VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Ředitelující herec Petr Dohnal alias ministr razítek
A je to tady! Můj první rozhovor v ředitelně… Ačkoli vlastně ne úplně první. Ale rozhodně první publikovaný! Přípravy na premiéru inscenace Jistě, pane ministře právě vrcholily a mně se na začátku tzv. generálkového týdne podařilo vpasovat do věčně nabitého rozvrhu PETRA DOHNALA, ředitele a herce v jedné osobě, abych s ním pro vás udělala rozhovor především o jeho nejnovější hlavní roli Jamese Hackera. Vy si nyní můžete mimo jiné přečíst, jaké to je být ministrem, hercem, ředitelem divadla a zároveň Petrem Dohnalem, jenž nedávno oslavil půlkulaté narozeniny.
Petře, začněme tedy přímo od tématu, které se nabízí – od hry a vaší nové inscenace. Čím je dnes a v našich končinách aktuální adaptace britského seriálu z 80. let?
Myslím, že pro nás je to teď hodně aktuální téma. Začínáme se potýkat s problémy Evropské unie úplně stejně, jako se s ní potýkali Angličani v 80. letech, kdy vlastně unie vznikala a my jsme o ní ještě neměli ani páru. Jsem si jistý, že diváci od prvních vět poznají, o co se jedná, protože ty příběhy, ať už jde o evropský párek nebo třeba v současné době u nás o rum, jsou skutečně velmi aktuální.
Máš rád párky? Nebo je to pro tebe na jevišti za trest…?
Párky mi nevadí, ale v tom množství, co by se tam měly sníst, bych je asi nezvládl, takže to musím nějakým způsobem zahrát. (smích)
Sledoval jsi někdy známý seriál, který je předlohou hry?
Myslím, že to ani není seriál ke sledování, jsou to vlastně rozehrané vtipy, které se dají zhlédnout nárazově. To je totéž, jako třeba když někdo sleduje Mr. Beana – nemusí vidět úplně všechny díly a může se dívat i na přeskáčku. A naše hra je zajímavá v tom, že jde o spojení těch několika, podle mého názoru velmi šťastně napsaných scének do nějaké logiky a smysluplného příběhu. Seriál jsem sledoval, znal jsem ho, ale ne nějak detailně.
A ten typ humoru je ti blízký?
Ano, velmi. Tak jako se mi líbí suchý anglický humor právě na Mr. Beanovi nebo třeba Monty Pythonech.
Viděl jsi inscenaci Martina Stropnického v Divadle na Vinohradech?
Bohužel ne, i když jsem se na ni chystal. Byla totiž stažena z repertoáru – údajně předčasně, jak říkají inscenátoři. Chtěl jsem ji vidět, protože se u nás o této hře v dramaturgické radě už několikrát mluvilo a uvažovali jsme o jejím uvedení. Ale viděl jsem část představení Jistě, pane premiére Divadla Bez zábradlí, kde mě zajímalo, jak inscenace žánrově funguje s divákem. A myslím si, že funguje bezvadně, takže doufám, že stejně bude fungovat i naše inscenace.
Čím je pro tebe role Jima Hackera přitažlivá? Co tě na ní baví, nebo naopak s čím máš problém?
Problém mám hlavně s tím, že je tam moc textu – asi 77 stránek velmi hustě psaných. Navíc je to komplikovaný text, nejde o úplně běžný jazyk, ale spíš určitý druh politického jazyka, kterým dnes naši politici hovoří. Sám Hacker se ve hře ptá, jakým jazykem to je vlastně napsané, že tomu nerozumí. A je pravda, že když dnes posloucháme politiky, tak se mnohdy těžce dobíráme toho, co vlastně chtěli říct. Navíc text se musí říkat naprosto přesně a přirozeně, protože právě v tom je ten humor a vtip. Proto je to těžké, ale zase naopak i lákavé, dráždivé a zábavné. Je to výzva.
Během inscenace probíhá rekordní počet přestaveb, je tvoje role náročná třeba i fyzicky?
Přestavby jsou náročné, ale spíš psychicky – soustředit se na to, co je po čem a před čím, protože inscenaci jsme zkoušeli hodně na přeskáčku. Jednotlivé scény jsou velmi krátké, protože to jsou právě ty rozehrané situace a víceméně vtipy, které jsou pointované nebo přecházejí do další situace, ale v jiném čase a prostoru. Což je dáno tím, že předlohou hry je televizní seriál, kde jsou střihy samozřejmě velmi jednoduché – jedno prostředí okamžitě střídá jiné. Na jevišti se to ale musí nějak scénicky pojmout a myslím si, že režisér Petr Novotný s výtvarníkem Ivo Žídkem vymysleli technologii, která je velmi zajímavá a třeba pro mě i překvapivá. Téměř okamžitě se objevujeme v jiném prostředí, které se za námi kompletně přestaví. Sám jsem zvědav, jak to bude fungovat a jak to budou vnímat diváci, ale myslím si, že pro nás herce už to bude zcela přirozené.
Jen dva týdny po premiéře Jistě, pane ministře uvede VČD premiéru komedie Rodinný podnik. Je to náhoda, že obě současně připravované komedie jsou si do jisté míry velmi podobné? Mám na mysli ústřední téma korupce, lží, prospěchářství nebo právě i stavbu komedií samotných, co se např. principu filmové střihovosti týče.
To, že se nám někdy stane, že jdou proti sobě dvě podobné komedie, je záležitost spíš technologie – například se domlouváme s jednotlivými tvůrci na dramaturgickém plánu a termínech premiér. Pro běžného diváka to samozřejmě význam nemá, protože ten dostane vše v daném mixu, který obsahuje někdy více komedií pohromadě a někdy více náročnějších titulů, ale víceméně se dobere toho, že uvidí úplně všechno. A co se týká toho tématu, myslím si, že s námi teď hodně hýbe a že se jím hodně zaobíráme a vnímáme ho. Politika ovlivňuje náš život čím dál víc a samozřejmě my se snažíme jejímu sevření nějak bránit. Právě tohle téma nás zajímá a baví a myslíme si, že může diváka nějakým způsobem obohatit.
Ty jako ředitel divadla jsi vlastně taky tak trochu ministr administrativy…
(smích) Takový ministr razítek.
A jednáš často například s představiteli města. Můžeš teď uplatnit nějaké zkušenosti z praxe?
Na takový tenký led se radši pouštět nebudu, to by mohlo vést ke katastrofě! (smích) Ale samozřejmě že ty principy jsou velmi podobné a že je zná vlastně kdokoli, kdo se setkává s politikou a především s administrativou, která vše ovládá. Je to spíš o tom, jak úředníci ovládají politiky a ne politici úředníky, což vidím téměř při každé změně tady na radnici nebo na krajském úřadu. Úředníci mají skutečně v tomto směru zásadnější slovo než politici, kteří jdou do úřadu s určitými ideály. Někdy to může být dobře, někdy špatně, ale vždy je to o síle politika, jak si s tím poradí. Ale myslím, že v případě naší hry je podobnost s příběhy čistě náhodná. (smích)
Jestli se nepletu, tohle je tvá sedmá role na současném repertoáru…
No vidíš, to ani sám nevím… (smích)
Jsi tedy velmi vytížený herec. Jak to zvládáš společně s ředitelským postem a tou kupou razítek?
Je pravda, že v současnosti je to asi maximum, co můžu zvládnout. Hodně to pociťuju právě teď při generálkách, kdy mám ještě navíc každý den představení, a to poměrně těžká představení, protože tam hraju velké role. Takže jsem vlastně sám zvědav, jak to zvládnu. Ale energii zatím mám a jsem naštěstí zdravý, tak doufám, že to půjde. Běžně se snažím nezkoušet víc než dvě role do roka, protože bych toho víc nezvládal. To, že mám teď hodně představení, je dáno tím, že jde o úspěšné inscenace z předchozích let, které se hrají už delší dobu, jako například Bláznivé nůžky, které jsou na repertoáru už 7 let. Také to souvisí se současnou situací v souboru – chybí nám „středňáci“ – herci v této věkové kategorii, i když se je snažíme doplňovat. Letošní sezónou, kdy přišel Milan Němec a Tomáš Lněnička, se tahle kategorie posílí, bude to barevnější a zajímavější a já nebudu muset tolik hrát. (smích) Co se ředitelování týká, hodně můžu dohnat po večerech, po nocích, ale není to zas tak dramatické, protože jsem si vybral takové spolupracovníky – zodpovědné a kvalitní lidi, na které se mohu spolehnout. Práci pak skutečně jen řídím a nemusím ji dělat za ně, což se někdy ve vedoucích funkcích stává.
Moc volného času ti tedy nezbývá…
Volný čas tím určitě trpí, ale to mi celkem nevadí, protože mě divadlo baví a šel jsem k divadlu proto, abych ho hrál. A to byla také jedna z podmínek, když jsem nastupoval do funkce ředitele. Vždycky říkám, že jsem ředitelující herec a ne hrající ředitel. A myslím, že tyhle dvě profese se mi vzájemně propojují. Jako herec sám vidím, co se kde děje, jak se každý kolega připravuje a jak pracuje osvětlovač, zvukař, technikář… Zkrátka všechno to podstatné, co tvoří divadelní představení, mám na dosah a doufám, že i díky tomu vše dobře funguje. S tím souvisí pak i obchod, výroba scény, kostýmů atd. Všechno vidím přímo z pohledu herce a ten pohled je nenahraditelný, protože z kanceláře bych to určitě takovým způsobem vidět nemohl. Takže i když jsem hercem na jevišti, pořád jsem ředitelem. Což je vlastně ještě odpověď k minulé otázce.
Ty zkrátka odpočíváš prací…
Asi to tak je, určitě. Když jsem tady v ředitelně, komunikuji například s našimi partnery, kteří divadlo finančně podporují, s politiky, s dramaturgy, s režiséry… Na jevišti je to samozřejmě úplně jiná činnost, jiný druh soustředění, kterým se musím od předešlého odpoutat, což je pro mě jistý druh relaxu a odpočinku. A naštěstí ho mám profesionální. Je to radost mít koníčka jako profesi.
Můžeš prozradit, jak jsi oslavil svoje nedávné narozeniny? Úzký kruh, nebo velká oslava?
Na velké oslavy moc nejsem. Nemám rád ostentativní oslavy, protože to pak nutí ostatní k nějakým vyjádřením nebo gratulacím, které třeba nejsou úplně upřímné. Dělám to tak, že spontánně po nějakém představení dám možnost kolegům posedět společně v klubu a popovídat si. Takže kdo chtěl, přišel. Manželka upekla vepřová kolena na pivě, dobře jsme pojedli, popili, poseděli a bylo to příjemné.
Náš rozhovor vyjde k novému roku, tak se zeptám, máš nějaké novoroční předsevzetí?
Já na tohle radši moc nespoléhám. Člověk může na předsevzetí snadno nebo třeba i rád zapomenout, když si ho dá v nějaké euforii. Mám vždycky spíš krátkodobé cíle, které se snažím plnit a dotahovat do konce. A pak jsou tu samozřejmě ta obecná přání, která máme všichni, aby rodina byla zdravá, a to ostatní víme, že se už pak vždycky dá nějak ovlivnit.
Petře, začněme tedy přímo od tématu, které se nabízí – od hry a vaší nové inscenace. Čím je dnes a v našich končinách aktuální adaptace britského seriálu z 80. let?
Myslím, že pro nás je to teď hodně aktuální téma. Začínáme se potýkat s problémy Evropské unie úplně stejně, jako se s ní potýkali Angličani v 80. letech, kdy vlastně unie vznikala a my jsme o ní ještě neměli ani páru. Jsem si jistý, že diváci od prvních vět poznají, o co se jedná, protože ty příběhy, ať už jde o evropský párek nebo třeba v současné době u nás o rum, jsou skutečně velmi aktuální.
Máš rád párky? Nebo je to pro tebe na jevišti za trest…?
Párky mi nevadí, ale v tom množství, co by se tam měly sníst, bych je asi nezvládl, takže to musím nějakým způsobem zahrát. (smích)
Sledoval jsi někdy známý seriál, který je předlohou hry?
Myslím, že to ani není seriál ke sledování, jsou to vlastně rozehrané vtipy, které se dají zhlédnout nárazově. To je totéž, jako třeba když někdo sleduje Mr. Beana – nemusí vidět úplně všechny díly a může se dívat i na přeskáčku. A naše hra je zajímavá v tom, že jde o spojení těch několika, podle mého názoru velmi šťastně napsaných scének do nějaké logiky a smysluplného příběhu. Seriál jsem sledoval, znal jsem ho, ale ne nějak detailně.
A ten typ humoru je ti blízký?
Ano, velmi. Tak jako se mi líbí suchý anglický humor právě na Mr. Beanovi nebo třeba Monty Pythonech.
Viděl jsi inscenaci Martina Stropnického v Divadle na Vinohradech?
Bohužel ne, i když jsem se na ni chystal. Byla totiž stažena z repertoáru – údajně předčasně, jak říkají inscenátoři. Chtěl jsem ji vidět, protože se u nás o této hře v dramaturgické radě už několikrát mluvilo a uvažovali jsme o jejím uvedení. Ale viděl jsem část představení Jistě, pane premiére Divadla Bez zábradlí, kde mě zajímalo, jak inscenace žánrově funguje s divákem. A myslím si, že funguje bezvadně, takže doufám, že stejně bude fungovat i naše inscenace.
Čím je pro tebe role Jima Hackera přitažlivá? Co tě na ní baví, nebo naopak s čím máš problém?
Problém mám hlavně s tím, že je tam moc textu – asi 77 stránek velmi hustě psaných. Navíc je to komplikovaný text, nejde o úplně běžný jazyk, ale spíš určitý druh politického jazyka, kterým dnes naši politici hovoří. Sám Hacker se ve hře ptá, jakým jazykem to je vlastně napsané, že tomu nerozumí. A je pravda, že když dnes posloucháme politiky, tak se mnohdy těžce dobíráme toho, co vlastně chtěli říct. Navíc text se musí říkat naprosto přesně a přirozeně, protože právě v tom je ten humor a vtip. Proto je to těžké, ale zase naopak i lákavé, dráždivé a zábavné. Je to výzva.
Během inscenace probíhá rekordní počet přestaveb, je tvoje role náročná třeba i fyzicky?
Přestavby jsou náročné, ale spíš psychicky – soustředit se na to, co je po čem a před čím, protože inscenaci jsme zkoušeli hodně na přeskáčku. Jednotlivé scény jsou velmi krátké, protože to jsou právě ty rozehrané situace a víceméně vtipy, které jsou pointované nebo přecházejí do další situace, ale v jiném čase a prostoru. Což je dáno tím, že předlohou hry je televizní seriál, kde jsou střihy samozřejmě velmi jednoduché – jedno prostředí okamžitě střídá jiné. Na jevišti se to ale musí nějak scénicky pojmout a myslím si, že režisér Petr Novotný s výtvarníkem Ivo Žídkem vymysleli technologii, která je velmi zajímavá a třeba pro mě i překvapivá. Téměř okamžitě se objevujeme v jiném prostředí, které se za námi kompletně přestaví. Sám jsem zvědav, jak to bude fungovat a jak to budou vnímat diváci, ale myslím si, že pro nás herce už to bude zcela přirozené.
Jen dva týdny po premiéře Jistě, pane ministře uvede VČD premiéru komedie Rodinný podnik. Je to náhoda, že obě současně připravované komedie jsou si do jisté míry velmi podobné? Mám na mysli ústřední téma korupce, lží, prospěchářství nebo právě i stavbu komedií samotných, co se např. principu filmové střihovosti týče.
To, že se nám někdy stane, že jdou proti sobě dvě podobné komedie, je záležitost spíš technologie – například se domlouváme s jednotlivými tvůrci na dramaturgickém plánu a termínech premiér. Pro běžného diváka to samozřejmě význam nemá, protože ten dostane vše v daném mixu, který obsahuje někdy více komedií pohromadě a někdy více náročnějších titulů, ale víceméně se dobere toho, že uvidí úplně všechno. A co se týká toho tématu, myslím si, že s námi teď hodně hýbe a že se jím hodně zaobíráme a vnímáme ho. Politika ovlivňuje náš život čím dál víc a samozřejmě my se snažíme jejímu sevření nějak bránit. Právě tohle téma nás zajímá a baví a myslíme si, že může diváka nějakým způsobem obohatit.
Ty jako ředitel divadla jsi vlastně taky tak trochu ministr administrativy…
(smích) Takový ministr razítek.
A jednáš často například s představiteli města. Můžeš teď uplatnit nějaké zkušenosti z praxe?
Na takový tenký led se radši pouštět nebudu, to by mohlo vést ke katastrofě! (smích) Ale samozřejmě že ty principy jsou velmi podobné a že je zná vlastně kdokoli, kdo se setkává s politikou a především s administrativou, která vše ovládá. Je to spíš o tom, jak úředníci ovládají politiky a ne politici úředníky, což vidím téměř při každé změně tady na radnici nebo na krajském úřadu. Úředníci mají skutečně v tomto směru zásadnější slovo než politici, kteří jdou do úřadu s určitými ideály. Někdy to může být dobře, někdy špatně, ale vždy je to o síle politika, jak si s tím poradí. Ale myslím, že v případě naší hry je podobnost s příběhy čistě náhodná. (smích)
Jestli se nepletu, tohle je tvá sedmá role na současném repertoáru…
No vidíš, to ani sám nevím… (smích)
Jsi tedy velmi vytížený herec. Jak to zvládáš společně s ředitelským postem a tou kupou razítek?
Je pravda, že v současnosti je to asi maximum, co můžu zvládnout. Hodně to pociťuju právě teď při generálkách, kdy mám ještě navíc každý den představení, a to poměrně těžká představení, protože tam hraju velké role. Takže jsem vlastně sám zvědav, jak to zvládnu. Ale energii zatím mám a jsem naštěstí zdravý, tak doufám, že to půjde. Běžně se snažím nezkoušet víc než dvě role do roka, protože bych toho víc nezvládal. To, že mám teď hodně představení, je dáno tím, že jde o úspěšné inscenace z předchozích let, které se hrají už delší dobu, jako například Bláznivé nůžky, které jsou na repertoáru už 7 let. Také to souvisí se současnou situací v souboru – chybí nám „středňáci“ – herci v této věkové kategorii, i když se je snažíme doplňovat. Letošní sezónou, kdy přišel Milan Němec a Tomáš Lněnička, se tahle kategorie posílí, bude to barevnější a zajímavější a já nebudu muset tolik hrát. (smích) Co se ředitelování týká, hodně můžu dohnat po večerech, po nocích, ale není to zas tak dramatické, protože jsem si vybral takové spolupracovníky – zodpovědné a kvalitní lidi, na které se mohu spolehnout. Práci pak skutečně jen řídím a nemusím ji dělat za ně, což se někdy ve vedoucích funkcích stává.
Moc volného času ti tedy nezbývá…
Volný čas tím určitě trpí, ale to mi celkem nevadí, protože mě divadlo baví a šel jsem k divadlu proto, abych ho hrál. A to byla také jedna z podmínek, když jsem nastupoval do funkce ředitele. Vždycky říkám, že jsem ředitelující herec a ne hrající ředitel. A myslím, že tyhle dvě profese se mi vzájemně propojují. Jako herec sám vidím, co se kde děje, jak se každý kolega připravuje a jak pracuje osvětlovač, zvukař, technikář… Zkrátka všechno to podstatné, co tvoří divadelní představení, mám na dosah a doufám, že i díky tomu vše dobře funguje. S tím souvisí pak i obchod, výroba scény, kostýmů atd. Všechno vidím přímo z pohledu herce a ten pohled je nenahraditelný, protože z kanceláře bych to určitě takovým způsobem vidět nemohl. Takže i když jsem hercem na jevišti, pořád jsem ředitelem. Což je vlastně ještě odpověď k minulé otázce.
Ty zkrátka odpočíváš prací…
Asi to tak je, určitě. Když jsem tady v ředitelně, komunikuji například s našimi partnery, kteří divadlo finančně podporují, s politiky, s dramaturgy, s režiséry… Na jevišti je to samozřejmě úplně jiná činnost, jiný druh soustředění, kterým se musím od předešlého odpoutat, což je pro mě jistý druh relaxu a odpočinku. A naštěstí ho mám profesionální. Je to radost mít koníčka jako profesi.
Můžeš prozradit, jak jsi oslavil svoje nedávné narozeniny? Úzký kruh, nebo velká oslava?
Na velké oslavy moc nejsem. Nemám rád ostentativní oslavy, protože to pak nutí ostatní k nějakým vyjádřením nebo gratulacím, které třeba nejsou úplně upřímné. Dělám to tak, že spontánně po nějakém představení dám možnost kolegům posedět společně v klubu a popovídat si. Takže kdo chtěl, přišel. Manželka upekla vepřová kolena na pivě, dobře jsme pojedli, popili, poseděli a bylo to příjemné.
Náš rozhovor vyjde k novému roku, tak se zeptám, máš nějaké novoroční předsevzetí?
Já na tohle radši moc nespoléhám. Člověk může na předsevzetí snadno nebo třeba i rád zapomenout, když si ho dá v nějaké euforii. Mám vždycky spíš krátkodobé cíle, které se snažím plnit a dotahovat do konce. A pak jsou tu samozřejmě ta obecná přání, která máme všichni, aby rodina byla zdravá, a to ostatní víme, že se už pak vždycky dá nějak ovlivnit.
Anna Hlaváčková
