VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herci Východočeského divadla jsou častými hosty Českého rozhlasu, zejména jeho královéhradeckého studia, a to nejen jako respondenti publicistických pořadů, ale především jako interpreti literárních děl. Toto jejich vedlejší, ale vysoce kvalifikované školení nám umožňuje v době omezení divadelní činnosti natáčet menší literární útvary, jejichž audionahrávky vám nabízíme zde na našich webových stránkách s označením Četba za časů korony.

Pro následující rozhovor o smyslu mluveného slova jsem si vybrala DAGMAR NOVOTNOU, a nikoli jen namátkou.

Dášo, jsi posluchačkou rádia? Přímo jako zaujatý labužník, nebo posloucháš rozhlas u domácích prací?
Já mám rádio moc ráda. Přiznám se, že jsem takový ten spotřební posluchač. Třeba jsem doma sama a pustím si rádio. A ráno ho mám ráda! Na rozdíl od některých lidí nemám doma ráda tichý klid, aspoň nějakou kulisu musím vždycky mít. Ne na plné pecky a rozhodně žádné tuc tuc, ale opravdu pěknou muziku, třeba pohodové české písničky. Anebo když jedu déle autem, tak si pouštím Český rozhlas Dvojku, kde povídají zajímaví lidé o zajímavých věcech. Takže se asi nedá říct, že bych byla zaujatý labužník, ale rádio mám ráda moc.

Které další stanice posloucháš?
Poslouchám ráda stanice, které jsou trošku inteligentní, to znamená zmiňovanou Dvojku, kde se nejen hezky hraje, ale i povídá. A samozřejmě nemůžu neposlouchat Rádio Blaník, protože jeho hlasem je můj muž, a to by mi neodpustil. Ale musím říct, že tam hezky hrají, je to uklidňující rádio a to je pro mě podstatné. Samozřejmě je mnoho jiných stanic, ale já preferuju tyhle dvě.

Kdy ses poprvé v praxi setkala s uměleckou disciplínou, které se říká mluvené slovo?
Vlastně už na škole, protože tam jsme se učili i práci s mikrofonem. Během studia jsme taky něco natočili. Dokonce to mám i po těch letech pořád schované, z nostalgie.

Zamilovala sis ji?
Velmi. Je to úplně jiná práce a strašně mě baví. Je to velice intimní, člověk musí umět pracovat s hlasem. Mikrofon je nesmírně citlivý a nic neodpustí, na rozdíl od jeviště. Škoda že je jí dnes už mnohem méně, točí se málo. Kdysi jsme bývali v hradeckém studiu třeba i každý týden.

Jak může rozhlasová práce obohatit divadelního herce – v tvém případě herečku?
Právě tím, co už jsem trochu řekla. Je to práce s hlasem, s mluvou. A musím říct, že to je ta nejvyšší vysoká škola, kterou mám. Je to škola rozhlasového režiséra Pavla Krejčího. Začal mě obsazovat do rozhlasových rolí už od chvíle, kdy jsem sem přišla do angažmá, a nejen mě samozřejmě. Dal mi takovou průpravu, kterou člověk nestihne pochytat na škole. V praxi, a bylo jí hodně, se člověk strašně moc naučí. A Pavel Krejčí opravdu umí naučit. Navíc je mezi námi po té spoustě let opravdové přátelství, takže k sobě máme vzájemnou důvěru, a to je pro práci důležité, nejen v rádiu samozřejmě. Já si té důvěry velice vážím, spolupráce je s ní úplně jiná, mnohem lepší. Dokonce jsem se díky Pavlovi – teď se budu trošku chlubit – dvakrát dostala mezi nominované v anketě Neviditelný herec. To mě tak potěšilo, že jsem si řekla, že to třeba nedělám úplně špatně. Pavel mi vždycky vybíral krásné věci a asi měl důvod je do té ankety poslat. A nerada bych zapomněla ještě na velice hodného pana režiséra Igora Froňka, se kterým byla také krásná spolupráce a hodně mě naučil.

Rozhlasová tvorba v oblastí literatury má řadu žánrů – povídky, četby na pokračování, dramatizované četby, rozhlasové hry, reportáže, pásma… Vzpomeneš si na některé konkrétní, v nichž jsi účinkovala?
Ono jich bylo tolik, že si teď nevzpomenu ani na jeden název. Určitě jsem těmi žánry prošla v celé té škále, tím to bylo zajímavější. Vzpomínám si na jednu takovou citovku během natáčení. Bohužel nevím, jak se to jmenovalo, ale bylo to o lvech, konkrétní příběh, strašně dojemný. No a já miluju kočkovité šelmy. A tak jsem četla, četla, četla a najednou jsem si uvědomila, že mi jdou slzy do očí. Museli jsme to stopnout a Pavel se mě ptal, co mi je. Tak jsem řekla, že je to strašně smutný, že se musím trochu nadechnout a vyplakat, než budu schopná číst dál. Když jsem si to četla předtím doma, tak mi to také přišlo krásné a dojemné, ale zvládla jsem to bez slz. Jenže potom na mikrofon, když jsem do toho měla dát adekvátní výraz, tak jsem najednou začala polykat slzy a nedalo se točit. To jsou takové lidské momenty, které se vkradou do profese, protože jsme lidi a ne stroje. Jindy zase člověka něco rozesměje. Tím jsem někdy Pavla i štvala, když jsem se třeba přeřekla a nemohla jsem se přes to dostat, začala jsem se smát, a to se pak samozřejmě taky nedá točit. A když jsem se někdy dostala do studia společně s mým manželem Pavlem, tak to párkrát taky vůbec nešlo. Můj muž je trošku zlomyslný, nad mým přeřekem se náležitě pozastaví a poznámečku utrousí… A to se pak nedá. Ale Pavel Krejčí to většinou pochopil, dal nám deset minut pauzu, a pak jsme jeli dál.

Točila jsi někdy něco, co se ti opravdu nelíbilo?
Myslím si, že ne. Asi jsem v tom měla štěstí. V divadle se mi párkrát stalo, že mi přidělená role takzvaně nesedla nebo se mi nelíbila hra. V rádiu se mi to zatím nestalo. Doufám, že to tak zůstane.

A na co vzpomínáš nejraději?
To zavzpomínám hodně do hloubky. Když jsme tady nastoupili do angažmá a začali jsme s Pavlem Krejčím dělat rozhlas, hradecké studio bylo tehdy v jiné budově než teď. Tam se scházeli Milan Sandhaus, Petr Skála, Boris Šlechta z Hradce, byli jsme úžasná parta. My jsme se vždycky strašně těšili do čekárny, tam se tehdy ještě kouřilo, všichni kouřili a bylo tam nedýchatelno, ale vyprávěly se historky a byla tam legrace, nádherná atmosféra, a na to moc ráda vzpomínám. To už se bohužel nikdy nevrátí, ale nikdy na to nezapomenu. Nejenže jsme se těšili na práci, ale i na to, že se tam sejdeme a krásně si popovídáme. A bylo nám jedno, jestli začneme točit o čtvrt hodiny později nebo ne. Byla to krásná doba.

Motivovala tě někdy rozhlasová práce k četbě knížky, ke zhlédnutí filmu nebo k jiné zájmové aktivitě?
Spíš ne. Já čtu všechno o kočkách, hlavně o těch velkých a ještě větších, jak beletrii, tak dokumenty. Nebo čtu to, co mě právě zaujme.

Mluvené slovo je disciplína noblesní a i z hlediska posluchače značně náročná. Myslíš si, že má budoucnost v době přehlcené informacemi všeho druhu, nevyjímaje ty katastrofické?
Já moc doufám, že ano. Myslím si, že by rozhlas měl hladit, uklidňovat, proto upřednostňuju stanice pohodové, vzdělávací, poučné. V žádném případě stanice útočící na naši dušičku, která je právě v téhle době sevřená, lidi se bojí a potřebují pohladit. Rádio by to mělo splňovat a rádia tohoto druhu zaplaťpánbůh ještě existují.