VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Honzou Musilem nejen o jeho dramatickém debutu
Jsem rád, že Herecká dílna má letos v únoru i své pokračování. Pomyslnou štafetu převzali herci HONZA MUSIL a Míla Tichý, který sice již členem našeho souboru není, ale stále u nás hostuje v inscenacích Pokusní králíci, Sen noci svatojánské a Zpívání v dešti. Možná málokdo zatím ví, že se Honza vedle herectví začal ve volném čase věnovat psaní scénářů i divadelních her. V rámci Herecké dílny se proto objeví v roli dramatika – uvedeme jeho prvotinu s názvem Svět v parku. Pro druhého z tandemu, Mílu Tichého, to zase bude debut v roli režiséra. Oba se samozřejmě nadále věnují především herectví, je ale logické, že se jejich tvůrčí potenciál rozšiřuje i těmito směry. Již nyní tedy můžete být zvědaví, jak se jim jejich nové „role“ podaří naplnit.
Svět v parku je komorní hrou pro dvě herečky – postavy Dagmar a Janu ztvární Lída Vlášková a Petra Tenorová. Dagmar a Jana se potkají jednoho dne v parku na lavičce a začnou se zajímat nejen o sebe navzájem, ale také o partnera té druhé. Mimořádně zvláštní ovšem je, že jejich partneři jsou pro tu druhou, tak jako pro diváka, imaginární a každá vidí jen toho svého. Z toho vyplyne několik prazvláštních situací a my můžeme postupně zkoumat, jak to s těmi jejich partnery je doopravdy. Překvapivou pointu nebudeme prozrazovat, přijďte ji sami zjistit v pondělí 24. února na Malou scénu ve dvoře.
Honzo, je Svět v parku tvou první divadelní hrou?
Ano.
Jak tě vlastně napadlo začít psát divadelní hru?
Jenom jsem to zkusil. Všechno to začalo pokusem, ovšem nejdříve s psaním scén sitcomů. Mám totiž rád některé dobré americké sitcomy, a proto jsem s kamarády řešil, proč se takové netočí i u nás. Všude jsem slyšel odpověď, že je nikdo neumí napsat. Tak jsem si jednou sedl v kavárně a zkusil jsem jen tak ze srandy nějaký ten sitcom napsat sám. A tím to všechno začalo. Bez problému jsem ze sebe během půlhodiny dostal první díl, který jsem pak ukázal několika lidem z televize – a jim se to líbilo, což mě motivovalo k dalšímu psaní. Také jsem sledoval divadelní komedie, například na našem GRAND Festivalu smíchu, komedie, které se poměrně často hrají. A mnohdy mi připadalo, že herci i režisér se snaží, ale samotný text by mohl být vtipnější. Buď na mě ty texty působily jako staré, nebo málo vtipné… Nemůžu si pomoct, ale prostě mi přišlo, že by se daly napsat líp. Tak jsem pak ze srandy zkusil napsat i divadelní hru. Jednoduše jsem si řekl, že to zkusím nejdříve s málo postavami. Nejlépe dvěma. Také mě napadlo napsat hru jen pro ženy, kterých je ostatně nedostatek. Začal jsem psaním komedie, ale postupně se mi vymkla a stalo se z ní, slovy jedné mé kamarádky, existenciální drama. I když já ten text pořád považuji za tragikomedii.
Říkáš, že jsi to prostě jenom zkusil. Ale někde jsi přece nejdříve musel „potkat“ námět, ne?
Nepotkávám náměty. Začal jsem zkrátka psát a během psaní mě to teprve začalo napadat. Tolik nad tím dopředu nepřemýšlím, jen spisuju, co mi ty postavy v hlavě říkají. Postupně jako by se mi to odkrývalo či nabízelo samo. A já jen ťukám do notebooku. (smích)
Dobře, ale když začínáš psát, tak nemáš, ještě než si sedneš ke stolu, v hlavě alespoň nějakou výchozí situaci?
Jak u čeho. Ale u obou mých dosavadních her jsem opravdu jen začal psát a celý příběh se dostavil až potom, co postavy začaly mluvit. Pak už si ten příběh musím samozřejmě dále promyslet, ale přibližně prvních deset stránek je intuice. Všichni scenáristé nenávidí náměty, což u mě platí dvojnásob, protože mě většina věcí napadá až při dialozích, nikoli při námětu. Jsem nejraději, když můžu napsat aspoň ukázku. Mluvil jsem hlavně o psaní, ale paradoxně když jsem připravoval krátký desetiminutový film s herci pardubického divadla, který jsem si vymyslel a napsal sám, nepovažoval jsem svoje psaní za něco výjimečného, něco, čím bych si mohl v budoucnu přivydělávat. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že někdy napíšu třeba padesát stran. Proto jsem asi také začal těmi sitcomy, které jsem vnímal hlavně jako jednotlivé výstupy. Můj první díl sitcomu měl 27 stránek, teď už mám za sebou i 150stránkový scénář a už mi to vůbec nepřijde. Přirozeně se mi to rozšiřuje postupně.
Mluvíš-li již o svých sitcomech, nedá mi to se nezeptat – jak jsi úspěšný v jejich prosazování pro natáčení?
Je to samozřejmě běh na dlouhou trať… Režisér Zdeněk Dušek, který spolupracoval na sitcomech Comeback a Helena a nyní pracuje pro Českou televizi, si mě najmul na základě mé práce, ukázek, aniž by věděl, že jsem to já a že se známe odtud z divadla. Už jsem pro něj něco připravil, přizval mě k jednomu rozpracovanému projektu, ale ne zatím k vlastnímu. V České televizi mě překvapilo, jak zodpovědně přistupují k tomuto žánru. Je jasné, že tento žánr je u nás stále ještě v kolébce, kdežto v Americe se rozvíjí už od 60. let minulého století. Například můj oblíbený sitcom Big Bang Theory píše celkem 40 scenáristů a jeden hlavní headwriter rozhoduje, co se použije a co ne. Půl roku píší a půl roku natáčejí. Tento systém je u nás nemyslitelný. U nás se ti lidi nezaplatí. Bohužel je v České televizi stále hodně lidí, kteří považují sitcom za něco podřadného, přitom je to jeden z nejtěžších žánrů. Ale vypadá to, že se blýská na lepší časy.
Samozřejmě, je tu teď scenárista Musil, tedy se na ně blýskat musí, ne? (smích)
Co na to říct. (smích)
No, vraťme se ale k divadlu. Svět v parku je pro dvě herečky…
Ne, pro dva herce, ale mají to hrát ženy… (smích)
Dobře, a teď zkusme vážně: Jaká byla cesta této hry k našemu uvedení? A jak se o ní dozvěděl Míla Tichý?
Míla si ji jednoduše přečetl a zaujala ho natolik, že ji chtěl dělat, téma ho zajímalo. Sám bych ji režírovat nechtěl, protože si myslím, že autor nemá na divadle režírovat svůj text.
Jen na divadle? Ty to odděluješ?
Ano. Myslím si, že u filmu je to jiné. Při vytváření filmového scénáře už máš jasnou představu v obraze, jak bude vypadat. Když ho někdo převezme, tak ti ho může snadno i zkazit (nebo vylepšit). I když si spousta scenáristů režírovat netroufne, mám pocit, že většina by to jistě zvládla. Hodně režisérů začínalo jako scenáristé. Stejně vlastně píší návod pro režiséra, jak má ten daný film natočit… Já jsem se na divadle zatím nesetkal s režisérem, který něco napsal a zároveň i zrežíroval tak, aby mě to překvapilo, obvykle se příliš „kochal“ svým textem, než aby dokázal třeba škrtat. Divadlo je v tomhle jiné, vlastně nevím v čem. Řada filmových režisérů si píše scénáře sama. Takovým příkladem je třeba vynikající Paul Thomas Anderson, který si může dovolit všechno, jeho filmy jsou ale k nedokoukání… výborné, ale k nedokoukání!!! Ten by potřeboval dobrého dramaturga, aby mu řekl: „Škrtej!“
A myslíš, že tvůj Svět v parku k dokoukání bude?
Je to krátké. (smích) Nesnáším dlouhá představení. Představení, která mají v současné době přes dvě a půl hodiny, považuju za chybu. Vyplývají pouze z absolutní nesoudnosti režisérů a dramaturgů, ač to může být sebelepší komedie. Jinak je to u muzikálu, který je delší o písničky, ale i v nich by se často dalo škrtat. Kolikrát hrajeme některé dlouhé představení a já cítím, jak se publikum „vrtí“. Možná je to mým herectvím, ale opravdu s nimi soucítím. Já sám jako divák s tím mám velký problém.
Honzo, ty máš na všechno názor a odpověď, ale….
Buď rád, nebo bys v tom rozhovoru chtěl mít samé hmm… nevím… možná… těžko říct…?
Dobře, ale o Světě v parku jsi mi toho zatím moc neprozradil. Co se v té hře děje, o co v ní jde?
Prozradím jenom to, že na jeviště přijde žena a povídá si se svým manželem. To samozřejmě není nic neobvyklého, ale vy toho manžela nevidíte.
Aha… A mluvil jsi o ní alespoň s Mílou Tichým, když bude tvou hru režírovat? Shodli jste se na jejím pojetí a výkladu, nebo to teď již necháváš všechno na něm?
Ano, měli jsme spolu několik schůzek. Ta hra je specifická v tom, že nechává velký prostor pro interpretaci. Čím víc lidí si ji přečetlo, tím víc výkladů jsem slyšel. Teď mě bude zajímat ten Mílův na jevišti.
Hrát ji budou Lída Vlášková a Petra Tenorová. S touto představou jsi hru i psal?
Nepsal, ale perfektně se na to obě hodí. Hru jsem jim dal přečíst dopředu, jako první jsem šel za nimi, neboť mě samozřejmě zajímalo, jestli by souhlasily v ní hrát. Psal jsem ji s představou uvedení v Divadle Ungelt, ten prostor mi přišel ideální, poslal ji řediteli Milanu Heinovi. Ten mi odepsal, že se mu sice líbí, ale hrát ji nemůžou. Pak to všechno vzniklo od Míly Tichého. Říkal jsem mu, že tady máme k dispozici Malou scénu a jsme podporováni, když přijdeme s nějakým nápadem. Petr Dohnal si hru přečetl a dal nám zelenou.
Tvoje je to první hra, pro Mílu Tichého to bude jeho první režie. Tebe nepřekvapilo, že by se Míla chtěl pustit do režie?
Nepřekvapilo. Mílova režie je to přirozené vyústění jeho dlouhodobé nespokojenosti s přístupem českých režisérů ke svojí práci a k práci s hercem. Odmítl se usoužit čekáním na toho pravého režiséra, který možná jednou přijde. Já si ho za to vážím. Jsem nadšený z toho, jak chce hru inscenovat a přistupuje k tomu velice poctivě. Už teď přemýšlíme nad dalšími projekty.
Bude pracovat i na tvojí druhé hře?
Uvidíme, nechte se překvapit.
A prozradíš nám o ní něco bližšího? Jakou má peripetii vzniku, opět sis sednul a hra ti začala prostřednictvím svých postav promlouvat z hlavy?
Po přečtení Světa v parku se mě jedna kamarádka zeptala, jestli bych uměl napsat hru na zakázku. Nikdy jsem to nedělal, ale proč ne. Psal jsem ji pro jednu hereckou školu, kde mají obecně v posledních ročnících problémy s tím, že mají hodně dívek, ale málo chlapců. A pro taková uskupení her moc není. Vlastně obecně pro samotné ženy není moc her. Zadáním bylo napsat hru pro 7 žen a jednoho chlapa, a tak vznikla hra Muži cenné zboží. No, z toho projektu sice nakonec sešlo, ale až když byla hra napsaná. V zadání byla podmínka obsazení, já měl zase podmínku, že to bude konverzační komedie, neboť jsem si na tom zároveň chtěl vyzkoušet, jestli bych dokázal napsat kvalitní bulvár.
A dokážeš?
Tu hru už máš dávno v mailu, tak si ji přečti a dej mi vědět, Zdeňku!!!
Dobře, tedy si ji přečtu a vědět ti dám. A při tvém debutu ti přeji ZLOM VAZ!
Svět v parku je komorní hrou pro dvě herečky – postavy Dagmar a Janu ztvární Lída Vlášková a Petra Tenorová. Dagmar a Jana se potkají jednoho dne v parku na lavičce a začnou se zajímat nejen o sebe navzájem, ale také o partnera té druhé. Mimořádně zvláštní ovšem je, že jejich partneři jsou pro tu druhou, tak jako pro diváka, imaginární a každá vidí jen toho svého. Z toho vyplyne několik prazvláštních situací a my můžeme postupně zkoumat, jak to s těmi jejich partnery je doopravdy. Překvapivou pointu nebudeme prozrazovat, přijďte ji sami zjistit v pondělí 24. února na Malou scénu ve dvoře.
Honzo, je Svět v parku tvou první divadelní hrou?
Ano.
Jak tě vlastně napadlo začít psát divadelní hru?
Jenom jsem to zkusil. Všechno to začalo pokusem, ovšem nejdříve s psaním scén sitcomů. Mám totiž rád některé dobré americké sitcomy, a proto jsem s kamarády řešil, proč se takové netočí i u nás. Všude jsem slyšel odpověď, že je nikdo neumí napsat. Tak jsem si jednou sedl v kavárně a zkusil jsem jen tak ze srandy nějaký ten sitcom napsat sám. A tím to všechno začalo. Bez problému jsem ze sebe během půlhodiny dostal první díl, který jsem pak ukázal několika lidem z televize – a jim se to líbilo, což mě motivovalo k dalšímu psaní. Také jsem sledoval divadelní komedie, například na našem GRAND Festivalu smíchu, komedie, které se poměrně často hrají. A mnohdy mi připadalo, že herci i režisér se snaží, ale samotný text by mohl být vtipnější. Buď na mě ty texty působily jako staré, nebo málo vtipné… Nemůžu si pomoct, ale prostě mi přišlo, že by se daly napsat líp. Tak jsem pak ze srandy zkusil napsat i divadelní hru. Jednoduše jsem si řekl, že to zkusím nejdříve s málo postavami. Nejlépe dvěma. Také mě napadlo napsat hru jen pro ženy, kterých je ostatně nedostatek. Začal jsem psaním komedie, ale postupně se mi vymkla a stalo se z ní, slovy jedné mé kamarádky, existenciální drama. I když já ten text pořád považuji za tragikomedii.
Říkáš, že jsi to prostě jenom zkusil. Ale někde jsi přece nejdříve musel „potkat“ námět, ne?
Nepotkávám náměty. Začal jsem zkrátka psát a během psaní mě to teprve začalo napadat. Tolik nad tím dopředu nepřemýšlím, jen spisuju, co mi ty postavy v hlavě říkají. Postupně jako by se mi to odkrývalo či nabízelo samo. A já jen ťukám do notebooku. (smích)
Dobře, ale když začínáš psát, tak nemáš, ještě než si sedneš ke stolu, v hlavě alespoň nějakou výchozí situaci?
Jak u čeho. Ale u obou mých dosavadních her jsem opravdu jen začal psát a celý příběh se dostavil až potom, co postavy začaly mluvit. Pak už si ten příběh musím samozřejmě dále promyslet, ale přibližně prvních deset stránek je intuice. Všichni scenáristé nenávidí náměty, což u mě platí dvojnásob, protože mě většina věcí napadá až při dialozích, nikoli při námětu. Jsem nejraději, když můžu napsat aspoň ukázku. Mluvil jsem hlavně o psaní, ale paradoxně když jsem připravoval krátký desetiminutový film s herci pardubického divadla, který jsem si vymyslel a napsal sám, nepovažoval jsem svoje psaní za něco výjimečného, něco, čím bych si mohl v budoucnu přivydělávat. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že někdy napíšu třeba padesát stran. Proto jsem asi také začal těmi sitcomy, které jsem vnímal hlavně jako jednotlivé výstupy. Můj první díl sitcomu měl 27 stránek, teď už mám za sebou i 150stránkový scénář a už mi to vůbec nepřijde. Přirozeně se mi to rozšiřuje postupně.
Mluvíš-li již o svých sitcomech, nedá mi to se nezeptat – jak jsi úspěšný v jejich prosazování pro natáčení?
Je to samozřejmě běh na dlouhou trať… Režisér Zdeněk Dušek, který spolupracoval na sitcomech Comeback a Helena a nyní pracuje pro Českou televizi, si mě najmul na základě mé práce, ukázek, aniž by věděl, že jsem to já a že se známe odtud z divadla. Už jsem pro něj něco připravil, přizval mě k jednomu rozpracovanému projektu, ale ne zatím k vlastnímu. V České televizi mě překvapilo, jak zodpovědně přistupují k tomuto žánru. Je jasné, že tento žánr je u nás stále ještě v kolébce, kdežto v Americe se rozvíjí už od 60. let minulého století. Například můj oblíbený sitcom Big Bang Theory píše celkem 40 scenáristů a jeden hlavní headwriter rozhoduje, co se použije a co ne. Půl roku píší a půl roku natáčejí. Tento systém je u nás nemyslitelný. U nás se ti lidi nezaplatí. Bohužel je v České televizi stále hodně lidí, kteří považují sitcom za něco podřadného, přitom je to jeden z nejtěžších žánrů. Ale vypadá to, že se blýská na lepší časy.
Samozřejmě, je tu teď scenárista Musil, tedy se na ně blýskat musí, ne? (smích)
Co na to říct. (smích)
No, vraťme se ale k divadlu. Svět v parku je pro dvě herečky…
Ne, pro dva herce, ale mají to hrát ženy… (smích)
Dobře, a teď zkusme vážně: Jaká byla cesta této hry k našemu uvedení? A jak se o ní dozvěděl Míla Tichý?
Míla si ji jednoduše přečetl a zaujala ho natolik, že ji chtěl dělat, téma ho zajímalo. Sám bych ji režírovat nechtěl, protože si myslím, že autor nemá na divadle režírovat svůj text.
Jen na divadle? Ty to odděluješ?
Ano. Myslím si, že u filmu je to jiné. Při vytváření filmového scénáře už máš jasnou představu v obraze, jak bude vypadat. Když ho někdo převezme, tak ti ho může snadno i zkazit (nebo vylepšit). I když si spousta scenáristů režírovat netroufne, mám pocit, že většina by to jistě zvládla. Hodně režisérů začínalo jako scenáristé. Stejně vlastně píší návod pro režiséra, jak má ten daný film natočit… Já jsem se na divadle zatím nesetkal s režisérem, který něco napsal a zároveň i zrežíroval tak, aby mě to překvapilo, obvykle se příliš „kochal“ svým textem, než aby dokázal třeba škrtat. Divadlo je v tomhle jiné, vlastně nevím v čem. Řada filmových režisérů si píše scénáře sama. Takovým příkladem je třeba vynikající Paul Thomas Anderson, který si může dovolit všechno, jeho filmy jsou ale k nedokoukání… výborné, ale k nedokoukání!!! Ten by potřeboval dobrého dramaturga, aby mu řekl: „Škrtej!“
A myslíš, že tvůj Svět v parku k dokoukání bude?
Je to krátké. (smích) Nesnáším dlouhá představení. Představení, která mají v současné době přes dvě a půl hodiny, považuju za chybu. Vyplývají pouze z absolutní nesoudnosti režisérů a dramaturgů, ač to může být sebelepší komedie. Jinak je to u muzikálu, který je delší o písničky, ale i v nich by se často dalo škrtat. Kolikrát hrajeme některé dlouhé představení a já cítím, jak se publikum „vrtí“. Možná je to mým herectvím, ale opravdu s nimi soucítím. Já sám jako divák s tím mám velký problém.
Honzo, ty máš na všechno názor a odpověď, ale….
Buď rád, nebo bys v tom rozhovoru chtěl mít samé hmm… nevím… možná… těžko říct…?
Dobře, ale o Světě v parku jsi mi toho zatím moc neprozradil. Co se v té hře děje, o co v ní jde?
Prozradím jenom to, že na jeviště přijde žena a povídá si se svým manželem. To samozřejmě není nic neobvyklého, ale vy toho manžela nevidíte.
Aha… A mluvil jsi o ní alespoň s Mílou Tichým, když bude tvou hru režírovat? Shodli jste se na jejím pojetí a výkladu, nebo to teď již necháváš všechno na něm?
Ano, měli jsme spolu několik schůzek. Ta hra je specifická v tom, že nechává velký prostor pro interpretaci. Čím víc lidí si ji přečetlo, tím víc výkladů jsem slyšel. Teď mě bude zajímat ten Mílův na jevišti.
Hrát ji budou Lída Vlášková a Petra Tenorová. S touto představou jsi hru i psal?
Nepsal, ale perfektně se na to obě hodí. Hru jsem jim dal přečíst dopředu, jako první jsem šel za nimi, neboť mě samozřejmě zajímalo, jestli by souhlasily v ní hrát. Psal jsem ji s představou uvedení v Divadle Ungelt, ten prostor mi přišel ideální, poslal ji řediteli Milanu Heinovi. Ten mi odepsal, že se mu sice líbí, ale hrát ji nemůžou. Pak to všechno vzniklo od Míly Tichého. Říkal jsem mu, že tady máme k dispozici Malou scénu a jsme podporováni, když přijdeme s nějakým nápadem. Petr Dohnal si hru přečetl a dal nám zelenou.
Tvoje je to první hra, pro Mílu Tichého to bude jeho první režie. Tebe nepřekvapilo, že by se Míla chtěl pustit do režie?
Nepřekvapilo. Mílova režie je to přirozené vyústění jeho dlouhodobé nespokojenosti s přístupem českých režisérů ke svojí práci a k práci s hercem. Odmítl se usoužit čekáním na toho pravého režiséra, který možná jednou přijde. Já si ho za to vážím. Jsem nadšený z toho, jak chce hru inscenovat a přistupuje k tomu velice poctivě. Už teď přemýšlíme nad dalšími projekty.
Bude pracovat i na tvojí druhé hře?
Uvidíme, nechte se překvapit.
A prozradíš nám o ní něco bližšího? Jakou má peripetii vzniku, opět sis sednul a hra ti začala prostřednictvím svých postav promlouvat z hlavy?
Po přečtení Světa v parku se mě jedna kamarádka zeptala, jestli bych uměl napsat hru na zakázku. Nikdy jsem to nedělal, ale proč ne. Psal jsem ji pro jednu hereckou školu, kde mají obecně v posledních ročnících problémy s tím, že mají hodně dívek, ale málo chlapců. A pro taková uskupení her moc není. Vlastně obecně pro samotné ženy není moc her. Zadáním bylo napsat hru pro 7 žen a jednoho chlapa, a tak vznikla hra Muži cenné zboží. No, z toho projektu sice nakonec sešlo, ale až když byla hra napsaná. V zadání byla podmínka obsazení, já měl zase podmínku, že to bude konverzační komedie, neboť jsem si na tom zároveň chtěl vyzkoušet, jestli bych dokázal napsat kvalitní bulvár.
A dokážeš?
Tu hru už máš dávno v mailu, tak si ji přečti a dej mi vědět, Zdeňku!!!
Dobře, tedy si ji přečtu a vědět ti dám. A při tvém debutu ti přeji ZLOM VAZ!
Zdeněk Janál
