VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Janem Konečným nejen o Shakespearovi
Diváky by jistě zajímalo, kdo je JAN KONEČNÝ, onen charismatický herec, který hraje Puka. Co má všechno za sebou? Samozřejmě nás zajímají hlavně ty herecké věci… A hlavně zkušenosti se Shakespearem a letním hraním pod širým nebem…
Pod širým nebem jsem hrál poprvé s Divadelním souborem Gymnázia Horní Počernice, moje první „angažmá“. Tu jinakost jsem si zamiloval, to spojení živého člověka (herce) a přírody má zvláštní energii. První zkušenost se Shakespearem je nezapomenutelná. Dialog Richarda III. ve stejnojmenné tragédii s Lady Ann na konci prvního semestru druhého ročníku na DAMU a naše společná práce s panem učitelem Borisem Rösnerem. Myslím, že role Richarda III. byla napsána pro něho, bez urážky všech představitelů této role, minulých, současných i budoucích. Na své alma mater jsem si vyzkoušel i roli Demetria, kterou v naší inscenaci hraje kamarád Míla Tichý. A Shakespeare pod širým nebem? Ve třetím ročníku jsem stafážoval v inscenaci Hamlet na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě pod režijní taktovkou Lucie Bělohradské. Nyní třetím rokem dohráváme inscenaci Jindřicha IV., opět v režii Lucie Bělohradské a opět v rámci shakespearovských slavností. Moje role – princ Jan – mě baví, takový mladý hajzlík, ale na správném místě, který se elegantně vypořádá s hlavním tématem celé hry – rebelující stranou.
Znal jsi režiséra Pecka již dříve? Věděl jsi, do čeho jdeš? Jak to nakonec bylo náročné zkoušení?
S panem režisérem Peckem jsem měl možnost pracovat hned při prvním účinkování ve VČD – v inscenaci Vítězství. Tedy věděl jsem, do čeho jdu. Je to už, tuším, víc než šest let, oba jsme se v tvorbě posunuli, on velmi jemně, já více. Ale v jádru jsme zůstali stejní, navázali jsme na hezkou spolupráci. Pan režisér je velmi náročný – na sebe i na celý kolektiv, nejen za to si ho skutečně vážím.
Dnes už asi nemá cenu vidět Puka jako škodolibého skřítka, který se schovává kdesi ve spíži a rozbíjí hospodyňkám hrníčky. Kdo je podle tebe a režiséra Puk v naší inscenaci?
Především je to velký milovník kůže. (Smích – Honza naráží na Pukův kostým – poznámka redakce) Podstata, to, jak byl Puk před 400 lety napsán, zůstává. Výklad, především díky snaze zesoučasnit inscenaci, je jiný. Puk v naší inscenaci nemá „ručičky jako dvě větvičky“, jak mi řekl režisér a můj ředitel Petr Kracik, když jsme se o Pukovi bavili, takhle se ho opravdu nesnažíme interpretovat… I když, občas tam ty „ručičky – větvičky“ přece jen trochu zachrastí. (smích) On to tak Shakespeare prostě napsal.
Určitě ses během zkoušení i díval na kolegy a na ostatní výstupy. Co tě na inscenaci Snu nejvíce zaujalo?
Asi nejvíc mě zaujalo výtvarné pojetí, i přesto, že jsem na takový přístup k inscenaci od režiséra Pecka zvyklý. Baví mě všichni kolegové. Nejvíce asi poskočily „řemeslnické scény“, s každou reprízou jsou zábavnější.
V inscenaci zpíváš i písničky s původním Shakespearovým textem v angličtině. Nutno dodat, že velmi dobře. Sedla ti hudba Roberta Mankoveckého?
Robert Mankovecký napsal krásnou hudbu, melodie písní je jednoduchá, ale přece ne fádní, využívá spíše spodní a střední část základní stupnice. V Bambini di Praga jsem hned po odmaturování přešel do nejspodnějších hlasů a melodie Roberta mi pěvecky vyhovují.
Tvůj letní program? Odpočinek, nebo taky nějaké divadlo?
Hned po posledním představení Snu na Kunětické hoře sedám na motorku. Pokud to půjde, zkusím být po poledni u Šibeniku – kamarádi od soboty v Chorvatsku jachtaří. Další sobotu se trajektem přeplavím ze Zadaru do Ancony, sjedu cca 180 km jižně a potkáme se s tátou, jachtaří u Sicílie. Týden pak spolu budeme projíždět Itálii, městečka, kde velký „F“ točil Amarcord, Osm a půl, Silnici a další snímky, které mám tak rád. Návrat, práce na zahradě a odpočinek na chatě. Posledních pět představení Jindřicha IV. v rámci shakespearovských slavností… Natáčení. Čtrnáct dní volna a začínám ve svém domovském divadle (Divadlo pod Palmovkou – poznámka redakce) zkoušet, celý kolotoč se zase rozběhne a deset měsíců se nezastavím – klasika. (smích)
Pod širým nebem jsem hrál poprvé s Divadelním souborem Gymnázia Horní Počernice, moje první „angažmá“. Tu jinakost jsem si zamiloval, to spojení živého člověka (herce) a přírody má zvláštní energii. První zkušenost se Shakespearem je nezapomenutelná. Dialog Richarda III. ve stejnojmenné tragédii s Lady Ann na konci prvního semestru druhého ročníku na DAMU a naše společná práce s panem učitelem Borisem Rösnerem. Myslím, že role Richarda III. byla napsána pro něho, bez urážky všech představitelů této role, minulých, současných i budoucích. Na své alma mater jsem si vyzkoušel i roli Demetria, kterou v naší inscenaci hraje kamarád Míla Tichý. A Shakespeare pod širým nebem? Ve třetím ročníku jsem stafážoval v inscenaci Hamlet na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě pod režijní taktovkou Lucie Bělohradské. Nyní třetím rokem dohráváme inscenaci Jindřicha IV., opět v režii Lucie Bělohradské a opět v rámci shakespearovských slavností. Moje role – princ Jan – mě baví, takový mladý hajzlík, ale na správném místě, který se elegantně vypořádá s hlavním tématem celé hry – rebelující stranou.
Znal jsi režiséra Pecka již dříve? Věděl jsi, do čeho jdeš? Jak to nakonec bylo náročné zkoušení?
S panem režisérem Peckem jsem měl možnost pracovat hned při prvním účinkování ve VČD – v inscenaci Vítězství. Tedy věděl jsem, do čeho jdu. Je to už, tuším, víc než šest let, oba jsme se v tvorbě posunuli, on velmi jemně, já více. Ale v jádru jsme zůstali stejní, navázali jsme na hezkou spolupráci. Pan režisér je velmi náročný – na sebe i na celý kolektiv, nejen za to si ho skutečně vážím.
Dnes už asi nemá cenu vidět Puka jako škodolibého skřítka, který se schovává kdesi ve spíži a rozbíjí hospodyňkám hrníčky. Kdo je podle tebe a režiséra Puk v naší inscenaci?
Především je to velký milovník kůže. (Smích – Honza naráží na Pukův kostým – poznámka redakce) Podstata, to, jak byl Puk před 400 lety napsán, zůstává. Výklad, především díky snaze zesoučasnit inscenaci, je jiný. Puk v naší inscenaci nemá „ručičky jako dvě větvičky“, jak mi řekl režisér a můj ředitel Petr Kracik, když jsme se o Pukovi bavili, takhle se ho opravdu nesnažíme interpretovat… I když, občas tam ty „ručičky – větvičky“ přece jen trochu zachrastí. (smích) On to tak Shakespeare prostě napsal.
Určitě ses během zkoušení i díval na kolegy a na ostatní výstupy. Co tě na inscenaci Snu nejvíce zaujalo?
Asi nejvíc mě zaujalo výtvarné pojetí, i přesto, že jsem na takový přístup k inscenaci od režiséra Pecka zvyklý. Baví mě všichni kolegové. Nejvíce asi poskočily „řemeslnické scény“, s každou reprízou jsou zábavnější.
V inscenaci zpíváš i písničky s původním Shakespearovým textem v angličtině. Nutno dodat, že velmi dobře. Sedla ti hudba Roberta Mankoveckého?
Robert Mankovecký napsal krásnou hudbu, melodie písní je jednoduchá, ale přece ne fádní, využívá spíše spodní a střední část základní stupnice. V Bambini di Praga jsem hned po odmaturování přešel do nejspodnějších hlasů a melodie Roberta mi pěvecky vyhovují.
Tvůj letní program? Odpočinek, nebo taky nějaké divadlo?
Hned po posledním představení Snu na Kunětické hoře sedám na motorku. Pokud to půjde, zkusím být po poledni u Šibeniku – kamarádi od soboty v Chorvatsku jachtaří. Další sobotu se trajektem přeplavím ze Zadaru do Ancony, sjedu cca 180 km jižně a potkáme se s tátou, jachtaří u Sicílie. Týden pak spolu budeme projíždět Itálii, městečka, kde velký „F“ točil Amarcord, Osm a půl, Silnici a další snímky, které mám tak rád. Návrat, práce na zahradě a odpočinek na chatě. Posledních pět představení Jindřicha IV. v rámci shakespearovských slavností… Natáčení. Čtrnáct dní volna a začínám ve svém domovském divadle (Divadlo pod Palmovkou – poznámka redakce) zkoušet, celý kolotoč se zase rozběhne a deset měsíců se nezastavím – klasika. (smích)
Tomáš Syrovátka
