VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

I na začátku nové divadelní sezóny pokračujeme v rozhovorech s herci, kteří za svůj přínos a dlouholetou práci v našem divadle získali ocenění u příležitosti loňských oslav jubilejní 110. sezóny. Mezi takové herecké osobnosti patří také JIŘÍ KALUŽNÝ, jenž do pardubického angažmá nastoupil v roce 1988. Ačkoli v civilu může působit nenápadně, jeviště dokáže opanovat s naprostou samozřejmostí. A i když se rozhovorům většinou rád vyhne, věděla jsem, že pokud se mi ho podaří přesvědčit, díky jeho smyslu pro humor a „švejkovskému“ šarmu se jistě pobavím nejen já.


Dětství a studentská léta jsi strávil ve vesničce jménem Vlčice a v rodném Trutnově. Měl jsi tam nějaký kontakt s divadlem?
Ve Vlčicích vůbec ne, to byly zlatý časy, tam jsem tak akorát pekl buřty a pořád lítal venku. O žádném divadle jsem nevěděl.

A to přitom v tvé bezprostřední blízkosti od 60. let „chalupařil“ jeden z neslavnějších českých dramatiků Václav Havel…
Do styku s panem Havlem jsem přišel tak akorát, když šel na pivo. Vždycky ho doprovázeli dva estébáci. Občané to komentovali, že když se stavěla prodejna, tak Havel nešel na brigádu, a přitom to mohly být tři pracovní síly navíc. Havla jsem poznal, až když jsem byl na vojně v AUSu – v Armádním uměleckém souboru – během tzv. marxleninské přípravy. To bylo politický školení, na který lampasáci totálně kašlali. A tak nám tam Honza Vondráček nosil takový různý texty jako třeba Chartu 77 a Havlovy hry. V ten okamžik jsem se do Havla strašně zamiloval a začal jsem si ho teprve vážit, protože předtím to byl pro mě jenom pán, co měl u nás na vesnici Mercedesa, a my jsme se jako kluci vždycky na koupališti koukali, kolik má na tacháku, jinak nám to bylo jedno. Takže díky marxleninské přípravě v AUSu jsem si Havla začal nesmírně vážit a vážím si ho dodnes.

Co je to divadlo jsi zjistil tedy až na gymnáziu v Trutnově?
Tam jsem četl Bezouškovu knížku Adaptace není legrace (anekdoty z hereckého prostředí, především zákulisí pražského Národního divadla – pozn. red.) a říkal jsem si, že v divadle je sranda a že teda půjdu dělat divadlo… Žádné představení jsem neviděl.

Takže jsi ani nemohl tušit, co herecké povolání obnáší?
Vůbec ne! Jsem si prostě myslel, že je to sranda.

A co tvoji rodiče? Taky se jim zdálo, že to bude sranda? Jaký měli vztah k divadlu?
Táta byl mzdovej účetní, maminka byla mzdová účetní…

Měli možnost chodit někam do divadla?
Neee, ve Vlčicích není nic. V Trutnově nebylo taky nic. První divadlo, který tam vzniklo, jsem založil až já na gymplu. Amatérský.

Takže na gymnáziu jsi z vlastní iniciativy založil divadlo?
No, protože jsem myslel, že bude sranda.

A z toho pak vzešlo tvoje rozhodnutí jít na DAMU? Bylo vás tam víc „srandistů“?
No, jeden spolužák z toho gymplu teď dělá rektora AMU (Jan Hančil – pozn. red.). Bylo nás tam víc, ale u divadla jsme nakonec skončili jen my dva s Honzou. On má teda vystudovanou geologii, proto pak šel dělat toho rektora AMU, že jo…

Jaké to bylo přijít do Prahy, když jsi nastupoval do školy?
No těžký, protože jsem byl z těch Vlčic. Do té doby byl pro mě největší Trutnov, okresní město… Naštěstí jsem v Praze měl nějaký kamarády, kteří tam šli taky studovat, ale na jinou školu. Třeba muzikanta Karla Truma. Těch jsem se držel a ti mě tam teprve patřičně zkazili.

Počkej, ale na DAMU ses přece seznámil se svojí budoucí životní partnerkou Romanou, je to tak?
Jo. Ona do Vlčic nejezdila.

Ještě nejezdila.
Teď už občas jezdí, no.

Chodili jste spolu už na škole, nebo jste byli zatím „jen“ spolužáci?
Tak napůl. Spolužáci a pak jsme spolu začali chodit… Ale já jsem chodil i s jinýma lidma. Třeba s Petrem Dohnalem a se Standou Lehkým jsem chodil na pivo ke Štice. To taky nebylo špatný.

To věřím! Tvoje první angažmá po absolutoriu bylo v Klicperově divadle v Hradci Králové…
Tehdy v Divadle Vítězného února.

Ano… Jak ses dostal do Hradce? Měl jsi víc nabídek, nebo zkrátka proč Hradec?
Chtěl jsem být co nejblíž Pardubicím, protože odtud byla moje tehdejší slečna a ještě tady dodělávala vysokou školu chemickou, ale pak jsme se rozešli a už jsem holt byl v tom Hradci.

Kde jsi dohromady strávil čtyři roky.
Čtyři roky, ale rok z toho jsem byl na vojně v tom AUSu.

A já jsem si původně myslela, že jsi byl na vojně tady v Pardubicích – prý když se jezdilo kolem kasáren, vykřikoval jsi něco o utrpení.
No, tam totiž sloužil hlavně Pepa Vrána a vždycky, když jsme jeli kolem, řval: „Tady jsem rok trpěl!“ Tak já pak řval s ním: „Tady jsem měsíc trpěl!“ Já jsem tam totiž byl na cvičení, když jsem vypadl z AUSu. Ptali se mě tehdy, jakou mám vojenskou hodnost, já na to, že jsem vyškolenej herec, konferenciér. A oni, že to nejde, že to armáda nemůže potřebovat – tak půjdete aspoň na cvičení k posádkový hudbě, hrajete na něco? Já jsem řekl, samozřejmě, na banjo… A tak jsem nastoupil na šest neděl do Pardubic, kde ze mě udělali politruka, což spočívalo v tom, že jsem vždycky ráno musel vystřihnout nějakej článek z Rudýho práva a píchnout ho na nástěnku. To bylo všechno. A trvalo to šest týdnů…

Po těch čtyřech letech angažmá v Hradci jsi nastoupil sem do Pardubic. Co tě motivovalo tentokrát?
To jsem se zase nějak rozešel s jinou slečnou a v Hradci tou dobou zrovna režíroval Michael Tarant Lva v zimě. Práce s ním se mi strašně líbila, takže když mi potom Michael nabídl angažmá v Pardubicích, neváhal jsem.

A zůstal jsi až doteď. Neuvažoval jsi někdy o změně?
Každou chvíli! (smích) Ale vždycky jen chvíli.

Během třiceti let, které jsi tady v divadle strávil, ses setkal s mnoha režiséry. Mluvil jsi o Michaelu Tarantovi, s nímž jsi později spolupracoval ještě mnohokrát. Jaká další režisérská osobnost byla pro tebe jako herce zásadní?
S Michaelem to bylo moc fajn. Ten mě hodně naučil. Ale pak jsem zjistil, že hrát divadlo na 130 %, jak to vždycky Michael chtěl, není to pravý. Že pravdu má spíš Petr Novotný, když chce hrát divadlo na 100 %. Petr byl pro mě nesmírně zajímavej a dělal jsem s ním krásný věci – Šumař na střeše, to bylo asi nejhezčí, co jsem vůbec kdy dělal. Ale i Čas katů a další tituly, často divácky ani ne moc oblíbený, ale já je měl strašně rád, člověk se na nich leccos naučil.

I když o tom pochybuji, možná se ještě najde někdo, kdo neví, jaký je tvůj největší snad celoživotní koníček kromě divadla. Já tě s ním mám spojeného od dětství, když jsme chodívali na „Aviatickou“. Odkdy miluješ letadla?
Asi tak od 6. třídy. Ne, to si fakt pamatuju! Jel jsem do Pilníkova, protože z Vlčic jsem ještě musel od 6. třídy dojíždět do Pilníkova, a v autobuse jsem se rozhodl, že mě začnou bavit letadla. Jsem tak jako přemýšlel, co by mě mohlo bavit… A od té doby mě to opravdu strašně baví.

Kromě toho, že jsi zručný modelář, věnuješ se i létání se skutečnými letadly. Vždy jako posádka? Nebo máš pilotní zkoušky?
Ne, já na pilotní zkoušky nemám. Ani čas, ani peníze. Ale něco nalítáno mám. Teda jestli z toho nebude nějakej průšvih… Mám totiž kamaráda, kterej mi občas půjčoval letadlo. Ještě před pár lety. Vždycky odstartoval a pak mi řekl, tak si to vem. Já jsem si dvě hodiny lítal a on pak zase přistál. Dokonce jsem měl krásnej zážitek, když byla generálka Balady pro banditu na Kuňce. Lítal jsem si nad hradem a Tarant po mně chtěl házet kamení, protože ho letadlo samozřejmě rušilo. Tak jsem to tam ještě třikrát obletěl, pak jsem jim zamával křídlama a letěl někam na Vrchlabí. Trošku jsem škodil, ale bylo to nádherný. Lítání je prostě to nejkrásnější, co může být.

Jirko, moc děkuji za rozhovor a přeju ti, ať ty krásné věci nacházíš i na zemi a ať je všechno, nejen divadlo, co největší sranda!