VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S dramaturgem Zdeňkem Janálem o Loveckých scénách
Den po třetí čtené zkoušce, to znamená na samém začátku zkoušení hry Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska, jsem si v divadelním klubu popovídala se ZDEŇKEM JANÁLEM, který jako dramaturg pracuje spolu s režisérem Filipem Nuckollsem na přípravě inscenace této německé hry. Že se hra Martina Sperra ocitla na našem repertoáru, je totiž po nejvíce Zdeňkovou zásluhou, neboť právě on měl lví podíl na přípravě dramaturgického plánu stávající sezóny. Od začátku letošního roku Zdeněk působí jako dramaturg v jiném městském divadle, a to v Mostě, k nám do Pardubic se tedy vrací pohostinsky.
Zdeněk Janál
Zdeňku, jak jsi objevil hru Martina Sperra a čím tě zaujala, že ses rozhodl uvést ji na repertoár divadla?
Tu hru jsem si sám pro sebe objevil asi v roce 2011 na festivalu v Nitře, kde s ní hostovalo budapešťské národní divadlo v režii jeho šéfa Róberta Alföldiho. Byl to obrovsky silný divadelní zážitek. Hru jsem si potom našel, přečetl a zjistil jsem, že ji u nás inscenoval zatím jen Petr Kracik v roce 1991 v Divadle pod Palmovkou. Od té doby mi je záhadou, proč tak geniálně napsaná a velmi herecká hra, kde má celý soubor výborné herecké příležitosti, se u nás už jindy nehrála. Chtěl jsem ji inscenovat už víckrát, a proto jsem rád, že teď k tomu nastaly vhodné konstelace. Jednak nazrálo obsazení souboru a také přišel režisér, který má, myslím, pro téma hry a dramatiku Martina Sperra naprosto přesné divadelní vnímaní a cit. Navíc bych řekl, že nazrává doba i na text samotný z hlediska velmi živého tématu rozšiřující se xenofobie, národovectví a nacionalismu, o čemž ta hra mimo jiné vypráví.
Ústředním tématem je princip outsiderství, princip jinakosti. Hra nahlíží na vesnici, kde jinakostí se vyznačuje hned několik postav, které se snaží asimilovat do většinové společnosti, být přijímáni jako normální. Jako většinová společnost často cítíme mnoho strachu a potřebu takové lidi od sebe odehnat, vyštípat je pryč, abychom se s nimi také „nenamočili“. Takže je pro nás velmi důležité, co se říká, co se povídá, a to je mnohdy podstatnější než realita. O tom hra pojednává. Její děj se odehrává krátce po druhé světové válce v roce 1949, tedy v období změn společensko-politických poměrů, ale zjišťujeme, že i když se svět mění, lidé zůstávají pořád stejní. Hra vznikla v 60. letech, a i když Sperr nebyl jediný autor, který v té době psal sociálně kritické hry, platila v Německu za poměrně skandální.
Jaký máš pocit z prvních čtených zkoušek? Jak herci hru přijali?
Mám z toho dobrý pocit, myslím, že ji správně zavnímali a cítí, že každá z postav je vlastně velká postava a že ta hra není jen o několika vyvolených. Zaznamenal jsem třeba reakci, že hra je výborně napsaná nebo také: „Ježišmarja, to je hrozně těžké, myslíte, že to jako herecký soubor zvládneme?“ Rozhodně je to výzva, ale myslím si, že soubor je pro ni aktuálně dobře vybaven. A pokud přijde divák s otevřenou myslí, pochopí, že hra neagituje pro nějakou konkrétní myšlenku, ale je spíše pobídkou ke spoluuvažování o zobrazované problematice.
Pracuješ teď na dvou inscenacích zároveň – u nás a v Městském divadle v Mostě, kde zkoušíš s režisérem Pavlem Ondruchem Nebezpečné vztahy Christophera Hamptona. A Bydlíš v Praze. Jaké to je pendlovat mezi třemi městy? Jak ses sžil s novým divadlem a městem Mostem?
Pendlování je docela v pohodě, protože bydlím vlastně uprostřed té trasy, tudíž v Praze. Na jednu stranu – do Pardubic to je hodina vlakem a na druhou stranu – do Mostu je to něco přes hodinu autem či autobusem. V den první čtené zkoušky jsem byl dopoledne tady a v podvečer v Mostě a zjistil jsem, že to jde. Mostecké divadlo poznávám, jsem tam od ledna v angažmá a pracuji teď na první inscenaci. Poznávám město, je velmi jiné než Pardubice, má mnoho odlišností, i když princip divadel není až tolik jiný. Je to také městské divadlo s podobným repertoárem a počtem premiér, s velkou scénou pro 500 diváků (jeho jeviště patří k největším v republice), hraje se i na komorní scéně a podobně jako tady i v červnu na hradě. Na druhou stranu divadlo nemá tolik předplatitelských řad a více spoléhá na „volnou kasu“ a mnohem více hraje pro mládež a školní publikum.
Zdeněk JanálZdeňku, jak jsi objevil hru Martina Sperra a čím tě zaujala, že ses rozhodl uvést ji na repertoár divadla?
Tu hru jsem si sám pro sebe objevil asi v roce 2011 na festivalu v Nitře, kde s ní hostovalo budapešťské národní divadlo v režii jeho šéfa Róberta Alföldiho. Byl to obrovsky silný divadelní zážitek. Hru jsem si potom našel, přečetl a zjistil jsem, že ji u nás inscenoval zatím jen Petr Kracik v roce 1991 v Divadle pod Palmovkou. Od té doby mi je záhadou, proč tak geniálně napsaná a velmi herecká hra, kde má celý soubor výborné herecké příležitosti, se u nás už jindy nehrála. Chtěl jsem ji inscenovat už víckrát, a proto jsem rád, že teď k tomu nastaly vhodné konstelace. Jednak nazrálo obsazení souboru a také přišel režisér, který má, myslím, pro téma hry a dramatiku Martina Sperra naprosto přesné divadelní vnímaní a cit. Navíc bych řekl, že nazrává doba i na text samotný z hlediska velmi živého tématu rozšiřující se xenofobie, národovectví a nacionalismu, o čemž ta hra mimo jiné vypráví.
Ústředním tématem je princip outsiderství, princip jinakosti. Hra nahlíží na vesnici, kde jinakostí se vyznačuje hned několik postav, které se snaží asimilovat do většinové společnosti, být přijímáni jako normální. Jako většinová společnost často cítíme mnoho strachu a potřebu takové lidi od sebe odehnat, vyštípat je pryč, abychom se s nimi také „nenamočili“. Takže je pro nás velmi důležité, co se říká, co se povídá, a to je mnohdy podstatnější než realita. O tom hra pojednává. Její děj se odehrává krátce po druhé světové válce v roce 1949, tedy v období změn společensko-politických poměrů, ale zjišťujeme, že i když se svět mění, lidé zůstávají pořád stejní. Hra vznikla v 60. letech, a i když Sperr nebyl jediný autor, který v té době psal sociálně kritické hry, platila v Německu za poměrně skandální.
Jaký máš pocit z prvních čtených zkoušek? Jak herci hru přijali?
Mám z toho dobrý pocit, myslím, že ji správně zavnímali a cítí, že každá z postav je vlastně velká postava a že ta hra není jen o několika vyvolených. Zaznamenal jsem třeba reakci, že hra je výborně napsaná nebo také: „Ježišmarja, to je hrozně těžké, myslíte, že to jako herecký soubor zvládneme?“ Rozhodně je to výzva, ale myslím si, že soubor je pro ni aktuálně dobře vybaven. A pokud přijde divák s otevřenou myslí, pochopí, že hra neagituje pro nějakou konkrétní myšlenku, ale je spíše pobídkou ke spoluuvažování o zobrazované problematice.
Pracuješ teď na dvou inscenacích zároveň – u nás a v Městském divadle v Mostě, kde zkoušíš s režisérem Pavlem Ondruchem Nebezpečné vztahy Christophera Hamptona. A Bydlíš v Praze. Jaké to je pendlovat mezi třemi městy? Jak ses sžil s novým divadlem a městem Mostem?
Pendlování je docela v pohodě, protože bydlím vlastně uprostřed té trasy, tudíž v Praze. Na jednu stranu – do Pardubic to je hodina vlakem a na druhou stranu – do Mostu je to něco přes hodinu autem či autobusem. V den první čtené zkoušky jsem byl dopoledne tady a v podvečer v Mostě a zjistil jsem, že to jde. Mostecké divadlo poznávám, jsem tam od ledna v angažmá a pracuji teď na první inscenaci. Poznávám město, je velmi jiné než Pardubice, má mnoho odlišností, i když princip divadel není až tolik jiný. Je to také městské divadlo s podobným repertoárem a počtem premiér, s velkou scénou pro 500 diváků (jeho jeviště patří k největším v republice), hraje se i na komorní scéně a podobně jako tady i v červnu na hradě. Na druhou stranu divadlo nemá tolik předplatitelských řad a více spoléhá na „volnou kasu“ a mnohem více hraje pro mládež a školní publikum.
Anna Hlaváčková
