VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Režisér FILIP NUCKOLLS představil v dubnu v Pardubicích hru Viliama Klimáčka KDO SE BOJÍ BEATLES. Poprvé v Pardubicích režíroval roku 2017 Lovecké scény z Dolního Bavorska, strhující drama, které se na české scéně před tím objevilo jen jednou, v roce 1991. Podruhé to byla magická hra Až ustane déšť, která měla ve VČD, stejně jako Kdo se bojí Beatles, českou premiéru.


Filipe, vstupuješ rád do inscenačně neprobádaných vod?
Strašně rád. Nejradši dělám nové texty, které reflektují to, co prožíváme teď a tady. Když člověk dělá Shakespeara nebo Feydeaua nebo jinou klasiku, tak si to stejně musí trochu přizpůsobit, aby to mluvilo k nám dnes. Navíc u nových her mám pocit, že jsem u nějakého porodu, že se musím do autora vcítit úplně beze zbytku.

V programu k inscenaci Kdo se bojí Beatles si diváci mohou přečíst, co a kde jsi režíroval v posledních pěti sezónách. Zaujalo mě to veliké rozpětí. Samozřejmě nejen lokální, ale hlavně to ideově žánrové, od filozofických her až k vaudevillu. Jaký máš klíč k volbě hry?
To je složitější otázka, protože jsem na volné noze, takže si nemůžu moc vyskakovat. Když mám štěstí na dramaturgii, jako třeba tady u vás, tak mi nabízejí hry, které se mi líbí, protože vědí, co mám rád. Ale často se nevyhnu tomu, že musím dělat věci takzvaně provozní. To, co konkrétní divadlo zrovna potřebuje. Nejsem v takové situaci, abych si mohl dovolit nabídnutou práci odmítat, a tak se vždycky aspoň snažím o to, aby mě nějak zaujala. Třeba jak se zmiňuješ o vaudevillu, tak asi myslíš Brouka v hlavě. Toho jsem vlastně navrhl sám, protože to bylo v Mostu, kde je obrovská kapacita hlediště, a navíc to bylo po covidu. Divadlo mi nabízelo Richarda III., což by byla krásná práce, ale věděli bychom, že to děláme pro pár lidí. Tak jsem radši zvolil komedii, která přitáhne víc diváků. Ale upravil jsem si ji, přenesl jsem děj do devadesátých let. Takže abych se vrátil k otázce, o vlastním klíči k volbě her bych mohl mluvit, kdybych měl vlastní divadlo. Takhle většinou záleží na dramaturgii, ale vždycky se snažím k vybrané hře nepřistupovat jenom řemeslně, abych se při tom na sebe mohl podívat.

Čím tě oslovila hra Kdo se bojí Beatles?
Mám ohromně rád Viliama Klimáčka, jako autora i jako člověka. A líbí se mi, že v té hře nijak nemachruje. Je v ní upřímný, citlivý záznam nějakých problémů, současných limitů lidských charakterů. A je úžasně pestrá, pořád se proměňuje před očima jako měňavka, jak skleněná koule, která mění barvy podle toho, jak se na ní láme světlo. A čím víc do ní člověk proniká, tím víc musí objevovat nový a nový přístup, úplně jiný, než který si vymyslel na začátku. A je zábavná, nejenom humorem, ale právě tou pestrostí.

S Viliamem Klimáčkem ses nepotkal poprvé, v roce 2010 jsi režíroval jeho Komunismus. Lákají tě nějaké další hry tohoto autora?
Ještě jsem dělal v Celetné scénické čtení Aupairky a konkubíny, to bylo v rámci soutěže o Cenu Ferdinanda Vaňka za nejlepší politickou hru. A určitě mě lákají další, nejvíc mám spadeno na jeho čechovovské hry, jako je třeba Čechov-boxer.

V posledním roce jsi ukončil dvě letité a zřejmě i „srdeční“ spolupráce. Chceš k tomu něco říct?
Taky jsem ve svém životě ukončil tři vážné vztahy. To je podobné, vztahy se prostě vyvíjejí. Myslím, že v Kašparu jsme si ten vztah nějak vzájemně vyčerpali. A z ústeckého Činoheráku jsem dlouho pořád nemohl odejít, tak asi ten osud musel zasáhnout, aby se to stalo.

Zároveň jsi navázal jednu zajímavou zahraniční spolupráci. Kde a v čem spočívá?
Je to divadlo v Cambridge, jmenuje se Menagerie, česky Zvěřinec Cambridge. Vede ho Paul Bourne. Seznámili jsme se spolu kdysi na Encountru v Brně a padli jsme si do oka. Navíc mám britské a americké předky, takže k anglofonním oblastem tíhnu. To divadlo funguje přes třicet let, je to nezávislé divadlo, vlastně podobně jako Klimáčkovo GUnaGU. Specializuje se pouze na nové texty, zadává si je u autorů. A mně se dostalo té cti, že jsem se stal jejich „associated director“, tedy stálým hostujícím režisérem.

Máš tedy mimo jiné možnost jakési profesní výměny v mezinárodním měřítku. Jak jí využíváš?
Menagerie má obrovskou knihovnu, za těch třicet let se tam nashromáždilo veliké množství nových textů. A jsou to hry, které nevyžadují velkou výpravu, aby je mohla hrát i chudší divadla. A z téhle knihovny můžu těžit. Hráli jsme od nich tři hry s divadlem 6-16, což byl takový náš pokus o nezávislé divadlo v Čechách, který bohužel zašel na covid. A obecně je pro mě moc zajímavé setkávat se s anglosaským divadelním světem, který je úplně jiný než náš.

Máš nějaké konkrétní tipy na mezikulturní „vývoz“ od nás?
Určitě chci do Anglie dostat hry Viliama Klimáčka. Právě ty čechovovské, o kterých jsem už mluvil, mi dal Viliam v anglickém překladu, tak jsem je poslal do Cambridge a je možné, že je nebudu dělat v Čechách, ale tam. A pak bych tam moc rád „vyvezl“ hry autora, který si říká S. d. Ch., vlastním jménem se jmenuje Miloslav Vojtíšek. To je podle mě v současné době nejzajímavější český autor. V Kašparu jsem od něj dělal monodrama Politika správcovny. Přeložil jsem ho do angličtiny a poslal do Cambridge. S. d. Ch. je takový citlivý pankáč. A strašně mi připomíná právě Klimáčka, jsou si v něčem podobní.

Už ses dotkl toho, že v anglickém divadle je všechno úplně jinak než tady. Dá se to shrnout do několika bodů?
Asi ano. Především anglické divadlo oproti středoevropskému má letitou zkušenost s mecenášstvím a není podporované státem. Tam se prvotně platí herci, režie, autor. Všechno ostatní včetně scénografie je až v druhé řadě. Další věc je, že anglické divadlo má kontinuální tradici od alžbětinské doby. Tím pádem se při režii velice dbá na výslovnost a na rytmus řeči. My jako první děláme na jevišti situace, Angličané rytmus. A velký rozdíl je taky v tom, že my máme reprízové hraní, oni seriálové. Angažuje se herec, ten čtyři až šest týdnů intenzivně zkouší šest až osm hodin denně včetně sobot, a pak to hraje několik týdnů od pondělí nebo úterý do soboty, v sobotu dvakrát. To jsou ty hlavní body a všechno ostatní se od nich odvíjí. Třeba s tím souvisí další velký rozdíl: Když u nás dramaturg najde dobrou hru a ukáže se, že je úspěšná, tak po ní pak sáhnou i další divadla. V Anglii ne. Tam když se hra ujme, tak ji produkce vytěží na maximum. Posílá ji na zájezdy a po čase ji zase vrátí na domácí scénu a hraje ji, dokud je o ni zájem. A opravdu jenom ti největší autoři a legendární texty se dočkají uvedení v jiném divadle.

Dal by se nějaký ze specifických rysů anglického divadla smysluplně uplatnit u nás?
Určitě mecenášská podpora kultury. Samozřejmě není lehké ji zavádět, v Anglii má historickou tradici. A nemůžeme tady založit umělý anglosaský svět, to si vymyslel Václav Klaus a moc to nejde. Ale k tomu, aby tady mohla vzniknout nějaká mecenášská základna, je třeba zákonné úpravy. Po ní by mohli mecenáši podporovat kulturu tam, kde na ni stát nedosáhne. To bych přivítal.

Ty v Anglii tak trochu bydlíš. Vyhledáváš tam divadlo jako divák?
Říct, že tam bydlím, je nadnesené. Ale pobývám v Cambridge. Tam je divadlo Art Theatre a přijíždějí tam hostující londýnské soubory, většinou na týdenní zájezd s jednou inscenací. Tam chodíme, když jsme tam. A když jsme tady, sledujeme anglické divadlo na dvou platformách, které jsou tu dosažitelné. Jedna se jmenuje National Theatre at Home, tam jsou představení Národního divadla a spřízněných souborů. Druhá, Digital Theatre, má pod sebou Royal Shakespeare Company a regionální divadla.

Co kromě divadla tě zajímá a baví v Anglii?
Asi díky těm kořenům svých předků tam cítím vzduch, který mi jinak chybí, tak ho tam doplňuju. Pak mě tam samozřejmě zajímá fotbal. Taky hospody, které jsou trochu jiné než tady. A docela se zájmem sleduju, co udělá se zemí brexit. Jaké obrovské problémy z něj plynou pro tak vyspělou ekonomiku. A taky se zajímám, co se děje kolem královské rodiny. Oproti Angličanům k ní necítím žádný sentiment, a to přežívání pozdního středověku mě vlastně baví. Zajímá mě, co bude s tou zemí, jestli udrží Severní Irsko, jestli se trhnou Skotové. A jak se bude modernizovat? Vždyť je to jedna z nejzastaralejších monarchií v Evropě. Dánsko, Belgie, holandská monarchie se dokázaly dostat do jedenadvacátého století, zatímco britská královská rodina trošku jako Česká pošta pořád vězí v devatenáctém.

Díky za úžasné rozšíření obzorů. Zlom vaz v Anglii i ve vlastech českých!