VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Půlkulatiny Tomáše Lněničky
Na konci ledna oslavil pětačtyřicátiny herec, který je členem našeho souboru sice až od roku 2015, ale již dva roky předtím zde hostoval v hlavní roli Balady pro banditu. Diváci si ho jistě zapsali do paměti i díky jeho dalším rolím – připomeňme alespoň Cara Mikuláše II. v Rasputinovi, Händela ve hře Mohla to být hvězdná chvíle, Dvorního radu Sigelia v Bílé nemoci, 1. senátora v Othellovi či Marka Webstera v duchařské komedii Mezi nebem a zemí. Pravděpodobně jste již poznali, že se jedná o TOMÁŠE LNĚNIČKU, kterého jsme si při této příležitosti trochu „proklepli“…
Než začneme, tak dodatečně přeji všechno nejlepší k narozeninám.
Děkuji.
Jaké byly oslavy? Velkolepé? Bujaré? Oslavil jsi „jubileum“ pořádně?
Ani bych neřekl, že bujaré. Slavil jsem u rodičů s bratrem, švagrovou a synovcem. Pak taky v divadle. Koupil jsem soudek piva a po představení Bílé nemoci jsme trochu poseděli. Upekl jsem bůček, jako to tradičně dělávám o narozeninách.
Dostal jsi nějaký originální dárek? Něco, co bude výzvou do budoucna?
Výzvou bylo akorát vypít a sníst, co jsem donesl.
Takže žádný odvážný dárek jako třeba bungee jumping?
Ne, nic takového se naštěstí mezi dárky neobjevilo. (smích)
Přeci jen jsou to skoro jubilejní narozeniny. Napadlo tě něco, co bys chtěl třeba změnit?
Chtěl bych přestat kouřit, takže doufám, že se mi to časem podaří.
Tomáši, pojďme trochu zavzpomínat. Zjistila jsem, že nemáš žádnou hereckou školu, tak by mě zajímalo, jak se vlastně zrodil tvůj vztah k divadlu?
Já měl k divadlu vztah už od školky. Pořád jsem recitoval básničky a dělal blbiny. A když v páté třídě učitel fyziky a matematiky Vláďa Šauer sháněl nové lidi do souboru Vitamín „S“, hned mě naverboval. Tam jsem vyrůstal, tehdy jsme hráli jeho autorské věci a to bylo super. Pak jsme s kamarády založili soubor Cukrnebudem, s nímž jsme objížděli festivaly. A když nám bylo osmnáct a měli jsme už nakročeno na vysokou školu, oslovil nás na Jiráskově Hronově muž, kterého jsme v té době vůbec neznali – herec, režisér a pedagog Václav Martinec. Nabídl nám, jestli za ním nechceme jít do Českých Budějovic do Divadla M, ale hned za čtrnáct dní. Takže jsme doma sbalili baťůžky a zamířili tam, čímž začala moje herecká dráha.
To je hodně odvážné. Když se na to podíváš takhle s odstupem, co by sis na místě svých rodičů řekl?
Já bych se, upřímně řečeno, zabil.
Takže kdyby s tím přišly tvoje děti, tak bys je nepodpořil?
Asi ne.
Dotkli jsme se tématu dětí. Máš tři. Nejmladší dceři jsou asi čtyři, viď? Už mají nějaké nápady, čím budou, až vyrostou? Neláká je herectví?
Já jsem se je od toho snažil vždycky držet dál, takže zatím nikoho. Na rozdíl od některých dětí mých kolegů nehrály ani nikde v souboru, ani v žádném představení. I když samozřejmě nějaké vlohy tam budou – Julinka, Mikuláš i Baruška v sobě mají takového toho šaška. Ale pořád doufám, že až přijde na vybírání povolání, herectví je mine.
Vraťme se ale zase zpátky. Začínal jsi v Českých Budějovicích, pak přišla dráha v Hradci Králové a nakonec jsi zakotvil tady. Kam tě ty jednotlivé zastávky posunuly?
České Budějovice… to byla vlastně taková zástupná herecká škola. Vašek Martinec nás tam učil šermovat, pohybovat se po jevišti, jevištní mluvu… Takže se dá říct, že vlastně všechno, co z herectví umím, jsem se naučil tam. Mně se odtamtud tehdy ani nechtělo odcházet, ale souhrou náhod se to celé nějak pokazilo, nejdřív vyhodili Vaška Martince a pak zrušili i Divadlo M. Přemýšlel jsem, co a jak dál, až táta někde zaslechl, že zrovna nabírají elévy do Hradce, a přesvědčil mě, abych se tam přihlásil. Přijali mě a zůstal jsem tam dvaadvacet let. V „Klicperáku“ byl super kolektiv, zahrál jsem si i spoustu krásných rolí, ale když jsem začal cítit, že už jsem tam dlouho a že již nemám tolik příležitostí, domluvil jsem se s Petrem Dohnalem. A jsem tady. A jsem tady šťastnej!
Pracoval jsi s řadou režisérských osobností. Nebudu se tě ptát, který z režisérů je ti nejbližší, ale prozraď mi, jaký by podle tebe měl být? Co od něj jako herec očekáváš?
Předně očekávám, že to bude člověk, se kterým zažiju příjemnou dobu zkoušení, což je zhruba měsíc a půl. Samozřejmě, divadlo někdy vzniká v bolestech, ale nemusí to tak být vždycky. Zažil jsem pár režisérů, se kterými vznikly krásné inscenace i skrze příjemné zkoušení. Proto očekávám, že to bude příjemný a milý člověk. Já už toho zažil hodně a moc mě toho nepřekvapí. (smích) Pracoval jsem se Sergejem Fedotovem, Vladimírem Morávkem a často zkouším s Michaelem Tarantem, což jsou velmi nároční režiséři.
Když se tu bavíme o režii, donutil tě někdy někdo překročit své hranice?
S každým zkoušením se překračují hranice. A s každou náročnou rolí se mé hranice posouvají.
Nedávno skončil GRAND Festival smíchu. Byl jsi na nějakém představení, třeba svých kolegů z Klicperova divadla?
Já většinou jako divák do divadla moc nechodím. (smích)
Takže ve volném čase by sis radši vybral kino než divadlo?
Jo, filmy mám rád. Hlavně dobrodružné a akční. Takže pokud už mám volněji, zajdu raději do kina. Do divadla chodím jen v případě, že jdu podpořit kolegy nebo pozdravit kamarády z jiných divadel.
Diváci tě znají i z muzikálů. Jaký je tvůj vztah k hudbě?
Od šesti let jsem chodil na klasickou kytaru, tudíž mám k hudbě vztah od dětství.
Nenapadlo tě založit třeba divadelní kapelu?
Tady už divadelní kapela byla. Ale když už jsem se s Jirkou Kalužným domluvil, že k nim nastoupím, kapela se rozpadla. Což mě docela mrzelo. Dodnes si ale rád zahraju s kapelou Mastix, která je v Klicperově divadle.
Jezdíš ještě hostovat do Klicperova divadla?
Ano. Ještě dohrávám dvě inscenace – Richarda III. a Kouli.
Máš na divadle nějaké oblíbené téma?
Přiznám se, že osobně moc nemám rád komedie. To je podle mě hodně těžká disciplína, ve které se necítím až tak dobře. Raději mám těžší témata.
Setkáváš se občas s otázkou: Co v tom divadle vlastně děláš?
Samozřejmě, že setkávám. Hodně často se mě někdo ptá: „A co děláš?“ No, a když odpovím, že herce, tak jen kývnou a řeknou: „To jo, ale co děláš? Jakou práci?“ (smích)
Můžeš nám popsat svůj jeden běžný pracovní den v divadle?
To můžu. Když zkoušíme, začíná se zhruba kolem deváté a končí se odpoledne kolem jedné. Poté je chvilku volno a pak jde o to, v kolik začíná představení. Někdy jsou představení od šesti, někdy od sedmi a matiné i dříve. Podle začátku se odvíjí i to, v kolik se do divadla vracím, protože musím být v divadle zhruba hodinu před představením. Když představení skončí, už je většinou něco kolem desáté, a ráno zase znovu…
Nelituješ někdy toho, že ses rozhodl pro kariéru herce?
Nelituju. Jsem u divadla dlouho, vlastně 19. srpna to bude už sedmadvacet let. A za tu dobu jsem toho nikdy nelitoval. Divadlo je taková moje láska na celý život. Vlastně kdybych tehdy neodjel do Českých Budějovic, byl by ze mě možná učitel tělocviku. Ale když to tak dneska zpětně vidím, jsem strašně rád, že jsem odjel.
Než začneme, tak dodatečně přeji všechno nejlepší k narozeninám.
Děkuji.
Jaké byly oslavy? Velkolepé? Bujaré? Oslavil jsi „jubileum“ pořádně?
Ani bych neřekl, že bujaré. Slavil jsem u rodičů s bratrem, švagrovou a synovcem. Pak taky v divadle. Koupil jsem soudek piva a po představení Bílé nemoci jsme trochu poseděli. Upekl jsem bůček, jako to tradičně dělávám o narozeninách.
Dostal jsi nějaký originální dárek? Něco, co bude výzvou do budoucna?
Výzvou bylo akorát vypít a sníst, co jsem donesl.
Takže žádný odvážný dárek jako třeba bungee jumping?
Ne, nic takového se naštěstí mezi dárky neobjevilo. (smích)
Přeci jen jsou to skoro jubilejní narozeniny. Napadlo tě něco, co bys chtěl třeba změnit?
Chtěl bych přestat kouřit, takže doufám, že se mi to časem podaří.
Tomáši, pojďme trochu zavzpomínat. Zjistila jsem, že nemáš žádnou hereckou školu, tak by mě zajímalo, jak se vlastně zrodil tvůj vztah k divadlu?
Já měl k divadlu vztah už od školky. Pořád jsem recitoval básničky a dělal blbiny. A když v páté třídě učitel fyziky a matematiky Vláďa Šauer sháněl nové lidi do souboru Vitamín „S“, hned mě naverboval. Tam jsem vyrůstal, tehdy jsme hráli jeho autorské věci a to bylo super. Pak jsme s kamarády založili soubor Cukrnebudem, s nímž jsme objížděli festivaly. A když nám bylo osmnáct a měli jsme už nakročeno na vysokou školu, oslovil nás na Jiráskově Hronově muž, kterého jsme v té době vůbec neznali – herec, režisér a pedagog Václav Martinec. Nabídl nám, jestli za ním nechceme jít do Českých Budějovic do Divadla M, ale hned za čtrnáct dní. Takže jsme doma sbalili baťůžky a zamířili tam, čímž začala moje herecká dráha.
To je hodně odvážné. Když se na to podíváš takhle s odstupem, co by sis na místě svých rodičů řekl?
Já bych se, upřímně řečeno, zabil.
Takže kdyby s tím přišly tvoje děti, tak bys je nepodpořil?
Asi ne.
Dotkli jsme se tématu dětí. Máš tři. Nejmladší dceři jsou asi čtyři, viď? Už mají nějaké nápady, čím budou, až vyrostou? Neláká je herectví?
Já jsem se je od toho snažil vždycky držet dál, takže zatím nikoho. Na rozdíl od některých dětí mých kolegů nehrály ani nikde v souboru, ani v žádném představení. I když samozřejmě nějaké vlohy tam budou – Julinka, Mikuláš i Baruška v sobě mají takového toho šaška. Ale pořád doufám, že až přijde na vybírání povolání, herectví je mine.
Vraťme se ale zase zpátky. Začínal jsi v Českých Budějovicích, pak přišla dráha v Hradci Králové a nakonec jsi zakotvil tady. Kam tě ty jednotlivé zastávky posunuly?
České Budějovice… to byla vlastně taková zástupná herecká škola. Vašek Martinec nás tam učil šermovat, pohybovat se po jevišti, jevištní mluvu… Takže se dá říct, že vlastně všechno, co z herectví umím, jsem se naučil tam. Mně se odtamtud tehdy ani nechtělo odcházet, ale souhrou náhod se to celé nějak pokazilo, nejdřív vyhodili Vaška Martince a pak zrušili i Divadlo M. Přemýšlel jsem, co a jak dál, až táta někde zaslechl, že zrovna nabírají elévy do Hradce, a přesvědčil mě, abych se tam přihlásil. Přijali mě a zůstal jsem tam dvaadvacet let. V „Klicperáku“ byl super kolektiv, zahrál jsem si i spoustu krásných rolí, ale když jsem začal cítit, že už jsem tam dlouho a že již nemám tolik příležitostí, domluvil jsem se s Petrem Dohnalem. A jsem tady. A jsem tady šťastnej!
Pracoval jsi s řadou režisérských osobností. Nebudu se tě ptát, který z režisérů je ti nejbližší, ale prozraď mi, jaký by podle tebe měl být? Co od něj jako herec očekáváš?
Předně očekávám, že to bude člověk, se kterým zažiju příjemnou dobu zkoušení, což je zhruba měsíc a půl. Samozřejmě, divadlo někdy vzniká v bolestech, ale nemusí to tak být vždycky. Zažil jsem pár režisérů, se kterými vznikly krásné inscenace i skrze příjemné zkoušení. Proto očekávám, že to bude příjemný a milý člověk. Já už toho zažil hodně a moc mě toho nepřekvapí. (smích) Pracoval jsem se Sergejem Fedotovem, Vladimírem Morávkem a často zkouším s Michaelem Tarantem, což jsou velmi nároční režiséři.
Když se tu bavíme o režii, donutil tě někdy někdo překročit své hranice?
S každým zkoušením se překračují hranice. A s každou náročnou rolí se mé hranice posouvají.
Nedávno skončil GRAND Festival smíchu. Byl jsi na nějakém představení, třeba svých kolegů z Klicperova divadla?
Já většinou jako divák do divadla moc nechodím. (smích)
Takže ve volném čase by sis radši vybral kino než divadlo?
Jo, filmy mám rád. Hlavně dobrodružné a akční. Takže pokud už mám volněji, zajdu raději do kina. Do divadla chodím jen v případě, že jdu podpořit kolegy nebo pozdravit kamarády z jiných divadel.
Diváci tě znají i z muzikálů. Jaký je tvůj vztah k hudbě?
Od šesti let jsem chodil na klasickou kytaru, tudíž mám k hudbě vztah od dětství.
Nenapadlo tě založit třeba divadelní kapelu?
Tady už divadelní kapela byla. Ale když už jsem se s Jirkou Kalužným domluvil, že k nim nastoupím, kapela se rozpadla. Což mě docela mrzelo. Dodnes si ale rád zahraju s kapelou Mastix, která je v Klicperově divadle.
Jezdíš ještě hostovat do Klicperova divadla?
Ano. Ještě dohrávám dvě inscenace – Richarda III. a Kouli.
Máš na divadle nějaké oblíbené téma?
Přiznám se, že osobně moc nemám rád komedie. To je podle mě hodně těžká disciplína, ve které se necítím až tak dobře. Raději mám těžší témata.
Setkáváš se občas s otázkou: Co v tom divadle vlastně děláš?
Samozřejmě, že setkávám. Hodně často se mě někdo ptá: „A co děláš?“ No, a když odpovím, že herce, tak jen kývnou a řeknou: „To jo, ale co děláš? Jakou práci?“ (smích)
Můžeš nám popsat svůj jeden běžný pracovní den v divadle?
To můžu. Když zkoušíme, začíná se zhruba kolem deváté a končí se odpoledne kolem jedné. Poté je chvilku volno a pak jde o to, v kolik začíná představení. Někdy jsou představení od šesti, někdy od sedmi a matiné i dříve. Podle začátku se odvíjí i to, v kolik se do divadla vracím, protože musím být v divadle zhruba hodinu před představením. Když představení skončí, už je většinou něco kolem desáté, a ráno zase znovu…
Nelituješ někdy toho, že ses rozhodl pro kariéru herce?
Nelituju. Jsem u divadla dlouho, vlastně 19. srpna to bude už sedmadvacet let. A za tu dobu jsem toho nikdy nelitoval. Divadlo je taková moje láska na celý život. Vlastně kdybych tehdy neodjel do Českých Budějovic, byl by ze mě možná učitel tělocviku. Ale když to tak dneska zpětně vidím, jsem strašně rád, že jsem odjel.
Kristýna Plešková
