VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S autory knihy KAFKOVA ABECEDA
PETR STANČÍK a RADIM KOPÁČ, autoři knižního bestselleru Praha ožralá a nedávné novinky Praha kafkovská, sestavili v loňském jubilejním roce také publikaci Kafkova abeceda, jejíž nedílnou součástí jsou podivuhodné kresby vynikajícího výtvarníka Štěpána Mareše (mimochodem kreslíře populárních komiksů Zelený Raoul nebo Dezoland). Knížka s nadhledem a humorem, jež jsou vlastní jak autorům, tak objektu jejich zájmu, a zároveň s úctou k životopisným faktům podává Franze Kafku takříkajíc v kostce.
Jak vznikala kniha Kafkova abeceda, se zeptám nejen publicisty a kritika Radima Kopáče, ale hlavně spisovatele Petra Stančíka (který do klenotnice české literatury přispěl mimo jiné romány Mlýn na mumie, Nulorožec, Pravomil, Zasvěcení temnotou a dlouhou řadou knih pro děti, např. interaktivní tajuplnou pohádkou Mrkev ho vcucla pod zem nebo sérií knížek o jezevci Chrujdovi).
Jak vás napadlo „formátovat“ informace o Franzi Kafkovi do abecedy?
R. K.: Byla tady v roce 2024 hned dvě výročí najednou: jednak Kafkovy smrti, jednak prvního vydání Nezvalovy Abecedy. Abeceda je věčná i vděčná. Ta Kafkova i jakákoli jiná.
Jak jste pak tuhle formu naplňovali? Strkali jste předem určená témata do písmenek, nebo jste se od písmen spontánně odráželi a následně revidovali, co chybí a co se opakuje? Nebo ještě jinak?
P. S.: Nejprve jsme si vytipovali nejdůležitější kafkovská témata, a pak jsme je rozstrkávali do písmenek abecedy. Přitom jsme mysleli na to, aby to fungovalo třeba i v němčině. Abeceda má svou magii a nemohu se zbavit pocitu, že některá písmenka si ta svoje témata přitahovala jako magnetová hora kolemplující koráby.
Kladly některé litery odpor?
P. S.: No jémine. Hlavně Q, X a Y. A některá tam úplně chybí, protože ani nemohou být. Česká abeceda je snad nejdelší na světě, má celkem dvaačtyřicet písmen, a na mnohá z nich žádné slovo nezačíná. Znáte třeba něco na Ě? A na Ů už ůbec, totiž vůbec.
Jak se v celé té skládačce ocitl výtvarník Štěpán Mareš?
R. K.: Docela jednoduše. Pověděl jsem mu o tom. A nabídl spolupráci. Možná trochu i proto, aby rozehnal chmury, co na něj sedly poté, co ho vyhodili z Reflexu a rok nato z Fora 24.
Kreslil obrázky k hotovým textům, nebo jste se inspirovali obousměrně?
R. K.: Nejdřív jsme napsali, pak Štěpán kreslil. A diskutovali jsme spoustu motivů, detailů. Třeba jak vlastně vypadal Pražský hrad v létě 1919, kdy na něj z Riegrových sadů koukal Kafka se svou milou Julií Wohryzkovou.
Pane Stančíku, jak obvykle probíhá vaše spolupráce s Radimem Kopáčem? Máte rozdělené úkoly, nebo se vzájemně doplňujete, přetahujete, přihazujete si a tomu podobně?
P. S.: S Radimem jsme naladění na stejnou vlnu, ale zároveň jsme každý úplně jiný. Podle toho si taky rozdělujeme práci. Radim je více progresivní, já zase spíše konzervativní, on má rád víno, já se umím vpíjet i do piva, ale na tom nejdůležitějším se shodneme: podstatou vesmíru je princip slasti skrze vnímání krásy.
V jednom rozhovoru jste se zmínil, že Kafkovy knížky pokládáte za skvělé čtení pro mládež. Co vás k tomu vede?
P. S.: Já sám jsem začal číst Kafku ve svých dvanácti letech, čili v době, kdy jsem přečetl všechny romány Julese Verna. Tehdy to byl pro mě mnohem větší zážitek, než když čtu Kafku dnes. Snad je to tím, že Franz Kafka nikdy nepřijal otěže dospělosti, dokonce raději umřel na tuberkulózu, než aby dospěl a založil si rodinu. Sám sebe takto analyzoval ve svém nikdy neodeslaném Dopisu otci.
V předposlední kapitole Kafkovy abecedy píšete, že u nás Zámek (potažmo Kafka) až do 50. let moc populární nebyl. Následuje věta: „Po Liblicích pak bylo líp.“ Napadá mě trochu nekorektní otázka, jestli a) předpokládáte všeobecné čtenářské povědomí o „liblické konferenci“, anebo b) jste ji v knížce měli jako heslo (možná přímo pod písmenem L), a potom při korekci vypadla (protože musela ustoupit úvaze o zařazení Franze Kafky do kánonu světové literatury)?
R. K.: Liblice z konce května 1963 jsou dávno v kánonu. A nejenom tom kafkovském. To je rovnou bod kulturního obratu. A nejenom tady – možná rovnou ve středoevropských souvislostech. Navíc v roce 2008 měly Liblice repete. Neznat dneska Liblice, to je jako neznat Východočeské divadlo Pardubice! A pokud by někdo přece jen neznal, pak má díky Kafkově abecedě pobídku, aby poznal.
V kapitole o Procesu píšete, že uprostřed první světové války se mu lidé smáli stejně jako Chaplinově grotesce Easy Street. „Než hrůzy komunismu a nacismu ten smích navždy proměnily v kostěný škleb.“ A co dnes, když nové hrůzy všude zejí?
P. S.: Dnes, kdy „vymknuta z kloubů doba šílí“, Kafkovy texty konečně dostávají ten pravý švunk!
Vřelé díky za rozhovor a brzy na shledanou!
Jak vznikala kniha Kafkova abeceda, se zeptám nejen publicisty a kritika Radima Kopáče, ale hlavně spisovatele Petra Stančíka (který do klenotnice české literatury přispěl mimo jiné romány Mlýn na mumie, Nulorožec, Pravomil, Zasvěcení temnotou a dlouhou řadou knih pro děti, např. interaktivní tajuplnou pohádkou Mrkev ho vcucla pod zem nebo sérií knížek o jezevci Chrujdovi).
Jak vás napadlo „formátovat“ informace o Franzi Kafkovi do abecedy?
R. K.: Byla tady v roce 2024 hned dvě výročí najednou: jednak Kafkovy smrti, jednak prvního vydání Nezvalovy Abecedy. Abeceda je věčná i vděčná. Ta Kafkova i jakákoli jiná.
Jak jste pak tuhle formu naplňovali? Strkali jste předem určená témata do písmenek, nebo jste se od písmen spontánně odráželi a následně revidovali, co chybí a co se opakuje? Nebo ještě jinak?
P. S.: Nejprve jsme si vytipovali nejdůležitější kafkovská témata, a pak jsme je rozstrkávali do písmenek abecedy. Přitom jsme mysleli na to, aby to fungovalo třeba i v němčině. Abeceda má svou magii a nemohu se zbavit pocitu, že některá písmenka si ta svoje témata přitahovala jako magnetová hora kolemplující koráby.
Kladly některé litery odpor?
P. S.: No jémine. Hlavně Q, X a Y. A některá tam úplně chybí, protože ani nemohou být. Česká abeceda je snad nejdelší na světě, má celkem dvaačtyřicet písmen, a na mnohá z nich žádné slovo nezačíná. Znáte třeba něco na Ě? A na Ů už ůbec, totiž vůbec.
Jak se v celé té skládačce ocitl výtvarník Štěpán Mareš?
R. K.: Docela jednoduše. Pověděl jsem mu o tom. A nabídl spolupráci. Možná trochu i proto, aby rozehnal chmury, co na něj sedly poté, co ho vyhodili z Reflexu a rok nato z Fora 24.
Kreslil obrázky k hotovým textům, nebo jste se inspirovali obousměrně?
R. K.: Nejdřív jsme napsali, pak Štěpán kreslil. A diskutovali jsme spoustu motivů, detailů. Třeba jak vlastně vypadal Pražský hrad v létě 1919, kdy na něj z Riegrových sadů koukal Kafka se svou milou Julií Wohryzkovou.
Pane Stančíku, jak obvykle probíhá vaše spolupráce s Radimem Kopáčem? Máte rozdělené úkoly, nebo se vzájemně doplňujete, přetahujete, přihazujete si a tomu podobně?
P. S.: S Radimem jsme naladění na stejnou vlnu, ale zároveň jsme každý úplně jiný. Podle toho si taky rozdělujeme práci. Radim je více progresivní, já zase spíše konzervativní, on má rád víno, já se umím vpíjet i do piva, ale na tom nejdůležitějším se shodneme: podstatou vesmíru je princip slasti skrze vnímání krásy.
V jednom rozhovoru jste se zmínil, že Kafkovy knížky pokládáte za skvělé čtení pro mládež. Co vás k tomu vede?
P. S.: Já sám jsem začal číst Kafku ve svých dvanácti letech, čili v době, kdy jsem přečetl všechny romány Julese Verna. Tehdy to byl pro mě mnohem větší zážitek, než když čtu Kafku dnes. Snad je to tím, že Franz Kafka nikdy nepřijal otěže dospělosti, dokonce raději umřel na tuberkulózu, než aby dospěl a založil si rodinu. Sám sebe takto analyzoval ve svém nikdy neodeslaném Dopisu otci.
V předposlední kapitole Kafkovy abecedy píšete, že u nás Zámek (potažmo Kafka) až do 50. let moc populární nebyl. Následuje věta: „Po Liblicích pak bylo líp.“ Napadá mě trochu nekorektní otázka, jestli a) předpokládáte všeobecné čtenářské povědomí o „liblické konferenci“, anebo b) jste ji v knížce měli jako heslo (možná přímo pod písmenem L), a potom při korekci vypadla (protože musela ustoupit úvaze o zařazení Franze Kafky do kánonu světové literatury)?
R. K.: Liblice z konce května 1963 jsou dávno v kánonu. A nejenom tom kafkovském. To je rovnou bod kulturního obratu. A nejenom tady – možná rovnou ve středoevropských souvislostech. Navíc v roce 2008 měly Liblice repete. Neznat dneska Liblice, to je jako neznat Východočeské divadlo Pardubice! A pokud by někdo přece jen neznal, pak má díky Kafkově abecedě pobídku, aby poznal.
V kapitole o Procesu píšete, že uprostřed první světové války se mu lidé smáli stejně jako Chaplinově grotesce Easy Street. „Než hrůzy komunismu a nacismu ten smích navždy proměnily v kostěný škleb.“ A co dnes, když nové hrůzy všude zejí?
P. S.: Dnes, kdy „vymknuta z kloubů doba šílí“, Kafkovy texty konečně dostávají ten pravý švunk!
Vřelé díky za rozhovor a brzy na shledanou!
Oba pánové totiž přijali naše pozvání na besedu a autogramiádu po literárním stejnojmenném pořadu KAFKOVA ABECEDA, ve kterém vystoupí Eliška Jechová, Alexandr Postler, Jiří Šlupka Svěrák a Michal Przebinda. Ve středu 23. dubna od 19 hodin v Poediu v klubu. Vstupenky k zakoupení ZDE.
Jana Pithartová
