VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MÍT ODVAHU I SÍLU ZKOUMAT

Na Malé scéně ve dvoře režíruješ INprojekt – hru Olivera Klucka Čekárna budoucnost. Co tě především lákalo na tomto malém projektu, na přiblížení zmíněného textu formou rozehraného scénického čtení?
Když jsem si od tebe nabídnutý text přečetla, zaujal mě hlavně autorův originální způsob vyprávění – čtenář v podstatě stráví jeden celý den po boku hlavní postavy, Daniela. Ten ho provede svým denním programem a zároveň se před ním ničím netají, zprostředkuje mu tak svůj neotřelý způsob nahlížení na okolí. Dramatik Oliver Kluck tak otevírá možnosti využít této intimní perspektivy a pohrát si s ní – ať už skrze dotvoření a interpretaci naznačených postav, nebo konfrontaci postavy Daniela se světem, který ho obklopuje.

Ze scénických čtení se v poslední době stal již celkem trend. Čím dokáží oslovit tebe jako divačku a čím jako režisérku?
Na scénických čteních mě baví, že je to velice svobodná práce: je pro mě vždy spíše experimentem a hrou, než inscenací, protože se často poté už nikdy neopakuje. Je náčrtem, nabídkou, explozí, krátkým intenzivním tvůrčím setkáním. Proto mě čtení baví jako divačku i jako režisérku. Já sama ke scénickým čtením přistupuji více intuitivně než při klasickém zkoušení a cítím se svobodně, což je při tvůrčí práci zásadní. Myslím, že i pro herce je čtení vlastně rozptýlením mezi zkoušením jedné a druhé repertoárové inscenace.

Dalo by se říct, že Oliver Kluck ve své hře zobrazuje na příkladu nejen hlavní postavy problematiku dnešní společnosti, kdy se málokdo dokáže vzepřít, ale přitom je frustrován, když je jen malou součástkou ve velkém systému, který s touto součástkou nejedná důstojně. Kluck sleduje, jak se takto determinované postavy následně mohou vyvíjet. Shoduje se Kluckův pohled na toto téma s pohledem tvým?
To, na co se ptáš, hodně souvisí se společenskou a politickou rovinou textu, a ta mi moc blízká není. Pravidla toho světa a systému nejsou totalitní, člověk jako Daniel může utéci, může se jim postavit tím, že se sám rozhodne jinak. A on to neudělá, ačkoli o tom několikrát mluví. Téma Čekárny podle mě vězí v otázce, proč tomu tak je. Já sama společně s herci nepátrám po odpovědích v prostředí, kde se Daniel pohybuje, ale právě v jeho přístupu k němu. A narážíme na jeho apatii, která mě osobně deprimuje, a myslím, že je nebezpečně nakažlivá.

Čekárna budoucnost je psaná poměrně volnou formou, bez přesného určení postav a dialogů, dá se s ní tedy i volně pracovat. Máš tento typ divadelních her ráda? Baví tě ta možnost tvůrčího rozklíčování textu, který dává inscenátorovi poměrně velkou svobodu?
Myslím, že se svobodně dá pracovat s každým typem textu, když k tomu člověk má odvahu a sílu zkoumat. U Čekárny je práce na textu prací detektivní – nejdřív je potřeba se v textu zorientovat, vysledovat příběh a poté vymyslet, jak ho předat. Jeho volnější forma je výhodná pro přizpůsobení konkrétnímu hereckému obsazení, lze ho inscenovat jako monodrama a zároveň je v něm minimálně deset postav.

Inscenátor v tomto případě může hru výrazně interpretovat a akcentovat ukrytá témata a možné situace dle svého pocitu či názoru. Na co ses v této hře zaměřila nejvíc?
Na Daniela. V době, kdy jsem začala hru více číst, mě začal rozčilovat. Rozhodla jsem se, že musím svoji averzi překonat, dokonce jsem si ho ve své první úpravě pojmenovala jako Hrdinu – přemýšlela jsem nad tím, proč má jako postava potřebu seznámit nás se svým příběhem. Uvědomila jsem si, jak je neuvěřitelně osamělý, ačkoli velkou část svého dne stráví mezi lidmi. A závěr jeho příběhu mě přivedl na myšlenku, že za to všechno, s čím má problémy, může možná jen jeho zbabělost.

Čekárna budoucnost je i určitou hrou hlasů. Jaký máš k tomuto principu vztah? Ctíš slovo, rytmus, souzvuk, melodii a podobně?
Samotnému slovu na jevišti velice důvěřuji, ale snažím se vnímat a rozvíjet všechny zmíněné prvky inscenace. Vycházím ze zkušeností ze spolupráce s režisérem Jiřím Adámkem, kterého považuji za jednoho z nejtalentovanějších a nejvýraznějších divadelních režisérů této doby a který staví melodii a rytmus inscenace do jejího středu. Ovšem v případě scénického čtení není bohužel tolik času, kolik by pro přesné využití těchto prvků bylo potřeba. Takže v Čekárně jen naznačuji, kudy by se případná inscenace mohla ubírat.

Nedá mi to, abych se na závěr nezeptal: Jsi vnučkou legendy českého divadla, režiséra E. F. Buriana. Inspiruješ se při své práci také jeho divadelními postupy?
Stejně jako on se snažím vnímat hereckou práci, text, světlo, zvuk a výtvarnou složku jako rovnocenné. Ale to je, myslím, základní předpoklad pro tvorbu současného divadla.

Přeji ti při první pracovní zkušenosti s Východočeským divadlem Zlom vaz!