VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Nový rok zahájíme v divadle premiérou scénického čtení v rámci cyklu INprojekty tradičně na Malé scéně ve dvoře. K režii jsem si přizvala opět mladou tvůrkyni, čerstvou absolventku činoherní režie pražské DAMU GABRIELU GABAŠOVOU. O svém talentu mě přesvědčila, když jsem viděla její školní inscenace klasických dramatických textů. Spolu s kolegyní Janou Uherovou jsme se pak jely podívat na premiéru její autorské komedie v Tvůrčím domě Elišky Peškové při pražském Švandově divadle. Gabriela v ní dokázala mimo jiné to, že jí jako autorce a režisérce nechybí onen vzácný dar umění žánru komedie, což si vy jako diváci můžete ověřit také v prologu GRAND Festivalu smíchu, do něhož jsme zmíněnou inscenaci Kdo je tady praporčík? pozvaly. Ale ještě předtím vás právě prostřednictvím tohoto rozhovoru srdečně zveme na českou premiéru hry SPÍLÁNÍ JEVIŠTI, jejíž autorkou je Sivan Ben Yishai, německá autorka izraelského původu píšící anglicky, cenami ověnčená hvězda současného německého divadla.

Gábi, mezi tvými dosavadními režiemi dominuje spíš pravidelná dramaturgie – hry, které by se daly označit za světovou klasiku – Shakespeare, Brecht… Ty jsi režírovala na půdě DAMU. Vyhovuje ti pravidelná dramaturgie, tíhneš ke starším textům, které lze interpretovat novým způsobem? Anebo šlo spíše o zadání ze strany školy?
Práce s klasickými texty mi rozhodně přinesla cenné zkušenosti. Shakespeare a Brecht jsou autoři, kteří mají co říct i dnešnímu divákovi, a nacházet nový kontext pro jejich díla je vzrušující výzva. Na DAMU to bylo částečně dáno zadáním, ale i volbou – chtěla jsem pochopit, proč jsou některé texty tak nadčasové a jak je lze oživit pro současné publikum. Nicméně mým cílem je posouvat se i k autorským projektům a novým formám.

Jak si studující režisérka/režisér vybírá tituly, potažmo témata pro své ročníkové práce a pro absolutorium? Jak velkou volnost při výběru má?
Škola dává určitou volnost, ale samozřejmě existují limity – například požadavky na rozsah, počet postav nebo obsazení konkrétních herců z ročníku. Výběr tématu bývá kombinací osobních preferencí a dialogu s pedagogy.

To je tedy dobrý trénink pro budoucí práci v divadle. Tvoje první premiéra mimo školu proběhla poměrně nedávno v Tvůrčím domě Elišky Peškové. Ve spolupráci s mladým týmem souboru Ductus Deferenc vznikla komedie Kdo je tady praporčík?, na které ses podílela autorsky. Naznačila jsi, že autorské divadlo tě v budoucnu láká...
Rozhodně ano! Práce na Praporčíkovi byla úžasná zkušenost. Možnost tvořit vlastní příběh a přenést ho na jeviště je osvobozující i nesmírně obohacující. Mám ráda humor jako prostředek, jak se vypořádat i s vážnými tématy, a do budoucna chci v autorském divadle určitě pokračovat. Kdo je tady praporčík? je vlastně první díl Post-apokalyptické trilogie. Momentálně s Eliášem Gaydečkou píšeme druhý díl, který má pracovní název Atomový kryt. Bude o tom, jak bychom se jako generace vypořádali s úkolem zachovaní pokračování lidského života na zemi.

Jak bys popsala soubor Ductus Deferenc a jeho nynější spolupráci v Tvůrčím domě Elišky Peškové?
Soubor vznikl jako skupina mladých tvůrců, z nichž se většina zná už ze studií. V Tvůrčím domě máme prostor experimentovat a zkoumat, co všechno divadlo může být. Plánujeme ročně uvést několik inscenací, které budou oslovovat nejen mladé publikum, ale i lidi, kteří hledají něco neotřelého. Naším cílem je prostor nejen využívat, ale i kultivovat jako centrum pro současné divadlo.

Když jsme spolu vybíraly titul pro scénické čtení, ukázalo se, že máš povědomí o současné světové dramatice, a že dokonce sama píšeš. Nakonec jsme vybraly hru Sivan Ben Yishai, autorky, která v letošním roce vstoupila už i na česká jeviště – nejdříve v Praze v divadle Letí, kde její hru LÁSKA/Argumentační cvičení režírovala Kasha Jandáčková, a poté v Národním divadle Brno, kde uvedla režisérka Aminata Keita hru Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Co tě na tvorbě této autorky zajímá a co konkrétně tě zaujalo na textu Spílání jevišti, který vznikl během covidových let?
Na první pohled mě zaujal jazyk – provokativní, poetický a zároveň ostrý. Hra reflektuje současnou společnost, její rozklad a izolaci, což mě oslovilo. Její texty jsem začala číst během pandemie, kdy mě fascinovalo, jak dokáže vystihnout frustraci i touhu po spojení. Humor ve Spílání jevišti mi připadá osvobozující a současně velmi trefný. Autorka si dokonce s diváky pohrává natolik, že je během hry přímo vybízí, aby odešli – což mi přijde vtipné, protože v českém divadle bychom spíš řekli: „Odcházet můžete, ale až po děkovačce!“ A několikrát se také ptá: „Jak je to dlouhé?“ – což je otázka, kterou si jako diváci v duchu pokládáme, ale autorka chce, aby zazněla nahlas.

Spílání jevišti je poměrně rozsáhlý text, který není možné v rámci scénického čtení interpretovat v celé jeho délce. Je tedy potřeba promyšleně škrtat a zbavovat se některých motivů. Co je pro tebe to podstatné, co v textu musí zůstat?
Určitě bych chtěla zachovat humor a ostrý pohled na společenské fenomény. Text je plný nadsázky a zároveň jde o hluboce osobní výpověď, což jsou kvality, které mě fascinují. Věřím, že i ve scénickém čtením můžeme divákům nabídnout intenzivní zážitek, pokud tedy dřív neodejdou... (smích)

V rámci příprav před samotným zkoušením je také potřeba text rozepsat mezi jednotlivé postavy, protože ve svém původním stavu je tak variabilní, že je možné jej rozdělit mezi libovolný počet herců. Jak obecně tě tahle mravenčí práce s textem baví?
Baví mě to hodně – je to trochu jako skládat puzzle. Každé rozhodnutí ovlivňuje dynamiku celé inscenace. Hledám rovnováhu mezi tím, co je v textu klíčové, a tím, co bude na jevišti fungovat nejlépe. Zároveň, jako vystudovaná herečka, dávám hodně na intuici, rytmus textu a vybírám to, co lze dobře rozehrát.

„Spílání“ patří především německému jevišti, řada skutečností proto nemusí být českým divákům zcela srozumitelná. Naše divadlo není zdaleka tak apelativní a politické jako to německé, rozhodly jsme se tedy k dílčím úpravám, abychom mohly hru „napasovat“ i na česká jeviště. Mělo by tedy jít také o výpověď mladé české generace tvůrců, mezi které patříš. Jakým způsobem v tomto případě postupuješ? A můžeš uvést nějaký příklad typicky české zákulisní divadelní reality, kterou mladí tvůrci prožívají?
Naslouchám kolegům a hercům, sbírám jejich cenné postřehy o tom, co rezonuje v nich a kolem nich. Řekla bych, že česká divadelní realita je někdy dost pragmatická, což se snažím reflektovat i v úpravách. Například jsem do textu akcentovala momenty, které naráží na tendenci humor využívat jako obranu. Abych ale zmínila některé konkrétní postřehy kamarádů divadelníků – podstatné je určitě téma podfinancování divadel, divadlo se nedaří dostat na kulturní úrovni v očích diváků na takový level, že by bylo soběstačné. Hlavně pokud jde o malá divadla, která často představují onu podstatnou roli v tvorbě autorských textů. Některé z nás i štve, že nezkušení diváci se často nechají zastrašit „avantgardismem”, který je ale ve skutečnosti pouze hledáním našeho jedinečného stylu, ale protože se pravděpodobně vzdaluje od běžných estetických konvencí, musíme často dělat různé ústupky.

Svoji hru s názvem Escape si šetříš pro MeetFactory, divadlo, které tradičně oslovuje mladé tvůrce a rádo podporuje jejich autorské projekty. Můžeš říct, o čem tahle inscenace bude a kdy se chystá premiéra?
Escape je satira na technologický, odlidštěný svět, ve kterém se divadelní představení přizpůsobují přáním diváků. Hlavní hrdina se postupně ztrácí v umělém světě, kde si může upravit nejen svůj příběh, ale také identitu. Escape ale nakonec v MeetFactory nebude, spolu s tamní dramaturgií jsme se vydali cestou divadelní adaptace prózy. Datum premiéry je zatím v jednání, měla by být začátkem příští sezóny, titul vybíráme.

Co dalšího tě jako režisérku a tvůrkyni čeká?
Pracuji na dalších autorských textech a inscenacích. Ráda bych propojovala současné společenské otázky s odvážnými scénickými formami. Také se těším na nové spolupráce a možnosti objevovat, kam až se dá divadlo posunout. Tvoříme druhý díl „Post-apo“ trilogie, zároveň brainstormujeme třetí. Chystám se na režírování do MeetFactory a snad není tajemstvím, že pracuji na autorském textu pro Rubín. Ráda bych našla místo pro Escape a ráda bych si zinscenovala i své velmi osobní ženské monodrama s názvem Sama mezi svými.