VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Jindrou Janouškovou nejen o Tháliích
Po jedné ze sobotních zkoušek Topolova Konce masopustu jsem se v divadelním klubu sešla s JINDROU JANOUŠKOVOU. Téma našeho rozhovoru bylo předem jasné, nedlouho předtím jsme totiž byli všichni nesmírně potěšeni zprávou, že Jindra získala nominaci na Cenu Thálie 2015 za mimořádný jevištní výkon v roli Marthy v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové? režiséra Petra Novotného, kterou uvádíme na Malé scéně ve dvoře.
Jako Martha v Kdo se bojí Virginie Woolfove?, foto Josef Vostárek
Jindro, moc ti gratuluji k takovému úspěchu a nemohu si odpustit obligátní otázku: Jak se cítíš jako herečka nominovaná na Cenu Thálie?
Dozvěděla jsem se to už na Štědrý den a byla jsem nadšená, úplně mi to vyrazilo dech. Nepříjemné bylo, že jsem to v sobě musela dva měsíce držet a nemohla jsem o tom nikomu říct. Měla jsem radost, že se porota jela podívat i na naši Malou scénu. To je báječné!!! Já jsem první v historii našeho divadla oceněná za roli na Malé scéně. Doufám, že nyní budou mít diváci větší zájem jít se do našeho komorního prostoru podívat.
Elizabeth Taylor získala za roli ve stejnojmenném filmu z roku 1966 Oscara, ty máš na dosah Thálii. Dovedeš si představit, že ji získáš?
Když jsem na tiskové konferenci točila medailonek, ptali se mě na totéž. A upřímně řečeno, neumím si to představit. Ani si nepřipravuji žádný proslov. Pro mě je čest už to, že jsem v nejužším výběru, tedy mezi třemi nominovanými, a trojka je mé šťastné číslo. Zorka Valchařová je vynikající herečka z hradeckého divadla a liberecké představení, za které je nominovaná Veronika Korytářová a které režíroval Ivan Rajmont, je prý úžasné. Bohužel jsem ani jedno představení svých kolegyň neviděla a pochybuji, že ony viděly naše, a tak nám nezbývá než to nechat na porotě, ať vyberou podle svého uvážení. (Ceny Thálie 2015 budou předány 26. března v Národním divadle – pozn. red.)
To mě překvapuje! Vzhledem k tvé pověsti nenapravitelné optimistky…
To není ani optimismus, ani pesimismus, to je konstatování… Jedna ku třem, asi tak to beru. Ale nepočítám s tím. Samozřejmě je to hrozně příjemné, protože je pravda, že teď jsem na sklonku své herecké éry. V tomhle věku už se nedostávají role, za které bys mohla získat nějakou cenu. Nádherné role jsem hrála, když mi bylo čtyřicet. Teď to přišlo a je to hezké.
Kdybys cenu získala, znamenalo by to pro tebe třeba větší odpovědnost? Mnozí herci říkají, že je to svazující myslet při každém dalším představení na to, že musí cenu jaksi obhajovat.
Já to beru úplně přirozeně. Vystavila bych ji v předprodeji vstupenek a říkala si, že třeba když ji teď mám, nebude se hra stahovat už v červnu a zahrajeme si ji aspoň do ledna příštího roku. Nebojím se, že budu muset něco dokazovat. S každým novým úkolem – rolí dokazuješ, že máš právo stát na jevišti. Pokaždé to musíš obhajovat. Protože divadlo je pomíjivé a jedinou pamětí jsou naši diváci a pár zaprášených fotografií. (smích)
Když si vzpomeneš na všechno, co jsi kdy hrála, je Martha mezi tvými ostatními rolemi něčím výjimečná?
Řekla bych, že ano. Určitě je výjimečná. A taky bych řekla, že naturelem mi sedí. Podobná byla třeba Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše (premiéra ve VČD v roce 1987 – pozn. red.) nebo třeba Arkadinová v Rackovi (2008 – pozn. red.). To byly role, na kterých se mi dobře pracovalo. Někdy člověk dostane protiúkoly, se kterými bojuje, ale i takové postavy mám ráda. Divadlo je báječné. Je to neustálý zápas se sebou samým.
Co tě napadlo, když ses dozvěděla, že budeš Marthu hrát? Určitě jsi znala film…
Film jsem viděla naposledy někdy ve svých 18 letech. Příběh jsem ale zapomněla. Pamatovala jsem si z toho spíš jen nějaký pocit, a pak hlavně Liz Taylorovou. Výhodou bylo, že jsme text dostali o měsíc dřív a zároveň jsme měli první čtenou zkoušku. Když jsme to s Jirkou Kalužným četli, ten text nás pořád překvapoval. A když jsme dočetli, měla jsem v očích slzy: „Ježišmarja, jak to končí? Co to je?“ Petr Novotný nám potom říkal, jak bylo zajímavé nás sledovat, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Ten závěr je strašně překvapivý. A stejně je překvapený i divák. No a pak jsem měla měsíc na naučení textu, a to bylo báječné. Při zkoušení jsem už byla mnohem svobodnější.
Jakým způsobem jste společně s režisérem hledali klíč k postavě?
S Petrem Novotným je nádherná práce, protože on za každých okolností hledá v textu humor a svoje inscenace tím odlehčuje. Byla divadla, kde se to hrálo velmi vážně – bez jakéhokoli sarkasmu a ironie, které v textu jsou. Postavy hry na sebe umí ironicky pohlížet, dovedou se shodit. Režisér tam tyhle věci našel, a tak se na našem představení diváci dokážou bavit, a to je podle mě hodně důležité. Je to taková hra na pravdu.
Taková hra musí mít o to větší sílu v komorním prostoru. Na Malé scéně s uspořádáním jeviště a hlediště jako arény vzniká maximálně kontaktní divadelní prostor. Jak ty osobně se v něm cítíš?
Mně diváci nablízko vůbec nevadí. A teď ještě mi stáří přivodilo několik dioptrií na dálku, takže divákům ani moc nevidím do obličeje. (smích) Všichni se musíme hodně soustředit – hrajeme si na sebe – a pro diváky je to vlastně taková peep show. Proto je to vlastně tak zajímavé. Když skončíme, nekoná se žádný frenetický potlesk jako u některých jiných představení. Lidi sedí jak zařezaní a pak teprve začnou pomalu tleskat. A netleskají nějak moc. My u diváků ani nečekáme velké ovace a nadšení, ale vidím na nich, že je to zasáhlo. Mluvila jsem o tom s jednou kamarádkou, která byla na představení se svou přítelkyní. Říkala, že si pak musely jít dát panáka, jak je to doslova sežehlo, a musely to celé ještě společně probrat. Nevím, jak to představení přijímají muži, i když jeden divák mi vzkázal, že se zrovna rozvádí a podobné scény má doma. No a s novou přítelkyní přišel do divadla a ejhle… (smích)
Jistě je to jedna z nejnáročnějších rolí, kterou teď hraješ. Musíš se intenzivně připravovat před každým představením?
Musím se soustředit a doma se na to aspoň tak dvě hodinky připravovat, abych si prošla všechny situace a nic mi nevypadlo. Před představením si s Jirkou Kalužným říkáme některé dialogy. Jsou tam totiž situace složité na kontakt, na přesnost, rytmus, souznění. Musí to být opravdové, uvěřitelné. Teď to poslední představení bylo hrozné… Dali nám tam kameramana, jehož objektiv jsem měla asi 30 cm před nosem. Bylo to hodně nepříjemné a těžké právě na soustředění. Pořád jsem si opakovala: „Nevnímej ho, nevnímej ho, není tam!“
Jak se cítíš, když tak náročné představení skončí?
Já naštěstí nemám problém s tím, že by mě to nějak psychicky zatěžovalo. Ale musím se jít osprchovat a jsem prostě vyplivaná. A taky mám pocit, že jsem vždycky shodila minimálně kilo! (smích) Ale ráno se nasnídám a je to zpátky. (smích)
Co ti obecně při práci na roli pomáhá, nebo naopak co tě brzdí?
Mám ráda, když můžu pracovat na roli a mám k tomu volný prostor. Velké problémy mi poslední dobou dělá učení textu, a to mě hodně omezuje, když neumím text tak brilantně, abych si v tom mohla hrát. U Virginie byla výhoda, že jsem měla prostor se text naučit předem během toho měsíce. Jinak jsou pro mě první dva až tři týdny zkoušek s textem v ruce hrozné. Třeba i teď během zkoušení Konce masopustu ještě nemám text úplně zažitý, ale pomalu už si začínám být jistá, a tak už konečně začnu něco dělat. Právě tahle poslední fáze mě baví nejvíc, a kdyby to šlo, protáhla bych ji a zkoušela ještě tak o dva týdny déle. Alespoň před premiérou si to vždycky říkám.
Když ses zmínila o zkoušení Konce masopustu, připomnělas mi oslovení, kterým tě s radostí pravidelně častuje a zlobí režisér Břetislav Rychlík, a to „paní ředitelová“. Jaké to je být součástí souboru a zároveň manželkou ředitele divadla?
Ano, to dělá, protože ví, že mě to zlobí! (smích) Já si to nepřipouštím. Když se Petr stal ředitelem, chovala jsem se stejně jako předtím a Petr, ani nikdo jiný, mě v ničem nešanoval. Já si myslím, že když je člověk slušný a chová se normálně a když jsou všem nastaveny stejné mantinely, nemohou být žádné problémy. Lidé jsou hrozně citliví na křivárny, protekci a nespravedlnost. To jsem u minulých ředitelů zažila. Mně i Petrovi je takovéto chování odporné. Na druhou stranu musím říct, že na dámské straně panuje přátelská nálada, a to je oproti jiným souborům vzácné.
Jako Martha v Kdo se bojí Virginie Woolfove?, foto Josef VostárekJindro, moc ti gratuluji k takovému úspěchu a nemohu si odpustit obligátní otázku: Jak se cítíš jako herečka nominovaná na Cenu Thálie?
Dozvěděla jsem se to už na Štědrý den a byla jsem nadšená, úplně mi to vyrazilo dech. Nepříjemné bylo, že jsem to v sobě musela dva měsíce držet a nemohla jsem o tom nikomu říct. Měla jsem radost, že se porota jela podívat i na naši Malou scénu. To je báječné!!! Já jsem první v historii našeho divadla oceněná za roli na Malé scéně. Doufám, že nyní budou mít diváci větší zájem jít se do našeho komorního prostoru podívat.
Elizabeth Taylor získala za roli ve stejnojmenném filmu z roku 1966 Oscara, ty máš na dosah Thálii. Dovedeš si představit, že ji získáš?
Když jsem na tiskové konferenci točila medailonek, ptali se mě na totéž. A upřímně řečeno, neumím si to představit. Ani si nepřipravuji žádný proslov. Pro mě je čest už to, že jsem v nejužším výběru, tedy mezi třemi nominovanými, a trojka je mé šťastné číslo. Zorka Valchařová je vynikající herečka z hradeckého divadla a liberecké představení, za které je nominovaná Veronika Korytářová a které režíroval Ivan Rajmont, je prý úžasné. Bohužel jsem ani jedno představení svých kolegyň neviděla a pochybuji, že ony viděly naše, a tak nám nezbývá než to nechat na porotě, ať vyberou podle svého uvážení. (Ceny Thálie 2015 budou předány 26. března v Národním divadle – pozn. red.)
To mě překvapuje! Vzhledem k tvé pověsti nenapravitelné optimistky…
To není ani optimismus, ani pesimismus, to je konstatování… Jedna ku třem, asi tak to beru. Ale nepočítám s tím. Samozřejmě je to hrozně příjemné, protože je pravda, že teď jsem na sklonku své herecké éry. V tomhle věku už se nedostávají role, za které bys mohla získat nějakou cenu. Nádherné role jsem hrála, když mi bylo čtyřicet. Teď to přišlo a je to hezké.
Kdybys cenu získala, znamenalo by to pro tebe třeba větší odpovědnost? Mnozí herci říkají, že je to svazující myslet při každém dalším představení na to, že musí cenu jaksi obhajovat.
Já to beru úplně přirozeně. Vystavila bych ji v předprodeji vstupenek a říkala si, že třeba když ji teď mám, nebude se hra stahovat už v červnu a zahrajeme si ji aspoň do ledna příštího roku. Nebojím se, že budu muset něco dokazovat. S každým novým úkolem – rolí dokazuješ, že máš právo stát na jevišti. Pokaždé to musíš obhajovat. Protože divadlo je pomíjivé a jedinou pamětí jsou naši diváci a pár zaprášených fotografií. (smích)
Když si vzpomeneš na všechno, co jsi kdy hrála, je Martha mezi tvými ostatními rolemi něčím výjimečná?
Řekla bych, že ano. Určitě je výjimečná. A taky bych řekla, že naturelem mi sedí. Podobná byla třeba Maggie v Kočce na rozpálené plechové střeše (premiéra ve VČD v roce 1987 – pozn. red.) nebo třeba Arkadinová v Rackovi (2008 – pozn. red.). To byly role, na kterých se mi dobře pracovalo. Někdy člověk dostane protiúkoly, se kterými bojuje, ale i takové postavy mám ráda. Divadlo je báječné. Je to neustálý zápas se sebou samým.
Co tě napadlo, když ses dozvěděla, že budeš Marthu hrát? Určitě jsi znala film…
Film jsem viděla naposledy někdy ve svých 18 letech. Příběh jsem ale zapomněla. Pamatovala jsem si z toho spíš jen nějaký pocit, a pak hlavně Liz Taylorovou. Výhodou bylo, že jsme text dostali o měsíc dřív a zároveň jsme měli první čtenou zkoušku. Když jsme to s Jirkou Kalužným četli, ten text nás pořád překvapoval. A když jsme dočetli, měla jsem v očích slzy: „Ježišmarja, jak to končí? Co to je?“ Petr Novotný nám potom říkal, jak bylo zajímavé nás sledovat, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Ten závěr je strašně překvapivý. A stejně je překvapený i divák. No a pak jsem měla měsíc na naučení textu, a to bylo báječné. Při zkoušení jsem už byla mnohem svobodnější.
Jakým způsobem jste společně s režisérem hledali klíč k postavě?
S Petrem Novotným je nádherná práce, protože on za každých okolností hledá v textu humor a svoje inscenace tím odlehčuje. Byla divadla, kde se to hrálo velmi vážně – bez jakéhokoli sarkasmu a ironie, které v textu jsou. Postavy hry na sebe umí ironicky pohlížet, dovedou se shodit. Režisér tam tyhle věci našel, a tak se na našem představení diváci dokážou bavit, a to je podle mě hodně důležité. Je to taková hra na pravdu.
Taková hra musí mít o to větší sílu v komorním prostoru. Na Malé scéně s uspořádáním jeviště a hlediště jako arény vzniká maximálně kontaktní divadelní prostor. Jak ty osobně se v něm cítíš?
Mně diváci nablízko vůbec nevadí. A teď ještě mi stáří přivodilo několik dioptrií na dálku, takže divákům ani moc nevidím do obličeje. (smích) Všichni se musíme hodně soustředit – hrajeme si na sebe – a pro diváky je to vlastně taková peep show. Proto je to vlastně tak zajímavé. Když skončíme, nekoná se žádný frenetický potlesk jako u některých jiných představení. Lidi sedí jak zařezaní a pak teprve začnou pomalu tleskat. A netleskají nějak moc. My u diváků ani nečekáme velké ovace a nadšení, ale vidím na nich, že je to zasáhlo. Mluvila jsem o tom s jednou kamarádkou, která byla na představení se svou přítelkyní. Říkala, že si pak musely jít dát panáka, jak je to doslova sežehlo, a musely to celé ještě společně probrat. Nevím, jak to představení přijímají muži, i když jeden divák mi vzkázal, že se zrovna rozvádí a podobné scény má doma. No a s novou přítelkyní přišel do divadla a ejhle… (smích)
Jistě je to jedna z nejnáročnějších rolí, kterou teď hraješ. Musíš se intenzivně připravovat před každým představením?
Musím se soustředit a doma se na to aspoň tak dvě hodinky připravovat, abych si prošla všechny situace a nic mi nevypadlo. Před představením si s Jirkou Kalužným říkáme některé dialogy. Jsou tam totiž situace složité na kontakt, na přesnost, rytmus, souznění. Musí to být opravdové, uvěřitelné. Teď to poslední představení bylo hrozné… Dali nám tam kameramana, jehož objektiv jsem měla asi 30 cm před nosem. Bylo to hodně nepříjemné a těžké právě na soustředění. Pořád jsem si opakovala: „Nevnímej ho, nevnímej ho, není tam!“
Jak se cítíš, když tak náročné představení skončí?
Já naštěstí nemám problém s tím, že by mě to nějak psychicky zatěžovalo. Ale musím se jít osprchovat a jsem prostě vyplivaná. A taky mám pocit, že jsem vždycky shodila minimálně kilo! (smích) Ale ráno se nasnídám a je to zpátky. (smích)
Co ti obecně při práci na roli pomáhá, nebo naopak co tě brzdí?
Mám ráda, když můžu pracovat na roli a mám k tomu volný prostor. Velké problémy mi poslední dobou dělá učení textu, a to mě hodně omezuje, když neumím text tak brilantně, abych si v tom mohla hrát. U Virginie byla výhoda, že jsem měla prostor se text naučit předem během toho měsíce. Jinak jsou pro mě první dva až tři týdny zkoušek s textem v ruce hrozné. Třeba i teď během zkoušení Konce masopustu ještě nemám text úplně zažitý, ale pomalu už si začínám být jistá, a tak už konečně začnu něco dělat. Právě tahle poslední fáze mě baví nejvíc, a kdyby to šlo, protáhla bych ji a zkoušela ještě tak o dva týdny déle. Alespoň před premiérou si to vždycky říkám.
Když ses zmínila o zkoušení Konce masopustu, připomnělas mi oslovení, kterým tě s radostí pravidelně častuje a zlobí režisér Břetislav Rychlík, a to „paní ředitelová“. Jaké to je být součástí souboru a zároveň manželkou ředitele divadla?
Ano, to dělá, protože ví, že mě to zlobí! (smích) Já si to nepřipouštím. Když se Petr stal ředitelem, chovala jsem se stejně jako předtím a Petr, ani nikdo jiný, mě v ničem nešanoval. Já si myslím, že když je člověk slušný a chová se normálně a když jsou všem nastaveny stejné mantinely, nemohou být žádné problémy. Lidé jsou hrozně citliví na křivárny, protekci a nespravedlnost. To jsem u minulých ředitelů zažila. Mně i Petrovi je takovéto chování odporné. Na druhou stranu musím říct, že na dámské straně panuje přátelská nálada, a to je oproti jiným souborům vzácné.
Anna Hlaváčková
