VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

ELIŠKA LÁSKOVÁ je v našem souboru pátou sezónu. Na mě osobně poprvé hodně zapůsobila v inscenaci Mikve v režii Kateřiny Duškové, kde hrála jedenáctiletou dívku, která nemluví. Byla velmi autentická, přesná, zkrátka skvělá. Výrazný a osobitý herecký projev předvedla (kromě mnoha jiných samozřejmě) i v Žítkovských bohyních znovu pod režijní taktovkou Kateřiny Duškové, nebála se vypjatých emocí a výrazného gesta. Na konci minulé divadelní sezóny přišla další velká herecká příležitost, a opět od režisérky Duškové. Obsadila ji do postavy „druhého já“ hlavní hrdinky ve hře Pořád jsem to já. Zkoušení bylo o to složitější, že Eliška se do divadla vracela po mateřské „dovolené“. Zajímalo mě, jak se dají skloubit mateřské a pracovní povinnosti, aby byla spokojená rodina, divadlo i ona sama…

Eliško, Pořád jsem to já je prvním titulem, kterým se vracíš na naše jeviště po mateřských povinnostech. Ty samozřejmě trvají a trvat budou, přesto se budeš objevovat v divadle stále častěji. Bylo těžké začít ze dne na den zkoušet, od základu změnit program zavedených dní?
O zkoušení jsem věděla pár měsíců dopředu, takže jsem se na to psychicky připravovala. Často si situace představuju horší, než nakonec jsou, ale na druhou stranu díky tomu jsem pak většinou mile překvapená, že to tak hrozné není. V tomto případě to bylo stejně. S tím každodenním zkoušením bylo i nutné se vždy na nějakou část týdne přesunout do Pardubic, kde nebydlíme, takže to obnášelo i zvykání si na nový přechodný domov, i když to nebylo úplně cizí prostředí.

Zkoušela jsi vlastně každý den, protože ve hře není jediná scéna, ve které bys nebyla na jevišti. Jak jsi snášela každodenní odloučení od dcery a jak to snášela ona?
Myslím, že my matky to většinou snášíme hůř než děti. (smích) Byla s blízkými milujícími osobami, které ji dokázaly skvěle zabavit a postarat se o ni. Je pravda, že pro ni bylo těžké se se mnou ráno rozloučit, a proto jsem odcházela nepozorovaně. Až někdy před veřejnou generálkou mi ráno sama přišla dát pusinku, řekla pápá a šla si dál hrát. Cítila jsem, že mi chce dát najevo, že už ví, že musím na chvíli odejít, ale brzy se vrátím, a do té doby bude v bezpečí.

Myslím, že na hlídání dobře fungují i babička s dědou – Jindra Janoušková a Petr Dohnal, alespoň podle toho, jak jsem je viděla spolu…
Všechny babičky a dědy má skvělé a úžasně si s nimi rozumí. To není samozřejmost, ne každý prarodič to umí s vnoučaty, ale u nás to krásně zaklaplo a já si toho moc vážím.

Co pro tebe znamenalo zkoušení Pořád jsem to já? Zajímalo tě téma hry?
Byla jsem ráda, že se vracím právě na takové zkoušení. S Kateřinou Duškovou jsem zkoušela už potřetí a myslím, že si rozumíme. Práce s ní mě moc baví. Brala jsem to jako velkou výzvu, protože takhle velkou roli, kdy neslezu z jeviště, jsem ještě neměla. Samozřejmě musím moc poděkovat i Petře Janečkové, se kterou jsme si našly pěkné napojení, cítím, že se dokážeme na jevišti podpořit. Co se týče tématu, tak příběh jsem znala jen okrajově, zhlédnutí filmu jsem stále odkládala a knihu jsem také před zkoušením nečetla. Nakonec jsem byla překvapená, jak je ten příběh silný, není to jen o Alzheimerově nemoci, ale hra nese i pěkné poselství o důležitosti mezilidských vztahů a malichernosti některých každodenních situací. Moje postava „druhého já“ není vůbec jednoduchá a její místo jsme hledaly celkem dlouho, ale nakonec to nějak v průběhu zkoušení vykrystalizovalo a svůj prostor si, myslím, našla.

Nehraješ jenom v této hře, vrátila ses i do jiných inscenací?
Ano, dvě z toho už stihly mít derniéru a nyní mi ještě zůstala vedle Pořád jsem to já Noc na Karlštejně a Normální debil. Muzikál, komedie a drama, od každého kousek. (smích)

Život mladé herečky se od základu promění, když se stane matkou. Co všechno jsi musela opustit, přestat dělat, na co jsi třeba i rezignovala, jestli něco takového bylo?
I když si každý nastávající rodič představuje, jak dítě zapojí do svého dosavadního života a bude žít stejně, jen s jedním členem domácnosti navíc, tak nakonec zjistí, jak ta představa byla naivní. U mě to bylo stejné. Neměla jsem šanci dohlédnout, jak moc se život změní a jak náročné mateřství je. Na to tě nikdo nepřipraví. Útěchou může být, že to máme všichni stejně, včetně našich rodičů. Učíme se za pochodu, děláme spoustu chyb a snažíme se z nich poučit. Ráda se vzdělávám a nasávám informace, výhodou, ale zároveň i nevýhodou dnešní doby nám je ten přehršel informací, které se na nás každý den hrnou. Někdy je těžké nepropadat panice, zachovat si chladnou hlavu a vybrat si, co je zrovna pro nás nejlepší. Snažím se dceři naslouchat a často se řídím svou intuicí. Mateřství je velká nálož strachu, zodpovědnosti, ale i radosti a lásky. Myslím, že láska, blízkost a pocit bezpečí je v prvních letech života to nejdůležitější, a už teď vidím, jak strašně rychle ten čas letí a jak dcera každým dnem dospívá. Proto tu chci být co nejvíc pro ni. Před porodem jsem i dost přemýšlela, jestli je zrovna divadlo ta moje správná cesta, přece jen jsem hrála od svých dvanácti let, takže před nástupem na mateřskou jsem se v divadle pohybovala už dvacet let. Tu pauzu jsem už potřebovala. Návrat na jeviště pro mě byl až překvapivě plynulý a baví mě si zase zahrát, ale zároveň zatím stále cítím, že je pro mě ta hlavní role v mateřství. Uvidíme, jak to bude v budoucnu, až mě dítě nebude tolik potřebovat.

Před pár lety, ale možná ještě v době předcovidové, jsi dělala řemeslný popcorn různých příchutí, s kamarádkou jsi psala blog, hrála v seriálu Ulice… Co z toho trvá a co ti nejvíc z toho chybí, jestli vůbec?
Vlastně nic z toho už nedělám. V Ulici jsem byla deset let, zažila jsem tam skvělé chvíle a našla si i přátele, ale zatím jsme to nechali otevřené, takže uvidím, jestli se na nějakém návratu ještě domluvíme. Popcorn byl fajn, ale covid to zastavil a já už pak nějak neměla motivaci to znovu nastartovat. Navíc se nahrnulo tolik práce, že na to nebyl pořádně čas, a dělat to jen napůl pro mě nemělo cenu. Nicméně jsem člověk, co musí pořád něco dělat, vlastně moc neumím odpočívat, takže si pořád něco vymýšlím, teď mám v hlavě dva projekty, ale zatím je to ve fázi snění a nabírání inspirace, tak si to nechám ve své hlavě a třeba jednou zase něčím překvapím, možná i sebe. (smích)

S manželem Josefem Láskou žijete v Praze. Je složité skloubit pracovní povinnosti v divadle s cestováním?
Dřív to problém nebyl, prostě jsme naskočili na vlak a za hodinku byli na místě. Co máme psa a dítě už to tak jednoduché není. Vyžaduje to dost plánování, balení a mnohem více času. Bavíme se o různých variantách, které by to ulehčily, ale zatím jsme se pro nic konkrétního nerozhodli.

Jaký je tvůj den, když nezkoušíš?
Nejsem ranní ptáče, ale moje dcera se ho ze mě bohužel snaží udělat, takže vstáváme brzo, hrajeme si, prozkoumáváme svět, vaříme, uklízíme, chodíme na procházky se psem, kafíčka, nějaké dny v týdnu na plavání a cvičení, večer pak koupání, uspávání, a pokud se ji podaří uspat, tak ještě nějaké dohánění restů, a nakonec možná i osobní volno. (smích) Ale tohle zná každá máma malého dítěte. Ten den uteče, že ani nevím jak.

A jaká byla rutina dní, když jsi zkoušela?
Brzký budíček od malého buditele, celkem pomalé ráno, které pak nabralo rychlé obrátky, když jsem najednou nic nestíhala. Připravit vše, co je potřeba, když tam nebudu, dát nějaké instrukce o spánku, v mezičase připravit sebe, když jsem měla štěstí, tak i ranní kafe a rychle do divadla. Zkouška. Po zkoušce už na mě čekalo velké obětí a pusa a opět návrat do mateřských povinností. Zbytek dne už jako vždy, případně večer ještě představení. Se zbytkem energie jsem se ještě snažila učit texty na další den.

Máš nějaké osobní volno? Zbývá ti čas na koníčky?
Najít si čas na sebe se zatím učím. Ten správný balanc jsem ještě nenašla. Jsem perfekcionista a mám na sebe vysoké nároky, což mě často ničí. A pokud nemám splněné mnou naplánované povinnosti, nerada si dělám volno. Stále se to učím. Takže na koníčky teď čas nezbývá, ale věřím, že čím bude dcera starší, tak to bude lepší a já se vrátím ke svým vlastním zájmům.

Jaké máš teď životní priority? Co ti dělá největší radost?
Jak už asi vyplynulo z předešlých odpovědí, tak hlavní prioritou je pro mě teď zdravé, šťastné dítě a fungující rodina. Chci, abychom pro ni s manželem byli dobrým příkladem, pomohli ji provést dětstvím bez nějakých větších šrámů. Dělá mi radost sledovat, jak vyrůstá, jak rychle se učí a poznává okolní svět. Překvapují ji věci, které jsou pro nás samozřejmé, a všímá si detailů, ke kterým jsme už my dospělí lhostejní. Baví mě skrze ni opět sledovat svět dětskýma očima.

Tvůj manžel je herec, zdá se mi proto jaksi logické, že si doma povídáte o práci. Nebo se pletu? Kdo z vás je víc sdílný a chce divadlo rozebírat?
V tomhle je určitě výhoda, že se pohybujeme ve stejném prostředí, a myslím, že to máme nějak nastejno, vždycky když někoho z nás něco trápí nebo se chce z něčeho vypovídat, tak se navzájem vyslechneme, popovídáme si o tom, řekneme si své názory, ale rozhodně to není na denním pořádku.

Když se jdete podívat na představení, kde ani jeden nehrajete, máte na inscenaci podobné názory?
Ano, máme dost podobný pohled na divadlo a málokdy se stává, že bychom se nějak neshodli, jde jen o drobnosti.