VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
RADOVAN LIPUS potřetí v Pardubicích
RADOVAN LIPUS režíroval v mnoha divadlech napříč republikou nejen činohru, ale i operu a loutkové divadlo. Je duchovním otcem a spolu s Davidem Vávrou tvůrcem televizních pořadů Šumná města a Šumné stopy. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem.
V Pardubicích se poprvé představil inscenací tragikomedie rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera Duše – krajina širá roku 2015. Tři roky nato zde režíroval hru Až na věky anglického autora Richarda Beana. Další tři roky uběhly a zkoušíme JAKO BŘITVA – poetickou obrazivou hru na motivy života, díla a odkazu Boženy Němcové, kterou napsala současná česká dramatička Lenka Lagronová. Světovou premiéru uvedlo Národní divadlo v Praze roku 2016. Naše inscenace bude druhým provedením této hry na české scéně.
S Radovanem Lipusem jsme další titul do Pardubic začali vybírat hned po premiéře Až na věky, textů jsme si vyměnili dost, ale když došlo na tento tip, domluvili jsme se hned.
Hry Lenky Lagronové jsi poprvé režíroval už na DAMU, kde jste byli spolužáci. Co kromě společných studií vás spojuje?
Ze všech let strávených na škole, mimo ni i po ní barevná oblaka vzpomínek hlavou se mi honí. Ovšem i dalších blíženeckých věcí je tu ještě víc než dost. Namátkou: milovaný a ctěný pedagog Jaroslav Vostrý, společné moravskoslezské kořeny či podobný smysl pro humor i pro trapnost, které vnímáme stejně jako mocný inspirační skvost.
Lenka napsala asi tři desítky her. Dají se komplexně charakterizovat?
Pokoušet se o komplexní charakteristiku bývá vždycky ošidné, riziko zjednodušení je tu víc než veliké. Lze však aspoň určitě říci, že všechny její hry, jakkoliv tematicky i formálně rozmanité, se vyznačují pozoruhodnými a složitými ženskými postavami i obrazivým básnickým jazykem. Ale hlavně – Lenčiny dramatické texty jsou k lidské duši dobrodružné cesty.
A teď prosím o pár slov k těm Lenčiným hrám, které jsi režíroval.
Začalo to už na DAMU rozmanitými drobnými dialogy a situacemi. Pak jsme dělali spolu Lenčinu aktovku U stolu, která měla premiéru v Divadle v Řeznické, než jsme ji přenesli do DISKu, kde nakonec celý náš ročník absolvoval právě Lenčinými hrami. Poté jsme v české premiéře uvedli ve Slováckém divadle Křídlo, komorní příběh pro tři znamenité hráče – jednoho muže a dvě dámy. Pak jsme se společně vydali do světa Jane Austenové – nejprve jen rozhlasovým slovem ve hře Jane, natočené v brněnském studiu pro stanici Vltava. K tomu se za pár let přidává inscenace Zahrada Jane Austenové pro Divadlo Viola. Letos nás tedy poměrně lidnatý příběh Boženy Němcové do Pardubic zavolal, na krásnou expedici Jako břitva, která by – navzdory neradostnému covidovému šeru – měla mít, dej Bůh, na konci března premiéru. No a zároveň jsme v přípravách zcela nové Lenčiny hry pro Národní divadlo v Brně, zamýšlenou na příští rok pro scénu jménem Reduta. No a o dalších plánech a snech raději ještě ani nedutám…
Ještě než v našem společném výběru titulu pro tuto sezónu VČD zazářila hra Jako břitva, navrhoval jsi Zahradníkova psa Lope de Vegy. Čím tě tahle, dovolím si se vší úctou říct věkovitá, hra přitahuje?
Ten stařičký Lope může stále ještě být výzva a živá inspirace. Tématem té hry je láska v rozmanitých podobách a zároveň nemilosrdná milostná manipulace. Nedávno jsem viděl v Madridu skvělou inscenaci právě téhle hry a nedíval jsem se přitom do dávno minulých let. Před očima jsem měl velice nesmlouvavě přesně naše dny.
Repertoár tvých režií je velmi pestrý. Máš nějaká základní konkrétní kritéria, která musí splňovat hra, pro kterou se rozhodneš?
Musí mě to hluboce a opravdově zajímat právě tady a teď. Třeba i na starou, ale stále platnou otázku hledat živou dnešní odpověď.
Spletl ses někdy ve výběru?
To asi mnohem lépe vědí diváci – příjemci mých otázek i odpovědí.
Musel jsi někdy režírovat hru, do které se ti nechtělo?
To je otázka vskutku na tělo. Párkrát se mi stalo, že mi dramaturgie nabídla hru, na kterou bych třeba sám pro sebe nepřišel, ale posléze jsem byl moc rád, že jsem se právě s takovým textem musel potýkat, neb mě to posunulo zase dál či někam jinam. Nemusím vždycky hru sám přinést, ale musím být hluboce přesvědčený o kvalitě inscenovaného tématu a textu. Na to, že bych proti své vůli vědomě dělal blábol, si nevzpomínám. Jak už jsem řekl, dobrý text je vždycky pozváním na náročnou, nebezpečnou, ale uhrančivou cestu.
Co bys teď chtěl říct o hře Jako břitva?
Je to krásná a nesnadná partitura pro čtrnáct rozmanitých hereckých hlasů. Divoká plavba proti proudu času někam do poloviny 19. století, ale přitom vlastně do naší současnosti. Stále se opakující příběh obtížné a odvážné jinakosti, která banální všednost přesahuje a nad žabincově nehybnou hladinu průměru vyčnívá. Božena není mrtvý exponát v muzeu. Je živá!
V posledních letech ses dvakrát dotkl české moderní klasiky inscenacemi Sňatky z rozumu a Český román v Divadle na Vinohradech. Je něčím typická, charakteristická, o českém národu obecně vypovídající?
Za oběma těmito projekty stojí dramaturg a dramatik Jan Vedral a vznikly „na tělo“ přímo Divadlu na Vinohradech, staroslavnému domu s mohutnou a dramatickou pamětí našich klikatých dějin v zádech. Hraje se v nich o nesamozřejmé české existenci, o chvílích zbabělosti a porážek i vítězných okamžicích halasně nezdobených vavřínovými věnci. Ve Sňatcích z rozumu vyprávíme o devatenáctém století, o střetech entuziasmu Bornů a pragmatičnosti Nedobylů, které se naší historií vinou až dodnes jako požehnání i prokletí. Český román je milostným příběhem Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka ve velkolepém, leč tragicky krátkém demokratickém nadechnutí první Československé republiky. Oba příběhy ukazují, jak těžce a neochotně nám všem stále jde ona „drobná denní práce“ a jak naproti tomu opakovaně davy fascinují velké vyprázdněné triky. Stačí se podívat na mnohé naše současné vrcholné politiky.
Pojem národ v multikulturním světě jako by ztrácel na významu. Přesto existuje smysluplné moderní vlastenectví, čehož jsi živým dokladem. Pověz o tom něco, prosím.
Je zvláštní, jak silný je na jednu stranu současný zájem o různé světové kuchyně, o world music, o etnickou módu včetně ozdob a tetování, ale jak je řeč o vlastenectví a národě, zděsíme se, že bude řeč o krvi, půdě a vyvražďování, neb taková je skutečně bohužel víc než dost neblahá zkušenost 19. a 20. století, kdy se se slovy vlast a národ na rtech také krutě válčilo, surově vraždilo a rabovalo. To však nic nemění na tom, že všichni máme hodně nebo aspoň málo někde své konkrétní kořeny a žijeme v nějakém společenství i jazyce. Jako strom, který roste v jedinečné půdě a přitom je otevřený dešti, kterému světoběžný vítr přináší v mracích vodu až od vzdáleného moře. Vlastenectví je možné chápat jako hrdost i směřování ku pokoře. Mít pevné kořeny a korunou přitom vidět až za obzor. Je přece krásné, když rozmanité jazyky zpívají jeden společný lidský chór.
Poslední rok neúprosně potvrzuje větu Woody Allena Chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu o svých plánech. Chceš i přesto nějaké prozradit?
Anekdoty a vtipy mám rád, ale nechci už v téhle době pánubohu raději další důvody k pobavení přidávat. Dej Bůh, ať už se zase brzy mohou děti ve školách učit, piloti létat a herci – hrát!
V Pardubicích se poprvé představil inscenací tragikomedie rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera Duše – krajina širá roku 2015. Tři roky nato zde režíroval hru Až na věky anglického autora Richarda Beana. Další tři roky uběhly a zkoušíme JAKO BŘITVA – poetickou obrazivou hru na motivy života, díla a odkazu Boženy Němcové, kterou napsala současná česká dramatička Lenka Lagronová. Světovou premiéru uvedlo Národní divadlo v Praze roku 2016. Naše inscenace bude druhým provedením této hry na české scéně.
S Radovanem Lipusem jsme další titul do Pardubic začali vybírat hned po premiéře Až na věky, textů jsme si vyměnili dost, ale když došlo na tento tip, domluvili jsme se hned.
Hry Lenky Lagronové jsi poprvé režíroval už na DAMU, kde jste byli spolužáci. Co kromě společných studií vás spojuje?
Ze všech let strávených na škole, mimo ni i po ní barevná oblaka vzpomínek hlavou se mi honí. Ovšem i dalších blíženeckých věcí je tu ještě víc než dost. Namátkou: milovaný a ctěný pedagog Jaroslav Vostrý, společné moravskoslezské kořeny či podobný smysl pro humor i pro trapnost, které vnímáme stejně jako mocný inspirační skvost.
Lenka napsala asi tři desítky her. Dají se komplexně charakterizovat?
Pokoušet se o komplexní charakteristiku bývá vždycky ošidné, riziko zjednodušení je tu víc než veliké. Lze však aspoň určitě říci, že všechny její hry, jakkoliv tematicky i formálně rozmanité, se vyznačují pozoruhodnými a složitými ženskými postavami i obrazivým básnickým jazykem. Ale hlavně – Lenčiny dramatické texty jsou k lidské duši dobrodružné cesty.
A teď prosím o pár slov k těm Lenčiným hrám, které jsi režíroval.
Začalo to už na DAMU rozmanitými drobnými dialogy a situacemi. Pak jsme dělali spolu Lenčinu aktovku U stolu, která měla premiéru v Divadle v Řeznické, než jsme ji přenesli do DISKu, kde nakonec celý náš ročník absolvoval právě Lenčinými hrami. Poté jsme v české premiéře uvedli ve Slováckém divadle Křídlo, komorní příběh pro tři znamenité hráče – jednoho muže a dvě dámy. Pak jsme se společně vydali do světa Jane Austenové – nejprve jen rozhlasovým slovem ve hře Jane, natočené v brněnském studiu pro stanici Vltava. K tomu se za pár let přidává inscenace Zahrada Jane Austenové pro Divadlo Viola. Letos nás tedy poměrně lidnatý příběh Boženy Němcové do Pardubic zavolal, na krásnou expedici Jako břitva, která by – navzdory neradostnému covidovému šeru – měla mít, dej Bůh, na konci března premiéru. No a zároveň jsme v přípravách zcela nové Lenčiny hry pro Národní divadlo v Brně, zamýšlenou na příští rok pro scénu jménem Reduta. No a o dalších plánech a snech raději ještě ani nedutám…
Ještě než v našem společném výběru titulu pro tuto sezónu VČD zazářila hra Jako břitva, navrhoval jsi Zahradníkova psa Lope de Vegy. Čím tě tahle, dovolím si se vší úctou říct věkovitá, hra přitahuje?
Ten stařičký Lope může stále ještě být výzva a živá inspirace. Tématem té hry je láska v rozmanitých podobách a zároveň nemilosrdná milostná manipulace. Nedávno jsem viděl v Madridu skvělou inscenaci právě téhle hry a nedíval jsem se přitom do dávno minulých let. Před očima jsem měl velice nesmlouvavě přesně naše dny.
Repertoár tvých režií je velmi pestrý. Máš nějaká základní konkrétní kritéria, která musí splňovat hra, pro kterou se rozhodneš?
Musí mě to hluboce a opravdově zajímat právě tady a teď. Třeba i na starou, ale stále platnou otázku hledat živou dnešní odpověď.
Spletl ses někdy ve výběru?
To asi mnohem lépe vědí diváci – příjemci mých otázek i odpovědí.
Musel jsi někdy režírovat hru, do které se ti nechtělo?
To je otázka vskutku na tělo. Párkrát se mi stalo, že mi dramaturgie nabídla hru, na kterou bych třeba sám pro sebe nepřišel, ale posléze jsem byl moc rád, že jsem se právě s takovým textem musel potýkat, neb mě to posunulo zase dál či někam jinam. Nemusím vždycky hru sám přinést, ale musím být hluboce přesvědčený o kvalitě inscenovaného tématu a textu. Na to, že bych proti své vůli vědomě dělal blábol, si nevzpomínám. Jak už jsem řekl, dobrý text je vždycky pozváním na náročnou, nebezpečnou, ale uhrančivou cestu.
Co bys teď chtěl říct o hře Jako břitva?
Je to krásná a nesnadná partitura pro čtrnáct rozmanitých hereckých hlasů. Divoká plavba proti proudu času někam do poloviny 19. století, ale přitom vlastně do naší současnosti. Stále se opakující příběh obtížné a odvážné jinakosti, která banální všednost přesahuje a nad žabincově nehybnou hladinu průměru vyčnívá. Božena není mrtvý exponát v muzeu. Je živá!
V posledních letech ses dvakrát dotkl české moderní klasiky inscenacemi Sňatky z rozumu a Český román v Divadle na Vinohradech. Je něčím typická, charakteristická, o českém národu obecně vypovídající?
Za oběma těmito projekty stojí dramaturg a dramatik Jan Vedral a vznikly „na tělo“ přímo Divadlu na Vinohradech, staroslavnému domu s mohutnou a dramatickou pamětí našich klikatých dějin v zádech. Hraje se v nich o nesamozřejmé české existenci, o chvílích zbabělosti a porážek i vítězných okamžicích halasně nezdobených vavřínovými věnci. Ve Sňatcích z rozumu vyprávíme o devatenáctém století, o střetech entuziasmu Bornů a pragmatičnosti Nedobylů, které se naší historií vinou až dodnes jako požehnání i prokletí. Český román je milostným příběhem Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka ve velkolepém, leč tragicky krátkém demokratickém nadechnutí první Československé republiky. Oba příběhy ukazují, jak těžce a neochotně nám všem stále jde ona „drobná denní práce“ a jak naproti tomu opakovaně davy fascinují velké vyprázdněné triky. Stačí se podívat na mnohé naše současné vrcholné politiky.
Pojem národ v multikulturním světě jako by ztrácel na významu. Přesto existuje smysluplné moderní vlastenectví, čehož jsi živým dokladem. Pověz o tom něco, prosím.
Je zvláštní, jak silný je na jednu stranu současný zájem o různé světové kuchyně, o world music, o etnickou módu včetně ozdob a tetování, ale jak je řeč o vlastenectví a národě, zděsíme se, že bude řeč o krvi, půdě a vyvražďování, neb taková je skutečně bohužel víc než dost neblahá zkušenost 19. a 20. století, kdy se se slovy vlast a národ na rtech také krutě válčilo, surově vraždilo a rabovalo. To však nic nemění na tom, že všichni máme hodně nebo aspoň málo někde své konkrétní kořeny a žijeme v nějakém společenství i jazyce. Jako strom, který roste v jedinečné půdě a přitom je otevřený dešti, kterému světoběžný vítr přináší v mracích vodu až od vzdáleného moře. Vlastenectví je možné chápat jako hrdost i směřování ku pokoře. Mít pevné kořeny a korunou přitom vidět až za obzor. Je přece krásné, když rozmanité jazyky zpívají jeden společný lidský chór.
Poslední rok neúprosně potvrzuje větu Woody Allena Chceš-li rozesmát pánaboha, řekni mu o svých plánech. Chceš i přesto nějaké prozradit?
Anekdoty a vtipy mám rád, ale nechci už v téhle době pánubohu raději další důvody k pobavení přidávat. Dej Bůh, ať už se zase brzy mohou děti ve školách učit, piloti létat a herci – hrát!
Jana Pithartová
