VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Hlavní roli Viléma z Baskervillu v nové inscenaci režiséra Petra Kracika Jméno růže ztvárňuje JIŘÍ KALUŽNÝ. Je předním hercem našeho souboru s mnoha zkušenostmi, z následujícího rozhovoru je však patrné, jak přesto stále zůstává především hercem skromným a neustále pochybujícím. Mimo jiné se dozvíte, jak statečně se s obtížnou rolí Viléma „popral“ a co bylo pro něj při zkoušení nejsložitější.

Všímám si, že jsi neobyčejně svědomitým hercem s velmi důkladnou přípravou na roli. Takový jsi byl vždy?
Nevím, jestli jsem v tom nějak mimořádný. Pan profesor Laurin nás samozřejmě učil, že herectví včetně přípravy nesmíme flákat. Ale myslím si, že tak to má snad každý herec, nepřijde mi to tolik výjimečné.

Hra Jméno růže je nesmírně náročná na využití slova a velmi složitých promluv, na složitost jazyka a větné výstavby. Vnímal jsi jako herec tuto složitost?
Já jsem v podstatě vnímal především tuhle složitost. Takto těžký text jsem se snad ještě nikdy neučil. Divák by ale neměl poznat, jestli jsem se učil text lehce nebo těžce, to pro něj nehraje roli. Tak uvidíme, jestli to divák pozná nebo ne… Ostatně, i sám režisér k obtížnosti textu říkal, že by se ho nenaučil.

Však i kolegové si všimli, že jsi v textu neustále „ležel“.
Ano, neustále. A v podstatě v něm pořád ještě „ležím“.

Pokud vím, tak si velmi pečlivě opakuješ texty i před každou reprízou jiných představení, je to tak?
Ano, jsem na to takhle zvyklý. Ale každý herec je jiný. Jsou lidi, kteří si vše pamatují a které by naopak rozptylovalo, kdyby před představením do textu koukali, ale já do něj hold potřebuju „čučet“. (smích)

Na někoho to ovšem může působit i jako velká úzkostlivost.
Možná to bude tím, že já úzkostlivý jsem.

Ale po představení se již uvolníš, když je „kámen“ odvalen?
Měl jsem kdysi od svého bratra knížku Malý poetický slovník, kde se psalo: „Je veselo jak v divadelní šatně, když představení skončilo a herci začli žít.“ Asi by to tak úplně být nemělo, herec by měl žít na jevišti, ale určitě to pak velké uvolnění je, když tedy ono představení dohrajeme až do konce. Už jsem několikrát zažil i situace, kdy se představení dohrát nemohlo.

Co bylo obvykle důvodem, že se divák nedočkal konce hry?
Tak například: Jednou jsme v Hradci Králové hráli Lva v zimě, kde jsme měli naaranžovanou rvačku s kolegou Takáčem, ze které jsem vyšel se zablokovaným kolenem, po jedné noze jsem odskákal do portálu, a šla opona. Pak tři měsíce na nemocenské, což bylo velmi nepříjemné. Tedy se představení někdy nedohraje obvykle ze zdravotních důvodů.

Proto jistě velmi rozumíš i svému kolegovi Petru Borovcovi (jenž s tebou ostatně partneří i ve Jménu růže, když hraje tvého žáka Adsona), kterého v poslední době nemocné koleno rovněž souží.
Rozumím mu velmi dobře. Však jsem také již v roce 1988 založil klub KKK – Kalužného klub kolenářů. (smích) U herce je to velmi častý úraz. Pak se bohužel někdy také vrací, jako to pak bylo i u mě ještě pět let po té osudné rvačce.

Když jsme u těch zdravotních komplikací – často jsem o tobě slýchal, že jsi hypochondr.
Nejsem, mé choroby jsou skutečné. Což dokazuje i mé chození po doktorech, kteří mě z hypochondrie opravdu nepodezírají, naopak si mě zvou do ordinací sami.

Čím je ti postava Viléma z Baskervillu nejbližší a v čem naopak cizí?
Blízký mi je tím, že pochybuje. A cizí mi je pak tím, že je daleko chytřejší než já. Mám v sobě stále ještě vnitřní pocit, že se na tento typ role moc nehodím. To vychází i z mé fyziognomie. Nejsem typem středověkého asketického filosofa, byť je mám sám rád. Když se na mě podíváš, tak jsem přeci více Švejkem, ale toho mi zatím nikdo nenabídl. Já jsem prostě kluk z Vlčic, ne odchovanec klášterní knihovny.

Vilém a Adson spolu tvoří dvojici učitele a žáka. Zažil jsi někdy sám v životě podobně úzký vztah?
Zažil jsem něco takového i nyní, když mě režíroval Petr Kracik. Když je režisér dobrý, pak se toto spojení vždy objeví. Měl jsem to tak kupříkladu i s Petrem Novotným, nejen teď s „Krácou“.

V těchto situacích jsi ovšem vždy oním žákem, na rozdíl od Jména růže, kde jsi v pozici učitele.
Samozřejmě, já jsem vždy jen tím žákem.

Nikoho tedy nepoučuješ a nedáváš rady? Ani mladším kolegům?
Žádné rady jim nedávám. A kdybych to někdy udělal a byl by to chytrý mladší herecký kolega, tak by mě s tím poslal do háje. To se dělat nemá, každý by měl jít svou vlastní cestou. Opravdu se necítím být povolaný k tomu, abych někoho poučoval.

Už ses někdy setkal s hrou, ve které jsi spolu s kolegou ztvárnil dvojici, která prochází v ústřední linii celou hrou od začátku do konce?
Samozřejmě, několikrát. Například v inscenacích Elling a Kjell nebo Kat a blázen.

Viděl jsi film Jméno růže se Seanem Connerym „ve tvé roli“? Vnímal jsi ho jako předobraz pro svoje ztvárnění role?
Film jsem neviděl a Conneryho jsem takto nevnímal zcela záměrně, protože já nejsem Connery. Ono kdyby to takhle fungovalo, pak by stačilo podívat se na filmy s výkony kolegů, třeba s Rudolfem Hrušínským, a všichni bychom byli špičkoví herci. Ale takhle to opravdu není.

Hrušínský je tvým ideálem?
Myslím, že nejen mým.

Ani jiný předobraz jsi pro Viléma neměl?
Ne, prostě jsem se učil a poslouchal Petra Kracika a sebe.

Tvoje nervozita se při zkoušení několikrát objevovala a proměňovala. Už je pryč?
Naopak stoupá.

Myslíš, že někdy odpadne?
Ne.

Znáte se s Petrem Kracikem dlouho? Na kterých inscenacích jste spolu již pracovali?
Známe se 38 let, anobrž jsme spolužáci z gymnázia, kdy jsem byl ve svých čtrnácti letech v prváku, on ve čtvrťáku. A kromě toho, že mě naučil kouřit, mě i naučil mít rád divadlo, protože v prvním ročníku jsem na vánoční besídce viděl jeho desetiminutovou inscenaci Tří mušketýrů, provozovanou na schodech v aule, v níž hrál D´Artagnana – královně líbal ruku a přitom jí ukradl hodinky. A já jsem v tu chvíli pochopil, že v divadle je možné všechno, že v něm může fungovat fantazie. Tedy jsem již ve druhém ročníku také na besídce účinkoval a spojil okolo sebe několik spolužáků, se kterými jsem pak založil amatérský soubor. Já jsem v něm režíroval a v momentě, kdy už jsem to přestal zvládat, tak jsme povolali Kracika. Tehdy jsme hráli Gaudeamus igitur od Pavla Dostála, který byl v té době ještě nežádoucím autorem. To bylo naposled, co jsem s Petrem pracoval. Na DAMU jsme se pracovně nesetkali, ani pak zde v divadle, v němž několikrát hostoval, až do minulých Dvanácti rozhněvaných mužů a aktuální inscenace. Ale pracovat s ním jsem si přál, což se mi nyní splnilo měrou vrchovatou.

Bylo toto přání naplněno dobrou spoluprací?
Pro mě ano. Otázka, jestli Petr toho nelituje. (smích)

Je Petr Kracik režisérem, který herce velmi přesně vede, nebo mu dává velký prostor pro vlastní iniciativu?
Petr ví velmi přesně, co chce, sděluje to formou humornou a nenásilnou, ale je velmi vědoucí.
Rozhodně jako herec prostor mám, on ničemu nebrání. Je takzvaná buzola, která udává směr.

Jak velký rozdíl by byl, kdybys zkusil porovnat Jméno růže s inscenací Apartmá hotelu Plaza, která pro tebe znamenala také velkou příležitost?
Je to velký rozdíl, protože Apartmá je ze současnosti, mám roli stárnoucího muže, je to o manželských vztazích, což je člověku velmi blízké, když se v takové situaci sám nachází, kdežto Jméno růže svou stylizací a jazykem je spíš dílem téměř filosofickým a hlavně zcela jiným typem hry, jakoby „o patro výš“ – v tom smyslu, že Apartmá je velmi konkrétní a obsahuje situace, které denně prožíváme, kdežto Jméno růže se týká určitých přesahů a nadčasovosti. Ale neupřednostňoval bych jedno před druhým. Apartmá mě velmi baví i tím, že se v něm kromě komediálních situací řeší také velmi vážné věci.

Děkuji za rozhovor a přeji ti, aby tě divadlo ještě hodně dlouho bavilo tak jako doposud.