VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Ivo Žídkem, scénografem a stálým spolupracovníkem režiséra Petra Novotného
Ti z vás, kteří si kupují divadelní programy nebo se na našem webu zajímají o inscenační týmy, si určitě povšimli, že vedle jména režiséra Petra Novotného se s železnou pravidelností objevuje jméno scénografa IVO ŽÍDKA. Jestliže se vám líbí výprava Cabaretu, Zpívání v dešti, Kavkazského křídového kruhu či Apartmá v hotelu Plaza, vězte, že za tím vším stojí právě on, příjemný a elegantní člověk a precizní profesionál. V těchto dnech do našich dílen jezdí, aby dohlédl na výrobu nové inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové? A při té příležitosti jsem mu položila pár otázek…
Vaši spolupráci s naším divadlem jsem poprvé zaregistrovala v roce 2001, kdy jste s Petrem Novotným realizovali velmi úspěšný muzikál Pokrevní bratři. Ale pracoval jste u nás už dřív, že?
Dělal jsem několik inscenací s Františkem Laurinem, pamatuju se na Drobečky z perníku a na Loupežníka. A navrhoval jsem scény ke všem komediím Lídy Engelové, které u vás inscenovala – Nahá s houslemi, Brouk v hlavě, Ten, kdo utře nos, Za kolik, Oddací list…
Pro režiséra jsou nejdůležitější herci, pro scénografa asi spíš dílny. Jakou máte zkušenost s těmi našimi?
Vaše dílny se profesionalizovaly prací a mnoha externími úkoly. Myslím, že vrcholem asi byla výroba kulis pro muzikál Fantom opery. Já to cítím tak, že všechny profesní obory jsou na velmi dobré úrovni a v dílnách obecně panuje velmi přátelská atmosféra a vzájemná vstřícnost.
Když v současnosti navrhujete scénu pro inscenace režiséra Petra Novotného, kostýmy jsou obvykle z dílny výtvarníka Romana Šolce. Máte ještě jiné takto věrné spolupracovníky, jako jsou zmiňovaný režisér a kostýmní výtvarník?
Velmi často jsem pracoval s Ivanem Rajmontem, nejdříve v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Národním divadle, ale absolutně souvisle spolupracuji s Petrem Novotným a Lídou Engelovou. Při práci jsem se často setkával s výtvarnicí kostýmů Irenou Greifovou, udělali jsme spoustu výprav.
Které z inscenací, jež jste realizoval, patří k vašim „srdcovkám“?
Mám velmi rád Janáčka, tak jsem si zamiloval operu Věc Makropulos, kterou v Národním divadle režíroval Ivan Rajmont a dirigoval Bohumil Gregor. A pak si cením Libuše, co většího už člověk může chtít? Inscenoval jsem ji s Petrem Novotným rovněž v Národním divadle, hraje se tam už spoustu let a pořád funguje. Je to monumentální záležitost, taková, jaká se povede jednou za život.
Máte nějaké divadlo, do kterého se jako výtvarník rád vracíte?
Vždy to záleží od toho, jaké si kde uděláte pracovní vztahy, především v dílnách a s jevištními mistry. Takové jsem dlouho měl v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Divadle na Vinohradech. Teď, myslím, je mám ve Východočeském divadle.
U nás jste si vyzkoušel prostor Městského divadla i Malou scénu ve dvoře. Inspiruje vás něčím jednoduchý černý prostor Malé scény?
Mám zkušenost s pražskou scénou Violou, menší už snad není a mám to moc rád. V malém prostoru je důraz na slovo, gesto, intonace, detail člověka. Fascinuje mě imaginace černého prostoru, který, i když je malý, se v představě může zvětšit do nekonečna.
Chodíte do divadla i na jiná představení než ta, která připravujete? Máte na to vůbec čas?
Jsem emeritním členem Národního divadla, tak dostávám pozvánky na premiéry a chodím tam často, jako i do Divadla na Vinohradech. Mrzí mě, že se moc nedostanu do Dejvického divadla nebo do Divadla v Dlouhé.
Už leta vídám na všech našich premiérách, které jste dělal, vaši rodinu – manželku a děti. Účast životního partnera je pochopitelná; obdivuju ale vaše už dospělé potomky, že se pořád zajímají o otcovu práci. Chodí do divadla opravdu rádi, nebo je to víceméně společenská záležitost?
Já považuji za svou přirozenou povinnost vzdělávat děti skrze divadlo. Já sám jsem takto byl v deseti letech okouzlen Janáčkem, nevěděl jsem ani proč, prostě to přišlo. Kdyby to moje děti nebavilo, asi je do divadla nedostanu. Oni mají poťouchlou radost, když mě vidí na jevišti, protože se stydím a neumím se moc smát při děkovačce, a žena se těší na kytku, co dostanu. (smích)
Vaši spolupráci s naším divadlem jsem poprvé zaregistrovala v roce 2001, kdy jste s Petrem Novotným realizovali velmi úspěšný muzikál Pokrevní bratři. Ale pracoval jste u nás už dřív, že?
Dělal jsem několik inscenací s Františkem Laurinem, pamatuju se na Drobečky z perníku a na Loupežníka. A navrhoval jsem scény ke všem komediím Lídy Engelové, které u vás inscenovala – Nahá s houslemi, Brouk v hlavě, Ten, kdo utře nos, Za kolik, Oddací list…
Pro režiséra jsou nejdůležitější herci, pro scénografa asi spíš dílny. Jakou máte zkušenost s těmi našimi?
Vaše dílny se profesionalizovaly prací a mnoha externími úkoly. Myslím, že vrcholem asi byla výroba kulis pro muzikál Fantom opery. Já to cítím tak, že všechny profesní obory jsou na velmi dobré úrovni a v dílnách obecně panuje velmi přátelská atmosféra a vzájemná vstřícnost.
Když v současnosti navrhujete scénu pro inscenace režiséra Petra Novotného, kostýmy jsou obvykle z dílny výtvarníka Romana Šolce. Máte ještě jiné takto věrné spolupracovníky, jako jsou zmiňovaný režisér a kostýmní výtvarník?
Velmi často jsem pracoval s Ivanem Rajmontem, nejdříve v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, později v Národním divadle, ale absolutně souvisle spolupracuji s Petrem Novotným a Lídou Engelovou. Při práci jsem se často setkával s výtvarnicí kostýmů Irenou Greifovou, udělali jsme spoustu výprav.
Které z inscenací, jež jste realizoval, patří k vašim „srdcovkám“?
Mám velmi rád Janáčka, tak jsem si zamiloval operu Věc Makropulos, kterou v Národním divadle režíroval Ivan Rajmont a dirigoval Bohumil Gregor. A pak si cením Libuše, co většího už člověk může chtít? Inscenoval jsem ji s Petrem Novotným rovněž v Národním divadle, hraje se tam už spoustu let a pořád funguje. Je to monumentální záležitost, taková, jaká se povede jednou za život.
Máte nějaké divadlo, do kterého se jako výtvarník rád vracíte?
Vždy to záleží od toho, jaké si kde uděláte pracovní vztahy, především v dílnách a s jevištními mistry. Takové jsem dlouho měl v Divadle J. K. Tyla v Plzni a v Divadle na Vinohradech. Teď, myslím, je mám ve Východočeském divadle.
U nás jste si vyzkoušel prostor Městského divadla i Malou scénu ve dvoře. Inspiruje vás něčím jednoduchý černý prostor Malé scény?
Mám zkušenost s pražskou scénou Violou, menší už snad není a mám to moc rád. V malém prostoru je důraz na slovo, gesto, intonace, detail člověka. Fascinuje mě imaginace černého prostoru, který, i když je malý, se v představě může zvětšit do nekonečna.
Chodíte do divadla i na jiná představení než ta, která připravujete? Máte na to vůbec čas?
Jsem emeritním členem Národního divadla, tak dostávám pozvánky na premiéry a chodím tam často, jako i do Divadla na Vinohradech. Mrzí mě, že se moc nedostanu do Dejvického divadla nebo do Divadla v Dlouhé.
Už leta vídám na všech našich premiérách, které jste dělal, vaši rodinu – manželku a děti. Účast životního partnera je pochopitelná; obdivuju ale vaše už dospělé potomky, že se pořád zajímají o otcovu práci. Chodí do divadla opravdu rádi, nebo je to víceméně společenská záležitost?
Já považuji za svou přirozenou povinnost vzdělávat děti skrze divadlo. Já sám jsem takto byl v deseti letech okouzlen Janáčkem, nevěděl jsem ani proč, prostě to přišlo. Kdyby to moje děti nebavilo, asi je do divadla nedostanu. Oni mají poťouchlou radost, když mě vidí na jevišti, protože se stydím a neumím se moc smát při děkovačce, a žena se těší na kytku, co dostanu. (smích)
Jana Uherová
