VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S jubilantkou Petrou Janečkovou nejen o Alice
Když jsme s Kateřinou Duškovou vybíraly text, který bude u nás inscenovat, náhodou mi padla do rukou hra POŘÁD JSEM TO JÁ. Přečetla jsem ji jedním dechem a hned jsem věděla, že bych ji ráda uvedla. Kateřina naštěstí souhlasila a udělala dobře. Vím, že tomu textu plnému emocí rozumí. Jsou hry, a tato je jednou z nich, kterým její ženský režijní rukopis svědčí.
Když jsme se bavily o obsazení, v některých postavách se naše představy lišily, v jednom jsme ale byly zajedno – roli Alice Howlandové bude hrát PETRA JANEČKOVÁ. A opravdu to není tak, že hledáme práci pro Petru, naopak, ty role si Petru nacházejí samy. Alice je padesátiletá vědkyně, matka a manželka, která žije krásný život úspěšné a milované ženy. Je jí však diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby, a to obrátí život celé její rodiny naruby…
Petro, jak na tebe zapůsobila hra Pořád jsem to já, když jsi ji poprvé přečetla?
Jako dobře napsaná, zajímavá a dojemná vztahová hra o krásné rodině, kterou zasáhne nemoc.
Čím je ti postava Alice blízká, v čem ji rozumíš a v čem se naopak lišíte?
Je to milující žena a matka a je špičkou ve svém oboru – zkrátka „multižena“, co všechno zvládá – o to se asi pokouší většina žen. Rozumím jí v tom, že když se jí tento svět začíná rozpadat, tak bojuje. A v čem se lišíme? Doufám, že nemám a nikdy nebudu mít tuto nemoc.
Alice nám vypráví svůj velmi osobní příběh, což ale znamená, že ty jako „vypravěč“ jsi neustále na jevišti, nemáš ani jednu scénu volno. Máš stejnou zkušenost s jinou inscenací?
Úplně stejně jsem to měla v Audienci u královny a v Makropulos musical.
Najdeš si přesto ve hře místa, kde si „odpočineš“, nebo způsoby, jak se zbavíš velké emoce, kterou musíš zahrát?
Taková místa tam prostě nejsou, takže je nemám kde hledat, proto jsem neustále otravovala režisérku, ať něco vymyslí. Protože ani převlek takové místo oddychu není. Zažila jsem inscenaci, kde jsme mezi emocionálně vypjatými scénami dělali přestavby, ale mám pocit, že pak už nic neděláte na sto procent.
Dotýká se tě tematika hry osobně?
Maminka trpěla Alzheimerem, takže jsem měla pocit, že si hraju s ohněm. Ale pak jsem si řekla, že já ho nemám a mít nebudu, a určitá tíseň ze mě spadla. Pamatuji si některé projevy této nemoci, a to se samozřejmě promítlo i do zkoušení.
Říkáš o sobě, že jsi velmi racionální a potřebuješ se při zkoušení opřít o logiku. Stavíš situace tak, aby měly racionální jádro, pak se ale stane něco mezi nebem a zemí a ty svou postavu naplníš neuvěřitelným gejzírem emocí, nebojíš se jít do velkého afektu…
Toto není otázka, ale hezká pochvala a já za ni moc děkuji. Jen to slovo „afekt“ bych nahradila slovem „exprese“. Snažím se postavu pochopit ve všech jejích situacích a pak se vcítit.
Nechyběla jsi ani v jedné inscenaci, kterou u nás dělala Kateřina Dušková – obsadila tě do role Dory v Žítkovských bohyních, Širy v Mikve, Lilly Vanessi v Kiss Me, Kate, Susie Cameronové v komedii Mezi nebem a zemí a Elvíry v Donu Juanovi. Co pro tebe tato dlouhodobá spolupráce znamená a na kterou hru vzpomínáš nejraději?
Vždy to znamená kvalitní text, náročné zkoušení a velmi dobré a intenzivní inscenace. To poslední jmenované i na základě ohlasů diváků. Miluji výzvy a Kačka mi je nabízí. Dělám s ní moc ráda. A také ji moc ráda mám. Nejoblíbenější postavou byla Šira v Mikve a teď Alice.
Mně se zdá, že v posledních letech není dostatečně využitý tvůj komediální talent, nemyslíš? Přála by sis pěknou komediální roli, máš nějakou vysněnou?
Je pravda, že na začátku mého působení v Pardubicích jsem hrála především v komediích. Teď je to naopak. Jsem ráda, když se žánry střídají. Navíc se při komediích může trochu zlobit, a to nás herce baví obzvlášť. Ale vysněnou roli nemám žádnou.
Nedávno jsi oslavila kulatiny – snad mohu prozradit, že šlo o krásnou padesátku. Možná je čas na bilanci, co myslíš?
Na to není čas!!! (smích) No, možná trochu…
Naše divadlo je tvým prvním a zatím i posledním (doufejme!) angažmá. Měla jsi někdy potřebu změny?
Ne.
Tak to bylo rychlé. Které role za těch pětadvacet let v Pardubicích byly pro tebe zlomové? Které jsi měla nejraději? A které tě nejvíc potrápily?
Zlomové role jsou vázány na zlomové, výjimečné režiséry. Role sama o sobě nic neznamená, někdo ti musí pomoci do cíle. Dát ti důvěru, ukázat, že se nemusíš bát zkoušet, když nevíš, tak poradí, co dál. Gustav Skála, Jiří Fréhar, Petr Novotný, Marián Pecko, Zdeněk Dušek, Kateřina Dušková, Janusz Klimsza a Petr Gazdík – ti všichni mi na mé cestě pomohli.
Vzpomínáš na své začátky? Co bys poradila začínající Petře, která přišla do pardubického souboru a její divadelní zkušenosti byly téměř nulové?
Nechci radit Petře, to už nemá význam. (smích) Chci poradit mladým hercům, pokud o to budou stát – nebojte se zkoušet, pochybnosti o sobě nechte doma a netahejte je do práce, nabízejte nápady a učte se text. Nemůžete pracovat a plnit připomínky režiséra, pokud nemáte svobodu v textu – dokud jej neumíte. Samozřejmě jsou to hodiny domácí přípravy, ale vyplatí se to.
Vedle své práce v divadle také pomáháš mladým lidem připravit se na zkoušky na herecké školy. Jak s nimi pracuješ, máš nějakou metodu?
Snažím se s nimi rozebrat text technicky – to je půlka úspěchu, a pak dodat emoce. Pravdivě to prožít. Takže vlastně to, co sama s textem dělám.
Máš téměř čtrnáctiletou dceru Karolínu, které věnuješ tolik času, kolik jen jde. Maminka i tatínek (kolega Ladislav Špiner) jsou herci, Karolína sama už hrála v několika inscenacích. Myslíš, že se její cesta stočí k divadlu?
Chceme, aby měla nějaký základ, co se týká vzdělání. Říkáme jí, ať vnímá, co ji baví, a pak si bude moct vybrat povolání. A jestli to bude divadlo? Netuším.
Jak trávíš volný čas? Máš nějaký speciální způsob odpočívání?
Teď jsme s Láďou viděli takový šestidílný dokument s hercem Chrisem Hemsworthem (Tělo nezná hranic, seriál z roku 2022 – pozn. red.) zaměřený na zdraví organismu. Jeden díl je i o Alzheimeru – máme se spoléhat na sebe, a ne na techniku, chodit do přírody a víc se na ni napojit a trávit čas s přáteli. Tak to dělám. (smích)
Když jsme se bavily o obsazení, v některých postavách se naše představy lišily, v jednom jsme ale byly zajedno – roli Alice Howlandové bude hrát PETRA JANEČKOVÁ. A opravdu to není tak, že hledáme práci pro Petru, naopak, ty role si Petru nacházejí samy. Alice je padesátiletá vědkyně, matka a manželka, která žije krásný život úspěšné a milované ženy. Je jí však diagnostikována raná forma Alzheimerovy choroby, a to obrátí život celé její rodiny naruby…
Petro, jak na tebe zapůsobila hra Pořád jsem to já, když jsi ji poprvé přečetla?
Jako dobře napsaná, zajímavá a dojemná vztahová hra o krásné rodině, kterou zasáhne nemoc.
Čím je ti postava Alice blízká, v čem ji rozumíš a v čem se naopak lišíte?
Je to milující žena a matka a je špičkou ve svém oboru – zkrátka „multižena“, co všechno zvládá – o to se asi pokouší většina žen. Rozumím jí v tom, že když se jí tento svět začíná rozpadat, tak bojuje. A v čem se lišíme? Doufám, že nemám a nikdy nebudu mít tuto nemoc.
Alice nám vypráví svůj velmi osobní příběh, což ale znamená, že ty jako „vypravěč“ jsi neustále na jevišti, nemáš ani jednu scénu volno. Máš stejnou zkušenost s jinou inscenací?
Úplně stejně jsem to měla v Audienci u královny a v Makropulos musical.
Najdeš si přesto ve hře místa, kde si „odpočineš“, nebo způsoby, jak se zbavíš velké emoce, kterou musíš zahrát?
Taková místa tam prostě nejsou, takže je nemám kde hledat, proto jsem neustále otravovala režisérku, ať něco vymyslí. Protože ani převlek takové místo oddychu není. Zažila jsem inscenaci, kde jsme mezi emocionálně vypjatými scénami dělali přestavby, ale mám pocit, že pak už nic neděláte na sto procent.
Dotýká se tě tematika hry osobně?
Maminka trpěla Alzheimerem, takže jsem měla pocit, že si hraju s ohněm. Ale pak jsem si řekla, že já ho nemám a mít nebudu, a určitá tíseň ze mě spadla. Pamatuji si některé projevy této nemoci, a to se samozřejmě promítlo i do zkoušení.
Říkáš o sobě, že jsi velmi racionální a potřebuješ se při zkoušení opřít o logiku. Stavíš situace tak, aby měly racionální jádro, pak se ale stane něco mezi nebem a zemí a ty svou postavu naplníš neuvěřitelným gejzírem emocí, nebojíš se jít do velkého afektu…
Toto není otázka, ale hezká pochvala a já za ni moc děkuji. Jen to slovo „afekt“ bych nahradila slovem „exprese“. Snažím se postavu pochopit ve všech jejích situacích a pak se vcítit.
Nechyběla jsi ani v jedné inscenaci, kterou u nás dělala Kateřina Dušková – obsadila tě do role Dory v Žítkovských bohyních, Širy v Mikve, Lilly Vanessi v Kiss Me, Kate, Susie Cameronové v komedii Mezi nebem a zemí a Elvíry v Donu Juanovi. Co pro tebe tato dlouhodobá spolupráce znamená a na kterou hru vzpomínáš nejraději?
Vždy to znamená kvalitní text, náročné zkoušení a velmi dobré a intenzivní inscenace. To poslední jmenované i na základě ohlasů diváků. Miluji výzvy a Kačka mi je nabízí. Dělám s ní moc ráda. A také ji moc ráda mám. Nejoblíbenější postavou byla Šira v Mikve a teď Alice.
Mně se zdá, že v posledních letech není dostatečně využitý tvůj komediální talent, nemyslíš? Přála by sis pěknou komediální roli, máš nějakou vysněnou?
Je pravda, že na začátku mého působení v Pardubicích jsem hrála především v komediích. Teď je to naopak. Jsem ráda, když se žánry střídají. Navíc se při komediích může trochu zlobit, a to nás herce baví obzvlášť. Ale vysněnou roli nemám žádnou.
Nedávno jsi oslavila kulatiny – snad mohu prozradit, že šlo o krásnou padesátku. Možná je čas na bilanci, co myslíš?
Na to není čas!!! (smích) No, možná trochu…
Naše divadlo je tvým prvním a zatím i posledním (doufejme!) angažmá. Měla jsi někdy potřebu změny?
Ne.
Tak to bylo rychlé. Které role za těch pětadvacet let v Pardubicích byly pro tebe zlomové? Které jsi měla nejraději? A které tě nejvíc potrápily?
Zlomové role jsou vázány na zlomové, výjimečné režiséry. Role sama o sobě nic neznamená, někdo ti musí pomoci do cíle. Dát ti důvěru, ukázat, že se nemusíš bát zkoušet, když nevíš, tak poradí, co dál. Gustav Skála, Jiří Fréhar, Petr Novotný, Marián Pecko, Zdeněk Dušek, Kateřina Dušková, Janusz Klimsza a Petr Gazdík – ti všichni mi na mé cestě pomohli.
Vzpomínáš na své začátky? Co bys poradila začínající Petře, která přišla do pardubického souboru a její divadelní zkušenosti byly téměř nulové?
Nechci radit Petře, to už nemá význam. (smích) Chci poradit mladým hercům, pokud o to budou stát – nebojte se zkoušet, pochybnosti o sobě nechte doma a netahejte je do práce, nabízejte nápady a učte se text. Nemůžete pracovat a plnit připomínky režiséra, pokud nemáte svobodu v textu – dokud jej neumíte. Samozřejmě jsou to hodiny domácí přípravy, ale vyplatí se to.
Vedle své práce v divadle také pomáháš mladým lidem připravit se na zkoušky na herecké školy. Jak s nimi pracuješ, máš nějakou metodu?
Snažím se s nimi rozebrat text technicky – to je půlka úspěchu, a pak dodat emoce. Pravdivě to prožít. Takže vlastně to, co sama s textem dělám.
Máš téměř čtrnáctiletou dceru Karolínu, které věnuješ tolik času, kolik jen jde. Maminka i tatínek (kolega Ladislav Špiner) jsou herci, Karolína sama už hrála v několika inscenacích. Myslíš, že se její cesta stočí k divadlu?
Chceme, aby měla nějaký základ, co se týká vzdělání. Říkáme jí, ať vnímá, co ji baví, a pak si bude moct vybrat povolání. A jestli to bude divadlo? Netuším.
Jak trávíš volný čas? Máš nějaký speciální způsob odpočívání?
Teď jsme s Láďou viděli takový šestidílný dokument s hercem Chrisem Hemsworthem (Tělo nezná hranic, seriál z roku 2022 – pozn. red.) zaměřený na zdraví organismu. Jeden díl je i o Alzheimeru – máme se spoléhat na sebe, a ne na techniku, chodit do přírody a víc se na ni napojit a trávit čas s přáteli. Tak to dělám. (smích)
Jana Uherová
