VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Repertoár našeho divadla obohatil nový muzikál Kiss me, Kate. Jeho režisérka Kateřina Dušková si ke spolupráci přizvala choreografku a tanečnici ALENU PEŠKOVOU, která s naším souborem už pracovala při realizaci činoherního představení Don Juan, kde však bylo mnohem méně tanečních či pohybových čísel. A tak mě ani „nevarovala“ informace, že Alena je šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Prostě jsem si to nespojila, a tak mě hned na začátku přípravy inscenace překvapilo několik věcí – choreografka nejenže poslouchala hudbu, ale k přípravě jednotlivých čísel vyžadovala noty, tedy klavírní výtah, taneční kroky či pohyby pojmenovávala francouzskými názvy a nároky, které měla na tanečníky, byly neobvyklé. Postupně mi to docházelo: vypadá jako víla, je krásná, štíhlá, něžná a trpělivá, ale pod tím se ukrývá naprosto nekompromisní choreografka s vysokými požadavky, které klade především na sebe. Přesto, nebo právě proto z ní byli všichni nadšení! Když jsem přemýšlela nad otázkami k našemu rozhovoru, asi nejvíc mě zajímalo, jak se jí u nás pracovalo a jakou zkušenost si odnáší…

Aleno, jaké máš zkušenosti s muzikály v činoherních divadlech? Nebo obecně s prací s činoherci?
Ano, zkušenosti mám, ačkoliv mým hlavním oborem je samozřejmě balet a taneční divadlo, kde pracuji s profesionály k tomu školenými. Nicméně „odbíhám“ také k opeře, činohře a muzikálu. A zkušenosti jsou jako všechno, co nám bylo dáno – slouží jen, když se s nimi umí pracovat, jinak můžou být velkou přítěží. Snažím se vždy k novým zadáním a novým lidem přistupovat nově. I když, jak říkám – ale asi jsem tuhle myšlenku „ukradla“ Kunderovi – „míra schopnosti zapomínat a představovat si je u jedince stejná“. Tak se například nemohu zbavit dojmu, že nejhůře choreograficky „zpracovatelní“ jsou tenoři v operním sboru. (smích) Takže činoherci jsou ještě celkem OK. Je to samozřejmě individuální, záleží na přístupu a vůli. Když se chce, všechno jde.

Většina našich tanečníků nejsou profesionálové v oboru. Určitě chvíli trvalo, než jsi zjistila jejich možnosti, ale zdá se mi, že jste si nakonec dost rozuměli. Jak bys hodnotila vaši společnou práci?
Přiznám se, že v prvním okamžiku jsem se trochu vylekala. Představovala jsem si – a už jsme zas u těch představ – trochu mladší „company“. A já že budu ta taneční babička, co jen naznačuje. Nechci si fandit, ale možná, že jsme vrstevníci. (smích) Naštěstí jsem brzy pochopila, co je jejich předností – jsou to zkušenosti – a už jsme zase u těch zkušeností. Jakmile se začali hýbat, ulevilo se mi a teď mám vyloženě radost. Mé pohyby „chytají“ velmi rychle, ovládají „partneřinu“ a na zkoušky chodí připravení. Málokterý náctiletý by byl tak přesvědčivý a působil tak svěže. Diváci se mají nač těšit.

Byla jsi spokojená s pohybovou úrovní našich herců? Dalo ti práci je rozhýbat, nebo to šlo snadno?
To je opět vše velmi individuální. Ale i přes moje zkušenosti v tomto směru mě vždy znovu překvapí, jak jsou herci a zpěváci zvyklí projevovat svůj „názor“, ještě než jim choreograf vysvětlí svou představu. To v baletu opravdu neexistuje. Ale je to samozřejmě moje chyba. Toto je muzikál a těch „ingrediencí“ je tam více. Někdo skvěle zpívá, někdo to „dohraje“, někdo je silný právě v tanci. Ideál je samozřejmě mít to všechno dohromady, ale těch Travoltů se nerodí zase tolik. Já se většinou po první zkoušce zklidním a soustředím se na to, co komu sedí, a pak také velmi ctím slovo režiséra – v tomto případě Katky, která, myslím, velmi dobře odhadne, kdy je třeba tlačit na pilu a kdy se má povolit. Tady s pardubickými herci je to stejné, já nabízím, ale také si nechám nabídnout. Myslím, že z obou stran je co, a doufám, že divák to ocení.

Kiss me, Kate je muzikál se skvělou swingovou hudbou. Je to muzika tvého srdce?
Ano, je. To je ještě pravý muzikál. Představ si, že jsem v něm ještě sama tancovala. V Plzni, v choreografii Honzy Crhy… Ano, je to, myslím, minulé století. (smích)

Muzikál vypráví o zkoušení divadelního představení, je to tedy divadlo na divadle. Skladatel Cole Porter používá trochu jiný hudební jazyk v písních, které doplňují činohru, a ve scénách renesanční hry Zkrocení zlé ženy, kterou soubor zkouší. Objeví se tedy i nějaké rozdíly v tanci?
Divadlo na divadle, zcizení, to je můj svět. Dělala jsem tímhle způsobem tanečně Langerovu Periferii, Lorcovu Krvavou svatbu, Jessie a Morgianu, Gazdinu robu a další… a vlastně je to i mé životní přesvědčení. Stejně jako v životě – já jsem tu herec a je nutné hrát naplno, ale nesmím zapomínat, že mohu být také zároveň režisérem, který může kdykoliv cokoliv změnit či celou hru zastavit, rozsvítit „pracák“… Vtip spočívá v tom, že pokud tu roli hrajete opravdu naplno, režisér ztrácí potřebu jakkoliv zasahovat.

Tančila jsi velké role v klasickém baletu a zároveň si aktivní v seskupení Ultra-minimal-ballet, což je asi úplně jiný žánr. Jaký druh tance tě zajímá nejvíc?
Nejvíce mě berou velká dramata zpracovaná jako surové taneční divadlo. Ale vyrůstala jsem na „klasice“, takže jí také často využívám, až zneužívám. (smích)

  Alena Pešková při tanci

Která role, kterou jsi tančila, tě nejvíc obohatila?
Nebyly to jen role, spousta krásného tancování byla v čistě abstraktních choreografiích. Z rolí asi Dáma s kaméliemi, Morgiana, Lady Macbeth i komická Pamina…

Stalo se ti někdy, že jsi připravovala choreografii baletu, ve kterém jsi předtím tančila?
Myslím, že to byla třeba Titánie, kterou jsem tančila ve Státní opeře, Sen noci svatojánské jsem potom inscenovala v Ústí nad Labem, dál už si nevzpomínám… No a teď vlastně Kiss me, Kate. (smích)

Nevím proč, ale tanečníci, které jsem poznala, myslím členy baletu, vždy inklinovali buď ke klasickému, nebo výrazovému modernímu tanci. Je to jenom moje zkreslená představa, nebo to funguje nějak podobně?
Tohle „rozkastování“ nemám moc ráda. A dnes se na to už moc nehraje. Každý profesionální tanečník v kamenném divadle musí ovládat obojí. Umění pro mě není klasické a moderní – je buď dobré, nebo špatné. A co je moderní? To co je zítra klasické? Nebo to, co je už odpoledne staré? Bachovy děti mu říkaly (anebo je to jen drb?): Tatíčku, tento způsob polyfonie je už trochu „demodé“. Cha, a teprve Bach nám ukázal, jaké má „tento druh polyfonie“ ještě nesmírné možnosti – vystřelit vás až na orbit. Klasika je mrtvá, jen když ji pohřbíváme anebo ji strkáme do muzea. Klasika je opět ta zkušenost, se kterou se musí umět pracovat… nejlépe ovšem moderně. (smích)

Když vidím, jak se staví choreografie, vždy mě překvapí, jak si tanečníci pamatují kroky, pohyby. Funguje pohybová paměť podobně jako paměť na texty? Děláte si třeba i poznámky?
Já si poznámky dělám, jenže pouze jako choreograf, neboť nezkouším vše naplno, a tak na tuto paměť moc nedojde. Říkám jí spíš svalová paměť, a funguje skvěle. Funguje ale více v podvědomí než ve vědomí – na rozdíl od paměti na slova. Když to do svalů zapíšete, nemusíte už o tom vůbec přemýšlet, svaly jedou automaticky. Ale „zapisovat“ musíte poctivě. Svaly si pamatují i tempo, v jakém pracovaly. Příhoda: Jednou jsem tančila na nějakém projektu v Roxy s moderní kapelou. Choreografii jsem měla nazkoušenou na nahrávku a domluva zněla, že tempo bude stejné. Na zkoušce jsem protestovala proti pomalejšímu tempu. Všichni se mi vysmívali, že se mi něco zdá, protože bubeník má v uchu klik, a ten je „přeci přesnej“… Brblala jsem, protože jsem to cítila v těle, ačkoliv na poslech se mi to také zdálo OK. Bubeník se mi pak přišel omluvit – vyměnil si klik.

Jak se stane, že se z tanečníka stane choreograf? Jaká byla tvoje cesta k vytváření vlastních tanečních kreací?
Já jsem tuto potřebu pociťovala už na konzervatoři. Už na našem absolventském představení ve Stavovském divadle tančili spolužáci v mé choreografii. Nevím, jak to mají jiní kolegové, ale já si prostě nemohla a nemohu pomoci.

Chodíš do divadla i jako divák? Co tě v poslední době zaujalo? Je jedno, jestli balet, či činohra…
Taneční divadlo Lešanské jesličky od choreografky Lenky Wagnerové, Šostakovičova opera Antiformalistický jarmark uváděná na Nové scéně ND – to je skvěle inscenované, a navíc mě fascinuje pozadí jejího vzniku. Z činohry mě bohužel za poslední dobu nic výrazně nezaujalo – ovšem neviděla jsem bohužel všechno, co bych chtěla a měla.

Být baletkou je asi hodně velký dril, určitě k tomu patří i odříkání. Co tě nejvíc mrzí, že jsi musela oželet? Třeba sport nebo cokoliv podobného…
Ten sport mě jistě nemrzí. (smích) Nemám vůbec sportovního ducha. A filozofii sportu jsem ještě nepochopila. Osobně vůbec nechápu, co je tak úžasného na tom skočit o centimetr dál než kolega. Ze stejného důvodu nemám ráda ani baletní soutěže. Samozřejmě překonávat sám sebe je něco jiného. Takže ten sport to nebude. Spíš jsem některé věci ještě nestihla – například se musím ještě naučit vařit a řídit auto. (smích) Myslím ale, že daleko víc mně má profese dala. Viděla jsem hodně ze světa a neustále se setkávám s lidmi, kteří jsou velmi inspirativní.

Momentálně pracuješ jako šéfka baletu DFXŠ v Liberci. Na jaké úrovni je tamní baletní soubor? Co letos připravuješ na domácí půdě?
Samozřejmě jsme na světové úrovni. (smích) Ne, vážně, jsme nejmenší soubor kamenného divadla v republice. Takže je tu vše specifické. Každý je tu sólista. Světoví jsme opravdu ve smyslu osazenstva souboru – máme tu zastoupeno Japonsko, Austrálii, Británii, Francii, Rusko a Čechy. Upravují se speciálně libreta, píše se pro nás originální hudba. Děláme autorské divadlo, a to všechno mě baví. Nejbližší premiérou budou Petrolejové lampy, které pro nás speciálně připraví Libor Vaculík, mě pak čeká práce na (S)tvoření – bude to můj první celovečerní nedějový balet – má podtitul Hudebně-taneční rituál a bude na téma pěti principů z taoistické filozofie. A živě s námi vystoupí bubenické seskupení Aries.

Máš nějaké nesplněné divadelní či taneční sny?
Divadelní ani ne. Mám v tomhle směru ohromné štěstí. Mimo Liberec si mohu práci vybírat a v Liberci si mohu dělat vlastní dramaturgii, což je skvělé. Ale je tu jedna věc, a to je spojení filmu a tance. Existuje samozřejmě mnoho tanečních filmů, ale já mám v hlavě něco, co jsem ještě nikde neviděla, a moc by mě zajímalo, bude-li to fungovat. Myslím propojení taneční techniky s technikou filmovou. Samozřejmě bych režii nikomu jinému nesvěřila, a to je problém, proto teď musím najít energii a čas někoho přesvědčit, aby mi dal důvěru a peníze. (smích)

Aleno, přeji ti nějakého osvíceného mecenáše pro všechny plánované projekty a ať ti ještě dlouho vydrží ta naděje, soustředěnost a profesionalita, se kterou se vrháš do každé práce.