VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Režisér ZDENĚK DUŠEK je v Pardubicích stálým hostem. Poprvé zde režíroval roku 2001 a nyní připravuje už jedenáctou inscenaci. Napsal pro VČD hru Chyťte Chaplina! Nedávno odložil pomyslnou tužku a přehoupl se z role autora do role režiséra.

Zdeňku, ve VČD připravuješ už druhou autorskou inscenaci (tou první byla dramatizace Goethova románu Spříznění volbou), ale mnohem častěji režíruješ hry jiných autorů. Jaké to je být takhle svátečně dramatikem a potom režijně interpretovat vlastní text?
Především musím říct, že jsem vděčný za tu příležitost, kterou mi divadlo dalo. Už jenom tím, že jsme spolu ze začátku nemluvili o konkrétním titulu, ale hledali jsme témata. V okamžiku, kdy jsme našli téma Chaplin, jsem si uvědomil, že by nebylo špatné říct něco, o čem člověk v souvislosti s tímhle géniem přemýšlí, co cítí. Jenže tím pádem bylo potřeba napsat novou hru. Ze začátku se ani nezdálo, že by to mělo být moc těžké, protože Charlie Chaplin měl neuvěřitelný osud. Vypadalo to, že „stačí“ zrešeršovat všechno, co ten člověk zažil, naklást ty události za sebe a vyloupne se příběh, za který by se nemusel stydět autor dobrodružných románů. Protože Chaplinův život byl neuvěřitelně pestrý a neustále se vychyloval v obrovských amplitudách nahoru a dolů. Samozřejmě se pak ukázalo, že to, co jsem označil tím slůvkem „stačí“, je neuvěřitelně těžké a pracné.

Hledali jsme téma s aktuálním přesahem. Jak tento záměr naplňuje životopisná hra o Charliem?
Jsou tam dvě nebo tři linie, které nás mimořádně zajímají. Především Charlie Chaplin jako umělec. Z autora fackovacích komedií se stal novátorem a vizionářem filmu, jedním z největších géniů filmového umění a filmového průmyslu. Další veliké téma je jeho život, který byl velmi dobrodružný, ve všech souvislostech. A nedílným tématem je jeho vztah k ženám. To všechno jsou témata zajímavá kdykoliv a kdekoliv.

Ty býváš při každém zkoušení stoprocentně připravený. Teď ale míru tvé připravenosti nedovedu „procentuálně vyčíslit“, protože se mi jeví jako absolutní. Co všechno jsi k tématu studoval a stále ještě studuješ?
Vycházím samozřejmě z Chaplinovy autobiografie, která vyšla i česky, ale také z mnoha dalších publikací. Taky z YouTube, kde se dá najít všechno, co natočil, a z oficiálního webu Charlieho Chaplina. Největší vzpruhou a jistotou pro mne byla přibližně osmisetstránková kniha Davida Robinsona „Chaplin, jeho život a umění“, která vychází z dokumentů a mnoho jich prezentuje. Všechno, co se v naší inscenaci odehraje, se v Chaplinově životě skutečně stalo. Můžeme fabulovat o tom, JAK se to stalo, ale CO je zaznamenáno v dokumentech. Takže moje příprava spočívala v četbě spousty materiálů. Nemůžu říct, že bych se cítil být odborníkem na Chaplina ani že zobrazíme jeho život jako celek, protože jeho život byl neuvěřitelně komplikovaný. Ale nějaký celek mi moje rešerše daly a doufám, že se to v představení ukáže.

Které kvality Chaplinovy osobnosti bys chtěl zdůraznit? Samozřejmě vedle geniality v oboru?
Především bych chtěl zdůraznit jeho člověčenství, jak v tom pozitivním slova smyslu, tak v tom méně pozitivním. Tak nějak by měla vyznívat i naše inscenace, podat ho v jeho komplexnosti a rozporuplnosti. Byl to workoholik, jednak protože musel, ale taky proto, že ho jeho práce neuvěřitelně bavila a naplňovala. Obětoval jí i některá ze svých manželství a vztahů, což bylo pro jeho partnerky frustrující a trýznivé. Přitom měl v sobě úžasně citlivé struny, byl niterný humanista. Zároveň byl velký kapitalista, hlavně ve vztahu k lidem v jeho vlastním ateliéru, a na druhou stranu byl systémem označovaný za komunistu. A taky je velkou otázkou, jaký byl tatínek. Pro svoje děti určitě nežil. Ne že by k nim neměl vztah, ale rodinu nikdy neměl na prvním místě.

Určitě ses o Chaplinovi dozvěděl i něco, co by sis radši nechal ujít. Kdybys měl tu možnost, chtěl by ses s ním přátelit?
To by byla veliká čest. Myslím si, že bych nechtěl být šéfem jeho studia nebo jeho producentem. Ale jeho přítelem bych byl strašně rád.

V obecném povědomí má Charlie Chaplin pověst lakomce. Jak jde lakota dohromady s jeho humanismem?
Já si myslím, že humanista, který má velký humánní projev při nějaké mírové nebo charitativní kampani, a pak se u stánku pohádá o cenu párku, není nijak nepravděpodobný. On vedle té lakoty, která je docela úsměvná a týká se spíš interních, menších záležitostí, zase v první světové válce koupil válečné dluhopisy asi za milion dolarů, což byla tehdy nepředstavitelná částka. Chtěl tímhle způsobem pomoci demokratickému světu.

Velké téma jsou Chaplinovy vztahy k ženám, a to v široké škále od skandálních až po romantické. V poslední třetině života je pak završil zralým manželstvím s Oonou O´Neill. Byly pro něho ženy inspirací?
Myslím si, že nejsilněji ho inspiroval nebo ovlivňoval jeho vztah k mamince. Charlie pocházel z rozvrácené rodiny, jeho tatínek navíc zemřel relativně mladý. Maminka neunesla starost o rodinu, to znamená o Charlieho a jeho staršího bratra Syda, a byla internována v nějakém ústavu. Takže Charlie prožil velkou část dětství sám, jenom s bratrem, a musel se protloukat, jak uměl. Žili v jedné z nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí a museli se tam o sebe postarat. Mám pocit, že ten neukojený vztah k mamince jeho dílem pořád nějak prostupoval. Ve filmech, i v těch raných groteskách, Charlie vždycky ochraňuje nějakou ženu, pomáhá jí, zachraňuje ji.
Z žen, se kterými žil jako dospělý, ho určitě inspirovala Edna Purviance, Paulette Goddard a pak samozřejmě Oona O´Neill.

Titulní postava má čtyři představitele. Prozradíš divákům proč?
Hlavní důvod je věkové rozlišení. Chtěl jsem, aby Charlie postupně stárl a aby to bylo zřetelné i v jeho vztazích k ženám. Ve dvaceti měl náctileté a ve čtyřiapadesáti letech se oženil s (osm)náctiletou Oonou. Takže jsem nechtěl, aby Charlie s Oonou byli vrstevníci. Potřeboval jsem, aby ten věkový rozdíl byl hmatatelný. Z hlediska jeho uměleckého vývoje jsem zase potřeboval, aby bylo vidět, kolik energie měl v mládí, jak postupně moudřel a jak se potom opotřebovávala jeho fyzická schránka, ale dlouho si s tím uměl poradit. A další důvod toho čtyřobsazení je praktický: abychom to dokázali nazkoušet. Postava Charlieho vůbec neopouští jeviště, je to hra o něm, hra o jednom géniovi, a to by byl pro jednoho herce úkol, který by nemohl zvládnout za osm týdnů zkoušení. Když ho rozdělíme mezi herce čtyři, tak je to tak akorát, aby ten svůj díl stihl každý z nich zpracovat.

Velmi výraznou postavou hry je i Reportér, který reflektuje Chaplinovy filmy a postoje zvenku. Čím je důležitá?
Zasazuje nás do kontextu, ve kterém Charlie žil. On si ve vztahu k médiím prošel velmi dlouhou a bouřlivou cestou, od prvopočátečních negativních kritik jeho raných komedií přes superlativy na jeho vrcholná díla až k definitivním odsudkům, kterých se dočkala Hraběnka z Hongkongu, Chaplinova labutí píseň. Objektem velké pozornosti byl samozřejmě i jeho soukromý život a společenský život. Vycházely o něm články, které ho měly dehonestovat. Všechny tyhle pohledy přináší postava ztvárněná jedním hercem. Je to hypotetická postava chameleona, který má na Charlieho velký vliv, a zároveň je sám nepolapitelný a jako by neměl paměť.

Název divadelní hry, i jiného díla, vzniká většinou jako poslední. Ale ty jsi jím vlastně začal. Řekneš o něm něco?
Jmenuje se to Chyťte Chaplina!, protože ten člověk běžel pomyslný závod, ve kterém ho spousta lidí chtěla chytit. Zaprvé ženy, jeho první manželky bývají dokonce označovány jako zlatokopky. Zadruhé umělečtí konkurenti, velmi talentovaní a populární tvůrci grotesek, kteří mu neustále šlapali na paty a snažili se ho dohnat. Pak to byl systém, který ho svým způsobem opravdu dohnal. Přiměl ho k odchodu z jednoho kontinentu na jiný. A v neposlední řadě – v naší inscenaci se ho snažíme nějak chytit, zachytit my.

Pak tedy – chyť Chaplina, ať ho máš! Díky a zlom vaz!