VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S DANIELEM FIKEJZEM o hudbě ohnivé, vodní a jiné
Hudební skladatel a všestranný hudebník DANIEL FIKEJZ spolupracuje s Východočeským divadlem od roku 1989. Na konci února uvedená komedie ONA NENÍ VADNÁ! je dvacátá třetí inscenace, na níž se zde podílel. Skládal hudbu k inscenacím Michaela Taranta, Františka Laurina, Jany Kališové a Zdeňka Duška. Scénické a filmové hudbě se věnuje od první poloviny 80. let a spolupracuje se špičkovými režiséry v divadlech po celé republice i v zahraničí.
Spolupráce skladatele scénické hudby s režisérem je velmi široký pojem. Přednášel jsi na tohle téma i posluchačům JAMU. Dá se říct v kostce, jak tenhle proces probíhá?
Jak kdy. Když mě režisér osloví, hru si přečtu, a jestliže mě téma zajímá, rád se stanu součástí týmu. Přijdu se podívat na zahajovací zkoušku, kde se toho snažím co nejvíc pochytit, a pak většinou dáme řeč s režisérem o tom, jak on si to představuje. Pošlu mu nějaké motivy, které mě napadnou, a chodím se občas dívat na zkoušky, abych si ověřil, jestli jsem na správné cestě. Pak nastává období, kdy se moje muziky dolaďují. Takže prodlužujeme, přidáváme nebo ubíráme v nahrávkách nástroje, zpřesňujeme tempa… – a pak už je najednou premiéra! To je standardní postup, někdy se ale ten proces může i v něčem trochu odlišovat.
Stává se, že máš už po přečtení divadelní hry jasnou představu o hudbě?
Většinou mi nějaký nápad bleskne, ale jasná představa se tomu asi říct nedá. Spíš přijdu s nějakými návrhy, popřípadě argumenty. Rozhodující slovo má ale skoro vždycky režisér.
A stává se, že se původní představa vývojem jevištní realizace úplně změní?
Málokdy. Spíš je to naopak – a to je na divadelní hudbě to nejlákavější! Na rozdíl od filmové hudby, kdy skladatel většinou jen vylepšuje „konzervu“, která už je natočená, je divadelní hudba živý tvor, který může u herců ovlivnit způsob, jak tu scénu zahrají nebo jak se k té situaci postaví. A to je vlastně můj hlavní úkol, abych pomáhal svou hudbou vysvětlovat umělecké záměry režiséra.
V mládí jsi byl zakládajícím a hlavním členem jazzrockové skupiny Combo FH. Co tě přivedlo od relativně svobodné tvorby ke skládání scénické muziky?
Já myslím, že je to taky relativně svobodná tvorba! Určitě mnohem svobodnější, než je třeba současný pop… Když jsme hrávali s kapelou, lidé říkali, že by se naše hudba hodila k filmu nebo k divadlu, takže pak logicky přišly nabídky něco takového uskutečnit. A byla z toho láska na celý život…
Často skládáš scéniku pro švédského režiséra Rina Brezinu. Jak se zrodila vaše spolupráce?
V roce 1995 jsme s režisérem Michaelem Tarantem do švédského Nyköpingu úspěšně přenesli kladenskou inscenaci Večera tříkrálového. Rino Brezina, ředitel tamního divadla a režisér českého původu, mi pak nabídl práci na mnoha společných projektech během dalších víc než dvaceti let.
Složil jsi také hudbu skoro ke dvaceti muzikálům. Vedle adaptací literárních nebo činoherních látek jsou mezi nimi i díla původní. Jak vznikala?
Nevím úplně, co konkrétně tím myslíš, řekl bych, že všechny moje „muzikály“ jsou adaptacemi něčích námětů. Uvozovky používám proto, že to vlastně žádné klasické muzikály v americkém stylu nejsou. Mají spíš blíže k weillovským singspielům. V češtině na to bohužel žádný vhodný výraz nemáme. Když se řekne „hra se zpěvy“, člověku – aspoň tedy mně – to evokuje staropražské kabarety minulého století, se kterými ve své tvorbě rozhodně nemám nic společného… Takže se radši všude píše MUZIKÁL, aby všichni pochopili, že tam je hodně muziky. (smích)
Jaká je geneze muzikálu Výlet, jehož českou verzi provedlo naše Mladé divadelní studio LAIK?
Napsal ho Willy Russell v sedmdesátých letech a složil si k němu sám i hudbu. Když jsme se ve Švédsku rozhodli, že ho budeme s Rinem Brezinou uvádět hlavně pro teenagery, napadlo nás, že bych mohl pro ten účel složit nové hiphopové písničky. Russellova agentura si ode mě vyžádala umělecký životopis, po jeho přečtení souhlasila. Ve Švédsku jsme po úspěšné premiéře měli 42 vyprodaných repríz. Po čase jsem s potěšením uvítal nabídku pardubického divadla k vytvoření české verze pro teenagerské Studio LAIK. I česká premiéra dopadla podle mě výborně, měl jsem z ní radost!
Při přípravě na náš rozhovor jsem se dočetla o disciplíně, o níž jsem dosud slyšela jen v souvislosti s Georgem Friedrichem Händelem: skládáš hudbu k ohňostrojům! Čím je tahle tvorba specifická?
To už je docela dávno, ale myslím, že nejlíp z těch projektů vyšlo Hradecké requiem z roku 1996 s Lucií Bílou, sborem Boni pueri a Miroslavem Etzlerem, které je ještě k vidění třeba na YouTube. Na hradecké náměstí přišlo tenkrát kolem padesáti tisíc lidí! Jinak se mi zdá, že skládat hudbu pro ohňostroj je podobné, jako kdyby člověk měl něco vymyslet třeba pro volné jízdy krasobruslařů. Musí tam být klidné plochy i vrcholy a ke konci se žádá gradace.
Stejně jako zmíněný barokní skladatel jsi skládal i „vodní hudbu“ – pro Křižíkovu fontánu v Praze (v posledních letech bohužel ztichlou). Jak k tomu došlo a jaké bylo zadání?
To byla zvláštní zakázka od ředitelství stoleté pražské výstavy v roce 1991. Měl jsem složit a nahrát patnáctiminutovou kompozici, na kterou pak programátor ve velíně vymýšlel, jak budou tisíce trysek a světel na tu konkrétní hudbu reagovat. Synchronizace byla řízena mikroprocesory. Nabízelo to originální umělecký zážitek, ale provoz a údržba fontány byly asi strašně drahé, tak to zarazili. Vážně je to škoda, lidi to moc bavilo.
Roku 2013 jsi po sedmadvacetileté pauze vydal vlastní CD Psí hodinář. Je na něm spousta krásné muziky, většinou s tvými vlastními písňovými texty, a řada hvězdných hostů. Pověz o něm něco, prosím.
O muzice se mluví špatně, je to – podle známého citátu – „jako tančit o architektuře“. Album vzniklo jako reakce na to, že mi lidi, kteří znali moji kapelu, říkali, když jsem ji rozpustil a začal se věnovat scénické hudbě: „To je škoda, že už nepíšeš písničky…“ – „Cože, víte, kolik jsem jich za ta léta pro divadla napsal? Takových tisíc určitě!“ – „No jo, ale my moc do divadel nechodíme. Nahraj zase radši nějaký cédéčko!“ Tak mě holt přemluvili… A když volnost, tak volnost! Chtěl jsem, aby každá z 18 písniček byla trochu jiná. Album jsem si produkoval sám, obal na něj vymyslela moje dcera a na nahrávání jsem si postupně pozval 40 hostů z mnoha hudebních žánrů. Snad se povedlo…
Můžeme se těšit na nějaké další?
Možná, uvidíme. Teď se ale musím soustředit na svůj životní projekt, scénický koncert z mých písní z her Williama Shakespeara za 30 let mé divadelní tvorby. Budeme ho hrát letos v létě na Shakespearovských slavnostech. A z kterého divadla je moje nejstarší písnička? Samozřejmě – z Východočeského divadla v Pardubicích! Je to finálovka z Večera tříkrálového z roku 1991. Herci ji tenkrát zpívali v anglickém originále. Moc rád na to vzpomínám!
Já taky, ta píseň brala dech. Kéž takových od tebe uslyšíme ještě hodně. Díky za rozhovor.
Spolupráce skladatele scénické hudby s režisérem je velmi široký pojem. Přednášel jsi na tohle téma i posluchačům JAMU. Dá se říct v kostce, jak tenhle proces probíhá?
Jak kdy. Když mě režisér osloví, hru si přečtu, a jestliže mě téma zajímá, rád se stanu součástí týmu. Přijdu se podívat na zahajovací zkoušku, kde se toho snažím co nejvíc pochytit, a pak většinou dáme řeč s režisérem o tom, jak on si to představuje. Pošlu mu nějaké motivy, které mě napadnou, a chodím se občas dívat na zkoušky, abych si ověřil, jestli jsem na správné cestě. Pak nastává období, kdy se moje muziky dolaďují. Takže prodlužujeme, přidáváme nebo ubíráme v nahrávkách nástroje, zpřesňujeme tempa… – a pak už je najednou premiéra! To je standardní postup, někdy se ale ten proces může i v něčem trochu odlišovat.
Stává se, že máš už po přečtení divadelní hry jasnou představu o hudbě?
Většinou mi nějaký nápad bleskne, ale jasná představa se tomu asi říct nedá. Spíš přijdu s nějakými návrhy, popřípadě argumenty. Rozhodující slovo má ale skoro vždycky režisér.
A stává se, že se původní představa vývojem jevištní realizace úplně změní?
Málokdy. Spíš je to naopak – a to je na divadelní hudbě to nejlákavější! Na rozdíl od filmové hudby, kdy skladatel většinou jen vylepšuje „konzervu“, která už je natočená, je divadelní hudba živý tvor, který může u herců ovlivnit způsob, jak tu scénu zahrají nebo jak se k té situaci postaví. A to je vlastně můj hlavní úkol, abych pomáhal svou hudbou vysvětlovat umělecké záměry režiséra.
V mládí jsi byl zakládajícím a hlavním členem jazzrockové skupiny Combo FH. Co tě přivedlo od relativně svobodné tvorby ke skládání scénické muziky?
Já myslím, že je to taky relativně svobodná tvorba! Určitě mnohem svobodnější, než je třeba současný pop… Když jsme hrávali s kapelou, lidé říkali, že by se naše hudba hodila k filmu nebo k divadlu, takže pak logicky přišly nabídky něco takového uskutečnit. A byla z toho láska na celý život…
Často skládáš scéniku pro švédského režiséra Rina Brezinu. Jak se zrodila vaše spolupráce?
V roce 1995 jsme s režisérem Michaelem Tarantem do švédského Nyköpingu úspěšně přenesli kladenskou inscenaci Večera tříkrálového. Rino Brezina, ředitel tamního divadla a režisér českého původu, mi pak nabídl práci na mnoha společných projektech během dalších víc než dvaceti let.
Složil jsi také hudbu skoro ke dvaceti muzikálům. Vedle adaptací literárních nebo činoherních látek jsou mezi nimi i díla původní. Jak vznikala?
Nevím úplně, co konkrétně tím myslíš, řekl bych, že všechny moje „muzikály“ jsou adaptacemi něčích námětů. Uvozovky používám proto, že to vlastně žádné klasické muzikály v americkém stylu nejsou. Mají spíš blíže k weillovským singspielům. V češtině na to bohužel žádný vhodný výraz nemáme. Když se řekne „hra se zpěvy“, člověku – aspoň tedy mně – to evokuje staropražské kabarety minulého století, se kterými ve své tvorbě rozhodně nemám nic společného… Takže se radši všude píše MUZIKÁL, aby všichni pochopili, že tam je hodně muziky. (smích)
Jaká je geneze muzikálu Výlet, jehož českou verzi provedlo naše Mladé divadelní studio LAIK?
Napsal ho Willy Russell v sedmdesátých letech a složil si k němu sám i hudbu. Když jsme se ve Švédsku rozhodli, že ho budeme s Rinem Brezinou uvádět hlavně pro teenagery, napadlo nás, že bych mohl pro ten účel složit nové hiphopové písničky. Russellova agentura si ode mě vyžádala umělecký životopis, po jeho přečtení souhlasila. Ve Švédsku jsme po úspěšné premiéře měli 42 vyprodaných repríz. Po čase jsem s potěšením uvítal nabídku pardubického divadla k vytvoření české verze pro teenagerské Studio LAIK. I česká premiéra dopadla podle mě výborně, měl jsem z ní radost!
Při přípravě na náš rozhovor jsem se dočetla o disciplíně, o níž jsem dosud slyšela jen v souvislosti s Georgem Friedrichem Händelem: skládáš hudbu k ohňostrojům! Čím je tahle tvorba specifická?
To už je docela dávno, ale myslím, že nejlíp z těch projektů vyšlo Hradecké requiem z roku 1996 s Lucií Bílou, sborem Boni pueri a Miroslavem Etzlerem, které je ještě k vidění třeba na YouTube. Na hradecké náměstí přišlo tenkrát kolem padesáti tisíc lidí! Jinak se mi zdá, že skládat hudbu pro ohňostroj je podobné, jako kdyby člověk měl něco vymyslet třeba pro volné jízdy krasobruslařů. Musí tam být klidné plochy i vrcholy a ke konci se žádá gradace.
Stejně jako zmíněný barokní skladatel jsi skládal i „vodní hudbu“ – pro Křižíkovu fontánu v Praze (v posledních letech bohužel ztichlou). Jak k tomu došlo a jaké bylo zadání?
To byla zvláštní zakázka od ředitelství stoleté pražské výstavy v roce 1991. Měl jsem složit a nahrát patnáctiminutovou kompozici, na kterou pak programátor ve velíně vymýšlel, jak budou tisíce trysek a světel na tu konkrétní hudbu reagovat. Synchronizace byla řízena mikroprocesory. Nabízelo to originální umělecký zážitek, ale provoz a údržba fontány byly asi strašně drahé, tak to zarazili. Vážně je to škoda, lidi to moc bavilo.
Roku 2013 jsi po sedmadvacetileté pauze vydal vlastní CD Psí hodinář. Je na něm spousta krásné muziky, většinou s tvými vlastními písňovými texty, a řada hvězdných hostů. Pověz o něm něco, prosím.
O muzice se mluví špatně, je to – podle známého citátu – „jako tančit o architektuře“. Album vzniklo jako reakce na to, že mi lidi, kteří znali moji kapelu, říkali, když jsem ji rozpustil a začal se věnovat scénické hudbě: „To je škoda, že už nepíšeš písničky…“ – „Cože, víte, kolik jsem jich za ta léta pro divadla napsal? Takových tisíc určitě!“ – „No jo, ale my moc do divadel nechodíme. Nahraj zase radši nějaký cédéčko!“ Tak mě holt přemluvili… A když volnost, tak volnost! Chtěl jsem, aby každá z 18 písniček byla trochu jiná. Album jsem si produkoval sám, obal na něj vymyslela moje dcera a na nahrávání jsem si postupně pozval 40 hostů z mnoha hudebních žánrů. Snad se povedlo…
Můžeme se těšit na nějaké další?
Možná, uvidíme. Teď se ale musím soustředit na svůj životní projekt, scénický koncert z mých písní z her Williama Shakespeara za 30 let mé divadelní tvorby. Budeme ho hrát letos v létě na Shakespearovských slavnostech. A z kterého divadla je moje nejstarší písnička? Samozřejmě – z Východočeského divadla v Pardubicích! Je to finálovka z Večera tříkrálového z roku 1991. Herci ji tenkrát zpívali v anglickém originále. Moc rád na to vzpomínám!
Já taky, ta píseň brala dech. Kéž takových od tebe uslyšíme ještě hodně. Díky za rozhovor.
Jana Pithartová
