věku jasno, věděla jsem, že budu herečkou. (smích)
Máme před sebou spoustu práce na muzikálu, ale už jsme se společně s ředitelem bavili o další možné spolupráci a ty jsi vyslovila přání režírovat hru Mikve. Proč?
To nebylo vyslovení přání, já jeho i tebe k Mikve dost agresivně tlačila! (smích) Mikve je jednou z nejlepších her, které jsem za poslední měsíce četla. Cítím, že žijeme životy tak nějak uzavřeně, každý sám za sebe – pojmy společenství, soucit, solidarita a nezištná pomoc jako by se ocitly na okraji našich bytí. Cítím, že se blíží doba, kdy každý sám nepřežije, kdy bude nezbytně nutné začít si pomáhat, vnímat se jako součást celku. Štve mě uzavírání se za dveřmi vlastních bytů. To, jak myslíme každý jen sám na sebe a svou rodinu… Vždyť žijeme všichni jeden svět. A tahle hra o tom je, o solidaritě, o ženské solidaritě, o pozornosti, o uzavřených komunitách a možnostech vystoupit z řádu, o svobodě, o lásce. Je to krásná hra! A nejlepší na tom je, že teď na to máte ideální obsazení. Proto jsem na pana ředitele tak tlačila, abyste tu hru hráli co nejdřív! (smích)
Co je pro tebe na divadle nejdůležitější? Bez čeho se divadlo nedá dělat?
Bez lásky.
Asi je hloupost ptát se na tajná přání… Ale přesto by mě zajímaly tituly či témata, která v sobě nosíš. Můžeš něco z toho prozradit?
Myslím, že jsem o tom v průběhu našeho rozhovoru už promluvila. Šoa stále nosím v sobě, o lásce máme mluvit, jsem feministka, zajímají mě všechna ženská témata. Ale já mám velké štěstí. Je mi dopřáno si přání plnit. Třeba Juan u vás byl jedním z nich. Nedělám si plány. Od divadla chci, aby mi přinášelo radost. Nic víc. A u vás jsem šťastná!
Jana Uherová
