VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V květnu jsme zamáčkli slzu a rozloučili se s krásnou inscenací Podivný případ se psem, kterou u nás před necelými čtyřmi lety režírovala KASHA JANDÁČKOVÁ. Nostalgii vystřídalo nové těšení, protože v té době jsme s Kashou a týmem herců už týden zkoušeli, respektive společně četli MARYŠU. Ke klenotu české národní dramatiky, který se pravidelně a velmi často objevuje na českých jevištích ve zcela odlišných zpracováních, vedla poměrně klikatá dramaturgická cestička. S výběrem titulu jsme začaly u jiné české klasiky – Stroupežnického Našich furiantů, od kterých jsme se během čtení dalších a dalších textů posunuly k české literatuře 70. let minulého století, a to konkrétně k románu Ladislava Fukse Myši Natálie Mooshabrové, do jehož dramatizace se Kasha chtěla pustit. Tento titul byl zařazen do dramaturgického plánu, nicméně i z jeho nastudování nakonec sešlo, tentokrát z hlediska autorských práv. Velkým obloukem jsme se následně opět vrátily k české klasice konce 19. století a k uvedení zvolily Maryšu bratří Mrštíků, do níž Kasha vstoupila také jako autorka.


Nebyla to tedy láska na první pohled, nicméně mám dojem, že tě Maryša velmi zaujala. Proč?
Ty Myši mě tenkrát hodně mrzely. Opravdu by mě moc bavilo zpracovat zrovna tenhle titul. Oproti tomu Maryša nebyla láska na první pohled, a to z mnoha důvodů. Především proto, že jde o titul nadužívaný tak, že se z něj stalo skoro klišé. Ale když mluvím o prvním pohledu, myslím tím pohled na titulní stránku, protože už po přečtení poloviny textu jsem věděla, že jsem ji jen zbytečně dopředu odsoudila. Opak je pravdou, Maryša je velmi dobře napsaný text, a to je ten pravý důvod, proč se i po tolika letech všude tak hojně uvádí. Jak se říká, klišé si svou pozici vybudovalo tvrdou dřinou, pravdou a kvalitou. Já se teď snažím ji zas od všech klišé oprostit a probudit v ní život a tu původní kvalitu.

Od prvního uvedení Maryši brzy uplyne 130 let, čím je podle tebe drama ukotvené v žánru vesnického realismu zajímavé i dnes?
Především tím, že je to opravdu velice dobře napsaná hra. Napínavý příběh, postavy, se kterými se dá ztotožnit, práce se žánry, nepředvídatelnost… Ale v dnešní době se jen těžko dá stavět na reálné okolnosti sňatku z donucení. Naopak důvody, proč je Maryša ke sňatku nucena a jakým způsobem, to už zajímavé je. Všudypřítomná manipulace a vnímání lidí jako zboží je určitě téma, vůči kterému stojí za to se vymezit. Já, kdybych byla Maryša, tak bych stoprocentně utekla za Franckem. Jenže na mě se nikdo od dětství nesnažil působit jako generál a na mě nikdo od malička nevolal Boha jako čerta za každou chybu, kterou jsem udělala. A to jsou jiné okolnosti, a to je zajímavé zkoumat.

A jaký je to pocit pracovat na něčem, co už bylo tolikrát zpracováno?
Líbí se mi hledání nových úhlů, jak se na daná témata dívat, jak si vysvětlit určitá chování postav a jakým způsobem to celé předat divákovi. Pracovat na inscenaci takto známého textu je také veliká zodpovědnost, nic se tam neschová, každý se bude těšit na nové zpracování a bude velice jednoduché ho čímkoli zklamat. Takže k tomu přistupuji odvážně, ale s pokorou, lehce, ale zodpovědně. Uvidíme, co z toho vznikne. Jsem si jistá, že to bude upřímné, nerada se za něco schovávám. Věřím, že se nám to povede, tým i herci jsou senzační.

Předpokládám, že nějaká inscenace Maryši tě jistě neminula. Kolik jsi jich viděla, kde a jaké byly?
To je vtipné, já jsem vlastně asi žádnou v poslední době neviděla. Matně si vybavuji jednu inscenaci z dětství, která byla ukrutně dramatická a nezáživná. Jinak jsem na českou klasiku docela vysazená, ale zrovna Maryšu jsem tak nějak obloukem obcházela, dokud jsem si ji teď po letech znovu nepřečetla.

Při úvahách o naší Maryše jsme dospěly k názoru, že potřebuje úpravy. První, o čem jsme diskutovaly, bylo hanácko-slovácké nářečí s prvky brněnského dialektu, v němž bratři Mrštíkové napsali celou hru. Ty jsi ale dokázala najít velmi elegantní princip, proč a jak se většiny nářečí zbavit…
V podstatě to byl intuitivní krok. Měla jsem zprvu pocit, že to nářečí do současného zpracování nepatří, respektive že je tam navíc. Když jsem ho odstranila, najednou byly situace tak průzračné, čtenáři nic nepřekáželo v porozumění příběhu i pocitům postav. Chápu, proč byl text napsán v nářečí, ale toto porozumění zůstalo ve své době. Dnes je svázanost společnosti odříznuté od velkého světa zřejmá i bez formálního dokreslení. Navíc my Maryšu neděláme jako kritiku jedné určité společnosti plné předsudků a konvencí. My děláme Maryšu o světě, kde vládne manipulace nad svobodnou vůlí a peníze nad životem. Nakonec se tam ale nářečí přece jenom v nějaké míře vrátilo, spíše jako symbol upřímnosti, toho pravého, co je v naší duši – v dobrém i zlém. Těch momentů, kdy se postavy rozhodnou odhodit všechny své masky a nánosy není mnoho, ale o to upřímnější pak jsou.

Další podstatné změny oproti původnímu textu jsi udělala v postavách. Od začátku nám bylo jasné, že nebudeme hrát Maryšu ve třiceti autory předepsaných lidech. Mnoha postav jsme se zbavily, některé jsi dokázala „rozpustit“ do jiných, které zůstaly. Přesto jedna postava přibyla. I když postava možná není úplně to správné slovo…
Ano, byť hrajeme nakonec Maryšu ve velkém obsazení, rolí v mé úpravě ubylo. Naopak ty, které zůstaly, se o něco prohloubily. Vznikla hermeticky uzavřená komunita, na které demonstrujeme motivy manipulace, bezbožnosti schovávající se za víru, pomstychtivosti a neukojitelnosti lidského ega. A ještě jedna postava je jiná, než je obvyklé. Maryša. Hlavní postavu jsem se rozhodla rozdvojit, abych podpořila dvojí realitu člověka, kterému byl silou radikálně změněn život. Maryša je jiná před svatbou a jiná po ní. Tím, že k sňatku svolila, definitivně opustila sama sebe. A poslední zbytek svého já z ní manžel vymlátil. Obě její části se ale na jevišti často setkávají. Ať už jako zlá předtucha, nebo jako připomínka toho, co by se chtělo vrátit zpátky.

Jakou roli bude v naší inscenaci hrát folklór – slavnosti, lidové písně a tance, kterých je původní mrštíkovské drama plné?
Folklór pro mě v této inscenaci hraje zásadní roli. Umí navodit čiré veselí plné naděje a životní energii, kterou má Francek s Maryšou a mladí rekruti odcházející na vojnu, aby se domů vrátili jako někdo, koho si ostatní budou konečně vážit. Zároveň folklórní rituálnost přidává na fatálnosti svatebnímu obřadu. Na pohybové spolupráci se podílí tanečník a choreograf Martin Talaga. Na hudební složce zase skladatel Matouš Hejl. Z folklóru vycházela také výtvarnice Petra Vlachynská při navrhování kostýmů. Oproti tomu scénografie, kterou připravil Ján Tereba, se od folklóru vzdaluje směrem až k asketickému minimalismu, ve kterém vyniknou duchovní motivy i utajená světská „kouzla“. Tento prostor doplní světelný design pod vedením Martina Špetlíka.

Se všemi členy týmu kromě scénografa Jána Tereby, s nímž spolupracuješ pravidelně, budeš pracovat poprvé. Proč právě oni?
S většinou z nich jsem měla v plánu pracovat již dříve, protože se mi líbilo jejich uvažovaní v inscenacích, které jsem viděla, a nyní se naskytla příležitost. Petra Vlachynská dlouhodobě spolupracuje s režisérem Janem Nebeským. Její kostýmy jsou radikální, neotřelé a promlouvající za hranice běžného vnímání. U Martina Špetlíka jsem absolvovala workshop lightdesignu již na střední škole, po ty roky jsem ho vřele doporučovala všem svým kolegům a nyní jsme se konečně pracovně setkali na této inscenaci. Na Matouše Hejla mě nedávno upozornil můj dlouholetý kamarád a kolega dramaturg David Košťák. Byla jsem si ho poslechnout a velice rychle se jeho chvála potvrdila. Tvorbu Martina Talagy také sleduji dlouho, je to odborník skoro na všechno, mimo jiné i na folklórní tance. S choreografem tak často nepracuji, ale nyní se možnost naskytla a já věděla, koho oslovit.

Tvoje poslední premiéra se odehrála v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Jedná se o současnou hru s názvem Události, kde jsi režírovala tým pěti herců. Nyní jich máš deset, plus sedm externistů, kteří budou zpívat a tančit, a navrch ještě čtyři muzikanty. Jak takovou změnu oproti svým dosavadním režiím vnímáš?
Ano, co se týče počtu všech aktérů, tohle bude má velkolepá premiéra. Naštěstí mám také veliký tým, takže na to nebudu sama a každý máme na starosti menší celky. Choreograf tanečníky, skladatel a korepetitor zpěváky a muzikanty a já herce, plus kontrolu nad celým tím kolosem.

Na podzim tě čeká premiéra ve Stavovském divadle, řekni, o jakou hru se jedná a jak se těšíš na spolupráci se špičkovými herci, jako je Vladimír Javorský nebo třeba Pavlína Štorková?
Pro Národní divadlo nastudujeme ve světové premiéře hru Ivana Vyrypajeva Cherry Man. Je to hodně odvážná hra, mimo jiné na motivy Višňového sadu, o konci jedné éry lidstva. Zatím jsem ve fázi příprav, ale moc se na to těším. Spolupracuji na tom opět s Jánem Terebou, který vytvořil skvělou scénografii, se skladatelem Jakubem Kudláčem a světelným designerem Tomášem Morávkem, se kterými jsem zde ve Východočeském divadle spolupracovala na inscenaci Podivný případ se psem, s výtvarníkem Markem Cpinem a s choreografem Jarem Viňarským. Také se moc těším na práci s herci a na celé zkoušení na tak vážené scéně. S Vladimírem Javorským a Pavlínou Štorkovou jsem již pracovala, jsou to profesionálové a skutečně špičkoví herci, věřím, že nalezneme brzy společnou řeč. Na ostatní herce se také moc těším, určitě se máme všichni vzájemně čím obohatit.

Není to tak dávno, co měl premiéru film Hranice lásky, na němž jsi spolupracovala jako scenáristka. Jak na tuhle práci vzpomínáš? Lákala by tě i filmová režie?
Na psaní scénáře vzpomínám kladně, můj kamarád režisér Tomasz Wiński mě tenkrát oslovil, abych mu pomohla dopsat scénář, na kterém s mnoha lidmi pracoval už několik let. Nakonec z toho nebylo dopisovaní, ale kompletní přepsání. Měli jsme na to tenkrát jen asi dva měsíce, takže to bylo hodně intenzivní. Myslím, že výsledný snímek dopadl moc dobře. Sice to není až tak moje osobní téma, ale ráda jsem se na tom podílela. Filmová režie mě nějak platonicky láká odjakživa, ale mám před ní veliký respekt. Asi bych si na to sama v tuhle chvíli netroufla. Mám za lubem něco nového napsat, a pak to zrežírovat v tandemu s někým zkušenějším. Třeba to jednou přijde, mám příští sezónu volno, tak na tom mohu začít pracovat.

A nedá mi to se ještě nezeptat: kromě divadla se věnuješ ještě dalšímu zaměstnání – výrobě a prodeji upcyklovaného skla SRNA. Co přesně tvoje práce obnáší a proč tě baví?
Ano, SRNA je značka, pod kterou s přítelem vyrábíme skleničky, vázy nebo třeba karafy z láhví, které už někdo vypil a které by jinak mířily do koše. Poměrně komplikovanou metodou a za pomoci tradičního sklářského řemesla je přetváříme v nový produkt, na který posléze můžeme vypískovat různé motivy od českých ilustrátorů nebo do nich ručně ryjeme další dekorace. Co složitě vyrobíme, musíme taky prodat, takže kromě toho, že máme e-shop, jezdíme na různé trhy. Člověk by řekl, že tohle všechno jako práce stačí, ale já do toho ještě dělám divadlo. Nebudu tvrdit, že je to jednoduché. Pokud u nás v Čechách nemá režisér angažmá, je skoro nemožné se uživit (pokud by člověk neupřednostnil kvantitu nad kvalitou), ale já bych bez divadla asi žít nechtěla. Neříkám, že nemohla, ale nechtěla bych.