VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
První premiérou sezóny bude Commedia finita
„Ještě, že už je tý komedii konec!“ říká postava služky jako poslední repliku v nové inscenaci, kterou budeme od 7. října uvádět na Malé scéně ve dvoře. Komedie COMMEDIA FINITA má sice v názvu konec, ale my tímto kouskem naopak začínáme novou sezónu v divadle, sezónu, v níž si kromě jiného připomeneme sto let české státnosti. A tento titul je inspirován životem jednoho z největších talentů naší historie – Emou Destinnovou.
E. Destinnová
Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn (tuto verzi svého jména používala hlavně v Americe), přitom ve hře vůbec nevystoupí. Viktoria Hradská napsala text, v němž na operní divu, talentovanou, excentrickou, výjimečnou, zvláštní a osamělou, vzpomínají čtyři ženy, které ji zažily zblízka, které jí sloužily či s ní soutěžily. Učitelka zpěvu, uklízečka, společnice a komorná jsou ženy z různých sociálních vrstev, velmi rozdílné nejen svými životními osudy a názory, ale i vztahem ke zpěvačce. Závist, obdiv, láska, pohrdání, nepochopení – to jsou mantinely, ve kterých oscilují emoce našich postav. A vyjadřují tím i postoj českého národa nejen k Emě Destinnové, ale k mnoha dalším velkým talentům této země, protože my úspěch neodpouštíme. A odsuzujeme to, čemu nerozumíme. Anebo se toho bojíme.
„Ten hlas stoupal lehce do výšek a zářil barvou starých gobelínů, splýval z jejích svůdných rtů, aby se chvěl na dně našich srdcí ještě chvíli poté, co umělkyně dozpívala, a my fascinováni hleděli na její pohnutím blednoucí tvář a neskonale kouzelný úsměv.“ Takhle psala o Emě Destinnové do Listu pro paní a dívky její společnice, i v době, kdy se to skandály kolem Emina jména jen rojilo. Destinnová byla zvláštní a excentrická i ve výběru svých partnerů a milenců. Odmítla velkého a slavného Carusa, což téměř nikdo nedokázal pochopit, a žila s Arabem, což vzbudilo pozdvižení. Na sklonku života se vdala za podstatně mladšího muže. Mohla toto pochopit mladá komorná, moderní dívka o víc než generaci mladší? A zálibu v bizarních a bláznivých, dokonce morbidních věcech, kterými se obklopovala, si vůbec nedokázala vysvětlit služka. Proč kolem sebe strpěla takové množstvím koček, psů, ptáků a žab, když by mohla žít v uklizeném a čistém bytě, bez chlupů a výkalů?! A učitelka zpěvu je přesvědčená, že „pro povolání pedagoga je člověk vyvolen především pokorou. Talent je přirozeným předpokladem, ale pokora, skromnost, schopnost realizovat vlastní nadání skrze své žáky… prostě necpat se za každou cenu dopředu a neupozorňovat věčně jen na sebe!!!“ Mohla ona připustit velký talent Emy, která nebyla skromná ani náhodou, a vážit si ho?
Autorka Viktoria Hradská říká, že nepsala hru o Emě Destinnové, ale především o nás Češích, o tom, jací jsme. A není to pohled nijak laskavý, i když na druhou stranu nečekejme dramatické soudy. Text má v sobě velký potenciál. Poskytuje příležitost čtyřem herečkám předvést své umění, ale nijak jim to neulehčuje. Autorka totiž ponechává postavy na jevišti osamocené – ony vedou dialog jenom samy se sebou a s publikem. S vtipem, nadsázkou, nadhledem, humorem. Commedia finita bude určitě komedií. Může zaujmout, pobavit i poučit.
Režisér Petr Novotný obsadil do hry Dášu Novotnou, Jindru Janouškovou, Janu Ondruškovou a Štěpánku Fingerhutovou. Když se dívám, jak Petr zkouší, jak vysvětluje motivace postav a někdy i předehrává svým herečkám některé detaily hry, vidím, že ženám opravdu rozumí. Sám o sobě říká, že je to tím, že žil a žije obklopen ženami, proto je dokonale zná a umí se do nich vcítit.
Věřím, že se nám povede na jeviště přivést čtyři živé a pravdivé figury, které jejich představitelky budou hrát rády. Energie a osobnostní vklad, který do inscenace všichni zúčastnění přinášejí, je neobvykle velký. A já doufám, že se zúročí!
E. DestinnováEmilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn (tuto verzi svého jména používala hlavně v Americe), přitom ve hře vůbec nevystoupí. Viktoria Hradská napsala text, v němž na operní divu, talentovanou, excentrickou, výjimečnou, zvláštní a osamělou, vzpomínají čtyři ženy, které ji zažily zblízka, které jí sloužily či s ní soutěžily. Učitelka zpěvu, uklízečka, společnice a komorná jsou ženy z různých sociálních vrstev, velmi rozdílné nejen svými životními osudy a názory, ale i vztahem ke zpěvačce. Závist, obdiv, láska, pohrdání, nepochopení – to jsou mantinely, ve kterých oscilují emoce našich postav. A vyjadřují tím i postoj českého národa nejen k Emě Destinnové, ale k mnoha dalším velkým talentům této země, protože my úspěch neodpouštíme. A odsuzujeme to, čemu nerozumíme. Anebo se toho bojíme.
„Ten hlas stoupal lehce do výšek a zářil barvou starých gobelínů, splýval z jejích svůdných rtů, aby se chvěl na dně našich srdcí ještě chvíli poté, co umělkyně dozpívala, a my fascinováni hleděli na její pohnutím blednoucí tvář a neskonale kouzelný úsměv.“ Takhle psala o Emě Destinnové do Listu pro paní a dívky její společnice, i v době, kdy se to skandály kolem Emina jména jen rojilo. Destinnová byla zvláštní a excentrická i ve výběru svých partnerů a milenců. Odmítla velkého a slavného Carusa, což téměř nikdo nedokázal pochopit, a žila s Arabem, což vzbudilo pozdvižení. Na sklonku života se vdala za podstatně mladšího muže. Mohla toto pochopit mladá komorná, moderní dívka o víc než generaci mladší? A zálibu v bizarních a bláznivých, dokonce morbidních věcech, kterými se obklopovala, si vůbec nedokázala vysvětlit služka. Proč kolem sebe strpěla takové množstvím koček, psů, ptáků a žab, když by mohla žít v uklizeném a čistém bytě, bez chlupů a výkalů?! A učitelka zpěvu je přesvědčená, že „pro povolání pedagoga je člověk vyvolen především pokorou. Talent je přirozeným předpokladem, ale pokora, skromnost, schopnost realizovat vlastní nadání skrze své žáky… prostě necpat se za každou cenu dopředu a neupozorňovat věčně jen na sebe!!!“ Mohla ona připustit velký talent Emy, která nebyla skromná ani náhodou, a vážit si ho?
Autorka Viktoria Hradská říká, že nepsala hru o Emě Destinnové, ale především o nás Češích, o tom, jací jsme. A není to pohled nijak laskavý, i když na druhou stranu nečekejme dramatické soudy. Text má v sobě velký potenciál. Poskytuje příležitost čtyřem herečkám předvést své umění, ale nijak jim to neulehčuje. Autorka totiž ponechává postavy na jevišti osamocené – ony vedou dialog jenom samy se sebou a s publikem. S vtipem, nadsázkou, nadhledem, humorem. Commedia finita bude určitě komedií. Může zaujmout, pobavit i poučit.
Režisér Petr Novotný obsadil do hry Dášu Novotnou, Jindru Janouškovou, Janu Ondruškovou a Štěpánku Fingerhutovou. Když se dívám, jak Petr zkouší, jak vysvětluje motivace postav a někdy i předehrává svým herečkám některé detaily hry, vidím, že ženám opravdu rozumí. Sám o sobě říká, že je to tím, že žil a žije obklopen ženami, proto je dokonale zná a umí se do nich vcítit.
Věřím, že se nám povede na jeviště přivést čtyři živé a pravdivé figury, které jejich představitelky budou hrát rády. Energie a osobnostní vklad, který do inscenace všichni zúčastnění přinášejí, je neobvykle velký. A já doufám, že se zúročí!
Jana Uherová
