VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Režisér Robert Bellan si plní své sny
Pro tuto sezónu jsme si „zamluvili“ režiséra ROBERTA BELLANA, aby pro nás připravil novou komedii. Důvodů k tomu bylo hned několik. Robert tento žánr umí a dělá ho rád, navíc poslední jeho opusy v našem divadle – Normální debil, Velká bankovní loupež a Normální debil 2 – zaznamenaly obrovský divácký úspěch a počtem repríz daleko převyšují ostatní inscenace.
Když jsme společně hledali vhodný titul, padlo rozhodnutí inscenovat hru Tomáše Dianišky ATOMOVÁ KOČIČKA. Je to tak trochu sci-fi hororová komedie o třech studentech aplikované fyziky, kteří se dostanou do minulosti…
Roberte, ze všech komedií, kterých Tomáš Dianiška napsal kolem dvaceti, sis vybral Atomovou kočičku. Proč?
Viděl jsem většinu jeho inscenací, a i když se mi moc líbily, nikdy jsem neměl touhu je režírovat. Všechny jevištní verze Tomášových her se mi zdály kongeniálně zpracované, necítil jsem prostě potřebu je dělat nějak jinak. Až na Atomovou kočičku. Při sledování Kočičky jsem sice opět prožíval libé pocity, ale taky cítil ve hře jistý nevyužitý potenciál – že by šla zpracovat ještě jinak.
Vím, že máš Tomáše Dianišku rád a máte i cosi společného. Je to láska k žánru komedie, ke komiksu, hororu… Co ještě?
Myslím, že máme oba společný smysl pro humor a jako autoři smysl pro nadsázku. Ale i když jsou mé hry komerčně úspěšné a získávají divácké ceny, myslím, že Tomášovy hry mají vyšší ambice. Jsou v něčem chytřejší, originálně zpracovávají i závažnější témata a krom divácké oblíbenosti získávají i ceny kritiky. A oprávněně. Kvalita u divadla se sice nedá nějak měřit a ceny nejsou tím hlavním ukazatelem, ale já si opravdu myslím, že Tomáš je náš nejlepší současný dramatik. Jsem jeho velkým obdivovatelem a vážím si, že mi nechal při úpravě své hry volnou ruku. Doufám, že ho společně s herci a celým tvůrčím týmem při premiéře nezklameme a tato nová verze Atomové kočičky se bude líbit nejen jemu, ale i pardubickému divákovi.
V našem divadle platíš za „specialistu na komedie“. To je vzácné, ne každý režisér se tomuto žánru věnuje, a ne každému sedí. Proč ho máš rád ty? A jaký typ komedií vyhledáváš?
Žánr komedie vyhledávám, protože jsem vtipný. Někdy až únavně. Mám takovou úchylku, že věty, obrazy, situace musím v běžném životě komentovat, nebo si je alespoň v hlavě aranžovat do nějakých vtipných souvislostí. Někdy bych si i rád odpočinul, ale nejde to. Bolí mě z toho hlava, ale nemůžu si pomoct. Pořád musím v něčem hledat humor. Dřív jsem režíroval klasické situační komedie, například autory Cooneyho, Ludwiga a další. V určité chvíli jsem si ale dal stopku a už je nedělám. Už mě to přestalo bavit. Nic proti těmto autorům nemám, ale jejich texty jsou vlastně takový manuál osvědčených komických dialogů a situací a není tam mnoho prostoru pro vlastní fantazii a nápady. Aktuálně se tak soustředím pouze na inscenování svých vlastních her, anebo her autorů s mně blízkým smyslem pro humor.
A pokud už mám režírovat hru od jiného autora, musí mít nejen vtipný a originální základ, ale hlavně další potenciál pro autorský způsob realizace. Jako například Velká bankovní loupež nebo aktuálně Atomová kočička.
Jsou naši herci dostatečně inspirativní pro tvorbu gagů, vtipných point, fórů…?
Bez herců, kteří cítí tento žánr a mají smysl pro gag, to nemůže fungovat. Samozřejmě pro tento typ hraní má někdo dispozice větší, někdo menší a někdo žádné. Jsem rád, že ve VČD mám v obsazení herce, kteří jsou výjimečně talentovaní právě v tomhle směru. Pro nás byl při obsazování spíš problém, že ve hře jsou jedny z hlavních postav tři studenti – tedy mladší ročníky. A ty jsme neměli. Takže jsme nakonec vybírali jen podle typů a schopností a věk herců neřešili. A už po prvních aranžovacích zkouškách je jasné, že jsme udělali správně. Herci se ve svých postavách bez problému okamžitě omladili minimálně o deset let – herec Borovec o devatenáct! :-) A všichni velmi uvěřitelně předvádí trojici mimoňů – studentů aplikované fyziky, kteří cestují časem a baví se humorem, kterému krom nich samých nikdo nerozumí. Doufám ale, že našemu humoru inscenačnímu pardubičtí diváci porozumí.
Normální debil 1 a 2 byly komorní komedie pro čtyři herce, ve Velké bankovní loupeži jsi naopak pracoval se skoro celým hereckým souborem. Co z toho je ti milejší?
Není to vyhrazené. Nerozlišuji to, není to o počtu lidí, ale o vzájemném navázání. I když s větším počtem lidí máš samozřejmě větší možnosti. Je to větší podívaná. Diváci se těší na další postavy a víc lidí na jevišti přináší větší pestrost hereckých i režijních prostředků. S nadsázkou se dá z pohledu diváka říct, že když sedíš na divadle jednoho herce a tomu to zrovna moc nejde, jsi v pr…i – víš, že už do konce hry nikdo další nepřijde. :-) U většího obsazení tě vždy může něco překvapit, každá postava přinese něco nového, má to své kouzlo. Jinak ale nemám problém dělat s jakýmkoliv počtem herců. Základ je, aby mezi mnou a herci byla důvěra, respekt a společná víra, že to, co děláme, má smysl.
Kdysi dávno jsem tě viděla hrát divadlo. Kdy jsi přestal být hercem a začal už jenom režírovat? A proč?
Začínal jsem jako herec ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Asi po deseti letech jsem na jeho Malé scéně vytvořil autorské představení Rychlé šípy. Ještě ten rok Šípy vyhrály pražský festival Dítě v Dlouhé a já dostal nabídku režírovat v Městských divadlech pražských – v divadle Rokoko. Ve Slováckém divadle jsem dal ze dne na den výpověď a přestal být hercem. Takhle jednoduché to bylo. V Rokoku jsem následně byl necelé dva roky kmenovým režisérem. Potom se v MDP i Rokoku změnilo vedení a znovu jsem musel přehodnotit svou budoucnost. Stal jsem se režisérem na volné noze a narežíroval přes třicet inscenací v různých divadlech po celé republice. Pak nastal v mém životě jistý mezník. Kandidoval jsem na ředitele Slováckého divadla. Byl jsem tak přesvědčený o tom, že se jím stanu, že jsem zrušil dopředu všechny režijní závazky mimo Uherské Hradiště. Tak, abych se mohl plně věnovat nové funkci. Dokonce jsem kvůli tomu na stará kolena vystudoval vysokou školu! Já, studijní celoživotní flákač! No, jenomže jak se říká: „Řekni bohovi své úmysly…“ Ředitelem byl jmenován někdo jiný. Zdánlivě neúspěch. Jenomže zpětně to hodnotím jako to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát. Druhý den po tom, co jsem se dozvěděl, že byl komisí vybrán jiný z kandidátů, jsem začal podle své knižní prvotiny psát stejnojmennou divadelní hru Normální debil. A to mi změnilo život. Od té doby píšu hry, dělám autorské divadlo, jaké chci, jaké mám rád a jaké myslím, že umím. Z Normálního debila se tak, jako kdysi z Rychlých šípů, stal jistý fenomén, který se hraje mnoho let v různých divadlech po celé republice. Je to splněný sen. Vzpomínám, že maminka mi kdysi řekla – když jsem byl malý kluk: „Robi, ty můžeš dělat, co chceš, můžeš být, čím chceš, tobě půjde všecko.“ A já jsem tomu uvěřil. To byla zásadní věc. Mnoho lidí má talent, ale i paralyzující pochybnosti. Ty já měl taky, ale má víra v sebe sama byla silnější. Beze školy jsem se stal hercem, po jedné režii na Malé scéně Slováckého divadla režisérem, dramatikem… A potom i principálem. Mám totiž své autorské Divadlo Pecka, kde se hrají jen mé vlastní hry. Poslední premiérou byla krimi parodie, parafráze na Romea a Julii s názvem Den blbec. V souboru působí několik bývalých i současných herců ze Slováckého divadla a většinu repríz odehrajeme v regionu, ale někdy i mimo něj. Pardubičtí diváci měli například možnost v rámci GRAND Festivalu smíchu vidět naši hru Vinetůůů! Vše, co dělám, mě těší a naplňuje, ale přiznávám, že poslední dobou jsem nejšťastnější, když sedím u plátna a maluji.
Ty a výtvarné umění, to je další velká kapitola. Kdy jsi začal malovat?
Jako dítě a pubescent jsem si rád kreslil, ale nikdy jsem se tomu v dospělosti moc nevěnoval. Kromě toho, že jsem si jednoduchými kresbičkami ilustroval první knihu o Normálním debilovi. Prostě takový koníček, který člověk má, ale moc neprovozuje. A plánoval jsem si, že někdy v důchodu se budu kresbě a malování věnovat. Během covidové přestávky mi ale zbylo víc volného času, a tak jsem s tím začal trochu dřív. Postupně jsem pro sebe objevoval různé techniky: od pastelek, přes fixy, akryl až po olej. A zjistil jsem, že mě to moc baví. A že je to vlastně podobné režijní profesi. Je to zase o nápadu, vymyšlení určité vtipné situace v nějaké zajímavé kompozici. Maluji například parafráze slavných děl – v podobných starožitných rámech o velikosti jako originály. Tak vznikla třeba Mona lízá, Dáma s hranolkama nebo Jedlíci brambůrek. Někdo by to třeba nazval drzostí – prznit klasiky. Já si ale věřím, že jsou to kvalitní parafráze a klasikům by to nevadilo. Věřit si není špatné. Většině lidí by se žilo líp, kdyby měli větší důvěru v sebe sama. Opravdu. Lidi, věřte si, budete šťastnější!
Roberte, zdá se, že jsi opravdu šťastný muž. Přeji ti, ať ti nadále všechno vychází, jako autorovi, režisérovi i malíři.
Když jsme společně hledali vhodný titul, padlo rozhodnutí inscenovat hru Tomáše Dianišky ATOMOVÁ KOČIČKA. Je to tak trochu sci-fi hororová komedie o třech studentech aplikované fyziky, kteří se dostanou do minulosti…
Roberte, ze všech komedií, kterých Tomáš Dianiška napsal kolem dvaceti, sis vybral Atomovou kočičku. Proč?
Viděl jsem většinu jeho inscenací, a i když se mi moc líbily, nikdy jsem neměl touhu je režírovat. Všechny jevištní verze Tomášových her se mi zdály kongeniálně zpracované, necítil jsem prostě potřebu je dělat nějak jinak. Až na Atomovou kočičku. Při sledování Kočičky jsem sice opět prožíval libé pocity, ale taky cítil ve hře jistý nevyužitý potenciál – že by šla zpracovat ještě jinak.
Vím, že máš Tomáše Dianišku rád a máte i cosi společného. Je to láska k žánru komedie, ke komiksu, hororu… Co ještě?
Myslím, že máme oba společný smysl pro humor a jako autoři smysl pro nadsázku. Ale i když jsou mé hry komerčně úspěšné a získávají divácké ceny, myslím, že Tomášovy hry mají vyšší ambice. Jsou v něčem chytřejší, originálně zpracovávají i závažnější témata a krom divácké oblíbenosti získávají i ceny kritiky. A oprávněně. Kvalita u divadla se sice nedá nějak měřit a ceny nejsou tím hlavním ukazatelem, ale já si opravdu myslím, že Tomáš je náš nejlepší současný dramatik. Jsem jeho velkým obdivovatelem a vážím si, že mi nechal při úpravě své hry volnou ruku. Doufám, že ho společně s herci a celým tvůrčím týmem při premiéře nezklameme a tato nová verze Atomové kočičky se bude líbit nejen jemu, ale i pardubickému divákovi.
V našem divadle platíš za „specialistu na komedie“. To je vzácné, ne každý režisér se tomuto žánru věnuje, a ne každému sedí. Proč ho máš rád ty? A jaký typ komedií vyhledáváš?
Žánr komedie vyhledávám, protože jsem vtipný. Někdy až únavně. Mám takovou úchylku, že věty, obrazy, situace musím v běžném životě komentovat, nebo si je alespoň v hlavě aranžovat do nějakých vtipných souvislostí. Někdy bych si i rád odpočinul, ale nejde to. Bolí mě z toho hlava, ale nemůžu si pomoct. Pořád musím v něčem hledat humor. Dřív jsem režíroval klasické situační komedie, například autory Cooneyho, Ludwiga a další. V určité chvíli jsem si ale dal stopku a už je nedělám. Už mě to přestalo bavit. Nic proti těmto autorům nemám, ale jejich texty jsou vlastně takový manuál osvědčených komických dialogů a situací a není tam mnoho prostoru pro vlastní fantazii a nápady. Aktuálně se tak soustředím pouze na inscenování svých vlastních her, anebo her autorů s mně blízkým smyslem pro humor.
A pokud už mám režírovat hru od jiného autora, musí mít nejen vtipný a originální základ, ale hlavně další potenciál pro autorský způsob realizace. Jako například Velká bankovní loupež nebo aktuálně Atomová kočička.
Jsou naši herci dostatečně inspirativní pro tvorbu gagů, vtipných point, fórů…?
Bez herců, kteří cítí tento žánr a mají smysl pro gag, to nemůže fungovat. Samozřejmě pro tento typ hraní má někdo dispozice větší, někdo menší a někdo žádné. Jsem rád, že ve VČD mám v obsazení herce, kteří jsou výjimečně talentovaní právě v tomhle směru. Pro nás byl při obsazování spíš problém, že ve hře jsou jedny z hlavních postav tři studenti – tedy mladší ročníky. A ty jsme neměli. Takže jsme nakonec vybírali jen podle typů a schopností a věk herců neřešili. A už po prvních aranžovacích zkouškách je jasné, že jsme udělali správně. Herci se ve svých postavách bez problému okamžitě omladili minimálně o deset let – herec Borovec o devatenáct! :-) A všichni velmi uvěřitelně předvádí trojici mimoňů – studentů aplikované fyziky, kteří cestují časem a baví se humorem, kterému krom nich samých nikdo nerozumí. Doufám ale, že našemu humoru inscenačnímu pardubičtí diváci porozumí.
Normální debil 1 a 2 byly komorní komedie pro čtyři herce, ve Velké bankovní loupeži jsi naopak pracoval se skoro celým hereckým souborem. Co z toho je ti milejší?
Není to vyhrazené. Nerozlišuji to, není to o počtu lidí, ale o vzájemném navázání. I když s větším počtem lidí máš samozřejmě větší možnosti. Je to větší podívaná. Diváci se těší na další postavy a víc lidí na jevišti přináší větší pestrost hereckých i režijních prostředků. S nadsázkou se dá z pohledu diváka říct, že když sedíš na divadle jednoho herce a tomu to zrovna moc nejde, jsi v pr…i – víš, že už do konce hry nikdo další nepřijde. :-) U většího obsazení tě vždy může něco překvapit, každá postava přinese něco nového, má to své kouzlo. Jinak ale nemám problém dělat s jakýmkoliv počtem herců. Základ je, aby mezi mnou a herci byla důvěra, respekt a společná víra, že to, co děláme, má smysl.
Kdysi dávno jsem tě viděla hrát divadlo. Kdy jsi přestal být hercem a začal už jenom režírovat? A proč?
Začínal jsem jako herec ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Asi po deseti letech jsem na jeho Malé scéně vytvořil autorské představení Rychlé šípy. Ještě ten rok Šípy vyhrály pražský festival Dítě v Dlouhé a já dostal nabídku režírovat v Městských divadlech pražských – v divadle Rokoko. Ve Slováckém divadle jsem dal ze dne na den výpověď a přestal být hercem. Takhle jednoduché to bylo. V Rokoku jsem následně byl necelé dva roky kmenovým režisérem. Potom se v MDP i Rokoku změnilo vedení a znovu jsem musel přehodnotit svou budoucnost. Stal jsem se režisérem na volné noze a narežíroval přes třicet inscenací v různých divadlech po celé republice. Pak nastal v mém životě jistý mezník. Kandidoval jsem na ředitele Slováckého divadla. Byl jsem tak přesvědčený o tom, že se jím stanu, že jsem zrušil dopředu všechny režijní závazky mimo Uherské Hradiště. Tak, abych se mohl plně věnovat nové funkci. Dokonce jsem kvůli tomu na stará kolena vystudoval vysokou školu! Já, studijní celoživotní flákač! No, jenomže jak se říká: „Řekni bohovi své úmysly…“ Ředitelem byl jmenován někdo jiný. Zdánlivě neúspěch. Jenomže zpětně to hodnotím jako to nejlepší, co se mi v životě mohlo stát. Druhý den po tom, co jsem se dozvěděl, že byl komisí vybrán jiný z kandidátů, jsem začal podle své knižní prvotiny psát stejnojmennou divadelní hru Normální debil. A to mi změnilo život. Od té doby píšu hry, dělám autorské divadlo, jaké chci, jaké mám rád a jaké myslím, že umím. Z Normálního debila se tak, jako kdysi z Rychlých šípů, stal jistý fenomén, který se hraje mnoho let v různých divadlech po celé republice. Je to splněný sen. Vzpomínám, že maminka mi kdysi řekla – když jsem byl malý kluk: „Robi, ty můžeš dělat, co chceš, můžeš být, čím chceš, tobě půjde všecko.“ A já jsem tomu uvěřil. To byla zásadní věc. Mnoho lidí má talent, ale i paralyzující pochybnosti. Ty já měl taky, ale má víra v sebe sama byla silnější. Beze školy jsem se stal hercem, po jedné režii na Malé scéně Slováckého divadla režisérem, dramatikem… A potom i principálem. Mám totiž své autorské Divadlo Pecka, kde se hrají jen mé vlastní hry. Poslední premiérou byla krimi parodie, parafráze na Romea a Julii s názvem Den blbec. V souboru působí několik bývalých i současných herců ze Slováckého divadla a většinu repríz odehrajeme v regionu, ale někdy i mimo něj. Pardubičtí diváci měli například možnost v rámci GRAND Festivalu smíchu vidět naši hru Vinetůůů! Vše, co dělám, mě těší a naplňuje, ale přiznávám, že poslední dobou jsem nejšťastnější, když sedím u plátna a maluji.
Ty a výtvarné umění, to je další velká kapitola. Kdy jsi začal malovat?
Jako dítě a pubescent jsem si rád kreslil, ale nikdy jsem se tomu v dospělosti moc nevěnoval. Kromě toho, že jsem si jednoduchými kresbičkami ilustroval první knihu o Normálním debilovi. Prostě takový koníček, který člověk má, ale moc neprovozuje. A plánoval jsem si, že někdy v důchodu se budu kresbě a malování věnovat. Během covidové přestávky mi ale zbylo víc volného času, a tak jsem s tím začal trochu dřív. Postupně jsem pro sebe objevoval různé techniky: od pastelek, přes fixy, akryl až po olej. A zjistil jsem, že mě to moc baví. A že je to vlastně podobné režijní profesi. Je to zase o nápadu, vymyšlení určité vtipné situace v nějaké zajímavé kompozici. Maluji například parafráze slavných děl – v podobných starožitných rámech o velikosti jako originály. Tak vznikla třeba Mona lízá, Dáma s hranolkama nebo Jedlíci brambůrek. Někdo by to třeba nazval drzostí – prznit klasiky. Já si ale věřím, že jsou to kvalitní parafráze a klasikům by to nevadilo. Věřit si není špatné. Většině lidí by se žilo líp, kdyby měli větší důvěru v sebe sama. Opravdu. Lidi, věřte si, budete šťastnější!
Roberte, zdá se, že jsi opravdu šťastný muž. Přeji ti, ať ti nadále všechno vychází, jako autorovi, režisérovi i malíři.
Jana Uherová
