VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

„Vážený pane Lásko, je mi ctí Vám sdělit, že prezidium Herecké asociace rozhodlo udělit Vám Cenu Thálie pro mladého umělce do 33 let z oblasti činoherního umění za Váš nesporný herecký přínos českému divadlu,“ píše prezident Herecké asociace Ondřej Kepka v dopise, který jednoho dne obdržel JOSEF LÁSKA. Jaký to byl pocit? A ještě ke všemu o tom nesměl nikomu říct! To, co bylo donedávna velkým tajemstvím, které jsme dlouho nevěděli ani my ostatní zaměstnanci divadla, se veřejnosti odhalilo slavnostním udílením Cen Thálie v sobotu 14. listopadu. I když Pepův úspěch nyní v polovině listopadu slavíme každý zvlášť, nic to neubírá na radosti, kterou máme, že to nejprestižnější ocenění, jednu z těch krásných křišťálových trofejí – váz či masek, chcete-li, získal právě on. Teď, když už můžeme, chceme se o svou i Pepíkovu radost podělit s vámi…


Je to právě 10 let, co herec našeho divadla získal stejné ocenění jako letos ty. V roce 2010 byl jako mladý činoherec oceněn tvůj kolega Láďa Špiner. Celkově se tato cena udílí již 25. rokem, herců a hereček oceněných v této kategorii je tedy jen 25. Jaký je to pocit být mezi nimi?
Tak to je dobrá náhoda. (smích) Ale pocit je to naprosto neskutečný. Volali mi a psali už někdy o prázdninách a já tomu nemohl uvěřit. Je to obrovská pocta a já si toho opravdu moc vážím.

Je pro tebe takové ocenění práce důležité? Dokážu si představit, že může být velmi motivační, nebo jsou větší motivací samotní diváci během každého představení?
Když vás někdo ocení za vaši práci, je to vždycky příjemné. Člověk má pak pocit, že jeho práce má opravdu nějaký význam a dosah. Pochopitelně je to motivace, ale také velký závazek, aspoň tak to vnímám já. A ten závazek je právě vůči divákům, nechci je zklamat. Já totiž nevím, jestli mě diváci při představení motivují v pravém slova smyslu, ale asi to určitý druh motivace bude. Když hrajeme, tak si před představením vždy řeknu, že ti lidé mi dávají svůj čas, který se rozhodli strávit s námi herci, a tak chci, aby si na konci večera řekli, že to mělo smysl.

Předávání Cen Thálie každoročně probíhá v plném sále pražského Národního divadla. Letos je z pochopitelných důvodů situace jiná, v sobotu 14. listopadu proběhlo slavnostní udílení velmi komorně a divákům bylo zprostředkováno pouze on-line prostřednictvím streamovaného přenosu. Můžeš pro ty, kteří přenos nesledovali popsat, jak vše probíhalo?
Já jsem si byl cenu převzít už 12. listopadu na Herecké asociaci, kde se uskutečnil takový menší ceremoniál předání, a ten se natáčel. Záznam poté odvysílali v sobotu.

Takže předávání bylo ještě komornější, než na první pohled vypadalo. Měl jsi předem připravenou řeč?
Moje děkovná řeč byl jeden velký problém. (smích) Chtěl jsem poděkovat tolika lidem, ale bohužel jsem byl limitovaný časem… Před předáváním jsem se procházel po Praze a hledal jsem ty správné formulace. Ono se říká, že každý herec si ve sprše trénuje svoji děkovnou řeč, ať už by to mělo být za Thálii, Lva nebo Oscara, a je to pravda. Taky jsem se párkrát přistihnul, jak si pod tekoucí vodou mumlám: „Děkuji akademii za toto ocenění…“ Ale teď to bylo doopravdy a já nevěděl, co a jak říct. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl…

Udílení Cen Thálie je tradičně i společenským ceremoniálem, o který byli letos všichni ocenění ochuzeni. Jaký to je pocit přebírat cenu bez podpory v hledišti – jen před kamerou?
I když nás tam bylo opravdu jen pár, byl jsem nervózní. Při děkovné řeči jsem nevěděl, kam se koukat, a roztřásly se mi kolena. Nedokážu si ani představit, jaké by to tedy bylo, kdybych měl to samé absolvovat v Národním. Z mojí děkovné řeči by zbylo asi jen „děkuji“. Bylo mi ale slíbeno, že se do Národního divadla na předávání Cen Thálie podívám, a to příští rok, kdy bych měl naopak cenu předávat. Už teď se toho bojím a zároveň se těším.

Předpokládám, že bouřlivé oslavy s kolegy se odsunou na jindy, ale v úzkém rodinném kruhu by se malinko slavit mohlo, ne?
Oslavu samozřejmě odsunu na dobu, kdy to bude možné, ale doma jsme to s Eliškou aspoň trošku oslavili. Objednali jsme si dobrou večeři a zapili to „šampaňským“.

Už má trofej u tebe doma svoje čestné místo?
Popravdě ještě leží v krabici, ale chci ji odvézt do divadla, protože se bojím, že kdybych ji vystavil doma, shodila by mi ji kočka.

Kdyby ses měl ohlédnout za těmi pěti lety strávenými ve VČD – jaké inscenace, role pro tebe byly z jakéhokoli důvodu nejzajímavější? Jak celkově to období svého profesního života hodnotíš?
Bylo to období úžasných příležitostí a zajímavých spoluprací, také jsem se musel několikrát překonávat, a to mě baví. Jako nejzajímavější bych asi vybral inscenace Konec masopustu, Othello, Zamilovaný Shakespeare, Až ustane déšť a Podivný případ se psem.

Které své dosavadní role bys označil za skutečné výzvy?
Asi nepřekvapím, když řeknu, že největší výzva byl a pořád je Christopher.

Jaká inscenace ti nejvíc přerostla k srdci?
Abych se pořád neopakoval, tak teď řeknu něco jiného – bylo mi opravdu smutno, když končil Konec masopustu. To představení jsem měl skutečně moc rád z několika důvodů. Konec masopustu je podle mě dobrá hra, režíroval ji úžasný režisér (Břetislav Rychlík – pozn. red.) a herecky to bylo opravdu zajímavé. Vždycky jsem se na představení těšil a nepřešlo mě to ani po několika zraněních, které jsem si během hraní udělal. (smích)

Do Pardubic stále dojíždíš z Prahy, zatím ses nepřestěhoval, i přestože tvoje žena Eliška má v Pardubicích pevně zapuštěné kořeny, a navíc od loňské sezóny je také herečkou VČD. Neuvažujete o změně?
Oba jsme se s Eliškou narodili v Praze v podolské porodnici, a tak máme toto město opravdu rádi, líbí se nám tady. Máme tu taky skoro všechny kamarády, takže se zatím stěhovat nehodláme. Místo sebe jsem do Pardubic odstěhoval svoji maminku. (smích)

Jak se v poslední době zaměstnáváš, když nemůžeš na jeviště?
Kromě toho, že si opakuji texty, ještě namlouvám upoutávky pro jednu televizi a občas dabuji. A jinak se rád procházím jak ve městě, tak i v přírodě.

V rozhovorech s herci se často objevuje otázka, jestli si dokážou představit svůj život bez divadla. Myslím, že teď už bohužel ledaskterý herec musí něco takové připustit. Jak se tobě žije bez divadla a co bys dělal, kdybys divadlo z jakéhokoli důvodu dál dělat nemohl?
Divadlo mi pochopitelně chybí, ale dělám i další věci, jako například ten dabing. Kdybych divadlo už nikdy nemohl hrát, určitě bych něco vymyslel. Mám pár nápadů na různé podnikání.

Pevně věřím, že nebudeš muset vymýšlet žádnou alternativu! O divadlo jistě nepřijdeme, a už vůbec by divadlo nemělo přijít o tebe. Děkuji za rozhovor a gratuluji k prestižnímu ocenění!